6. kapitola – Odejdi! A… nevracej se!

Láska je jako horečka. Přichází a odchází bez nejmenšího vlivu naší vůle. Tohle přísloví je od Stendhala. Myslel jsem, že není pravdivé.
Když se člověk zamiluje, tak je to přeci pořád on. Ale svůj úsudek jsem hned změnil, poté, co jsem padl do hrozné horečky. Pot mi stékal z čela. Vlasy jsem měl slepené a v očích podivný
lesk. Lesk, který byl způsoben horečkou. Dá se říct, že jsem vůbec nevěděl o světě. Uvízl jsem v nevědomém prostoru. Nikdy jsem netušil, že mé sny, city k muži jménem Minato se rozrostou až do takové míry. Měl jsem strach, že tohle už není jen láska, ale dokonce posedlost.
Dny ubíhaly a já jsem byl stále zavřený v tomhle hotelu a v pokoji. Nehnul jsem se odtamtud ani na krok. Byl jsem zachumlaný v peřinách až po bradu. Sakura se o mě starala. Donášela mi různé lektvary, které jsem musel vypít. Po jejím úsudku, že jsem zdravý, odešla.
Nechápal jsem ji. Moje tělo bylo jako v ohni. Bolel mě celý člověk. Nemohl jsem se
ani pohnout a ona mi říká, že jsem v pořádku, že jsem zdravý?
Bylo mi zle. A ostatní to viděli stejně tak. Avšak nikoho nenapadlo, že bych mohl být nemocný láskou. Měl jsem o sebe strach.
Když jsem svého otce neviděl například celý den, tak jsem začal být nervózní. Ruce
se mi začaly klepat a pociťoval jsem začátky hysterie. Avšak, jak jsem to mohl mistru
Kakashimu vysvětlit? Promiňte, jsem posedlý. Jsem posedlý mým otcem, který je dávno
pod drnem!
Myslel by si, že jsem se zbláznil, a tak si někdy připadám. Jako posedlý.
Od té doby, co jsem mého otce vyhodil ze sprch, tak jsem ho neviděl a začal jsem být
značně hysterický. Všechno mi vadilo. Nic se mi nelíbilo a byl jsem naštvaný na
celý svět. Nikdy jsem nebyl zamilovaný a teď mi to připadalo, jako bych byl snad blázen. Dřív jsem si koupil časopis. Ano, slyšíte dobře. Já, Naruto Uzumaki. Je to k smíchu, že ano? Ale je to pravda. Bylo tam rčení nebo snad přísloví?
Milovat – to je rozkoš dívat se, dotýkat se, vnímat všemi smysly z blízkosti co možná největší
milovanou osobu, která nás také miluje.
Měl bych hned několik námitek. Nevím jistě, jestli mě můj otec miluje. Snad ano, tedy doufám, že ano. Ale jako syna. Jako jediného syna, kterého má a na kterého je pyšný.
Vlastně se už smiřuji s tím, že nikdy nebudeme více. Jako nejlepší, doopravdy nejlepší, přátelé. Milenci.
Navždy to bude můj otec, tajná láska a můj Hokage.

„Naruto,“ nakoukla do pokoje růžovovláska. „Jak ti je? Už je to lepší?“ přešla až k lůžku, kde Naruto ležel. Zkontrolovala teploměr, který mu vzala. 38 stupňů. Dívka si povzdechla. „Doopravdy nevím, co s tebou je, Naruto. Máš horečku to ano, ale… léky vyvracejí to, že by ses nachladil. Snad je to jen nějaký virus,“ povzdechla si Sakura. „No… určitě lež. Musíš to vypotit,“ a zabalila chlapce ještě do jedné deky.
„Sakuro, jsem v pořádku. Nemusíš -„
„Naruto. Teploměr říká něco jiného. Máš horečku! I když nevím čím to je, tak jsi i tak nemocný. Měl by si ležet a ani se nehnout. Možná si jen potřebuješ odpočinout.“
Chlapec si povzdechl. Se Sakurou se nemá cenu hádat. Vždy si prosadí svou.
„Třeba ten teploměr měří blbě,“ reptal.
Dívka si ho přeměřila naštvaným pohledem. „Lež! Pokud tě uvidím běhat po hotelu, tak si mrtvý!“ s tím odešla z pokoje. Naruto protočil oči. Starala se o něj jako o svého syna. Ušklíbl se. To by mu ještě scházelo.
