2nd chapter – Po 1. Jméno

     Setřásl ze sebe ruce holky, kterou zrovna ulovil. Moc snadné. Cítil se unaveně a tak trochu znechuceně. Nevšímal si jejího zklamaného pohledu. Beztak nepatřil jemu, ale slavnému kytaristovi. Momentálně pochyboval o tom, kdo je predátor a kdo lovná. Normálně by mu to bylo jedno, a užil by si, ale teď neměl chuť ani náladu. Bratr mu jen věnoval udivený pohled, ale nechal to být. Někdy bylo fajn mít dvojče, které mu rozumí a trpělivě snáší většinu jeho úletů.  

     „Myslim, že půjdu domů, brácha.“Že se omlouvám, že nezůstanu dýl.“ Popadl mikinu a bouchl dveřmi. Bylo mu zle. Ze sebe i z celého ženského pokolení. Prý něha, láska… Cestou zabloudil v myšlenkách i v ulicích, a když se propadl znovu do skutečnosti, zjistil, že jako pitomec stojí u parku a mumlá si pro sebe nadávky.

     Právě zapadalo slunce a barvilo nachově oblohu i domy. Pokrčil rameny a prošel tepanou branou parku. Domů se mu beztak nechtělo. Došoural se až do zadní části parku, kde sebou těžce plesknul o zem. „Jau…“ Zrovna si s žalujícím výrazem třel zadek, když se z poza stromu vedle kterého to zakotvil ozvalo rychlé zašustění. Někdo v dlouhém svetru s kapucí se narovnal a chtěl spěšně odejít. „Počkej!“ Zavolal a chytil postavu za ruku, která se kolem něj rychle mihla. Pod tlustou látkou cítil štíhlé, úzké zápěstí. Muselo se jednat o dívku, kterou soudě podle jejího zrychleného, sykavého dechu pořádně vyděsil. „Promiň… Vadilo by ti, tu chvíli zůstat a povídat si?“ Ticho. Povolil prsty a pustil jí. Ani se nepohnula. Teprve po chvíli se otočila a sedla si z druhé strany kmene tak, aby na sebe neviděli Tak se tedy také opřel zády o strom a po chvíli ticha promluvil. „Chodíš sem často?“ Neodpověděla. Slyšel jen zvuk jejího zvolna zklidňujícího se dechu.

     Nakonec si povzdechl a zavřel oči s hlavou zvrácenou dozadu, opřenou o hrubou šedavou kůru. Ticho mu nevadilo. Právě teď nestál o nic jiného, než jen sedět, vědět, že tu není sám a nic neříkat. To vědomí bylo příjemné a hřejivě opojné. Nic od něho nechtěla. Prostě mlčela, ale pro něj bylo důležité jen to, že zůstala. Uklidňovalo ho to. Cítil se tak bezpečně, že skoro usnul. Kupodivu ho to nepřekvapovalo. Nebylo to tím, že by byl skutečně unavený. V tu chvíli mu přišlo, že je to ta nejpřirozenější věc na světě, spát v šerém, teď už spíš temném parku pár centimetrů od osoby, kterou neznal.

    Už byla úplná tma, ale v tichu jí stále cítil. Stále tu byla. Seděla a čekala. „Jsi tu ještě?“ Zeptal se jen proto, že nevěděl, jak navázat rozhovor. A ona to musela vycítit, protože se ozvalo pouhé zaškrabání na kůru stromu. Taky odpověď. Pomyslel si a s heknutím vyskočil na nohy. Skoro zapomněl, že tu seděl tak dlouho bez pohnutí. Uteklo to jako pár minut. „Už začíná být pozdě. Myslím, že bych měl jít, než začne brácha vyšilovat. Nepůjdeš taky? Mohl bych tě doprovodit…“ Nehýbala se. „Hm…Tak ne. Budeš tu v pátek odpoledne znovu?“ Ozývalo se jen šumění větru. Nebo jejího dechu? „Tak mi aspoň pověz svoje jméno? Já jsem Tom.“ Když se znovu nedočkal žádné odezvy, pokrčil rameny a otočil se, že odejde. „Ulf.“ Řekla tiše. Široce se usmál a beze slova rozloučení vykročil na cestu ven z parku.

    Sotva doma tiše zaklapl dveře, objevil se na schodech do patra brácha. „No ty v*le, kde ses flákal?“ Tom mu věnoval nepřítomný pohled a protáhnul se kolem něj do svého pokoje. „Brašíne! Koukej to pěkně vybalit! Lhal jsem mámě, že už spíš.“ Vztekalo se jeho dvojče. Marně… Prostě mu jen zavřel dveře pokoje před nosem. Ať se klidně vzteká. Dnes mu to bylo jedno. Už myslel na další pátek s nadějí na další vysvobození z reality.