4

Shikamaru se k ní skonil.
„Tak běž, ale znovu-li uděláš to samé, již přijde trest. A mnohem horší než tento. Dobře si važ své poslední šance,“ s tím ji podal klíče a pomohl ji vstát. Když otvírala, jemně ji políbil na tvář. Vnímala to, ale říkala si, že to bylo zřejmě omylem. Když byla asi dva metry od domu, zamávala mu a běžela rychle domů. Čekal na ní rozzuřený Gaara.

„Kdes byla?“ byla jeho první otázka.
„U kámoše!“
„U jakého?“
„U svého!“
„Jak se ten kluk jmenuje?“
„Co je ti do toho, je to můj kámoš!“
„Jsem tvůj bratr!“ připomněl ji.
„Jo, mladší. Máš poslouchat mě!“
„Jo, ale jsem silnější. Musíme na tebe s Kankurem dávat bacha!“
„Nesnažte se. Co je vám do toho za kým chodím?“
„Jseš naše sestra!“
„Jo a jeho kámoška!“
„Kdo to je?“
„Kdo je kdo?“
„Ten kámoš?“
„Je to můj kámoš, pomáhá mi s tím vtípkem pro senseie!“
„Jak se jmenuje?“
„To ti může bejt jedno!“ vyštěkla na něj a vyběhla nahoru. Už se s nima odmítala o tomto bavit.
Gaara z ní sice to jméno chtěl vytáhnout, ale nakonec ho Kankurou přemluvil a šli si něco zahrát.
Další den měl Naruto s Hin udělat nějaký vtípek. Byla to docela prča, Naruto polepil židli lepidlem a na něj rozsypal špendlíky. Když sensei přišel, pořádně se napíchl a ještě se nemohl odlepit od židle. Celá hodina byla v háji, jelikož sensei se snažil najít školníka, který mu musel židli od zadku odlepit a pak musel sehnat novou židli. Už se do hodiny nevrátil.
„Tak co?“ zeptal se Naruto.
„Supr.. jsem zvědavej co vymyslela Temari a ten její záhadnej kámoš se kterým je teď furt, ale nikdo ji s nikým ještě neviděl,“ řekl Sasuke.
„Co ti je do toho, kdo to je? Je to můj kámoš a vám do něj nic není!“ křikla na něj.
„Jo jasně, pokud vůbec existuje!“ posmíval se jí Sasuke dál.
„Hej Sasuke, to by stačilo!“ kárala ho Sakura.
„Jo.. sorry Tem, nějak mi to ujelo“ omlouval se Temari.
„Jo, v poho. Doufám, že ho někdy uvidíte,“ pousmála se a dál se učila na test, co měli příští hodinu psát.
Hned po škole Temari zase běžela za Shikamarem. Měla klíče od jeho domu. Nejdřív zaklepala aby věděl, že někdo přišel a pak si odemkla. Po chodbě šla potichu. Stejně tak otevřela dveře Shikamarova pokoje.
Seděl na zemi a dívat se na nějaký cár papíru.
„Ahoj,“ pozdravila ho.
„…Č-čau“ trhnul sebou a rychle ten papír schovával.
„Co to je?“ zeptala se ho.
„Nic,“ odpověděl, přeložil ten papír a dal si ho do kapsy, „tak co tu chceš?“ otázal se.
Temari bylo divné, že je najednou jaksi odměřený.
„Shikamaru…no… chováš se najednou divně… Co se stalo?“
„Nic, jen jsem si na něco vzpomněl,“ odbyl ji.
„Dobře tak se začnem učit, podívej…“ začala mu vysvětlovat jakousi látku. Seděli vedle sebe a Temari Shikamara učila všechno, co se oni ve třídě naučili za celý měsíc.
Shikamaru se právě díval na nějaký těžký příklad z matematiky, když ucítil tlak na rameni. Podíval se na Temari a zjistil, že usnula. Vzal ji opatrně do náruče a položil ji na svou postel. Přikryl ji a rozhodl se jí nechat vyspat. Už byl ale taky ospalý a jelikož zjistil, že v domě není jediná náhradní deka, lehl si vedle Temari.
Bylo už ráno. Ptáčci zpívali, květiny nádherně voněly a budík ukazoval devět hodin. Temari se právě vzbudila. Ihned vyskočila, když zjistila, že není doma. Po chvíli se trochu zklidnila a rozhlédla se. Poznala Shikamarův pokoj na první pohled. Byla stále oblečená v tom co včera.
Její pohled padl na budík.
„Devět?“ vykřikla.
„Jo,“ řekl Shikamaru, který stál ve dveřích do pokoje.
„Doprdele, přijdu pozdě do školy!“
„Fakt? To se za ten měsíc tolik změnily zákony? Já myslel, že v sobotu se neučí.“
„Sobota? Ona je sobota?“ ptala se zmateně.
„Jo,“ odvětil ji s úsměvem a zakousl se do své snídaně.
„Já se snad zblázním!“ chytla se Temari za hlavu.
„Co je?“
„Gaara, nezvonil mi náhodou telefon?“
„Jo, někdo ti asi poslal SMSku.“
„Supr, kde mám vlastně mobil?“ rozhlížela se zmateně kolem.
„Hmm… no řekl bych, že bude někde v té hromadě knih,“ ukázal směrem k jejímu batohu.
„Já se asi fakt zblázním, co se včera stalo?“
„Nic, fakt! Nic jsme spolu neměli. Něco jsi mi ukazovala a pak jsi usnula. Nechal jsem tě tu, jelikož jsem tě asi nemohl zanést domů, když mě většina lidí považuje za mrtvýho a navíc mám karanténu!“
„Uff..“ oddychla si.
„Hej tys tu usnula! Já ti přece neříkal abys u mě přespala!“
„Jo já vím. Fakt promiň.. moc jsem toho za tento týden nenaspala,“ protřela si rozespale oči a znovu si lehla.
„Víš, že to já bych měl ležet?“ zeptal se jí Shikamaru.
„Teď tu spím já!“ zasmála se, ale zvedla se a šla hledat mobil. SMSka ji příliš nepotěšila. Právě naopak:
„Jakto, že jsi na noc nepřišla domů? To jsi už začala bydlet u toho svýho kámoše? Sory, ale jelikož jsi odešla z domu, už se nevracej!“ zněla výhružná SMSka od Gaary. Temari se rozbrečela.
Nejprve omylem přespala u Shikamara a pak najednou nemá kde bydlet. Shikamaru si k ní sedl.
„Co se stalo?“ zeptal se opatrně a podíval se na displey.
„Tem, to mě mrzí, je to jen kvůli mě, asi jsem tě měl vzbudit!“ vinnil se.
„To je…*vzlyk* …dobrý… *vzlyk*.. zkusím se zeptat nějaké holky,… *vzlyk* jestli bych u ní mohl přechodně bydlet… *vzlyk*..“
„Tem, neptej se jich. Zavinil jsem to a jelikož jsem vinník, můžeš tu bydlet jako spolubydlící,“ snažil se jí utěšit. „Dě-děkuju“ objala ho a její slzy mu stékaly po nahé hrudi. Přitiskl ji k sobě a jemně se s ní kolébal.
„To bude dobrý Tem.. neboj… spraví se to..“ opakoval dokola.
Po nějaké době se Temari sklidnila. Už nebrečela.

