3. Michio

Po chvíli jsem slyšel, jak Natsu odchází z pokoje do sprchy a šel jsem mu (nám) připravit pelíšek.

Předtím jsem umyl i utřel nádobí a pak z nudy uklidil celou kuchyň.

Kime se na mě dvakrát přišel podívat a pokaždé se mě zeptal, jestli mi náhodou nehráblo. Drzoun …

Přenesl jsem kočičákovy peřiny ke mně do ložnice.

Většinou spíme odděleně – Natsu špatně snáší ranní vstávání a když spíme spolu, tak se většinou moc nevyspí(me). A on pak chudák vypadá tak žalostně, že mi to trhá srdce.

Ale dnes jsem doufal, že bychom mohli dokončit, to co jsme nakousli odpoledne … jen tak co nejrychleji a honem spát! Pokud bude mít Natsu náladu. Což nejspíš ano …

Řádně jsem natřepal polštáře i peřiny a bleskově se převlékl do spacího (tzn. trenky a pak už nic). Nedočkavě jsem přecházel po ložnici a čekal na kočičáka. Připadalo mi, že se sprchuje celou věčnost.

Konečně cvakl zámek, bylo slyšet vrznutí dveří a Natsu se automaticky vydal do svého pokoje. To, že mu chybí peřiny zjistil celkem brzo.

Po chvíli už stál u dveří ložnice, kde našel ztracené peřiny. A pochopil …

Tichounce za sebou zavřel dveře a vydal se vstříc mé náruči.

Jeho pyžamko podtrhovalo jeho celkovou roztomilost … Žluto – modré trenky a triko s králíkem, který na svět kulil obrovské oči. Ale zdaleka ne tak obrovské, jako má můj Natsu.

Bál jsem se, že začnu krvácet z nosu.

Naštěstí se to nestalo … stalo se něco horšího. Stihl jsem kočičáka jen položit na postel a v tu chvíli někdo rozrazil dveře.

Ve dveřích stál rozcuchaný Kime, také jen v trenkách a v podpaží si nesl peřinu a polštářek.

No co to má …? Aha. Vzpomněl jsem si, že Nikko má vystoupení a přes noc nebude doma. Snažili jsme se Kima ukecat, aby jel s ním, ale na to je prostě moc líný … ale co chce u mě v takovou chvíli?!  Odpověď přišla bez ptaní …

„Bojím se spát v pokoji sám …“ vydechl Kime a upřel na mě rádoby roztomile – ustrašený pohled.

Já na něj vrhl svůj oblíbený vražedný.

„A co jako?!“ zaprskal jsem.

„Dnes budu spát s vámi.“ Řekl nadšeně, přešel k posteli, lehl si, přikryl se … a pak už nic.

Vyměnil jsem si s Natsu nevěřícný pohled, natáhl jsem ruku a dloubl Kima ukazovákem do žeber.

Ani se nehnul …

Zkusil jsem ho znovu vykázat.

„Vypadni!“ zaječel jsem prostě.

Chvíle ticha …

„Když nemůžu já, tak vy taky ne.“ Zněla odpověď.

Nevěřícně jsem hledal čelist pod postelí. Dělá si prdel?!

Ještě párkrát jsem se ho zkusil zbavit různými způsoby, ale nedal se. Kruci!

Takže z toho zase nic nebude … ach jo.

Já i Natsu jsme si lehli do postele a já zhasl lampičku … a hned na to jsem si kočičáka přitáhl těsně k sobě.

Myslete si, že jsem paranoidní a možná i magor, v tu chvíli jsem prostě věděl, co teď Kime nejraději udělal … odtáhl by Natsu, ohnul ho v kuchyni přes stůl a … …. … úchylák!

Ale to já nedopustím! Dostaneš ho jen přes mou mrtvolu!

Natsu se těsně přitiskl k mojí hrudi, ruce mi omotal kolem pasu a pod dekou mi ocáskem lehce přejížděl po stehně.

Vlastně to tolik nevadí, že nám to Kime překazil. Hlavně, že ho mám u sebe … dnes se bude krásně spát.

… to jsem si aspoň myslel. Ale myslel jsem špatně.

NEMOHL jsem spát. Kime se pořád převaloval a já měl strach, že když usnu, sebere mi kočičáka.

Několikrát jsem vstal a snažil se Kima za nohu odtáhnout alespoň před dveře ložnice.

Bohužel ho vždy probudil pád z postele – hrozně se pak vztekal.

No a co? Když se nevyspím já, tak on taky ne … a Natsu. Ten se chudáček taky moc nevyspí.

Naštěstí vždy, když jsem se k němu vrátil opět téměř okamžitě usnul. Po chvíli jsem se přestal pokoušet Kima odtáhnout a jen hlídal v leže. Už jsem nechtěl Natsu budit. Ať se vyspí aspoň on …

K ránu jsem taky konečně usnul … když už jsem měl jistotu, že Kime nic neprovede.