5. kapitola – Začátek pekla

Té noci jsem špatně spal. Moji mysl napadaly takové blbosti až jsem se začal někdy smát. Ze spánku! Zdály se mi sny tak absurdní, že je ani nechci zmiňovat.

A nebo ano!

První sen byl o tom, jak jsem se vydal na cestu do onoho Klubu neřesti. Po cestě mi všichni dělali sexuální návrhy a já je „obskakoval“ jednoho po druhém. Po tomhle snu jsem se celý zpocený zbudil a zděšeně jsem třeštil svoje modrá kukadla do tmy.

Druhý sen byl o něco lepší. Odehrával se v mým „budoucím“ pokoji neřesti. Poté tam přišel Sasuke. Nejprve jsme se hádali a já jsem se mu snažil všechno vysvětlil a potom… se na mě vrhnul! Sexuálně samozřejmě. Té hrozné noci jsem se vzbudil už po druhé.

Třetí sen a zároveň poslední sen jsem měl jakoby v mlze. Plul jsem na růžovém obláčku a kolem mě se začaly objevovat rozmazané tváře lidí. Nevím, co to mělo znamenat. Snad to, že tito lidé ke mně přijdou? Že tyto všechny tváře budu sexuálně uspokojovat? Také to mohl být jen nesmysl. Zřejmě mě to vzalo víc, než jsem si ze začátku myslel. Už z toho začínám bláznit.

Když jsem se vzbudil, bylo ráno. Konečně. Vstal jsem z postele a šel do koupelny, abych se opláchnul ledovou vodou. Oranžový ručník jsem si obtočil kolem pasu a na hlavu jsem si hodil také ručník. Když v tom někdo zazvonil. S remcáním jsem se dostal až ke dveřím, stále si sušíc vlasy.

Otevřel jsem. Ani jsem nestačil ustoupit a někdo mě srazil ke straně, ke zdi. S heknutím jsem se podíval do tváře viníka. „Ty? Máš přijít až v osm!“ vypěnil jsem hned, jak jsem uviděl černovlasého chlapce.

„Já vím, Naruto. Však taky je osm hodin.“

„To tě ale neospravedlňuje, abys mi tu zboural byt!“ naštvaně jsem si sušil vlasy.

„Myslím, že tvůj byt to nijak nepoškodí. Stejnak vypadá, jako by měl za chvíli spadnou,“ uchechtl se Sasuke.

Černovlásek zavřel dveře a poté se opřel. „To jsi teprve vstával?“ sjel mě pohledem. Při jeho pohledu jsem si vzpomněl na můj druhý sen, kdy si mě Sasuke „vzal“. Můj obličej dostal červený, ba přímo rudý nádech a já sklopil hlavu. Ručník jsem si přehodil na větší část obličeje, aby mě neviděl.

„Ne. Byl jsem v koupelně,“ špitnul jsem po chvíli.

„Dobře, tak se hni. Za deset minut máme být na srazu s týmem,“ objasnil mi svoji přítomnost. Ale stejně mi nejde do hlavy, proč je tu. Pochybuji, že by mě přišel vyzvednout dřív, abych náhodou nezaspal. „Proč jsi tu vlastně?“ s tím jsem odešel znovu do koupelny, kde jsem měl čisté věci. Obléknul jsem si spodní prádlo a kalhoty, přitom poslouchajíc Sasukeho.

„Sakura a jiné nány se znovu zbláznily. Hned, jak jsem vylezl z domu, tak mě začaly honit po Konoze. Musel jsem zdrhnout někam, kam nepůjdou.“

„No to je hezké, že jsi mě využil ke svým potřebám,“ zamračeně jsem vylezl z koupelny. S tričkem pořád v ruce jsem přešel k posteli, kde seděl Sasuke?

„Co tu děláš?“ vykvikl jsem překvapeně.

„Už jsem ti to řekl.“

„Ne tady jako tady, ale tady!“ ukázal jsem na svoji postel.

„Čekám tu… na tebe,“ ušklíbl se hoch.

„No to jsem velice polichocen, že Sasuke Uchiha na mě čeká v MÉ POSTELI!“ zaburácel jsem rozzlobeně. Po svém výlevu, který obsahoval jednu větu, jsem se zarazil, co jsem řekl za nesmysl.
Tedy… za dvojsmysl!

Sasuke se začal přiblble usmívat a já jsem měl chuť ho něčím praštit. „Bavíš se?!“ odsekl jsem mu.

