5. Natsu

… o 30 minut později …

Po tom, co skončila hodina jsem okamžitě vyletěl ven na chodbu a vytočil Michiovo číslo. Už jsem myslel, že mi to nezvedne! Ale pak …

„Natsu, lásko … co se děje?“ ozval se z telefonu hlas, poněkud unavený ale svým způsobem tak nějak radostný.

„Michiii, já … já … já budu dneska muset zůstat déle ve škole!“ vyhrkl jsem rychle.

„To máš zůstat po škole? Rozumím tomu dobře?“

„Eheeeh … ano, nějak tak to je,“ řekl jsem rozpačitě. „Chtěl jsem ti teda jenom říct, že dnes přijedu domů později, “ z telefonu se ozval neidentifikovatelný radostný zvuk – jakýsi krátký jekot.

„Tak to přijď za mnou do práce a pojedeme domů spolu!“ vykřikl Michio rozradostněně.

Zatmělo se mi před očima a zuřivě jsem zavrtěl hlavou. Až po trapné chvíli ticha mi došlo, že to Michio nemohl vidět.

„Nééé, Michi, to je dobrý, pojedu autobusem.“

„Ne! Přijď za mnou, pojedeme spolu! Nekaž mi radost,“ fňukl dotčeně.

„Ale … kluk na gyndě, to je přece … trapný,“ špitl jsem a obezřetně se rozhlédl, jestli mě někdo neslyšel.

Což mi připomíná, že jsem ještě nezmínil Michiovu profesi. Ano – je to gynekolog. A má poměrně hodně pacientek, určitě právě kvůli tomu, jaký je to kus – každá po něm letí, to mi můžete věřit. Už několikrát mě přemluvil, abych za ním přišel do práce a dokážete si doufám představit jaké to je sedět na gynekologii v čekárně plné ženských jako jediný kluk! Všechny ty baby na vás koukají jako na zjevení – no je to prostě úchvatný pocit. Opravdu čekám na den, až mě tam uvidí někdo známý a celá škola se dozví,  že Takashima Natsu seděl v čekárně na gyndě.

„Ale prosím tě Natsu, vždyť to nic není. Pacientky už jsou na tebe zvyklé a navíc si tě hned vezmu do kanceláře, takže tam nebudeš muset sedět moc dlouho,“ přemlouval mě sladkým hláskem.

Prej zvyklé! No jistě – jsou zvyklé mě pokaždé vraždit pohledem za to, že ten krasavec v ordinaci sdílí byt i postel se mnou. A jak to, že to všechny ví? To se dozvíte brzo, protože …

„Tak dobře,“ řekl jsem odevzdaně. Ach jo … vždycky mě překecá.

„Výborně, budu se moc těšit! Teď už musím končit – pacientky čekají. Takže se uvidíme později, pá koťátko!“ a zavěsil.

S povzdechem jsem hodil telefon do tašky a šel do třídy, ve které jsem měl strávit dalších nesnesitelných 45 minut.

Poškola probíhala poměrně v klidu a míru, až na šok, který mi připravil fyzikář. Zadával mi zrovna nějaký příklad, který jsem měl spočítat prý během pěti minut (nespočítal jsem ho ani do konce hodiny) – následně se otočil, udělal pár kroků k tabuli, trochu se předklonil a vyslovil tu kouzelnou větu.

„Nemám bílej zadek?“ (… myslel od křídy … aspoň doufám …).

Udělalo se mi mdlo a ostatní studenti, kteří také byli po škole se začali strašně smát. Lidi, jsem sice gay, ale tohle bylo vážně moc. Asi se toho týpka začnu bát.

Po zbytek poškoly jsem se vydýchával z šoku – když zazvonilo, rovnou jsem vystřelil ze třídy, bleskově se přezul a během okamžiku byl z budovy venku. Michiova ordinace je kousek od školy, proto jsem ani nemusel jet veřejnou dopravou, což mě docela potěšilo – rád se procházím po městě.

Když jsem došel před budovu, ve které Michio pracuje, poměrně dlouho jsem váhal – vůbec se mi nechtělo dovnitř, ale na druhou stranu jsem chtěl vidět Michia a navíc jsem mu slíbil, že přijdu. Nakonec jsem se tedy přemluvil a vešel dovnitř a následně i do čekárny. Přesně jak jsem očekával, čekárna byla plná žen, které se na mě okamžitě otočily a chvíli na to si začaly něco šuškat. Snažil jsem se tvářit nanejvýš nenápadně a okamžitě se šel posadit na židli, která stála nejblíže oknu – co nejdál od štěbetajících bab. Začínám z nich mít fobii.

Naoko zaujatě jsem zíral z okna a snažil se ignorovat vražedné pohledy, které jsem na sobě cítil. Po několika minutách naprostého utrpení vešla do čekárny další žena, kterou jsem tu už párkrát viděl (mám dojem, že ke mně chová snad největší zášť, protože ona po Michiovi naprosto očividně letí – a ne málo). Abych ji popsal – je asi tak o 15 let starší než Michio … a Michio by se do ní vešel tak 4x.