PO DVOU HODINÁCH
Seděli naproti sobě. On a ona. Shikamaru a Temari. Hráli shogi.
„Shikamaru a co pro mě uděláš, když vyhraju?“
„To se ti nepovede, ale budu muset udělat něco, co se mi nebude líbit.
Když vyhraju já, budeš muset udělat něco co se nebude líbit tobě,“ vysvětlil jí.
Hráli možná pět minut, když to Shikamaru ukončil.
„Dobře, vyhráls,“ uznala Temari.
„Já vyhraju vždycky,“ usmál se, „a co budeš muset udělat?“ přemýšlel.
„Nemohli bychom to teďkom nepočítat?“ zeptala se s nadějí Tem.
„Ne, ne… tys chtěl hrát o něco!“ připomněl jí.
„Ale žádnou blbost!“ varovala ho.
„Dobře, co nemáš ráda?“
„Hodně věcí.“
„Co nejvíc?“
„Jednoho kluka!“
„Koho?“
„No..“
„Jo.. já ví…“ sklonil hlavu a vytáhl zase ten papír s kterým ho nachytala, když včera přišla.
„Co tam je?“ zeptala se se zájmem.
Shikamaru ji bez řečí papír ukázal.

Temari na to jen tupě zírala. Ticho bylo v místnosti pár mitut. Pak Temari ten papír vzala, roztrhala ho na malé kousíčky a vyhodila ho do koše.
„Proč?“ zeptal se jí nechápavě.
„Není to pravda,“ uhnula pohledem, když se jí chtěl podívat do očí.
„Jak to? Předtím jsi mi to potvrdila!“
„Předtím není teď!“
„A co je teď?“
„Teď je teď.“
„A jakto, že to už neptlatí?“ nevzdal to.
„Protože.“ sklonila hlavu aby nebyly vidět její slzy.
Shikamaru dal shogi stranou a chtl ji za bradu. Lehce ji nadzvedl hlavu.
„Tem, proč pláčeš?“ zeptal se jemně.
„Proto!“ škubla hlavou a znovu ji sklonila.
Shikamaru ji hlavu znovu nadzvedl a setřel ji slzy.
„Nebreč!“ zašeptal tiše.
„Můžu dětat co chci.“ Potoky slz na její tváři se zvětšili.
„Tem,“ tiskl ji znova na svou hruď. Nechtěla se ho dotýkat! Nechtěla u něho bydlet! Nechtěla ho znát! Nechtěla ho milovat!
„Ne!“ škubla sebou a běžela do pokoje. Skoačila na jeho postel a brečela. Nemohla to zastavit. Brečela dokud neusnula, což bylo celkem brzy.
Shikamaru ji chtěl nechat o samotě. Když už byla v pokoji zavžená pár hodin, zašel za ní.
Ležela na posteli a spala. Bohužel neklidně. Pořád se převracela.