12/ Rubáš pro slavíka

Jen pojďte sem, pane, ach, jak jste nesmělý,
pojďte k mé bílé oprýskané posteli.
Nikdo vám nezpíval o jednom pánovi,
jenž srdce slečně dal a neměl na nový.
Takovou, můj pane, držte si od těla –

Vy pláčete, pane? Ne, to jsem nechtěla…

– Hana Hegerová (Milord)

Život je přece krásnej, když jste svými pány. Jdete, rovná cesta, slunce svítí, žádný zatáčky a žádný křoví ani příkop, kam jde sletět. Je jasnej jak facka, ne? Tak proč to tak strašně bolí?

Bolelo tě to taky tak, Yoko? říkala si Reina v duchu, když seděla proti Numajiri a cupovala okraj polštáře. Málokdo už věděl, jak se doopravdy Numajiri kdysi jmenovala. Málokdo znal příběh krásný Yoko od řeky. Pak přišlo nechtěné dítě, zhrzená láska, vyhazov z domova, smrt batolete a Baron. Stává se, že dítě přestane v noci dýchat. Tenkrát jí to tak řekli v nemocnici a Yoko to v slzách svěřila Reině. Prostě se to stane, svět se točit nepřestane, vy dýchat nepřestanete. Stává se to.
„Co plánuješ dál?“
Stává se to.
Reina se trpce uchechtla. „Co myslíš… Dospěla jsem se tady, jsem dcera ulice. Nebudu na tom nic měnit. Stejně bych ho za chvíli omrzela, našel by si mladší.“
Nenašel. Copak nemáš ráda klíšťata?
„Třeba’s to s ním měla zkusit. Postaral by se o tebe i o Miko -“
„O sebe se umím postarat sama, nepotřebuju k tomu žádnýho chlapa!“ vyletěla Reina prudce. „Já o sobě budu rozhodovat, ne že mi bude diktovat nějakej páprda. Nechci jeho kecy, ani pitomý peníze, dokážu se uživit sama. Vždycky jsem musela sama. Nebudu na nikom závislá!“
Už nikdy nebudu.
Numajiri pokývala hlavou a prohrábla si vlasy. Nijak ji nevzrušoval Reinin křik.
„Hlavně když v tom máš sama jasno. Mně je to fuk, to víš. Nezajímá mě, kolik chlapů už jsi od sebe vyhodila. Nechal ti nějaký prachy?“
„Jo,“ připustila těžce. „Sice jsem na něj všechny, co mi dal, vyházela, ale nevzal si je.“
„A?“
„Nechal mi je tam. Srovnala jsem to všechno do obálky a nemíním je nikdy použít. Jedině kdybych nedokázala udržet Miko na studiích. Jinak je nechci už nikdy vytáhnout.“
„Tolik ho nenávidíš?“
„To není nenávist,“ schoulila ramena. „Já jen… Prostě to nedokážu.“
Miluješ ho?
„Miluješ ho?“
Zasmála se a jí to připadalo upřímné. Snad bylo. Kdo ví.
„Ne.“

Jenže někdy… někdy je život jinačí, než vás o něm učili. Všechno se tak divně kroutí, mačká, nebo prostě mizí a žádný další pitomý zatáčky nejsou. Někdy, a třebas to platí jen u některejch výjimek, někdy cesta asi dál nevede. Je jenom kruh, co se opakuje a pustí vás ze své moci, až zaklepe na jeho dveře ta madam v černých šatech. Někdy, Bože, jen někdy… je ten kruh, cos nám dal, až přiliš velkej… a i na něm se dá ztratit.

Návraty jsou příjemné. Setkáváte se s vámi drahými, na řadu přicházejí objetí, láskyplná slova a všelijaké jiné kváky, které k tomu patří.
Návraty jsou příjemné. Měly by být. Samozřejmě pokud vás doma někdo čeká a pokud zrovna necestujete z místa, které by pro vás mělo být návratem, a ne odchodem.
Odpolední slunce ozařovalo kamenné tváře, když dorazil do Konohy. Pár okamžiků se kochal nádherou, kterou poskytoval výhled na vesnici, pak seskočil z koruny stromu a vydal se k bráně po prašné cestě.
Zvláštní, uvědomil si, když kolem sebe viděl tolik zamilovaných dvojic, kterých si dříve nevšímal. Cesta k budově Hokage se proměnila v pouť mučedníka, pro kterou se teprve studené vlhké zdi staly vykoupením.

