1

Nesnášel, když chodil domů pozdě, což vzhledem k tomu, že se živil jako barman, znamenalo, že velmi upřímně a peprně proklínal každé své ráno, kdy malátný a ospalý hledal klíče po kapsách a po zemi, načež usínal čelem opřený o omítku paneláku, což by nikdy neudělal, kdyby byl sto si vybavit, kolikrát viděl všechny ty holobradé holomky z okolí na ni močit. A to byl jeho život. Nesnášel každičký den, každičkou sekundu, každou žvýkačku, co se mu přilepila na podrážku těch stupidních bot, každou dlaždici, kliku, okno, grafity… snad proto pracoval jako barman. Při všem tom řevu a hlasité hudbě okolo alespoň nikdo neslyšel, jak nadává na všechno a na všechny ve svém okolí. Sebe samotného nevyjímaje.

Když se toho večera vracel zpět do bytu, ujel mu před nosem poslední autobus. Měl dokonce pocit, že mu řidič zamával, nebo si prostě jen upravoval zrcátko, ale jemu bylo jasné, že to tak muselo, být, řidič jej jistě viděl, zamával mu a ještě pobavil ostatní cestující tím, jak před zastávkou takřka neznatelně přibrzdil.

Jefferson Greenwitch, který nikdy nedokázal přesně vyjádřit, jak moc své rodiče nenávidí za to hloupé jméno, co mu vybrali, sprostě zaklel, jak se již stávalo jeho dobrým zvykem, a rozhodl se odšlapat si ten kus cesty pěšky. Nebylo to tak daleko, pět bloků maximálně, ale ještě nezačalo svítat a ulice, obzvláště v Brooklynu, se hemžily prapodivnými existencemi. Zase mají v panoptiku povolený vycházky, usoudil s povzdechem, když sledoval hromadící se skupinky znuděných hipsterů, podrážděných rockerů a rádoby nadnesených pseudoliterátů poflakující se po ulicích. Zakroutil hlavou při představě, že do oné generace vlastně patří také, a zabočil do boční uličky, aby si zkrátil cestu.

Zarazil se hned, jak se za ním zavřela clona nočního ruchu a agresivní bezstarostnosti. Poměrně úzkou uličku lemovaly dvě řady elektrických lamp se zašedlými skleněnými kryty, holé cihlové stěny pokrývaly sem tam vrstvy barvy páchnoucí lakem, co je měl nejspíš zafixovat, a krysími bobky. Na chvíli zauvažoval, že by se otočil a zase v klidu vykráčel, koneckonců tak to dělali všichni a nikdo si ještě nestěžoval. Ale davy mainstreamové populace mu nedovolovaly připojit se do proudu také. Štvalo ho to.

U zdi se krčila jakási malá postava, dva obrovské stíny nad ní ji převyšovaly, přestože jejich majitelé vlastně ani tak velcí nebyli. Jeden z rabiátů držel v ruce riflovou kabelku, Jeff usoudil, že nejspíš bude patřit té pokroucené osůbce, neboť bylo velmi nepravděpodobné, aby se v takovou noční dobu v takové ulici ukazoval gay či transsexuál. A dle prapodivných pokroucených znaků na jejich tvářích evidentně navštívili místního hispánského tatéra, který si svou klientelu vybíral zásadně z mladých neuvážených zbohatlíků, zelenáčů mezi feťáky a budoucích vězňů. Na první pohled nebylo čeho se bát. Na ten druhý už ale znejistěl, když zahlédl nůž v ruce druhé hroudy svalů a špeků. Vypadal děsivě, lesklý a evidentně ostrý. Jeffa jeho nejistota štvala.

To už ho ale oba násilníci zaregistrovali a ten s nožem se k němu otočil. Pokynul mu tučnou bradou na pevném krku a svaly na šíji se mu napnuli.

„Hleď si svýho, čéče,“ vyzval ho. Jefferson se již ale rozhodnul. Zapnul si kapsu s mobilem, aby mu náhodou nevypadnul a zakroutil hlavou. Sám netušil, co ho to napadlo hrát si na strážce zákona, který v Brooklynských ulicích stejně nikdy neexistoval, ale v žilách mu náhle kolovala taková dávka adrenalinu, že se cítil konečně živý.

„Až vrátíš tý holce její věci, čéče,“ parodoval chlápka, což nebyl dobrý tah, vzhledem k tomu, že měl jeho sok v ruce nůž. Ten pochopil svou převahu ihned a hromově se zasmál.

„Bille, slyšel jsi ho? Prej vrátit prachy! Cha! A co si kurva myslíš, že seš? Nějakej zasranej rytíř na bílým koni?! Otoč se a vypadni, jinak ti natrhnu prdel, ty zkurvenej sráči,“ šlehl po něm ostře. Jeffovi na okamžik zatrnulo. Ale co, říkal si, jednoho pomalýho tlusťocha s nožem snad zvládneš, ne? Dostal ze sebe úšklebek, který měl oba rabiáty přesvědčit, že je silně nad věcí, což ani náhodou nebyl, a založil si ruce na hrudi.

„Vypadněte, víckrát to opakovat nebudu,“ vyzval je. Chlapa s nožem tím evidentně jen namíchl.

