3. kapitola – Nabídnutá práce

„Takže… abych začal. Jmenuji se Achiri Hong. Jsem pravá ruka Yukiho Zeyi, majitele – ehm – jednoho podniku. Nabízíme nabídky různým lidem, kteří mají krásné tělo a jejich tvář je – jak bych to řekl – no, krásná. Ale především těm, kteří mají dluhy. Samozřejmě, že zájemci dáme přečíst smlouvu a vše s ním důkladně prodiskutujeme. Nechceme, aby byly nějaké potíže. Doufám, že to chápeš,“ mrkl Achiro.

Kývl jsem. „Ale o co se jedná?“

„S majitelem se zájemce domluví na výplatě. Většinou to je tisíc jenů (jsou tam jeny?) za jednu noc.“

„Noc? To bych pracoval v noci?“

„No samozřejmě. Zákazníci většinou přijíždějí v noci. A my otevíráme jen v noci!“ ohradil se muž. Dělal jako bych to snad musel vědět. „Ale neřekl jste mi v čem spočívá – tedy – v čem by spočívala moje práce.“

„Dělal bys vše, co by po tobě zákazník chtěl. Dalo by se říct, že bys ho „obsluhoval“.“

„Aha. Takže číšník?“ kývl jsem hlavou. Na ubohého číšníka je to až moc peněz, ne? Ale muž mě ihned vyvedl z omylu.

„Ne, panebože. Jsi tak roztomilí, když něco nechápeš,“ smál se. Já jsem se nafouknul uražeností.

„Ne, ne,“ kroutil hlavou. „Ty bys zákazníkům dával fyzické potřeby.“

„Cože? Co to je?“ kulil jsem na něj oči.

„Sex.“

A mě spadla brada až na zem! Barva v mém obličeji se změnila na krvavě rudou. Krev se mi v žilách zrychlila hned, jak jsem uslyšel „to“ slovo. Z krvavé rudé se má barva hned změnila na bílou. „Sex?“ polkl jsem.

„Je ti dobře?“ nahnul se ke mně Achiro. Zřejmě na tohle byl zvyklý. Takže mi položil dlaň na ruku a tiše zašeptal: „Podle tvých slov, co jsi říkal u Teuchiho stánku, máš problémy s penězi. A dost velké problémy, když nemůžeš zaplatit ani misku ramenu. Myslím, že nemáš na vybranou. My platíme dobře, víc než dobře! Takže… tady máš Yukiho vizitku. Pokud se rozmyslíš ke kladné odpovědi, zítra přijdi do jeho kanceláře,“ ukázal na adresu na vizitce. Mlčky jsem muže poslouchal a ani jsem nedýchal.

„Přijdi až kolem deváté. Tam se na všem domluvíš. A ještě…“ naklonil se k mému obličeji. „Nikomu o našem setkání neříkej. A pokud by ses náhodou rozhodl pro tu kladnou odpověď a začal u nás pracovat, tak ani to neříkej. Náš klub je tajný. Nikdo o něm neví, jen ti vybraní. Třeba si něco vymysli,“ usmál se na mě a poté se zvedl. Na stůl hodil znovu peníze a odešel.
Mě tam nechal sedět samotného.

„Pane?“

Jako v transu jsem zvednul hlavu a podíval se do očí číšnice. „Ano?“

„Pán už odešel. Zůstáváte a objednáte si ještě něco?“

„Ne!“ vyhrkl jsem ihned, jelikož nemám žádné peníze.

„Dobře,“ kývla hlavou žena. Zvedl jsem se od stolu a odešel před restauraci. Po cestě do svého domu jsem minul opírajícího se Uchihu. Když jsem kolem něj prošel, tak se od zdi odlepil a následoval mě.

„Kdo to byl?“ nadhodil s nezájmem.

Polkl jsem. Ostře jsem se nadechl, když se můj
mozek rozjel na plné obrátky, aby vymyslel dostačující lež.

„Strýc,“ řekl jsem nakonec.

„Cože?“ zaslechl jsem za zády nevěřícně. „Myslel jsem, že nemáš žádné příbuzné.“

Tiše jsem sykl. „No jó,“ protáhl jsem obličej. „To víš. Jeden se přeci jen našel,“ zasmál jsem se nervózně. Sasuke se uchechtl. Já jsem raději zrychlil.

„Jdeš ke mně nebo -?“

„Ne.“

„Ehm… jo,“ sklopil jsem hlavu a jal se odemykat zámek.

„Co po tobě chtěl?“

„Eh?“ otočil jsem se na něj nechápavě. Můj zrak hned padl na jeho obličej, který byl v deseticentimetrové blízkosti. Znovu se opíral, ale tentokrát o futra dveří.

„Tvůj strýc,“ protočil očima.

„Aha. No… jen tak, rodinné klábosení po letech. Nic zvláštního,“ konečně jsem odemkl. „Doopravdy nejdeš dovnitř?“

„Ne, hezky se vyspi,“ otočil se a odcházel pryč.

„Ty taky,“ zašeptal jsem po chvíli. Zavřel jsem dveře a rovnou jsem přešel až do ložnice. Padnul jsem do postele. Tohle se může stát jen mě. To ze mě má být… děvka? Zhnuseně jsem se zaškaredil. Tohle je snad zlý sen!

„Zatracené peníze!“ zaklel jsem znovu.

I když je tohle perverzní a úchylný, tak ten muž měl pravdu. Nikde jinde mi tolik peněz nedají. Nikde jinde si tolik nevydělám. Zabořil jsem hlavu do polštářů.

Takže to mám přijmout?

Unavením, jak jsem stále dokola přemýšlel o stejných věcech, jsem až usnul.

Ráno mě probudil svit slunečních paprsků, které se mi zabodávaly do očí. Celý rozlámaný jsem se zvedl z postele a odcupital do koupelny. Propláchl jsem si obličej studenou vodou a celkově jsem spáchal ranní hygienu.

Poté jsem přešel znovu k posteli. Na zmačkané madraci ležela malá modro-zelená vizitka. S povzdechem jsem ji uchopil do ruky. Chvilku jsem si ji prohlížel než jsem kývl hlavou. Ještě stále s opuchlýma očima, které jsem měl s ne vyspání, jak jsem dlouho přemýšlel do noci,
jsem se vydal na sraz se svým týmem.

Potom, co jsme vyplnili misi – chytit všechny kočky a donést je na kontrolu, jestli nemají vzteklinu – tak jsem se dobelhal domů.

Počkal jsem až Sasukeho mě přestane sledovat
a domů odešel také. Potom jsem se mohl tiše vykrást z mého domu a plížit se Konohou pryč. Tiše jsem se proplížil i kolem brány tak, aby mě neslyšeli hlídači.

Utíkal jsem, co mi nohy stačili až k onomu baru. Kličkoval jsem mezi stromy až jsem narazil na cestičku. Poté jsem zvolnil krok.
Už z dáli mi cestu osvětlovaly světla různých barev od baru. Když jsem konečně před barem stál, tak se mi do obličeje začala hrnout krev. Se studem v obličeji jsem hodnotil zvenčí bar.

Celý dům byl z červených cihel. Jeho konstrukci lemovali barevná svítidla. Od vchodových dveří vedly dřevěné schody. A jako bonusem na chatce byla připevněna cedule – Klub nevinnosti. Nápis svítil zeleno-modrou barvou.

Zděšeně, že to nebyl vtip, ale krutá realita, jsem se rozešel do onoho perverzního domu, kde mě doufám odmítnou.