„Dále.“
Vstoupil, těžce za sebou zavřel dveře. Každý pohyb byl sám o sobě těžký. A nejtěžší ze všeho bylo otevřít tu zpropadenou pusu a vylovit ze sebe aspoň pár slušných slov.
„Vrátil jsem se z Isehary, Hokage-sama.“ Nenuceně strčil ruce do kapes, aby si Třetí nevšiml, jak se mu chvějí. „Oficiální hlášení vám přinesu zítra.“
„Dobře. Věřím, že je všechno v pořádku. Šlo všechno podle plánu?“ spojil svoje ruce Sandaime a nepatrně se naklonil dopředu.
Jo, vrátil jsem se z Isehary, Hokage-sama. A netuším, co vám mám říct. Možná to, jak to všechno vycházelo i jak jsem to kolosálně podělal.
„Ano, vše podle plánu. Postupem času jsem získal informace a poté úspěšně splnil misi. Saburo je mrtvý; spolu s dalšími několika hlavními představenými spolku a jeho přívrženci.“
A? Nechybí ti tam ještě čirou náhodou někdo?
„Výborně.“
„Hokage-sama, chtěl jsem vás požádat…“ o dovolenou? Má vůbec právo si o ni říkat? Neflákal se teď dostatečně dlouho? Polkl. „Potřebuju pár dní vynechat.“
Cítil zkoumavý pohled Třetího. Tuší, že je něco v nepořádku?
„Věřím, že to byla náročná mise, dokonce i pro tebe, bohužel jsem ti už vybral další úkol. Začíná pozítří, ale pokud -“
„Nevadí, rád -“
„ – pokud potřebuješ nějaký čas volno, přidělím ho Taikimu,“ pokračoval Sandaime nevzrušeně. Kakashi sklapnul.
„Děkuji mnohokrát, Hokage-sama.“
„Myslel jsem, že ti právě Divoká růže dodá ztracenou energii,“ zaklonil se Hokage v židli a přivřel oči. „Taori vždycky uměla perfektně vařit. Ale už tehdy byla nahluchlá, říkaj jí ještě Madam Cože?“ Po Kakashiho přikývnutí znovu slastně přivřel oči. „A když si vzpomenu na ten její úsměv… Za mlada byla kus. To jsme spolu jednou takhle -“
Proboha. Ještě slovo a neručím za sebe. Proč všichni musí básnit a ukazovat ty svoje lásky? Koho to jako zajímá? Já jim taky nevyprávím o –
Pryč.
„No, časy se mění, ale někdy bych si je rád zopakoval,“ ukončil to Třetí. „Můžeš jít.“
Kakashi si oddechl.
„Ještě jedna věc, Kakashi,“ zadržel ho, když se obracel ke dveřím. „Nevypadáš nejlíp, nemáš nějaká zranění? Možná bys měl zajít do nemocnice. Nebo se snad něco stalo?“
Něco se stalo? Ne, neřekl bych. Spíš; něco se děje. A hodně se děje. Takže jestli rychle nevypadnu, bude tahle místnost na třísky.
Zaváhal, což si pak vyčítal, protože možná to mohlo Třetího upozornit, ale zaváhání mu připadalo jako lepší reakce než příliš rychlé ne. Přece jen, pokud bude chvíli rozmýšlet, co odpovědět, není to hřích. Může to být překvapení, že mu byla položena taková otázka.
Tak co. Od koho ses naučil tak dobře lhát? Kdo ti dal takovou úžasnou školu vypočítavosti, lhaní a přetvářky? Dělej a ukaž, že ty lekce za něco stály.
„Ne, nic se neděje. Jen mě trochu zranili, ale mělo by to být v pořádku. Případně bych si došel při komplikacích na ošetřovnu.“ Položil ruku na chladný kov kliky.
