2. Natsu

Bylo mi jasné, že po tom, co nás ti dva vyrušili už Michio – san nebude mít náladu na … … … no takže jsem to vyřešil po svém.

Přiblížil jsem se k němu ze strany a několikrát se mu otřel tváří o paži po kočičím způsobu.

„Kočička má hlad … nakrm kočičku, Michio – san.“ Broukl jsem a s úsměvem mu při tom hleděl do očí.

Michio si chvíli udržoval vážnou tvář, ale pak se široce usmál a jemně mě chytil za bradu. Pak se ke mně pomlu přiblížil, jako by mě chtěl znovu políbit … ale neudělal to. Místo toho se usmál, zase se odtáhl a chytil mě za ruku.

„Tak pojď, ty kočičáku.“ Řekl a vstal.

Já s ním a za chvíli už jsme byli v kuchyni … vonělo to tam úžasně.

Nadšeně jsem se posadil ke stolu a v dlaních pevně sevřel příbory.

„Tak šup sem s tím!“ zvolal jsem a nedočkavě jsem se na židli zavrtěl.

Dával si se servírováním pěkně načas. Určitě mi to udělal naschvál – sadista. S výrazem odborníka na talíř aranžoval těstoviny i všechno ostatní a vždy si dělal pětiminutové přestávky, kdy na pokrm hleděl s kritickým výrazem a hlavou nakloněnou ke straně.

Když už bylo jídlo naaranžované tak dokonale, že to uznal i sám Michio, s tichou úctou přede mě talíř položil a posadil se naproti mně.

A já se bál začít jíst … že bych mu to veledílo zničil.

Těkal jsem pohledem od talíře k Michiovi … talíř, Michio, talíř, Michio, talíř, Michio, talíř …

Když už na mě hleděl vážně hodně udiveně, nepatrně jsem si odkašlal.

„Můžu … můžu to sníst?“ zeptal jsem se.

Michio vyvalil oči a pak se rozesmál.

„Vlastně … ne!“ řekl rozhodně a dříve než jsem stihl zareagovat, chňapl po talíři a přitáhl ho k sobě. „Zapomněl jsem, že tě musím krmit.“ Řekl zdrceně a poklepal na židli, která stála vedle té jeho.

Nevěřícně jsem na něj hleděl a šouravým krokem se šel posadit k němu.

„Už nejsem malý dítě …“ zamručel jsem otráveně.

Michio na mě vyplázl jazyk.

Já ho napodobil.

A v tu chvíli jsem dostal geniální nápad … a Michio také. Poznal jsem to z jeho výrazu. Mysleli jsme úplně na to samé.

A hned jsme se rozhodli ten nápad uskutečnit … tedy začali jsme se k sobě přibližovat s jazyky stále vyplazenými, za účelem navzájem se jazyky dotknout … ale ten původně celkem nevinný nápad se poněkud zvrhl.

Protože chvíli na to už jsem seděl Michiovi obkročmo na klíně (vážně nevím, jak jsem se tam ocitl) a zuřivě ho líbal. On ale každopádně nezůstával pozadu a vracel mi polibky stejnou měrou.

Kdo ví, kam bychom zašli … kdyby v tu chvíli do kuchyně nevstoupil … hádejte kdo! No ano – byl to Kime.

Zůstal stát ve dveřích s překvapeným výrazem.

Všimli jsme si ho naráz.

Já samozřejmě zčervenal, Michio nasadil výraz masového vraha.

„Prosím, nechte si to na potom, rád bych se najedl.“ Oznámil nám Kime a odebral se ke kuchyňské lince, kde si začal na talíř nabírat svou porci. Rozhodně ne s takovým citem.

S omluvným výrazem jsem z Michia slezl a posadil se na svou židli.

Michio chvíli zděšeně hleděl na to, jak Kime neuctivě zachází se svou večeří a pak se pohledem vrátil ke mně.

Trochu sebou cukl, jako by si právě vzpomněl, že mě má vlastně nakrmit a se zodpovědným výrazem vzal do ruky vidličku.

Nabral první sousto a lehce pobaveně ke mně ruku s vidličkou natáhl.

Já poslušně otevřel pusu a nechal se krmit.

