5) Objev roku

Tobi se na něj pořád tak prosebně koukal. Vlastně… to si mohl jenom představovat. Zetsu vůbec nevěděl, co má dělat. A tak se toho ujalo jeho druhé, temnější a nadrženější já.
Pomalu vytáhl zelenej šlahoun a zajel mu jím pod triko. Cítil, jak se Tobi zarazil. Čekal to. Nečekal totiž, že by tohle čekal. Obtočí mu šlahoun kolem pasu. Když si začne hrát s lemem kalhot, Tobi vyjekne, vyskočí do vzduchu, začne třepat nohama a utíká pryč.
Zetsu ale vystřelí dva šlahouny, což vypadá jak šlehavý útok Bulbasaura, a Tobiho chytí a přitáhne si ho zpátky.
Postaví ho na zem, jedním šlahounem ho stále vězní, aby neutekl a tím druhým zajede do kalhot. Přejede po jednom stehně až dolů přes lýtko ke kotníku a zase zpátky. To samé udělá s druhým.
Když skončí, vyhrne mu triko až ke krku a pomalu přejíždí po podezřele vypracované hrudi. Ale neřešil to. Znovu si začal rát s lemem kalhot, ale tentokrát se nesnaží utéct.
Zetsu se jenom ušklíbl a slel drobíček níž. Tobi už to nevydrží a začně kňučet a svíjet se.A když mu jen tak náhodou obtočí svůj úponek kolem jeho mužstí, zalapá po dechu, podlomí se mu kolena a poroučí se k zemi. Začne ho třít.
„Sakra!“ zaklejeTobi v duchu. Nebo spíš… ten, co se skrývá pod maskou Tobiho. „Kam jsem se to dostal?“ říká si, ale neubrání se vzdechům. „Snad mě nepřitahuje tenhle nechutnej zeleninovej úchyl!“ diví se sám sobě. Ani se nenadál a měl dole kalhoty i se spodním prádlem. Zavřel oči, nechtělo se mu sledovat Zetsuovo úšklebky, nebo ještě hůř, jeho rostoucí bouli v kalhotách.
„Co to děláš? Já nechtěl názornou ukázku! Jenom jestli se umíš vymáčknout, idiote!“ kouše se do rtu, ale i přesto mu unikají slabé steny. Po chvíli už se přestane snažit. „Kdybys nebyl tak zatraceně dobrej, nejspíš bych tě kopnul do ksichtu!“ prohne se v zádech, zakloní hlavu a zanedlouho s táhlým výdechem vyvrcholí.
Prudce oddechuje. Je rád, že už to skončilo. Může se oblíknout a – pozdě. Něco ho vyzvedává do vzduchu. Nemusí dlouho přemýšlet, ví, že je to Zetsu. A děsí se toho, co právě chce udělat.
Zetsu ho chvíli nechá ve vzduchua rozepne si poklopec. Začne si ho na sebe pomalu nasouvat.
„O co se to snažíš, ty jeden odpornej– ÁÁH!!“ vykřikne a pohne se, když do něj Zetsu pronikne nadoraz. Úponkama si ho přidržuje a rukama mu bloudí po těle. Konečně se ho dotýká. Zkusmo přirazí. Tobi mu nevědomky zareje prsty do ramen a tiše vydechne. Zetsu se jenom ušklíbne a pokračuje. Čím dál tím rychleji a prudčeji. Zanedlouho se ozve táhlý výkřik obou… eeeeh…. zúčastněných.

Ranní zpěv ptáčků v lese by probudil snad každého. Kromě Hidana. Toho probudí až sluneční paprsky, které mu pálí obličej.
„Hmmm“ zabručí nesouhlasně a obličej si zakreje. Ale už nemůže usnout. Nedobrovolně tedy otevře oči. První pohled mu padne na hadr, ze kterýho si dělá polštář. Když si sedne, prohlídne si ho líp a pak prohlídne sebe, zjistí, že ten hadr, je jeho svršek.
„He?“ Nechápavě se na něj podívá, jako by čekal, že mu odpoví.
Uslyší kroky. Otočí se za nimi. Kdo jiný by to byl, než Kakuzu. Pohlédne na něj. Drží v jedné ruce košík s ovocem a v té druhé skleničku se šťávou, nejspíše z toho ovoce.
„Byl jsem pro další-“ začne kakuzu nějakou konverzaci.
„Jo, díky!“ vytrhne mu Hidan skleničku z ruky a celou jí vypije. „Yeah, to jsem potřeboval!“ uleví si a otře si pusu. Skleničku vrátí zpátky Kakuzovi. Ten na něj čiví, jestli je v pohodě, ale pak jenom zakroutí hlavou.
„Stejně… tohle ovoce je zvláštní!“ začne najednou Hidan a Kakuzu začne uvažovat nad tím, jetli mu nehráblo.
„Výléčí to kocovinu a dokonce to má i ňákou chuť!“ prohlásí, vezme si jeden kousek z košíku a zakousne se do něj.
„Hmm… a ho heště hehíme, co hehno hoháže!“