Už začínal usínat, když uslyšel zašustění nějaké látky. Otevřel oči. Jeho modrý pohled
se zabodl do stejně modrého pohledu jako měl on sám. Překvapení se mu rozšířily
zornice. Je tu!
Muž, který se tam objevil se žlutou září, seděl na parapetu Narutova okna. Ruce měl založené na hrudi. Jeho bílý plášť povlával ve větru a jeho vlasy zářily jako sluneční svit. Modré oči svítily pobavením a starostí. Rty měl zkrouceny do jemného úsměvu, který zdobil jeho obličej.
„Stýskalo se?“ nadhodil Minato.
Naruto zatajil dech. Cítil, jak něco v jeho nitru se uvolňuje. Naplňoval ho pocit štěstí. Je to opravdu on. Naklonil hlavu na stranu. „Ne.“
Minatův úsměv se rozšířil. „Nemocný? Hm… z čeho?“
„Co je ti do toho?“ sykl chlapec. Proč se ke svému otci tahle choval? Vždyť si tolik přál ho znovu vidět a když ho tu má, tak je jen protivný. Kdyby mohl, tak by si nafackoval.
„Kde jsi byl?“ nadhodil s nezájmem Naruto. Přitom si prohlížel svého otce.
Minato vzhlédl vzhůru. Svůj pohled zabodl do nebe, než Narutovi odpověděl.
„Tam.“
Naruto také vzhlédl. „Tam?“
„Naruto, jsem mrtvý. Kam jsi myslíš, že chodím, když tu nejsem? Těžko bych si mohl pronajmout nějaký byt,“ zasmál se hořce.
Naruto kývl hlavou. Poté jeho oči zasvítily nedočkavostí. „Jaké to tam je?“
Minato se rozesmál. „Normální. Všude jen mraky. Občas nějaký domek. Většinou tam jen tak couráme sem a tam. Nikdy tam není moc práce.“
„To se tam všichni vlezete?“ vykulil oči Naruto.
„Jistě,“ přikývl. „Nebe je dost velké. Vlezou se tam všichni.“
Naruto kývnul hlavou. „Sughoi!“
„Moc úžasné to není. Kdybych si mohl vybrat, tak bych byl raději tady a…“
„Se mnou?“ vyhrkl Naruto.
„Ano… a s tebou,“ pousmál se Minato. Sledoval svého syna, jak se jeho tvář změnila na smutnou. Poté se rozplynul a objevil se až u Naruta. Posadil se na kraj jeho postele a pohladil ho po vlasech.
Naruto se napjal. Celé tělo měl jako uhlíky. Jeho otec ho pohladil po tváři. Ukazováčkem mu zvedl bradu, aby mu pohlédl do obličeje. „Naruto, jsi šťastný?“
Chlapec se zarazil. Šťastný? To se ho na to ptá až teď? Chtěl mu od plic říct, že ne. Že celý svůj zasraný život jen, dá se říct, přežíval. Musel se dívat do očí lidí, kteří ho nenáviděli.
Odsuzovali ho a on… se jim stranil. Nevyhledával jejich společnost a oni zase nevyhledávali tu jeho. Vystačil si sám. Chtěl mu říct, že teď je všechno okey, že teď už nikoho nepotřebuje,
že teď má přátelé, pro které by dal i svůj život. Jen kdyby se jim nic nestalo, ale… nechtěl, aby ho měl za ´ubožáka´, tak jako ho měl Sasuke.
Nadechl se. „Mám přátelé. Našel jsem rodinu v podobě Konohy. Když jsou šťastní oni, tak jsem i já.“
„Neodpověděl jsi mi přímo. Neohlížej se teď na ostatní, Naruto. Jsi šťastný?“
Naruto přikývl. „Jsem.“
Minato přikývl. Nakonec se pousmál. „To jsem rád.“
„Chtěl bych změnit ale svět. Chtěl bych, abys tu byl se mnou. Víš, jak se mi stýská… po tobě?“ zabodl svůj pohled do toho Minatového.
„Nech svět, ať si jde svým krokem, který stejně nelze zastavit. My si půjdem svým,“ řekl.
Chlapec si povzdechl. „Měl bych jít. Za chvilku tu bude Kakashi. Zřejmě tě chce jen zkontrolovat,“ usmál se nakonec.
Naruto zpanikařil. Jeho srdce stiskla neviditelná ruka strachu a stísněnosti.
„Nechoď, prosím. Přeci tě nikdo nevidí, ne?“ prosil Naruto.
„To je možné, Naruto, ale volají mne. Musím jít,“ kývl hlavou k nebi. Poté jeho tělo obklopila žlutá záře a on zmizel.
