4. Natsu

… to bylo snad nejhorší vstávání, jaké jsem zažil za svůj „školácký“ život. No samozřejmě, že jsem zaspal! Budík jsem totiž nechal u sebe v pokoji … ten tam ráno sice vytrvale zvonil, jenže Michiův pokoj je poměrně daleko od mého a proto ho ani jeden z nás neslyšel.

Vzbudil mě teprve Michio, který se hrabal z postele do koupelny, aby se zušlechtil. Byl jsem v klidu, protože jsem věděl, že vždy vstává přehnaně brzo a pak nekonečně dlouhou dobu tráví u zrcadla (dodnes jsem nezjistil, co tam dělá). Slyšel jsem, jak Michio o cosi zakopl, zaklel a po chvíli se rozespale došoural ke dveřím, kde náhle nečekaně strnul.

Pomalu se ke mně otočil a když zjistil, že jsem vzhůru a zírám na něj, zachraptěl: „Natsu … něco tam je.“

„Cooo?“ zamručel jsem rozespale, s námahou se vyhrabal zpod peřin a doplazil se k němu.

„Poslouchej, něco tam vřeští …“ špitl Michi vyděšeně a natáhl se pro baseballku.

Přimáčkl jsem ucho ke dveřím a soustředěně poslouchal – vážně se z chodby nebo z některého z pokojů ozýval ječivý zvuk.

Náhle jsem cítil, jak se ke mně Michio přitiskl.

„Natsu … já mám strach.“

„Prosím tě … co by tam asi tak mohlo být?“

„Mutant z Jeepers Creepers!“

Zatvářil jsem se rozpačitě. „He?!“

„To je film, na který jsem nedávno koukal! Byl tam hrozně úchylnej mutant a měl tři nosní dírky! TŘI! Tu třetí měl TADY!“ Michi si významně zabodl ukazovák kamsi mezi oči.

Přísahal bych, že se mi u hlavy objevila kapka. Se soucitným pohledem jsem se natáhl po baseballce.

„Tak já ho vyřídím …“ řekl jsem odevzdaně.

„Natsu ne! Sežere tě to! Já tě tam nepustím!“ Pak se ke mně spiklenecky naklonil a zašeptal: „Nebo tam pošleme Kima. Ten nikomu chybět nebude.“

„Já tě slyšim!“ ozval se z postele uražený hlas a Kime se převalil na druhý bok.

„No tak nic …“ pokrčil Michio rameny.

Já neřekl nic, otevřel dveře a s bojovým postojem se vyplížil na chodbu.

„Natsu, NE!“ zavřeštěl Michi a vyrazil za mnou (údajně proto, aby mě ochránil).

Obezřetně jsme se plížili chodbou, až jsme se dostali ke dveřím mého pokoje a opět připlácli ucho na dveře.

„Ten zvuk je mi nějak povědomý …“ řekl jsem a otevřel dveře.

Chvíli jsem pátral očima po zdroji toho divného zvuku a po chvíli mi došlo, že je to budík, který drnčel na nočním stolku – skoro až nadskakoval, jak se snažil.

A v tu chvíli se mě zmocnila naprostá panika – přiběhl jsem k budíku a jednou ranou ho zneškodnil.

„JÁ ZASPAL! MICHIO, JÁ ZASPAL, UJEL MI AUTOBUS, NESTIHNU PŘIJET DO ŠKOLY VČAS! PÍŠEME FAKT DŮLEŽITOU PÍSEMKU A JÁ TAM NA NÍ POTŘEBUJU BÝT A KDE MÁM -“

„Natsu, klid!“ přerušil mě Michio rázně a pohlédl na mě velice rozumným a dospěláckým pohledem – na mutanta už očividně zapomněl.

„Hodím tě do školy autem, v klidu se připrav.“

„Nenenééé, přišel bys pozdě do práce, já … já … poběžím nebo pojedu na kole nebo si půjčím tu koloběžku, co se válí ve sklepě.“

Michio se na mě podíval jako na titulovaného magora a nekompromisně zavrtěl hlavou.

„Nevymýšlej kraviny, Natsu – škola je na druhém konci města. Odvezu tě a už o tom nebudeme diskutovat!“

S těmito slovy si ode mě vzal baseballku, kterou jsem zneškodnil vysoce nebezpečný budík (tedy mutanta) a odebral se do koupelny.

Trochu jsem si povzdychl, otevřel skříň a začal shánět něco vhodného na sebe. Následně jsem si upravil i vlasy, vyčistil si zuby a naházel knížky do batohu. Snídani jsem si nedal – zásadně nesnídám.

Pak jsem se rozloučil s Kimem a o chvíli později jsme už seděli v autě a frčeli ulicemi města.

„Máš učení?“
„Jo.“

„Telefon? Nabitej?“

„Jo.“

„Dost peněz?“

„Anooo, vážně mi nic nechybí, Michi.“

„No dobře …“ řekl Michio a s širokým úsměvem zapnul rádio. Několikrát ho přeladil – jako vždycky a pak si začal zpívat.

