4. kapitola – Klub nevinnosti

Se studem, kterého si každý mohl všimnout, jsem vstoupil do onoho Klubu. Prošel jsem dveřmi, které se samy otevřely. Poté i samy zavřely. Ocitnul jsem se v hale. Okolo zdí byly postaveny rudé pohovky se zlatými polštáři. Před každou pohovkou stál malý dubový stoleček. Na stolku byla váza s jednou rudou růží, časopisy a vázaná kniha. Už teď, kolem deváté hodiny tu bylo dost lidí. Ženy, dívky, chlapci i muži obšťastňovali zákazníky, ale jen tím, že seděli na jejich klíně a nebo vedle nich. Něco jim šeptali do ucha a smyslně se při tom usmívali. Na sobě měli zářivé oblečení. Ženy a dívky měli na sobě krátkou minisukni – vždy jedné barvy – a tričko na ramínka, které končilo těsně nad pupíkem. Vlasy měly některé vyčesané a některé ne.

Muži a chlapci měli na sobě přiléhavé kalhoty a průsvitné tričko. Vlasy měli někteří na gelované a někteří to ani nepotřebovali. Vypadali i tak dost dobře. Když jsem se na všechny ty zaměstnance podíval pořádně, tak nebyli skoro vůbec oblečení. Většině z nich šlo všechno vidět.

Vždy z obou stran pohovky byl tlustý sloup z červených cihel. Takže to působilo dojmem jako by jste seděly v boxu. Uprostřed místnosti byla velká fontána. Okolo fontány byl vestavěn dřevěný pultík, na kterém byly položeny sklenice šampaňského.

Zděšeně jsem polkl. Tak tahle vypadá bordel? A jak jsem si ho vůbec představoval já? Jako skromný podnik podobný restauraci? Pche… Tohle bylo zvrhlé a zvrácené a když si pomyslím, že tu mám dělat také, tak je mi z toho zle. Jak se mám sakra vysvléknou před někým, koho neznám. A to ani nemluvím o sexu. To už bych byl raději, aby mne dostali Akatsuki a zabili mě. ,No… to jsem trošku přehnal,´ pomyslel jsem si. Vydal jsem se k recepci, která stála na druhým konci haly od vchodových dveří. Recepce byla ozdobena červenými a zlatými třásněmi. Na pultu byla zlatá váza ozdobena červenými znaky. Přistoupil jsem až k chlapci, který za recepcí stál.

„Ehm… přišel jsem za panem Yukim Zeyem,“ zašeptal jsem zelenovlasému chlapci. On se na mě jen podíval a usmál se. „Ano, pán vás čeká. Běžte touhle chodbou dozadu. Jen jedny dveře jsou z červeného dřeva, tam vejdete.“

„Díky,“ špitl jsem.

„Není zač a… hodně štěstí,“ mrkl na mě. Raději jsem rychle odešel, ještě bych se zase začal červenat. Chodba byla skryta třásněmi, které viseli na vrcholu a padaly jako vodopád dolů. Prošel jsem kolem recepce a chodbou. V chodbě, po stranách byly dveře. Různých barev. Rychle jsem kolem nich prošel. Na konci jsem vyšel tři schůdky a zabočil jsem vpravo. Další chodba. Povzdechl jsem si. Tenhle podnik má asi hodně zaměstnanců. Prošel jsem tedy i tuhle chodbu a až na konci jsem uviděl znovu tři schůdky, které byly skryty pod červeným kobercem. Vyšel jsem je a neochotně jsem zaťukal na dveře. Chvilku se nic nedělo a až jsem zaťukal po druhé, tak se ozvalo unaveně: „Dále.“

Otevřel jsem dveře a vstoupil. Když jsem dveře zavřel, tak jsem se tu rozhlédnul. Na zemi byl temně červený koberec. Po stranách byly regály s různými spisy a jak jsem přečetl některá jména, tak to byli jistě zaměstnanci a zákazníci. A já tam budu brzy také!

Uprostřed místnosti se vyjímal obrovský stůl, zatížen různými papíry. Na stole stála lampička a hrnek s kafem. Za stolem bylo vybudováno obrovské okno a vedle okna stál fíkus. Až teprve teď jsem se odhodlal podívat na muže, sedícího za pracovním stole. „Ehm… zdravím, já jsem Uzumaki Naruto,“ vyhrkl jsem rychle.

„Naruto,“ usmál se na mě muž. Vstal a přešel ke mně. Podal mi ruku a já ji nejistě přijal. „Rád tě vidím. Achiri mi říkal, že našel krásného chlapce. Prý vypadá jako anděl s duší ďáblíka v těle,“ zasmál se muž. Já jsem se zmohl jen na začervenání.