Chlapec začal pociťovat silný záchvěv jeho těla. Jeho hlava třeštila a oči ho pálily.
Pociťoval, jak ho ovládá hysterie. Jakoby jeho tělo neměl po kontrolou. Celý se třásl. ,Tohle není možné. Musím s tím něco udělat nebo se zblázním,´ pomyslel si zděšeně Naruto. ,Nemohu se tahle chovat vždy, když otec zmizí. Jsem jako posedlý,´ říkal si v duchu.
Na dveře někdo slabě zaťukal. Jakoby se snad bál, že Naruta vyruší z klidného spánku. Když do dveří nakoukla střapatá hlava jeho mistra, tak se pokusil o úsměv, který ale připomínal spíše škleb.
Silně stiskl peřinu, když jeho hlavou projela slova jeho otce. „Stýskalo se?“ Naruto zaťal dlaň v pěst. Ano, ano, ano… křečovitě zavřel oči. Hysterie nabírala na velikosti. Celé jeho tělo se třáslo.
„Kdybych si mohl vybrat, tak bych byl raději tady s tebou.“ Naruto pocítil křeč, která ho
donutila překvapeně vykřiknout. „Bych byl raději tady s tebou.“
Místnost proťal znovu Narutův výkřik. Kakashi přiskočil k chlapci. Silně ho chytil za ramena a zatřepal s ním. „Naruto, Naruto…“ křičel na chlapce.
Když Naruto nereagoval, tak zavolal na růžovou dívku. „Sakuro, pojď rychle sem!“
Naruto se začal třást ještě více. „Člověk nechce být pouze šťasten…“
Kakashi se naklonil nad chlapcovu tvář, aby slyšel, co říkal.
„Nýbrž chce být šťastnější než ostatní. A je to proto tak těžké, protože ostatní vždy považujeme za šťastnější, než jsme my sami,“ mlel nesrozumitelně chlapec. Kakashi překvapeně otevřel pusu. Naruto mu tu vypráví přísloví? Zatřepal s chlapcem ještě jednou. Snad se probudí. Zatímco se Kakashi se snažil probudit Naruta, tak Sakura zatím přišla. „Co se děje, Kakashi – sensei?“ zakřičela zděšeně.
„Naruto… nevím, co s ním je,“ ukázal na zmítajícího se chlapce.
Sakura položila svoji dlaň na Narutovo horké čelo. „Teplota se zvýšila,“ konstatovala.
Prohlédla chlapce. Poslechla si ho. Kovový konec přitiskla na Narutův hrudník a poslouchala, jestli tam nemá nějaký virus. „Nic,“ zašeptala dívka.
Kakashi se zamračil. „Nevíš, co s ním je?“
„Bohužel, mistře. Neumím si to vysvětlit. Jeho tělo se mi zdá teoreticky v pořádku, ale sám vidíte, že není.“ Prostředníček s ukazováčkem silně stiskla a
přiložila jej na Narutovo čelo.
„Má teplotu. Jistě mu hlava třeští, jako kdyby ho někdo praštil kladívkem.“ Přejela až k jeho srdci. „Má silné křeče,“ zavřela oči, aby se mohla soustředit. Chvilku bylo ticho přerušované jen Narutovými výkřiky.
„Jeho tělo přímo žhne. Neumím to vysvětlit, mistře. Dalo by se říct, že má snad angínu.
Nebo střevní chřipku, ale nezvrací,“ nejistě pronesla Sakura.
„Je to jako kdyby ho snad někdo ovládal.“
„Ovládal? Kyuubi?“ snažil se z dívky vydolovat smysluplnou odpověď.
„Ne, démon to nebude,“ zakroutila hlavou Sakura. Roztržitě si dala pramen vlasů za ucho, aby se znovu soustředila. S ničím takovým se ještě nesetkala. Bylo to… jako kdyby se Naruto bez někoho neobešel. Jako kdyby někoho postrádal. To ale dívka hned vyloučila. Bylo to
absurdní.
„Sakuro!“ probral dívku z přemýšlení.
„Promiňte, Kakashi – sensei,“ zamumlala dívka. Pohlédla Narutovi do tváře. Chlapec
měl silně stisknutá víčka. Jeho tělo se třáslo pod silnými návaly bolesti. Prsty
měl zabořené do duchny a křečovitě ji svíral.
„Nevím, netuším, mistře. Snad bychom měli Naruta rychle dopravit zpět k Hokage,“ načež se v jejích očích začaly objevovat první slzy.