Užili jsme si při tom celkem dost legrace … jako vždycky.

Po večeři jsem se ale musel jít znovu učit … Michio řekl, že to nevadí a dal se do mytí nádobí.

Vrátil jsem se do pokoje a opět za sebou zamkl. Nemám rád, když mě při učení někdo ruší – pokud to ovšem není Michio.

Znovu jsem se posadil, nasadil si sluchátka a vzal do ruky tužku.

Soustředěně jsem se pustil do učení … učím se často, protože nechci přidělávat Michiovi starosti tím, že bych měl problémy ve škole.

Ani jsem si nevšiml, že se mé soustředění pomalu ztrácí a já čím dál tím víc přemýšlím o Michiovi, až jsem si vzpomněl na …

… ten den bylo příšerné počasí.

Vracel jsem se ze školy pomalým tempem. Nechtělo se mi domů … tehdy se tomu vlastně ani moc nedalo říkat domov.

Když jsem narazil na tu partičku. Chtěl jsem se jim obloukem vyhnout, ale oni mě nenechali a natlačili mě do temné postranní uličky, kde mě shodili na zem a strhli ze mě bundu.

Vážně jsem se bál, ale nemohl jsem nic dělat, neubránil bych se ani jednomu, natož pak všem čtyřem.

Tak jsem se jen bezmocně krčil a zakrýval si obličej rukama, když jsem náhle uslyšel hlas … Ten hlas, co mě zachránil.

„Nechte ho být!“ říkal  hlas nahněvaně.

Překvapeně jsem vzhlédl, ale mého zachránce jsem přes útočníky neviděl.

Mezi nimi a zachráncem proběhl krátký rozhovor … pak se ti čtyři sebrali a odešli.

A já si ho konečně mohl prohlédnout.

Byl vysoký … hodně vysoký a štíhlý, ale přesto působil tím mužsky mohutným dojmem. Měl trochu delší tmavě hnědé vlasy a oči ve stejné barvě … a byl krásný. Vážně neuvěřitelně krásný.

V tu chvíli jsem úplně zapomněl na strach i na to, že je mi neuvěřitelná zima a jen se na něj díval … na mého zachránce.

Byl jsem přesvědčený, že jen něco prohodí, otočí se a odejde, ale on to neudělal … naopak, přišel ke mně, dřepl si a mluvil. Mluvil se mnou!

Vlastně jsem ani tolik nevnímal, co říká, ale jeho hlas jsem vnímal naprosto ostře. Slyšel jsem někdy krásnější hlas? To sotva …

On si pak sundal sako a hodil mi ho přes ramena. Ta vůně mě málem omráčila … v tu chvíli jsem opravdu nevěděl, jestli se mi to jen nezdá.

Po tom, co mě vzal do náruče jsem si byl téměř jistý, že je to jen sen. A prosil jsem, ať se z něj nikdy neprobudím.

Mluvil na mě stále … já kýval, vrtěl hlavou, občas nesměle odpověděl. A pak vyslovil tu neuvěřitelnou nabídku.

‚Určitě jsem se přeslechl.‘ pomyslel jsem si s jistotou a nevěřícně ho pozoroval.

Ale on to očividně myslel naprosto vážně.

„To by … nevadilo?“ zeptal jsem se s nejistotou.

„Jistě, že ne, naopak … byl bych moc rád.“ Odpověděl okamžitě.

A já nevěřil vlastním uším. Nicméně by bylo nezdvořilé nepoděkovat a proto jsem to okamžitě napravil. A ještě jsem přidal letmé políbení na krk.

Okamžitě jsem toho litoval. ‚Teď mě určitě pustí … pustí mě a nechá mě být.‘ proběhlo mi hlavou.

On mě však znovu překvapil a zabořil tvář do mých vlasů … myslel jsem, že se štěstím rozpláču.

„Už je dobře …“

V tu chvíli jsem se přistihl … rukou jsem si podpíral bradu a zasněně jsem hleděl z okna.

Z povzdychem jsem zavřel učebnici i sešit. Usoudil jsem, že už to nemá cenu … odložil jsem sluchátka, vzal ze skříně pyžamo a šel jsem se osprchovat.