„Chci neoficiální hlášení. Hned,“ ozval se za jeho zády autorativní hlas. Zamrazil ještě víc než klika.
Zabil jsem civilistu, to vám mám říct? Že to byla jenom pouhá šl-pka, ale já ty její oči pořád vidím před sebou? Že to byla šl-pka stejně jako žena, kterou jsem vám chtěl představit a vzít si ji? No tááák. Tohle se neříká, když se vidíme poprvé po měsíci. Kazí se tím den.
„Opravdu se nic -“
„Lžeš, Kakashi! A mrzí mě, že jsi to právě ty. Tvůj otec za pravdu několikrát riskoval život, nesnížil se takhle podle lhát příteli do očí! Miloval tě, ale v tuhle chvíli by se za tebe styděl.“
Cvak.
„Je ohavný, že na mě vytahujete zrovna jeho!“ zařval Kakashi. Nebyly síly k ovládnutí se. Všechno, co v sobě tak pečlivě zamykal, roloval, skládal a svazoval, povolilo. Vrhl se ke stolu a zaryl nehty do dřeva. „Jo, zvoral jsem misi, zabil jsem navíc nevinnýho člověka, ale sám vím, že to byla chyba. Je odporný, jak se mě všichni snaží jen poučovat, Kakashi, ty to nechápeš, Kakashi, to bys přece nemohl udělat, Kakashi, tohle přece nejde… Mám toho plný zuby! Co je vlastně Konoha?! Co jsou vlastně ninjové? Jenom pitomci, z kterejch vy děláte korunovaný voly a my jsme vám ještě vděční, když to přežijeme! Seru vám kompletně na tohle všechno! Stejně to nikam nevede.“
V pracovně nastalo ticho rušené jen tikotem hodin na zdi. Z Kakashiho čela kapaly slzy potu. Sandaimeho poklidné bubnování prstů na hřeb ruky ustalo. Nadechl se. Kakashi čekal, kdy na něho začne křičet. Ano, přehnal to, ale nikdy se necítil líp.
„Myslím, že ten odpočinek opravdu potřebuješ, Kakashi,“ promluvil pomalu Třetí. „Taktéž si myslím, že by sis měl chvíli dát oddech od práce ANBU.“
Jak může být tak klidný?!
„ANBU může jít do háje!“ vypěnil znovu.
Hokage se na něho zkoumavě podíval. „Dobře. Možná by ten oddech měl být delší. Přesunu na tvé místo někoho jiného a tebe žádám, aby ses potichu vzdálil z jejich řad. Doufám, že ti to nebude činit problém. Dále bych tě chtěl požádat o podrobnosti tvé akce, zvláště o zabití nevinného, o kterém jsi se zmínil, kvůli prošetření. Právě proto, aby nevznikaly takové to chyby, jsem poslal na tuto misi tebe. Jak je vidět, chyby dělá opravdu každý. Co se dá dělat, Kakashi. Alespoň si z toho oba vezmeme ponaučení, že?“
Vyhazov z ANBU. Nešlo by o samotnou organizaci, ale o tu potupu být vyhozen. To on ji měl dobrovolně opustit s nosem nahoru. Ne být potichu odstrčený za dveře.
Znáš ten pocit, když vidíš rudě? zeptala se ho jednou Reina. Je fakt zvláštní, jak se někdy dokáže člověku zatemnit mozek.
Tenkrát ji moc dobře nepochopil. Nikdy nebýval vzteklý, vlastně měl dost problém, aby ho ovládly opravdu silné emoce. Často se kvůli tomu cítil příliš chladný.
Jenže teď to bylo jiné. Teď viděl rudě. Teď viděl až příliš rudě.


