3

Shikamaru nepřišel ani další den a dokonce celý týden. V hodinách byla nuda. Všichni byli ticho, měli lepší známky, ale nudili se. Nejvíce asi Temari. Vzpomněla si jak chtěla aby Shikamaru zmizel. Aby někam odešel. Stalo se a bylo jí smutno. Všichni ostatní už to pustili z hlavy.
Když senseiové o něčem mlčí, znamená to, že ten člověk buď zemřel, nebo se odstěhoval, ale to o něm aspoň trošku mluví.
´Takže je asi mrtvý!´ přemýšlela Temari a málem se rozbrečela.
´To já jsem chtěla, aby neexistoval! Můžu za to já!!´ nadávala si. Teď už se opravdu rozbrečela. Byla doma a jen brečela.

Sebrala se až k večeru. Šla do koupelny a snažila se ze sebe smít smutek.
Další den byl jako vždy. Všechny to sice už začalo nudit, ale když se nikdo neodvéžil začít…Ani Kankurou už totiž na Gaaru neřval.
V tomto klidu utekl asi měsíc. 3.A byla nejhodnější třída na celý škole.
„Tak kdo chybí?“ otázal se zase jednou sensei v první hodině.
„Shikamaru!“ křikla Temari. Všichni se na ní podívali. Připadala si jako debil.
„Chybí Shikamaru. Sensei… co se s ním stalo?“ opakovala znova.
„Já žádného Shikamara neznám!“ popřel to učitel. Teď by ve třídě slyšeli i hřebík spadnout. Všichni byli potichu. Vždyť sensei právě řekl, že nezná jejich spolužáka!!
Temari pak už nic neřekla. Byla tiše a nereagovala.
´Nezná? Nezná Shikamara? On.. on opravdu umřel!!´ honilo se jí hlavou.
Poslední dobou byla jen ve třídě a ani s holkama se moc nebavila.
Celý týden se dělo to samé. Byla mimo, nevímala, ale testy psala celkem dobře.

Asi po tom týdnu posbírala všechnu odvahu a zašla k sídlu rodiny Narů.
Zazvonila a čekala. Čekala, čekala. Už přemýšlela, že půjde, když se otevřeli dveře. Byl v nich Shikamaru. Dveře byly pootevřeny. Shikamaru zřejmě nesměl nikoho pustit dovnitř. Chvíli na sebe zírali.
„Shikamaru můžu jít dál?“ zeptala se.
„Jo-o.“ Zavřel dveře, sundal řetízek a dveře zase otevřel. Temari vstoupila a Shikamaru ji zavedl k sobě do pokoje. Zůstal stát a čekal co udělá.
Jako první ho objal. Shikamarovi to přišlo divny, ale nechal se. Když ho pustila, zeptala se: „Shikamaru, jakto, že nechodíš do školy?“
„Nemůžu,“ povzdychl si.
„Proč?“
„Asi před měsícem jsem byl krmit jeleny. Máme tam jednoho co má nějakou nemoc. Tehdy jsem ho šel nakrmit, ale zpomněl jsem si pak umít ruce. Když jsem potom jedl jablko a držel ho v ruce, nejprve tu infekci chytlo to jablko a pak já. Pro jeleny je to smrtelná choroba, ale u člověka se neví,“ znovu si povzdychl.
„A jak dlouho to bude trvat?“
„Ještě to ani nezačali zkoumat, chceš se zeptat ještě na něco?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ale chvíli si s tebou popovídám,“ zadržela ho. Už ji chtěl jít vyprovodit.
„Hmm.. nemáme o čem mluvit. Jsem tu už měsíc zavřený, bez společnosti!“
„A já ti jí dneska udělám.“
„Radši bys měla jít. Co když to chytneš taky?“ zeptal se trochu s obavami. Nechtěl někoho dalšího nakazit.
„Tak půjdu do té laboratoře a ručně jim řeknu aby to začali zkoumat nebo to rozšířím po celým městě,“ zasmála se.
„Budeš mít karanténu,“ upozornil ji.
