2. kapitola – Nedostatek penìz

(Vyprávěno v Ich formě)

Jak? Jak mám zaplatit všechen dluh? I kdybych si našel brigádu, tak nemám šanci to stihnout do roku. Všechno zaplatit. Celých 200.000,-. Jsem mrtvý, jsem mrtvý Naruto.
Posadil jsem se k Teuchimu a objednal jsem si Ramen. Rovnou tři misky. Muž za pultem se už na mě nedíval ve stylu: „To nemyslíš vážně!“ a ihned bez reptání šel nachytat jídlo. I když jsem nechtěl, nakonec se v mé mysli objevovaly obrazy na Tsunade a její výraz. Pořád to bylo až moc živé. Všechen ten křik ohledně peněz. Nemůžu pochopit, jak se to mohlo stát. Myslel jsem si, že mám všechno pod kontrolou. Že utrácím jen na důležité věci.

,Asi jsi neutrácel jen za důležité věci,´ ozvalo se mi mé svědomí.

Tiše jsem zaúpěl a začal jíst. Jídlo jsem do sebe házel a ani jsem u toho nedýchal. Hltal jsem jako kdybych týden nejedl. Když jsem si nakonec objednal další čtyři misky ramenu, tak jsem se konečně rozvalil na židli s plným břichem.
 „Ještě něco budeš, Naruto?“
Zmoženě jsem se na něj podíval. Nemohl jsem ani se ani nadechnout, jak jsem byl přejedený. Podíval jsem se na muže přes hromady misek. „Ne, raději ne. Už bych prasknul.“ S tím jsem vylovil z kapsy moji žabí peněženku a jal jsem se platit. Otevřel jsem ji a můj úsměv se ihned vytratil.
Zděšeně jsem se do ní díval. Obracel jsem ji ze všech stran, ale nic. Byla prázdná. Žádné peníze v ní nejsou. Nahodil jsem kukuč ala nevinný chlapec pod sluncem. „Eh…“ ozval jsem se nesměle. „Víte,“ poškrábal jsem se na hlavě. „Můžu zaplatit i jinak?“
 „Ty nemáš peníze, Naruto?“ zamračil se na mě muž. A já jsem zběsile kroutil hlavou, že ne. Když si mě měřil zkoumavým pohledem, tak jsem začal pomale kývat.
 „Nemám a… mise nejsou.“
 „Tak to nech, ale zaplatíš mi to potom, je ti jasné?“ výhružně se na mě podíval. Zděšeně jsem přitakal a pelášil na sraz se svým týmem.
Když jsem tam dorazil, všichni tm už byli. Kromě Kakashiho, samozřejmě. Dokonce jsem periferním viděním uviděl i Sasukeho v masce Anbu. Schovával se za kmenem jednoho stromu tak, aby nešel vidět.
S úsměvem jsem došel až k Sakuře a Saiovi. Posadil jsem se na zelenou trávu a kochal jsem se přírodou. Za chvilku – s dvouhodinovým zpožděním – přišel i Kakashi-sensei. Postavil se před nás v celé své kráse a oznámil nám: „Tsunade-sama pro nás nemá žádné mise. Proto máme celý týden volno. Za týden, přesně v tuhle dobu se tady sejdeme.“
Z jeho slov se mi obrátil žaludek a srdce vynechalo pár úderů. Jak že nejsou mise?! Jednou potřebuji peníze a oni nejsou mise? Copak už nikdo nechce zachránit, donést něco někam? Zachránit kočku ze stromu nebo hlídat nezbedné děti?
 „Nejsou mise?“ zakřičel jsem nakonec. „Nejsou mise?!“ zařval jsem nepříčetně.
 „Naruto, vím, že …“
 „Ne! Vy nevíte nic! Já potřebuji sakra peníze!“
 „Od kdy jsi takový Skrblík, Naruto?“ kroutila hlavou Sakura.
Nafoukl jsem se. „Nejde to zařídit? Aspoň jednu misi, na týden,“ škemral jsem. Avšak bezvýsledně.
 „Promiň Naruto,“ otočil se na mě Kakashi zády a odcházel pryč. Sakura a Sai odešli také. Nechtěli být zřejmě terčem mého řevu. Po deseti minutách mého výlevu jsem uslyšel tichý dopad na zem.
Otočil jsem se a když jsem zjistil, že to je jen Sasuke, tak jsem si oddechl. „Vylekal si mě!“
 „Na co potřebuješ tolik peněz, Naruto?“ ignoroval moji předešlou větu.
 „Co je ti do toho?“ utržil jsem se na něj. ,,Nic!“ odpověděl jsem si sám.
 „Jen… jestli máš finanční problémy, tak ti můžu něco půjčit. Jako člen Anbu dostávám hodně peněz, takže…“
 „Ááá… teď se náš pán-který-se-vrátil začne vychloubat, že konečně dokázal to, že je lepší než já?“
 „Naruto, tahle to přeci -„
 „Nechci půjčit a nemám žádné problémy.“
 „Jasně a proto na všechny vyjíždíš a tvoje hlavní téma jsou jen: „Peníze“, že?“ řekl sarkasticky Sasuke.