Ruce se mu třásly vztekem, když hledal správný klíč od zámku dveří svého bytu. A pak se mu za zády ozval ten váhavý hlas.
„Kakashi-san?“ Otočil se. Prckova maminka stála v zpola otevřených dveřích a nervózně si rukou pohrávala s dřevěným obložením. „Už jste se vrátil,“ poznamenala celkem zbytečně.
„Hm.“ Neměl na ni náladu. Neměl náladu na nikoho. Chtěl se doma zavřít, zatáhnout závěsy a pomalu se nechávat užírat vztekem. Případně začít demolovat další nábytek.
„Byl jste dlouho pryč.“
„Hm.“
Jeho odpovědi ji moc nepovzbuzovaly. Začala si kousat spodní ret. Zkoumavě na ni hleděl zpod přivřených víček a ona nevěděla, jak navázat. Netvářil se moc přívětivě.
Kakashi vyčkával. Měl pocit, že kdyby se pohnul, vybuchnul by. Měl chuť po ní skočit, taky jí tak ublížit jak ublížila Ona jemu.
„Jo, byl jsem dlouho pryč,“ promluvil pomalu.
„Stalo se vám něco?“ Překvapeně zamrkala, když viděla, jak nepřirozeně ztuhl.
Stalo se mi něco?
Kakashi stiskl ruku v pěst a nehty si zaryl do dlaně.
Stalo se mi něco? Jo, kurva, stalo se mi hodně! Poprvý v životě jsem byl ochotnej někomu dát všechno, co mám, a on si to vzal, plivl na to a hodil mi to na hlavu. Co myslíte, paní, můžem to považovat za ‚stalo se něco‘?“
„Ne, jen jsem unavenej.“
„Aha.“ Nervózně si rukama přejela po sukni. Kdyby mu nebyl celý svět ukradený, všiml by si, že má na sobě parádní, světle růžové šaty, že má bílé střevíce a v bytě za jejími zády je ohlušující ticho. Všiml by si, že se nepatrně nalíčila a navoněla parfémem, který dostala od své matky k Vánocům. Všiml by si spousty jemných detailů, ale jemu to bylo jedno. Nezáleželo na ní. Nezáleželo na něm. Záleželo jenom na tý děvce, co mu ublížila. A který by nejradši zakroutil krkem.
„J-já jsem sama doma,“ špitla Prckova maminka.
Ani na téhle informaci nezáleželo. Záleželo jen na Reině. Měl chuť se vrátit do Isehary a donutit ji říct, že ho potřebuje. Že ho strašně potřebuje, protože on potřebuje ji.
„Hm.“ Jenže když zavadil pohledem o její oči, najednou přestalo záležet i na Reině. Tyhle oči byly jiné než její. Neměly tak pravidelný mandlový tvar, přesto ho upoutaly svojí barvou. Kakashi zvolna přešel přes chodbu. Byly modré. Byly zelené. Mísil se v nich klid a nevinnost. Zblízka viděl jejich nekonečnou hloubku. Stačilo se do nich ponořit a člověk se poté mohl na hladině svobodně nadechnout.
Prckova maminka se zachvěla, když tak najednou vyrazil směrem k ní a hypnotizoval ji pohledem. Nemusel ji propalovat oběma očima, stačilo jedno jediné, to jeho šedivé, a už se cítila nesvá. Najednou ji opustila odvaha; už ani nechtěla vědět, proč má to druhé zakryté. A pak se nepatrně zamračil a ona se vyděsila ještě víc.
Její oči dostávaly jiný tvar, měnily barvu. Už nebyla klidná zelenomodrá, teď na něho hleděly vypočítavě a obalovaly ho do svého sladkého, zlatavého medu. Vysmívaly se mu do tváře, opojené mocí, kterou nad ním získávaly. Pokořovaly ho. Ovládaly. Tohle byly její oči. Reininy krásné, neúprosné oči. Stiskl ruce v pěst. Nikdy ho nepřestane pronásledovat.
Dobře.
A on se jí nikdy nepřestane mstít. Popadl Prckovu maminku za ramena a vtlačil ji zpět do bytu, pak za sebou kopnutím zavřel dveře.

Dům? Jedině jejich.

Postel? Jedině cizí.

Ženy na jednu noc. Jen na jednu noc. To je přece skvělý život, ne?

Ráno nahmatal v kapse kalhot zapomenutý medailon, který po něm chtěla přinést Numajiri od Sabura.
Nikdy ho nepřestane pronásledovat.
Dobře. Třeba jí ho jednou po Reině přijde poslat.

Tak řekni… Kolik lidí má tajemství, které se nikdo nedozví?

KONEC