„A opravdu! Měl pravdu. Vypadáš kouzelně. Myslím, že nám tu vyděláš dost peněz,“
sedl si na stůl a na jeho pozvání jsem si sedl do nabízeného křesla.

„Tak, Naruto. Já tomuhle podniku šéfuji. Většina lidí mi říká pane a nebo Yuki-chan,“ zasmál se. „Nemám rád, když mi někdo říká pane, ale oni mě tímhle škádlí. Takže bych byl rád, kdybys mi říkal prostě jen Yuki, ano?“

Kývl jsem.

„Dobře. Myslím, že sis to tu už stačil prohlédnout, že? To, co jsi cestou viděl je jen první patro – přízemí. Nahoře,“ ukázal prstem na strop, „jsou zaměstnanci, kde probíhá trojka.“

Zděšeně jsem se sesunul v křesle dolů. Vypadal jsem jako scvrklá švestka. Jako nebohé mládě, které se dostalo znovu do problému. Yuki se zasmál. „Vidím, že tě to sebralo. No dobře. Začneme odjinud. Proč ses rozhodl pro tuhle práci?“ sedl si znovu do křesla. Nalil do dvou sklenic vodu a jednu sklenici mi podal. Já jsem ji ihned vypil na ex.

„Dlužím Konoze peníze. A tak si je musím někde vydělat. V žádné práci mi ale nedají tolik jako tady.“

„Ano, to ano. Takže pocházíš z Konohy? To je dobře, aspoň to máš k nám blízko, že?“

„Jo, to jo,“ kývl jsem.

„Dobře. Myslím, že bychom mohli dojít k té zásadní věci. Tady máš smlouvu, kterou
si důkladně přečti. Kdyby ti nebylo něco jasné, tak se zeptej, ano?“ podal mi dva papíry k sobě přilepené.

Kývl jsem a jal se číst určité body.

Vážený pane, Vážená paní,

Tím to Vás vítám v Klubu nevinnosti. Zde máte body, které jako zaměstnanec zdejšího klubu máte plnit. Jednotlivé body si pročtete a neváhejte říct svůj názor.

1. pracovní doba trvá od 9. hodiny večerní do 6. hodiny ranní

2. jako zaměstnanec máte ve zdejším klubu svůj určitý pokoj, kde máte oblečení, ve kterém budete povinně chodit

3. zákazníkovi dopřejete to, co on bude chtít a pokud možno bez jakéhokoliv hlasitého projevu

4. za jednu noc – 1.000,- jenů

5. prémie jsou na: Vánoce, Velikonoce, Nový rok

6. nikomu o zdejším klubu nic neříkejte. Pracovní a osobní život budete muset rozdělit na dvě půlky

7. přeji příjemnou práci

„To je všechno?“ zvedl jsem k Yukimu červený pohled.

„Ano. Na další věci tě už obeznámím sám. Takže… zákazník si vždy v hale vybere určitého chlapce či ženu, kterou chce. Vybírá si z knih, které jsou na stolcích. V těch knihách, ze kterých si určitý zájemce vybere ženy nebo chlapce, je vždy obrázek, jméno a datum narození. V závorce je ještě kolik ti je let. Zákazník si vybere a poté jde k recepci, kde svůj požadavek řekne. Tam zároveň řekne i co – ehm – by s tebou chtěl dělat. Recepce vytiskne lístek, který mu dá a on by potom šel například k tobě, ano?“

Rudý jako rak jsem přikývl.

„Dobře. Ty si lístek přečteš a budeš se jím řídit. Ale… může se stát, že si zákazník něco rozmyslí a bude chtít něco jiného. To už je na tobě, aby si mu udělal nějakou finanční částku.“

„Ehm… cože?“ vykulil jsem oči.

„Tak dám příklad,“ usmál se na mě, „pokud bych za tebou přišel a měl lístek s tím, že chci sex, tak to musíš vyplnit. Ale pokud na lístku bude sex a já si budu chtít třeba jen povídat, tak mi už musíš škrtnout sex a mimo to napsat rozhovor. Potom jen určíš částku za noc nebo hodinu. Podle toho, jak dlouho byste si povídaly a taky jak by byl rozhovor záživný.“

„Ale jak…“

„V každém pokoji i v tom tvým je deník, kde jsou různé praktiky a vše, co se tu dá dělat. U toho máš částku,“ objasnil mi to, ale já jsem byl pořád ze všeho vedle.