„Ano,“ jeho úšklebek se začal rozšiřovat.

Hodil jsem na sebe tričko a konečně jsem Sasukemu oznámil, že můžeme odejít. On se zvedl a arogantně kolem mě prošel. Ve vzduchu stále visel můj poslední výlev, kterého jsem si byl vědom.

Hned, jak jsme dorazili ke zbytku týmu, nám Kakashi zadal práci. Natřít
všechny ploty kolem parku Sakur. Všichni – až na Sasukeho, který mě probodával pohledem – jsme začali dělat svoji práci. Přitom jsem se modlil, aby za námi někdo přišel a řekl nám, že máme týdenní misi, tak bych alespoň nemohl jít na svoji brigádu. S hrůzou jsem ale zjišťoval, že čas utíká jako na potvoru neuvěřitelně rychle.

Bylo kolem šesté hodiny, když jsme skončili s prací. Hned jsem se odebral k Ichiraku Ramen na dobré jídlo. Sasuke, který mě nesměl spustit z očí, mě následoval.

„Nemusíš chodit se mnou,“ nadhodil jsem mu, když jsem usedal na barovou židličku.

„Bohužel musím,“ pronesl kousavě a sedl si vedle mě.

S pokrčením ramen jsem se pustil do jídla. Spořádal jsem toho požehnaně a hned na to jsem se znovu začal vymlouvat, že to Teuchimu zaplatím později.

Sasuke už tohle zřejmě nemohl slyšet, jelikož na stůl hodil peníze. S vděkem jsem se na něj usmál.

„Jednou mi to oplatíš,“ houkl ke mně s nezájmem Sasuke. Já jen přikývl. Když jsme se zvedali k odchodu, tak bylo něco kolem půl osmé.

„Jestli chceš, můžeš jít. V té půlhodině mě určitě neunesou,“ mávl jsem rukou na Sasukeho. Díval jsem se, jak přemýšlí. Nakonec však kývl také hlavou a odcházel pryč.

Hned, jak jsem ho uviděl zatočit za roh a tím jsem na ulici zůstal sám, na mě dolehla úzkost. Za necelou hodinu a půl budu v tom prokletém domě. Budu čekat až si mě vybere nějaká ženská a potom… Hlasitě jsme polknul.

* * *

Se srdcem až v krku jsem vešel do „prokletého“ domu neřesti. Dnes večer to tu žilo na plno! Hostů tu bylo požehnaně. Slyšel jsem řev všude okolo mě až mě z toho bolela hlava.

Rychle jsem přešel až k recepci, kde se na všechny strany culil Jeniyen. „Ahoj, Naruto!“ zakřičel na mě, abych ho lépe slyšel. Oplatil jsem mu jeho pozdrav úsměvem a nechal jsem se jím zavést až k Yukimu. „Promiň, ale musím už jít,“ usmál se na mě před Yukiho dveřmi Jeniyen. „Dnes je tu hostů habaděj. Každou chvíli po mě někdo chce lístek. Uvidíme se asi až ráno, tak pa,“ poslal mi vzdušný polibek. Se začervenáním jsem vpadl do dveří.

„Ach, Naruto. Viděl si kolik je tady lidí?“ objal mě ihned Yuki. Nestačil jsem ani odpovědět a Yuki už pokračoval: „Jsou tu všichni kvůli tobě, představ si to!“

A mě znovu padla brada až na zem. „Cože? Kvůli čemu, že tu jsou?“ zeptal jsem se zděšeně.

„Kvůli tobě, Naruto. Kvůli tobě,“ zasmál se muž. „Nechal jsem udělat na ředitelství tvůj inzerát. Že u nás najdou nového člena. A? Podívej, jak se to uchytlo. Udělal jsem dobře, že jsem tě vzal,“ zasmál se Yuki. Mě ale do smíchu vůbec nebylo. Když mi Yuki zamával před očima rukou, tak jsem zděšeně zakřičel: „To je budu muset všechny vojet?!“

Yuki se začal smát jako pominutý. „Ne! Samozřejmě, že ne. Některý zákazník si bere jednoho našeho hosta třeba i na celou noc. Takže se někdy i vyspíš,“ mrkl na mě. Přešel ke svému stolu a ze zásuvky vyndal klíček s oranžovým přívěskem. Na přívěsku bylo mé jméno. Yuki si všiml mého pohledu a usmál se: „Podle tvého oblečení jsem usoudil, že máš rád oranžovou. Tohle je klíč do tvého pokoje. Pojď za mnou,“ vyzval mě a společně jsme vyšli z jeho kanceláře.