„To tak.“
„Když si teda chceš pvídat, tak mi řekni co je ve škole novýho.“
„Nic, vlastně jen jedna věc. Všichni jsou normální. Je to nuda. Přestali jsme se hádat. Kankurou je úplně zticha a když mám chuť se hádat, není ve třídě někdo kdo by chtěl taky. Holky začali chodit s klukama. Sakura se Sasukem, Tenten s Nejim, Ino se Sayem a Hinata s Narutem.
Nikdo nemá o přestávce čas. Všichni se věnují svým partnerům. Mladší holky na ně žárlí, ale je divný, že na tebe si žádná ani nevzpomene,“ trošku se Tem rozvykládala.
„Ani kluci?“
„Ne, vlastě jsem před týdnem nahlásila, že chybíš. Sensei řekl, že tě nezná. A všichni se na mě dívali jek na idiota. Hodně lidí si asi myslelo, že jsi mrtvý. Já vlastně taky,“ přiznala se.
„Hmm… ale přišlas jako jediná.“
„Jo, ostatní mají dost starostí se svými partnery,“ přikývla a dlouze se na něj podívala, „víš, že ses hodně změnil?“
„Fakt? Ani jsem to nezaregistroval. Radši se zrcadlu vyhýbám.“
„Neměl bys. Víš, že vypadáš mnohem líp než před měsícem?“ znovu si ho prohlídla.
„Ne a ani to radši vědět nechci.“
„Co je to vlastně za nemoc?“
„Nevím, nikdy jsem to nezjistil, ale prý nějaká strašná. Jelen by měl zemřít za týden,“
„Hmm.. tak zaprvné, navypadá to, že seš nemocný a za druhé, ještě jsi nezemřel a to už je t měsíc a za třtí už asi budu muset jít,“ dívala se na hodinky.
„To je otrava,“ zívl.
„Jsem podle tebe otravná?“ trošku se naštvala.
„Jo, nemělas tu přijít“
„Tak si trhni,“ zvýšila hlas.
„Ty můžeš taky!“ Teď už na sebe přádně štěkali.
Pak se Tem začala smát: „Díky Shikamaru, to mi chybělo!“
„Mě taky,“ pousmál se a otevřel jí dveře. Obula se, vyšla, ještě mu zamávala a pak se rychle rozběhla domů. Chvíli se za ní díval, pak zavřel dveře a šel se zase věnovat nicnedělání.
Další den byla Temari jako vyměněná. Byla úplně normální, jako když ještě chodil Shikamaru do školy. Trochu jízlivá, někdy protivná a hlavně veselá.
„Děcka, co takhle si něco zahrát?“ zařvala do tiché třídy. Všichni se na ní podívali. Byli rádi, že konečně někdo se rozhodl trošku zlepšit nudný život ve škole.
„Hej kdo provede senseiovi nejlepší vtípek vyhrává!“ navrhla stále hlasitě.
„Platí, stejně vyhraju!“ prohlásil Naruto.
„Dobře. Každý den udělá jeden pár nějaký vtípek. Vy budete páry a mě poradí jeden kámoš!“ vysvětlovala.
„Dobře,“ přikývli všichni a Naruto s Hin si vzali hned další den. Pak měla být Tenten s Neji, Temari, pak Sasuke se Sakurou a nakonec Ino se Saiem.
Ten den nikdo nic sice nevyváděl, ale třída byla nezvladatelná. Holky se spolu bavili. Kluci spolu. Někdy tak různě do kupy. Jindy se překřikovali.
O přestávce se snažili holky vymámit z Temari, kdo ji z toho smutku pomohl ven:
„Temari, cos dělala včera?“
T: „Byla jsem u jednoho kámoše!“
„A jakýho?“
T: „Prostě kámoše!“
„Chodíš s ním?“
T: „Ne“
„Takže jsi s ním chodila?“
T: „Ne, nemáme se zrovna moc v lásce, ale je nemocný a nikdo u něj doma není, tak jsem se za ním stavila,“ odpovídala Temari po pravdě.
„Co jste tam dělali?“
T: „Povídali si.“
„Nelži!“
T:“Nelžu!“
„Co jste dělali ještě?“
T: „Jen jsme si povídali.“
„Pravdu!“
T: „To je pravda!“
„Ne nemůže být. Jinak bys nebyla v tak dobré náladě!“
T: „Je to pravda“ a odešla na záchod.