 „Poslouchej, Uchiho,“ chtěl jsem ho chytil za lem trika, ale on mě předběhl a tvrdě mě opřel o kmen stromu. „Ne! Ty poslouchej mě, Naruto! Pokud nechceš půjčit, tak fajn! Je to tvoje věc, ale zbytečně nevyjížděj na všechny kolem,“ zavrčel mi do obličeje.
 „Od kdy se z tebe stal takový svatoušek?“
 „Od té doby, co se z tebe stal dlužník!“

 „Já nejsem dlužník. Jen mám těžké období, víš?“ provrtal jsem ho pohledem.

 „Fajn, jsem zvědavý, jak to splatíš!“

Nezmohl jsem se ani na slovo. Věděl jsem, že má Sasuke pravdu, ale přiznat mu ji? Zrovna jemu? To bych raději skočil z budovy Hokage. Na jeho poslední dedukci jsem raději nic neříkal, věděl jsem, že to nemá cenu. Bylo to jako bych měl mluvit do dutého dřeva.

Chvilku jsme se přeměřovali pohledem než mě Sasuke pustil a odpochodoval si to pryč. Neudržel jsem se a zakřičel jsem na něj: „Nemáš mě hlídat?“

Neobtěžoval se ani aby se otočil. „Mám tě na očích i když tu nejsem. Neměj strach.“ S tím odešel pryč. Odfrkl jsem si.

Zabořil jsem ruce hluboko do kapes a vydal jsem se ke květinářství. Zatracené peníze! Kdybych byl Hokage, nemusel bych se s tímhle zabývat. Nebo alespoň kdybych byl člen Anbu… jako Sasuke.

Sasuke… Bože! Už chodím jako on. Nahodil jsem kyselý výraz a ruce jsem z kapes vyndal. Konečně jsem došel ke květinářství: YAMANAKA. S hlubokých nádechem jsem otevřel pro skleněné dveře. Ozval se zvoneček a já vešel. Ovanula mne vůně různých květin a keramiky. S úsměvem jsem přešel k pultu, kde Ino stála.

 „Naruto?“ podivila se blonďatá dívka. „Co ty tu?“

„Eh… Ino-chan,“ nahodil jsem nevinný obličej. „Nenašla by se tu pro mě nějaká práce?“

 „Ty chceš brigádu?“ podivila se znovu. Když jsem neochotně přikývl, tak se zatvářila rozpačitě.

„Promiň Naruto, ale zvládáme to tu dobře. Opravdu je mi to líto, ale…“ naklonila se ke mě blíž.

„Zrovna před měsícem jsem potkala jednoho zvláštního muže. Jak jen se jmenoval? Ach ano, Achiri Hong. Zvláštní jméno, ale o tom teď nechci mluvit,“ mávla rukou.

„Pokud potřebuješ práci, tak ho najdi. Potuluje se tu po Konoze a prý hledá „zájemce“.“

„Zájemce?“ nechápal jsem.

„Eh…“ zčervenala. „Jo. Vždy si najde on tebe. Když má někdo finanční problémy -„

„Já ale -„

„Naruto!“ změřila si mě výhružným pohledem.

„Tak dobře,“ povzdechl jsem si a opřel jsem se o pult. „A jak vypadá? Jak ho poznám? A kde ho najdu?“ vychrlil jsem na ni další salvu otázek.

„Nevím, Naruto. Vím jen to, že se vždy objeví na správném místě. Než jsem začala dělat tady, taky jsem měla menší problémy. A on si mě našel. Vše mi pověděl a řekl mi, abych se zastavila v jeho kanceláři. Abychom podepsali smlouvu a prošli jednotlivé body. Víc ti říct nemohu. Dala jsem slib, že nikomu nic neřeknu.“

„To je to tak tajné, že to ani kamarádovi nemůžeš říct?“ ohradil jsem se.