Za pár stromy, na druhé straně od slunce a dost možná ještě dál je rybníček… eeeeh, jezírko, ve kterém sedí, s hlavou opřenou o břeh a zavřenými oči, Deidara.
Kdesi opodál, Sasori vylejzá ze stanu. Rozlepuje si oči a vydává se směrem hledat Deidaru. Když dorazí k jezírku, zívne, a když otevře oči, zůstane zírat s otevřenou pusou.
Jak může bejt taková tupá blondýna tak sexy? Polknul. Měl štěstí, že měl Deidara zavřený oči. Takhle si nemusel uvědomovat, že si ho pořád tak prohlíží.
Lehký vánek si mu pohrával s vlasy, který měl položený tak, aby se mu nenamočily. Na tváři mu hrál mírný úsměv a pomalu rozlepoval oči. Otevřel je a otočil se. Než se Sasori stačil vzpamatovat byl u něj
„Ahoj, Danna!“ pozdravil ho s úsměvem tak zářivým, že Sasori málem oslepl.
„Cožee?“ uskočil Sasori s výrazem ‚kde ses tu vzal?‘
„Jdeš do vody?“ zeptá se ho Deidara.
„Ne!“ odsekne a uhne pohledem, aby se na něj nemusel koukat.
A proto si nevšimne, že Deidara natahuje ruku a vzápětí ho stáhne do vody.
„Hej! Seš blbej?“ zavrčí, když vyplivne vodu.
„Promiň, uklouzl jsem.“ snaží se vymluvit, ale cukající koutky mu moc na důvěře nepřidávají.
Nevydrží to a začne se smát. Sasori se zamračí a přejde k němu. Zvedne ruku a ponoří mu hlavu pod vodu. Po chvíli jí pustí. Deidara se vynoří, vyplivne vodu a začne prskat. „Seš blbej?“
Sasori se jenom ušklíbne. Deidarovi okamžitě zmrne úsměv… spíš nasranost. Nikdy by si nepomyslel, že se někdo dokáže tak sexy šklebit.

O pár vod dál se třpytí řeka, u které se opalujou dvě osoby. Pardon, neopalujou… jedna spí a ta druhá klepe prsty do země.
„Kisame… já se nudim!“ zařve mu do ucha Itachi.
Nic.
„Jak může furt spát?“ zakroutí hlavou a přemýšlí, jak se zabavit. Povzdechne si.

Kdesi v temném pokoji…
„Ten zmetek! Co si to vůbec dovoluje?“ nadává muž a odhodí ručník do kouta, kde je pohozená i Tobiho maska. „Jen počkej…“ přetáhne si triko přes hlavu. „Ty ještě budeš prosit!“ ušklíbne se. V té tmě jsou ale vidět jen zářící zuby.

Kisame otevřel oči. První co uviděl, byl mračící se Itachi a pomalu se probouzející tma. Jenom zamrkal, než na něj Itachi začal chrlit nadávky. „Jak můžeš v takovym vedru celej den spát?!“
„A co jinýho bych měl dělat?“ zabručí Kisame a chce se otočit na druhou stranu.
„Hej! Já s tebou mluvim!“ otočí ho zase zpátky. „Dělej! Vstávej!“ tahá ho na nohy.
„Co to vyvádíš? Co chceš dělat?“ nadává Kisame rozespale.
„Něco vymyslíme… pro začátek by ses mohl trošku probrat!“ navrhne a strčí ho do vody.

Konan vejde do pokoje s táckem v ruce.
„Večeře do postele, pane.“
„Hmmm, tak tohle bych si nechal líbit každej den.“ oblízne se Pein a přitáhne si jí pro pusu.
„A co ti brání?“
„Musím pracovat…“ odloží tác na stolek. „Nemůžu se celý dny válet.“
„Aspoň dneska…“ zaprosí Konan a přejede mu přes límec košile.
„No… dneska by to možná šlo…“ vysouká ze sebe pomalu a sleduje, jak mu rozepíná knoflíčky.
„Ty jsi Šéf!“ připomene mu šeptem do ucha a košili odhodí do rohu.

Zetsu se snaží usnout.
„Cos to provedl?“
„Už zas otravuješ?“
„Proč jsi to udělal?“
„Hele, pokecáme ráno, já chci spát!“
„Měl by ses omluvit!“
„Dáš už konečně pokoj?“
„Ne, dokud se neomluvíš!“
„Nepleť se do cizích věcí!“
„Jak cizích? Co je tvoje, je i moje, na to nezapomínej!“
„Kdo si myslíš, že jsi?“
„Tvoje druhá polovina!“
„Grrr!“
„To je co? Neumíš uznat porážku?“
„Fajn, vyhrála jsi! Ale omlouváš se ty!“
Zetsu se zvedne a odkráčí směr tobiho pokoj.

„Au, moje prdel! Za tohle zaplatíš!“
Ozve se klepání. „Tobi? Jseš tam?“
Svítící úšklebek. „Pojď dál!“
Dveře se otevřou, vstoupí do nich Zetsu a zase se zavřou.
„Proč tu máš takovou tmu?“ zeptá se ho, když se rozhlíží kolem.
„Vyhovuje mi to… Opatření proti nezvaným hostům…“ odpoví mu klidně.
„Co to máš s hlasem?“ podiví se Zetsu.
„Přišel jsi špiónit?“
„Přišel jsem se omluvit.“
„Kvůli tobě mě bolí zadnice!“ přirazí ho ke dveřím a zamkne je. „Na tohle ti omluva stačit nebude, drahý Zetsu-san…“ začne mu prskat do ksichtu.
„To-Tobi… já…“
„Pro začátek… mi můžeš říkat… Pane!“ zašeptá mu výhružně do rtů a políbí ho.