Prošli jsme jednou chodbou a hned pod třemi schůdky jsme za bočili na levou stranu. Yuki otevřel dveře s cedulkou: Naruto Uzumaki a společně jsem vešli dovnitř. S úžasem jsem otevřel pusu. Po mé levici stála obrovská manželská postel barvy oranžové. Na posteli ležely polštáře též oranžové a červené barvy. Bylo jich asi šest. Na jejích rozích stály vzhůru čtyři sloupy, které držely obrovská červená nebesa. Naproti, kde stál Naruto s Yukim, bylo vybudováno obrovské okno. Na jeho parapetu stála bílá váza s rudými růžemi.

Po mé pravici stál malý stoleček, na nímž byl deníček a tužka. Vedle stolu byl obrovský fíkus, který se tyčil až ke stropu. Zřejmě měl majitel slabost pro fíkusy.

„Tohle… je můj pokoj?“ polkl jsem úžasem.

„No… není to nic moc. Ten stůl… chtěl jsem v bílé barvě. Už ho neměli, ale stejně ho chci dokoupit,“ zamračil se na stůl Yuki.

Pohoršeně jsem se na něj podíval. „Zbláznil jste se?! Je to úžasný! Nikdy jsem něco takového neviděl,“ žasl jsem.

„Tohle mají všechny pokoje, akorát postele jsou v jiné barvě.“

Stále ohromen jsem přešel k posteli na níž jsem padl. Byla tak měkká, že se mi chtělo hned spát. Podíval jsem se nahoru na nebesa z postele a málem mě trefil šlak. Díval jsem se přímo na sebe. V nebesech bylo zabudováno obrovské zrcadlo, které odráželo postel a též i teď mě. Tohle se mi jen zdá, prosím, ať se mi to jen zdá!

„C-co to je?“ vykoktal jsem na Yukiho zděšeně, když ten zrcadlový přelud nechtěl zmiznout.

„Každý pokoj má i své zrcadlo. Většinou jsem jej nechal zabudovat nad postel, aby se dvojice mohla vidět, když se milují. Připadá mi to tak více rajcovní,“ usmíval se blahem blonďatý muž. Prohrábl si je, až mu některé krátké prameny spadly do očí.

Zakryl jsem si tvář rukama. „To se budu i dokonce vidět, jak jsem neschopný?“

„Neboj se. Po roce z tebe bude už profesionál,“ zasmál se muž.

„Po roce? Po roce?!“ sednul jsem si. „Já nepočítám s tím, že tu budu rok! Maximálně půl roku.“

„No… tak to abys tu začal dělat i přes den,“ zazubil se na mě Yuki. Poté se podíval na svůj peidger. „No vypadá to, že máš svého prvního hosta, Naruto,“ podíval se na mě.

Polkl jsem. „Rychle se svlékni a oblíkni si tohle. Hodil na mě župánek.

„Tohle?!“ křiknul jsem zděšeně. „Nic víc? Žádný triko, žádný kalhoty?!“

„Ne. Musím ti sem dát i skříň s oblečením. Zítra to tu už budeš mít,“ mrkl na mě můj šéf.

Povzdechl jsem si. Shodil jsem ze sebe oblečení a hodil ho na židli, která stála u stolečku. Župan byl příjemně teplý a měkký. Byl žluté barvy.

Yuki se pousmál a vycouval ze dveří ven. A mě v tu chvíli polilo horko. „Počkejte! Musíte mi dávat nějaké instrukce! Vždyť… ani nevím, co mám dělat!“ vykvikl jsem.

Yuki se rozesmál. „Řiď se srdce a nebo tím, co máš níž,“ narážel na mé přirození. S povzdechem jsem se sesunul na postel. Po chvilce, kdy Yuki odešel, na dveře zaťukala ona neznámá. Mě už dnes podruhé polilo horko. Tváře mi zčervenaly a dech se zrychlil. Připadal jsem si jako vroucí konvice na čaj.

Dveře se otevřeli a mě pohled padl na polodlouhé černé vlasy a černé bodavé oči. Bledá pokožka svítila až ke mně. A mě v tu chvíli došlo, že se nemusím milovat jen se ženou, ale s chlapcem nebo s mužem!