Poté, co vešla ji všechny ženy vřele uvítaly. Jakmile mě nově příchozí spatřila, objevil se jí ve tváři výraz masového vraha. Bylo mi jasné, že je zle. Žena zamířila ke mně – tedy přesněji řečeno k židli vedle mě, na které jsem měl ze zvyku položený svůj kočičí ocásek a lehce s ním pošvihával. Přišla až k židli a těžce dosedla. Děkoval jsem své šťastné hvězdě za to, že mám rychlé reflexy. Na poslední chvíli jsem stihl ocásek bleskově stáhnout a ubránit ho před slisováním. S šokovaným výrazem jsem se přimáčkl ke stěně a hleděl z okna ještě upřeněji.

Modlil jsem se, aby Michio přišel co nejrychleji. Trvalo to snad celou věčnost, ale nakonec se konečně otevřely dveře ordinace a vyšel Michio – můj zachránce v bílém plášti, který z ordinace právě vyprovázel jakousi ženštinu, která neustále nadšeně štěbetala – Michio se usmíval a zdvořile přikyvoval – zdálo se mi, že ji ani pořádně neposlouchal, protože očima soustředěně pročesával čekárnu a hledal mě.

Když si mě konečně všiml, oči se mu rozzářily a on trochu neomaleně pacientku odstrčil, protože mu překážela v cestě ke mně. S úlevou jsem vyskočil ze židle a také zamířil k němu.

„Ale, ale … copak to tu máme za ztracené koťátko?“ došel ke mně, chytil mě za obojek a začal ho prohlížet ze všech stran.

„Obojek bez známky, to jsou mi věci,“ řekl pobaveně.

„Děsně vtipný,“ zamručel jsem zoufale a v duchu prosil, ať ho napadne vzít mě co nejdříve dovnitř.

„Ale no tak, nebuď takový suchar, lásko,“ řekl mi konejšivě, sjel rukou níž k mým bokům a prudce si mě přitáhl k sobě – tudíž jsem do něj narazil a Michio mě jako obvykle před zraky všech pacientek políbil (… přesněji řečeno jsme se vykousli …).

Ne, že by mi to vadilo, ale atmosféru trochu kazily zklamané povzdechy a vzteklé vrčení Michiových pacientek … a pak mě mají mít rády. Ach jo …

Když se ode mě Michio odvrátil a otočil se čelem do čekárny, nasadil svůj obvyklý zářivý úsměv.

„Hned se vám budu věnovat, dámy, jen rychle obstarám tady Natsu.“

Obstarám … to zní vážně nemálo zvrhle v situaci, kdy se mě chystá odtáhnout do gynekologické ordinace!

Pacientky zcela očividně sdílely můj názor – dalo se to docela dobře poznat z jejich výrazů. Michio už dále neváhal, čapnul mě za zadek a vedl si mě do ordinace. No to mi snad dělá naschvál! Celkem se mi ulevilo, když jsem už byl v bezpečí ordinace a Michio za mnou zavíral dveře. Úleva mě ovšem přešla ve chvíli, kdy mě ten šílenec přirazil zády ke zdi, ruce mi vytáhl nad hlavu a pevně je sevřel a volnou rukou mi zajel pod triko.

„Michi, Michi, ne!“ vzdychl jsem naléhavě a snažil se mu vykroutit. Bylo to tak trochu zbytečné, protože Michio má oproti mě docela sílu.

„Proč ne?“ zašeptal mi do ucha líným tónem a když zmlkl, přejel jazykem přes můj ušní lalůček. Silně jsem se zakousl do spodního rtu a donutil se zůstat potichu. On mě chce vážně zabít! Pomyslel jsem si zoufale a ještě jednou se pokusil vzdorovat. Jestli to teď nezabere, tak už mu neodolám.

„No tak, prosím. Máš v čekárně spoustu pacientek a navíc … víš, že je v čekárně všechno slyšet.“

Následovalo dlouhé ticho, Michio strnul s tváří zabořenou v mých vlasech – asi uvažoval o mých slovech. Nakonec se rozmyslel, odtáhl se a naštěstí pro mě mi dal za pravdu.

„To je fakt, tak si to necháme na pak, kocourku. Máš úkoly? Ano? Tak si je můžeš udělat vzadu. Utíkej,“ s těmito slovy mě popostrčil ke dveřím vedoucím do místnosti, která slouží jako Michiova kancelář a můj příležitostný úkryt.

Tak nejdřív mě tu div neznásilní a teď mě vyhazuje?! Ts … Urazil jsem se a s nakrčeným nosánkem se vydal ke dveřím.