„No… potom se tam psalo, abys nikomu nic neříkal. Tohle je důležité, Naruto. Nikdo, kdo to nemá právo vědět, to nesmíš říct. Jsi zavázán slibem mlčení, ano?“

Kývl jsem. Tak proto nechtěla Ino nic říct. Tenhle podnik je tajný.

„A dále…“

„To není ještě všechno?“ povzdechl jsem si.

„Ne, ale už toho nebude moc. Někdy můžou zákazníci přijít dva, takže se tomu nediv. A nebo by mohl zákazník chtít dva zaměstnance najednou, ano?“

Plaše jsem přikývl. To si to budu rozdávat s dvěma najednou? Bože! Jestli tohle přežiji, tak se dám k náboženství.

„Dále… zákazník si tě může vzít i domů nebo kde přebývá,“ mávl rukou muž.

„Eh?“ krev ve mně ztuhla zděšením.

„Ano. Pokud si to zákazník bude přát, tak ano. Ale podmínka je jen na tři dny, je to jasné?“

Kývl jsem. I to se mi zdálo moc, ale co jsem mohl dělat. „Ehm – Yuki – chtěl jsem se zeptat. Jsem ninja a někdy nám Tsunade dává mise na týden, a tak -„

„Ano. S tím se počítá. Musíš nám dát ale nějak vědět, ano? Buď mě nebo Achirovi.“

Yuki chvíli čekal, jestli se na něco ještě nezeptám, když jsem nic neříkal a zarytě jsem mlčel, tak se usmál: „Dobře, pokud je to všechno, tak zítra v devět hodin se setkáme. Ukážu ti pokoj a… ještě mi řekni datum narození,“ podíval se na mě tázavě.

„10.10. 1992, věk: 17 let,“ řekl jsem spěšně. Vstal jsem.

Yuki se usmál. „Do zítřka budeš mít také list v knize a ještě…“ vylovil z šuplíku fotoaparát. „Usměj se a smyslně na mě mrkni,“ nastavil foťák na mě.

Neohrabaně jsem zavřel jedno oko a cudně jsem se snažil usmát.

„To je ono, Naruto. Jsi k nakousnutí,“ zasmál se
Yuki a přitom fotoaparát zmáčkl. Chvilku jsem měl před očima mžitky. Po chvilce se mi začala znovu rozjasňovat.

„Dobře, můžeš jít,“ kývnul hlavou ke dveřím. Já jsem se nenechal dvakrát pobízet a už jsem si to pádil pryč. Prolítl jsem obě dvě chodby jako splašený zajíc. Až jedny dveře mě zaujali. Potichu jsem našlapoval až jsem stál už dveřích. Našpicoval jsem ucho a poslouchal.

„Ne, pane! Prosím, nedělte to, á-ách…“

Zděšeně jsem od dveří poskočil, když se mého ramene dotkla něčí ruka. Ohlédl jsem se. Za mnou stál ten zelenovlasý kluk z recepce.

„Neboj se, nikoho tam nevraždí,“ zasmál se mému výrazu.

„Ale vždyť -“ snažil jsem se odporovat.

„Neboj. Zase nějaký sadomasochistický prase si vyžádalo lístek se sado maso,“ zasmál se chlapec. „Jeniyen Zey,“ natáhl ruku ke mně Splašeně jsem ji stiskl, stále jsem byl nervózní z toho, co se dělo tam uvnitř.

„Naruto Uzumaki. Um… nejsi příbuzný s -„

„Šéfíkem. Jo, jsem,“ zasmál se.

„To se tu provozuje i tohle?“ ukázal jsem nakonec prstem na dveře.

„Ano, je tu všechno. Takže ty tu začínáš taky dělat?“

„Eh… bohužel ano,“ zatvářil jsem se jako kdybych šel na vraždu. Jeniyen se usmál. „Myslím, že z nás budou dobří kámoši, že?“

„Jo, asi jo. No… měl bych jít, už se mi chce spát,“ zívl jsem na důkaz svých slov.

Mladý Zey se rozesmál. „Tak to se pořádně prospi, protože někteří zákazníci jsou neúnavní a chtějí tři kola za sebou.“

Potom, co Jeniyen řekl tuhle větu jsem si přidal jako by na mě padla tuna cementu. Nadechl jsem se. „Vážně?“ nestačil jsem mu věřit.

„Jo,“ přikývl vážně. „Tak jdi, ať jsi zítra čilý jako rybička,“ poplácal mě po zádech a já jsem se konečně mohl vypařit pryč.