„Tak si poď pro nářez, ty svině,“ odplivl si sranou. Jeff na chvíli zauvažoval nad tím, zda mu z pusy nevypadne i zub, ale nestalo se. Mimoděk si protáhl ramena a přikročil blíž k muži. Nic se nestalo. Chlápek vyčkával, nechal ho udělat první krok, a pak se po něm vrhnul. Jefferson předpokládal, že divoce zaútočí nožem, ale ten kolohnát ho překvapil, když po něm nůž místo toho hodil. Noži se mu uhnout podařilo, s chlapíkem, který nečekal, až udělá další krok Jeff, nýbrž se po něm sám vrhnul, to už bylo něco jiného. Dívka šokovaně vykřikla, když se oba zhroutili do změti odpadků, splašků a bůhví čeho dalšího, ale její hlasitý projev okamžitě ukončil druhý muž, který jí vrazil silnou facku. Kdyby se tím mohl Jeff zabývat, nejspíš by ho to naštvalo, ale tomu chlápkovi se nějak podařilo sevřít mu hrdlo, až přerušil jeho přívod kyslíku, takže na starosti s hloupou fackou neměl ani pomyšlení.

V hlavě mu hučely roje včel, ale on nemohl nic dělat. Bušil do toho chlapa, ale ten ne a ne ho pustit, dokud se Jeffovi nepodařilo nějak si vyprostit jednu nohu a nakopnout kolohnáta do rozkroku tak silně, že se odkulil stranou a jen hlasitě sténal. Tím ovšem všechno Greenwitchovo štěstí končilo, protože se za ním objevil ten druhý a praštil mu hlavou o stěnu.

Jeff se v baru od vyhazovačů naučil ledacos, jednou z těch věcí bylo, že je důležité mít početní převahu. Okamžitě zalitoval, že nemá v uličce dva nebo lépe tři kamarády, kteří by mu kryli záda. Jednoho hromotluka složil, sám se tomu v hloubi duše nepřestával divit, ale ten druhý měl buď tvrdší kořínek, nebo štěstí prostě došlo. Dokonce i ta holka raději někam odešla a vypařila se, než aby čekala, co bude. Jefferson se za svoji pitomost nesnášel. Nesnášel oba chlápky, nesnášel Brooklyn a nesnášel tu proklatou noc.

Už si myslel, že je to jeho konec, i druhý chlapík měl nejspíš oblibu ve škrcení, protože ho pevně držel na zemi, přičemž si dával pozor, aby držel Jeffa hezky v zámku, a předloktím mu tlačil na hrtan. Konec stupidního barmana, udušen ve špinavé uličce, to bude titulek, napadlo ho najednou, a kdyby měl vzduch, snad by se i zasmál. Takhle ale jen sípal, škrábal muže levou rukou do obličeje, ale žádného výsledku nedosáhl.

„Hej, ty vobludo!“ ozvalo se za ním. Muž se otočil a vzápětí zavřeštěl, když mu malá osůbka našplíchala sloní dávku pepřáku přímo do očí. Tlusťoch chvíli tancoval v uličce, než se svalil na zem, neboť zakopl o svého parťáka, oba zůstali ležet, opaření silou alkoholu či váhou vlastních těl, a víc se té noci nehnuli.

Jeff se chvíli dávil, mnul si hrdlo a nechápavě tu holku sledoval. Měla na sobě černé jeansy, červenou kostkovanou ošili a zaprášenou riflovou bundu, ale kupodivu ani nevytahovala mobil, aby pověsila jeho fotku na Instagram, ani si na nose nespravovala falešné brýle. Naopak na něj stále mířila pepřákem a nejistě ustupovala.

„Hele, kdybych tě chtěl zabít nebo okrást, už bych to dávno udělal,“ uklidňoval si a za pomoci zdi se vydrápal na nohy. Dívka nakrčila obočí a po chvíli schovala pepřák do tašky, přičemž od Jeffa ale stále udržovala rozumný odstup.

„Jsem Jenna Collinsová, díky,“ zahučela po chvíli. Zamračil se na ni. Nesnášel důvěřivé lidi.

„To není dobrý rozhodnutí. Ještě mi dej číslo kreditky nebo datum narození a vezmu si na tvý jméno takovou půjčku, že se z toho vaši podělaj,“ usadil ji. Povytáhla obočí.

„To je holčičí jméno,“ namítla.

„A tohle je Brooklyn. Odkuď sakra seš?“ ušklíbl se.

„Z Manhattanu,“ přiznala váhavě. Zarazil se na místě a zasmál se.

„Jasně, protože smetánka z ostrova se často plazí na ulici s krysama. Nehraj si tu na princezničku a vyklop, kde bydlíš, nechat tě jít samotnou a okrade tě někdo jinej,“ protočil oči. Zamračila se.

„Já ale jsem z Manhattanu. V Brooklynu jsem kvůli své seminární práci,“ opáčila.

„A co to jako má bejt? Výzkum prodeje koksu?“ zaškaredil se na ni. Dívka pokrčila rameny.

„Tak nějak,“ přiznala. To už bylo i na něho moc.

„Fajn, tak to pardón, že jsem si překazil ten tvůj veledůležitej výzkum. Příště se budu držet zpět,“ sykl.

„To bych ocenila. Teď, když dovolíš, si jdu chytit taxi. Díky za pomoc, nebylo potřeba,“ odsekla a vydala se na ulici plnou lidí. Nejdřív na ni nevěřícně zíral, než se rozesmál a přidal do kroku, aby ji dohnal.

„Teď tady žádný taxi neseženeš. Budeš muset pěšky. Jak jsem řekl, půjdu s tebou, jinak by moje dnešní snaha přišla úplně vniveč,“ prohlásil. Nakrčila nos, ale nic neřekla. Následoval tu holku, až než přišla do civilizovanějších částí města, pak se bez jediného slůvka otočil na patě a odkráčel. Za prvním rohem, když už mu bylo jasné, že jej Jenna nevidí, se stejně otočil a vydal se za ní, co nejnenápadněji to šlo. Chtěl se ujistit, že se té zbohatlici nic nestane, protože stejně neměl nic lepšího na práci. U sebe doma to nesnášel a náhle dostal nějaké prapodivné tušení, že tu holku by mohl nesnášet o něco méně, než všechno okolo.