„Ano, mami,“ odsekl jsem při tom. Nevím, jak to dokázal, ale v mžiku byl přede mnou, znovu mě tiskl k sobě a čelem se opíral o mé.

„Nebo si to ještě rozmyslíš?“ zeptal se a zákeřně se usmíval.

„Nene, já s děláním úkolů nemám problém,“ řekl jsem rychle a nasadil nevinný a trochu rozpačitý výraz.

„To je dobře, miláčku. Tak běž, ano?“ řekl a plácl mě po zadku. Perverzák!

 Nasadil jsem rychlé tempo a zmizel v místnosti. Uf … Posadil jsem se ke stolu – zády ke dveřím, vytahal učení, Mp3 přehrávač a oblíbená sluchátka. Pustil jsem si hudbu a začal dělat úkoly – matiku, angličtinu, fyziku a tak dále … občas jsem zaslechl Michiův hlas nebo hlas některé z pacientek, ale jinak jsem okolí moc nevnímal – nevnímal jsem ani ubíhající čas.

Ze soustředění jsem se probral až ve chvíli, kdy náhle zhaslo světlo. No bezva, teď ještě praskne žárovka! Otráveně jsem sundal sluchátka a otočil se ke dveřím. Nechtěl jsem řvát na Michia v případě, že by měl v ordinaci pacientku a proto jsem co nejtišeji vstal a opatrným krokem se vydal ke dveřím. Dost jsem se polekal, když jsem náhle do někoho vrazil. Málem jsem nahlas zaječel, ale stihl jsem se včas ovládnout. Došlo mi totiž, kdo to asi bude …

„Michi?“ zeptal jsem se potichu.

„A kdo jiný by to měl být?“ zněla odpověď a v tu ránu mě objaly dvě silné paže. „Právě mi skončila práce, miláčku.“

To už? Jak dlouho jsem dělal ty úkoly? Hm …

Z Michiova počínání jsem pochopil, že chce dokončit to, co jsme předtím začali v ordinaci, ale to se mi tak nějak nechtělo líbit … on se tu jistě cítí jako doma, ale já se tu necítím ani trochu bezpečně. Rozhodně mi to nepřipadá jako ideální místo pro … ehm … aktivitu, kterou tu chtěl Michio vykonávat. On si ale očividně myslel, že JE tohle místo ideální, protože mě natlačil až ke stolu, na který mě vysadil a přiblížil se ke mně tak, že mi nezbývalo než omotat si nohy kolem jeho boků – zjistil jsem tak, že Michi je už bez trička a ze mě už ho stahoval taky – čas tedy rozhodně neztrácel.

„Michi, no tááák!“ napomenul jsem ho, opřel se mi dlaněmi o hruď a opřel se do něj, abych ho odstrčil. Snad ani nemusím říkat, že to s ním ani nehnulo.

„To je tak rozkošný, jak se mi snažíš vzdorovat,“ rozplýval se. Pravačkou sevřel obě moje dlaně a bez problémů si je odstranil z cesty. Zároveň si mě druhou rukou přitáhl k sobě a dravě se vrhl na mé rty.

„Nnnn …“ zakňučel jsem mezi polibky a po chvíli se mi podařilo osvobodit se – konečně jsem se mohl opět nadechnout.

„Michi, prosím! Já to TADY dělat nechci! Vážně …“ škemral jsem.

„Proč ne tady? Kde jinde? Doma to zase nejde kvůli tomu bělovlasému úchylovi!“ namítl Michio dotčeně, ale přece jen se ode mě trochu odtáhl.

„Já se tu prostě necítím dobře … nedokážu se uvolnit,“ namítal jsem snažně. Michia to naštvalo – poznal jsem to i přesto, že jsem mu neviděl do tváře.

„Jak dlouho chceš ještě pokoušet mojí trpělivost, Natsu?!“ zeptal se mě ostře. „Když to budeš pořád takhle odkládat, dojde to do fáze, kdy z toho zešílím a prostě se na tebe vrhnu. To chceš?!“

„Nee! Tady jde … jen o tohle pitomý místo,“ obhajoval jsem se. Michio vztekle zavrčel a oddálil se ode mě.

„Jak si přeješ …“ řekl tiše a znovu zamířil do ordinace. U dveří zmáčkl vypínač – rozsvítil a zastavil se.

„Tak pojedeme domů,“ snažil se udržovat klidný tón, ale moc se mu to nedařilo. Zněl přinejmenším podrážděně.

Povzdechl jsem si … Copak za to můžu?!

Slezl jsem ze stolu a uklidil učení do tašky. Pak jsem zhasl a vyšel z místnosti. Zhasnuto už bylo v ordinaci – Michio na mě čekal v čekárně. Neřekl ani slovo. Společně jsme vyšli ven, Michio zamkl hlavní vchod a přešel k autu. Odemkl a oba najednou jsme nastoupili. Nastartoval a rozjel se směrem domů – v autě panovalo hrobové ticho.