Holky ji už radši nechali být. Rozdělily a šli každá ke svému klukovi.
Hned po škole běžela Temari zase k Shikamarovi.
Otevřel ji. Byl jen v kalhotách. Buď se převlíkal nebo tak prostě chodil celý den. Nic si z toho nedělal. Pozval Temari dovnitř.
Zase si povídali. Stejně jako minule.
„Cos tady celou dobu dělal?“ zeptala se Temari najednou.
„Tak různě,“ pokrčil rameny, „a co škola?“
„Pořád stojí,“ povzdychla si a oba se zasmáli.
„Ne, byla to legrace. Trošku jsem to tam oživila. Máme takovou soutěž.
Každý musí jeden den uidělat senseiovi nějaký vtípek. Je to po dvojicích. Soutěží Sasuke se Sakurou, Ino se Saiem, Neji s Tenten, Naruto s Hinatou a já,“ vysvětlovala.
„Jsi sama?“
„Ne, ty mi poradíš, řekla jsem, že mi pomůže kámoš, takže to vymyslíš a já to sestojím.“
„Skvělá dělba práce,“ zasmál se a začal něco kreslit na nějaký papír. Pak ho Temari podal.
„Hmm.. to je dobrý,“ ohodnotila to a pak si to schovala do zadní kapsy.
„Tak cos tady teda celou dobu dělal?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Nudil se, nadával na všechny otravný věci a lidi, psal a pak všechno roztrhal, jedl.., prostě jsem dělal spoustu věcí..“
„Jo a taky jsi toho hodně zameškal. Chceš ode mě doučovat?“
„Klidně, stejně to bude otrava,“ zívl.
„Spal jsi vůbec?“
„Jo, chvilku.“
„Tak to ne, běž si lehnout, nebudu tě zdržovat,“ snažila se ho zatlačit do postele. Při tom se dotkla jeho holé hrudi. Lehce zčervenala, ale on si toho nevšiml.
„Ne nechce se mi!“ nedal se.
„Shikamaru!“ podívala se na něj přísně.
„Ano, mami?“ zeptal se s nevinným výrazem. Pak se oba zasmáli.
„Shikamaru běž spát. Zdržuju tě, už stejně půjdu,“ žduchla do něj, že spadl na postel a vylítla z pokoje. Shikamaru se rychle postavil a běžel za ní. Temari byla u domovních dveří a pokoušela se je otevřít.
„Hledáš tohle?“ zamával ji Shikamaru před nesem klíči.
„Jo,“ a snažila se je chytnout. Bohužel nebyla tak vasoká jako Shikamaru a tak tak vysoko nedosáhla.
„Temari.. Temari..“ provokoval ji.
„Hej, Shiki,“ řekla mu zdrobělinou.
„Ne, ne, Temi,“ oplácel ji to stejně.
„Shikamaru!“ už toho měla pomalu dost.
„Temari!“ dělal to samé.
„Prosím, dej mi ty klíče,“ prosila ho, „nebo si mám keknout na kolen jako v té hře?“
„Vidíš, mohli bychom si ji zahrát,“ navrh Shikamaru celkem nadšeně.
„Dobře. Shikamaru, prosím, vy snad nemáte žádný cit? Vždyť já vám nic neudělala. Prosím, nazabíjejte mě!“ klaka si na kolena.
„Já nemám city. Jsem kat. již za chvíli budete o hlavu kratší!“
„Prosím, copak já vám něco udělala?“ hrála to dál.
„Rozkaz je rozkaz, ty bídná hříšnice!“ hřímal.
„Já, ale nic neudělala. Prosím propusťte mne. Slibuju, že již nikdy více nezpochybním slovo královo,“ dušovala se podle vymyšleného scénáře. Shikamaru se k ní skonil.
„Tak běž, ale znovu-li uděláš to samé, již přide trest. A mnohem horší než tento. Dobře si važ své poslední šance,“ s tím ji podal klíče a pomohl ji vstát. Když otvírala, jemně ji políbil na tcář. Vnímala to, ale říkala si, že to bylo zřejmě omylem. Když byla asi dva metry od domu, zamávala mu a běžela rychle domů. Čekla na ní rozzuřený Gaara.