1st chapter – Po 5. Zvuk hlasu

     Jako každý pátek seděl v parku opřený o starý, letitý dub a vnímal přítomnost osoby opřené z druhé strany kmene. Tichý, chraplavý hlas mu předčítal z jakési sbírky básní, které neznal. Popravdě neznal ani přednášející. Jediné co znal dokonale, byl její příjemný a nízko položený hlas. Páteční odpoledne pro něj byla zlatou sluneční září v jeho nudném stereotypu. Rodina, škola, skupina…koncerty…šílící fans…
Bylo zvláštní potkat člověka, kterého nezajímala jeho výjimečnost. Možná že ani nevěřila, že by to mohla být pravda. Utěšující myšlenka, že ho nejspíš má za notorického lháře.
Bylo to divné. Vlastně ani neměli potřebu, se na sebe podívat. Nejspíš proto mu připadala tak éterická. Představoval si ji jako její hlas. Měl pocit, že by každou chvíli mohla zmizet, úplně se vytratit, kdyby chtěla. A tak každý pátek spěchal do parku ve strachu, že tam nebude. A ona tam pokaždé byla. Seděla opřená o kůru stromu z druhé strany než on. Čekala na něj, a pečlivě naslouchala všemu, s čím se jí svěřoval. A jako za odměnu mu pověděla nějakou drobnost o sobě. Byly to samé nepodstatné věci, ale on měl radost z toho, že se o ní mohl něco dozvědět.
     Zvuk jejího hlasu ustal. Přestala číst a toho vytrhlo z myšlenek. Postrádal zvuk jejího hlasu.
„Povídej ještě něco.“
Povzdechl si toužebně. Z druhé strany se ozval téměř neslyšný smích.
„A co mám říkat?“ Jedna otázka…Rozhodl se možnosti nevyužít.
„Zazpívej něco. Rád poslouchám barvu tvého hlasu.“ Všechno jako by strnulo. Panovalo zaražené ticho. Už si myslel, že odmítne, když se ozvalo tlumené pobrukování nápěvu, který následovala slova.

„Too soon it came, I had to leave my land. My mystic woods, hills and the fields. I had to leave my beloved one. I couldn´t ride to the forest again…“ Její třepetavý hlas ho nutil zadržovat dech. Měl starch, že kdyby vydechl, rozplynul by se stejně jako kouř cigarety, kterou držel mezi prsty.

„…My dream I´ll come to you. Someday in these years with the winl I´ll come, when you gave up to cry. My dear, here I swear, I´ll appear in the night, no one see me come in the weakest moonlight…“ Bylo to snad tak, že mu slibovala, že se vrátí? Nemohl se zbavit dojmu, že ta píseň znamená loučení.

„…Last night I saw the silver moon, sleeping in amber coloured sky. I craved, but I knew, I had to leave, when I glanced, I wore by my tears…“ Nezněla teď zoufale?

„…When I rode, no one saw me crying, for a dream I always should live. In thoughts I am and with every singe step. A thought soon becomes a tear. My dream, I´ll come to you, someday in these years, with the wind I´ll come, when you gave up to cry. My dear, here I swear…“

     Píseň byla napůl mluvená, ale samotné kouzlo jejího téměř šeptajícího hlasu mu rozechvívalo tělo protichůdnými emocemi, z nichž každá se násilně sápala na povrch. Zrychlovala, třikrát za sebou zazněl refrén a dřív, než by si přál, byl konec. Následovalo ticho, které však stále vibrovalo melodií. Než se stačil probrat z mámivosti okamžiku, byla pryč. Melodie, i ona. Její tiché bytí tady zmizelo. Nejbližší lidé se zdržovali u kraje parku. Přivřel oči. Branou parku se něco bíle mihlo. Mohla tobýt ona? Byl mimo tak dlouho, že stihla odejít, a nebo se prostě vypařila do horkého, letního vzduchu?
     Pokrčil rameny. Musel se sám sobě smát, jak je směšný. I když mu anonymita vyhovovala, začínal být tak trochu zvědavý, co je vlastně zač, ta holka co si s ním, největším děvkařem v okolí, hraje na schovávanou. Příště jí jen tak odejít nenechá. Slíbil sám sobě a rozvalil se do trávy. Sluneční světlo ho šimralo na rtech. Bylo skoro tak teplé jako její hlas. Znovu se zasmál tomu, jaký beznadějný případ vlastně on sám je. Nemohl na ní přestat myslet. Začalo to zhruba před měsícem… Zavřel oči a za víčky se mu přehrával vzpomínka na jejich první setkání.