Jeho dobrá nálada mě neuvěřitelně udivovala.

Bubnoval prsty do volantu a zpíval si pořád hlasitěji. Několikrát jsme se málem vybourali – hráli zrovna Michiovu oblíbenou a on vždy při refrénu pustil volant a zvedl ruce.

Pokaždé jsem se vyděšeně vrhl k volantu, abych zabránil bouračce, ale on mě jen vždycky odstrčil se slovy „Klídek, mám to pod kontrolou.“

Byl jsem docela vystrašený a neustále ho hlídal. Z hypnotizování volantu mě vytrhla teprve cedule u silnice, na které byl napsaný název vesnice, kterou vůbec neznám. Zmateně jsem se rozhlédl kolem a spatřil planinu – nikde ani strom, dům, nic … opravdu jsem pátral po okolí, jestli nezahlédnu kaktus a napínal uši, jestli neuslyším skučení větru. Prostě takhle nějak to určitě vypadá na konci světa. Docela mě to rozhodilo.

Naklonil jsem se k Michiovi a zatahal ho za rukáv.

„Eeeee, Michi? Mám dojem, že školu už jsme minuli.“

Michio přestal zpívat a rozhlédl se po okolí.

„Ehm … a jooo!“ řekl, rozpačitě se zahuhňal a otočil vůz.

Uháněli jsme zpět – směrem k městu.

Michio do mě rozverně šťouchl loktem.

„Jsem tě dostal, cooo?

Tvářil se dost frajersky, ale vždy, když si myslel, že se nedívám a s vyděšeným výrazem rozhlížel po okolí.

„Teď doprava?“ zeptal se mě už po několikáté a stále si udržoval frajerský výraz.

„To se ptáš mě?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Aha, takže spíš doleva.“ Odtušil Michi a otočil auto doleva …

… výsledek? Stáli jsme před jakýmsi stavením, zpoza brány se ozývalo kdákání slepic, ze zdí opadávala omítka, prostě krása …

„Eeeehm … aleeee … já přesně vím, kde jsme, zajel jsem sem naschvál!“ obhajoval se Michio hlasitě.

„Aha … jasně. Ale já bych se vážně potřeboval dostat do školy.“ Naznačil jsem opatrně.

„Jojo, však už tam jedem.“ Michio vycouval zpět na silnici a jeli jsme dál …

… ještě párkrát jsme se dostali na místa, kam Michio „chtěl zajet“. Jednou to byl dost tmavý les, podruhé jakási benzínka, která už pár let nefungovala a pak jsme zajeli k nějakému jezeru.

Michiovi se z tváře pomalu vytrácel vyrovnaný výraz a když jsme se ztratili po páté, zapnul GPSku a chvíli v panice bušil pěstičkami do jejího monitoru.

Představil jsem si ho jako chibíka a málem jsem se zadusil smíchy.

„Řekni mi, kde jseeeeeem!“ ječel a když se konečně GPSka skutečně zapnula, z nějakého důvodu napsal do názvu cíle „DOMŮ“.

Taktně jsem ho na to upozornil a on svou chybu provinile opravil, načež jsme se konečně vydali po (snad) správné cestě.

Zamával jsem na rozloučenou naději, že ještě stihnu tu důležitou písemku, protože už bylo dávno po 2. vyučovací hodině. Takže jsem už jen tiše seděl a kontroloval Michia, který už před notnou chvíli vypnul rádio a soustředil se výhradně jen na řízení.

Před školou jsme zastavili ve chvíli, kdy skončila 3. vyučovací hodina – ale já byl rád, že jsme se vůbec dostali na místo.

Michio měl očividně nervy v kýblu a byl také rád.

„Tak pá, Michio – san, hezký den.“ Broukl jsem usměvavě a políbil ho na tvář.

On mě podrbal za uchem a trochu unaveně se usmál.

„Měj se hezky, koťátko.“ Odpověděl a já vystoupil z auta.

Neměl jsem moc chuť někomu líčit, co se stalo a tak jsem se omluvit s tím, že jsem byl u lékaře.

Pak jsem se konečně usadil do své lavice a těch posledních pár hodin nějak neaktivně přežil … ale na poslední hodině jsem si zadělal na problém.

Tedy usnul jsem … byla jsem fakt unavený a potřeboval se prospat, ale hodinu fyziky jsem si k tomuto účelu opravdu vybírat neměl.

Protože mě z krásného spánku probudila rána do hlavy, kterou způsobil fyzikář deskami, které se mu nějakým nedopatřením dostaly do ruky … a to jsou tělesné tresty zakázané!

Prudce jsem se posadil a automaticky se chytil za hlavu.

„Takže pan Takashima si očividně myslí, že se do školy chodí proto, aby se člověk prospal … no, snad vás tohoto přesvědčení zbaví malý trest – dnes zůstanete po škole!“

Načež se otočil a odkráčel k tabuli, přičemž pokračoval ve výkladu.

Poškola?! No to mi ještě chybělo … co na to asi řekne Michio?

Po zbytek hodiny jsem zoufale zíral z okna a modlil se, aby už zazvonilo.