„Ano. Věř mi. Pokud si tě najde, tak se pořádně rozmysli, jestli to budeš chtít dělat,“ opřela se také o pult. „Tvoje – ehm – finanční krize je moc velká?“

„Moc. Ani nevíš jak,“ zaúpěl jsem. „Platí tam dobře?“

„Ehm…“ zčervenala znovu. „Víc než dobře. Vyděláš si tolik, kolik se ti ani nezdálo,“ přikývla.

„A proč si to odmítla?“ nechápal jsem.

„To poznáš sám, pokud dostaneš nabídku také,“ usmála se.

„No… myslím, že půjdu. Už je čas na oběd a Ramen čeká,“ podíval jsem se na nástěnné hodiny. Krátce jsem se zasmál a už jsem pelášil na oběd. S tím, že nemám jak zaplatit jsem si nedělal starosti. Snad mi to Teuchi znovu odpustí, ale hladovět prostě nemůžu. Jen slyším o Ramenu a už se mi zbíhají sliny.

Doběhl jsem k Ichiraku Ramen a dřepl jsem si na barovou židličku. „Tak jsem tu, Teuchi,“ zazubil jsem se.

„To vidím a bez peněz, že?“ pokáral mě muž.

Nevinně jsem se začal vymlouvat. Navykládal jsem mu toho tolik, že jsem z toho ani nevěděl, co je pravda a co lež. Teuchi s úsměvem začal připravovat jídlo. Postavil přede mě tři misky Ramenu a já se do toho pustil. Při tom jsem pořád mlel omluvy.

„Peníze hold někdy dojdou, Teuchi, ale slibuji ti, že nějaké seženu,“ mával jsem kolem sebe tyčkami od jídla.

„Jasně, to doufám.“

„Nemáš peníze, chlapče?“ sedl si vedle mě neznámí muž. Leknutím jsem až nadskočil. Ještě s nudlemi, které mi vysely z pusy, jsem se otočil na muže.

„Cho ste?“ zamumlal jsem s plnou pusou jídla. Muž se na mě zazubil a zakroutil hlavou. „Cože jsi říkal, chlapče?“

Polkl jsem. „Kdo jste?“ nabíral jsem si znova sousto.

„To ještě není důležité,“ usmál se na mě muž. „Slyšel jsem, že nemáš na zaplacení.“

„Pane, toho chlapce znám a řekl jsem mu, že mi to může dát později,“ vložil se do toho Teuchi. Já jsem jen přikyvoval jeho slovům.

„Jistě. Ale… mám pro tebe nabídku,“ provrtal mě temným pohledem.

„O co jde?“ zamumlal jsem s plnou pusou jídla.

„Jsi roztomilí,“ zamumlal také muž, když mě pozoroval.

Nechápavě jsem se na něj otočil. Zdálo se mi to nebo říkal, že jsem roztomilí?!

„Cože?“

„Pojď se mnou,“ hodil na pult pár drobných, které jistě stačili na dluh Teichimu. Vykuleně jsem šel za mužem.

Po deseti minutách jsem před sebou uviděl malou restauraci. Když jsme došli dovnitř, všude se rozprostíraly stoly. Na nich byly ubrusy a mísy se sladkostmi. Pod stolem, ke kterému jsme si sedli, ležel červený koberec. Sedl jsem si z jedné strany na tlustý oranžový polštář. Muž si sedl naproti mně. Zvedl ruku k objednávce. Žena s culíkem k nám ihned přišla a zeptala se: „Už jste si objednaly?“

Muž se na ni pousmál. „Dali bychom si šampaňské -„

„Ale já nepiju,“ vykřikl jsem tiše.

„Jedno šampaňské,“ zastavil mě, „a dvoje vaše speciality,“ usmál se na ženu líbezně.

Protočil jsem oči. Bože! Jestli tohle bude druhý perverzní Jiraiya. Podíval jsem se ven z okna. O stěnu protějšího domu se opíral Sasuke. Už mě štval, jak mě hlídal na každém kroku. Vím, že je to nezbytné, ale on za mnou leze všude.

„To je tvůj milenec?“ zeptal se mě se zájmem.

Já jsem se málem zakuckal vlastními slinami. „Ne! Bože! Jen to ne!“

„Dobře. Škoda.“

Nechápavě jsem se muži podíval do obličeje. „Tak kdo jste?“ ignoroval jsem jeho předešlou odpověď. Opřel jsem si hlavu a zkoumal jsem muže pohledem. Mezi tím k nám přišla servírka a donesla dvě skleničky šampaňského a dvě specialitky – rýžové kuličky pokropené čínskou omáčkou. Nutno podotknout, že to bylo pěkně ostré.

„Jak jsem řekl, mám pro tebe nabídku,“ usmál se na mě znovu muž. A já poslouchal, co z něj vypadne.