Kakashi si povzdechnul. „Sakuro. K Hokage je to moc daleko. Než bychom se tam dostali, tak by se Narutovi mohlo přitížit. Zkus alespoň říct, co si myslíš, že mu je,“ navrhl Kakashi.
Dívka bojácně přikývla. Silně stiskla Narutovu dlaň.
„Myslím, že má záchvat. Odpovídá to tomu,“ přikývla.
„Dobře. Existují tedy nějaké prášky na to?“
„Ano,“ pustila Narutovu ruku a jala se přehrabovat ve své tašce, kde měla různé pilulky. Když jednu krabičku našla, která by se jí hodila, tak se pousmála.
Rozbalila ji a vyndala z ní jednu pilulku. Otevřela chlapci ústa a vložila jí tam. Poté se
natáhla pro sklenici vody, která stála vedle postele.
Stiskla ji v dlani a dala Narutovi napít. Chlapec polkl a pilulka se ztratila v jeho nitru. Dívka si oddechla, když Narutův třas odezníval.
Kakashi se pousmál a stiskl dívce rameno. „Výborně, Sakuro,“ pochválil ji.
Dívka se otočila a usmála se. „Měli bychom jít a nechat ho, aby se vyspal.“ Kakashi přikývl. Tohle jen Narutovi prospěje.
* * *
Slunce se vyhouplo nahoru na nebe. Své sluneční paprsky pustil do všech světových stran.
Jeden paprsek se dostal i do okna jednoho pokoje, kde spal chlapec. Paprsek mu ozářil
obličej a chlapec se převrátil na bok.
Něco nesrozumitelně zamumlal a spal dál. Po chvilce však, když už slunce začalo být nesnesitelné, tak otevřel oční víčka.
Nejprve jen tak mžoural do denního světla, než se probral úplně. Se zívnutím se posadil na postel. Hlava ho bolela jako střep a to ani nemluvě o jeho krku. Měl takovou žízeň, že by vypil celou studnu. Pootočil hlavu na bok, jestli tam nebude sklenice vody, ale nebyla. Tedy… sklenice tam byla, ale voda v ní ne.
Protřel si oči rukou. Znovu zívl a snažil si vzpomenout na včerejšek. Jeho čelo se čím dál
začalo krabatit, když si vzpomněl na jeho ´záchvat´, jak to řekla Sakura. Jistě, že vše vnímal. Včera vnímal vše! Horší bylo si vzpomenout, co se vlastně včera všechno stalo.
Se zaúpěním se svezl zpět do postele, když se mu všechno vybavilo.
Jasně viděl, jak se zhroutil hned, co jeho otec odešel. Dokonce viděl mistra Kakashiho a Sakuru, jak se snaží zjistit, co mu je. S bolestí si stiskl spánky.
Jeho otec… měl na něj špatný vliv. Tohle přeci nebylo možné! Nemůže se tahle chovat vždy, když otec zmizí. Sluneční záře a slabé lupnutí upozornilo Naruta, že je jeho otec tady. Vyčítavě se na něj podíval. Minato svého syna obdařil hned úsměvem. Avšak když zjistil, jak je jeho syn ztrhaný a že na něj hledí s vyčítavým, skoro až vražedným pohledem, tak se zarazil.
„Stalo se něco?“
Naruto se prudce nadechl. Snažil se uklidnit štěstí a radost, která se mu rozlévala jeho tělem. Snažil se ignorovat i pocit, že by nejraději skákal čtyři metry vysoko. Snažil se ignorovat to, že by se nejraději rozběhl svému otci do náruče a zlíbal by ho.
„Co se stalo?“ zašeptal zuřivě Naruto. Avšak s jeho šťastným pocitem, který v sobě měl, to spíše vyznělo jako kdyby zaúpěl.
„Co – se – stalo – ?“ řekl již pevněji chlapec.
Minato přikývl. „Nevypadáš zrovna nejlíp. Přišel jsem nevhod?“
„Můžeš mi vysvětlit, proč… proč -“ nenacházel slova. „Proč se chovám tak, jak
se chovám?“ vykřikl nakonec chlapec. Minato na něj hleděl nechápavě. „Jak se chováš?“
vypadlo z něj nakonec.
„Jsem hysterický, mám záchvaty, které ani Sakura nerozezná a Kakashi si snad myslí, že jsem blázen!“ křičel chlapec.
„Naruto,“ zasmál se krátce muž. „Nejprve bych ti chtěl říct, abys tolik nekřičel. Jsem neviditelný, nikdo kromě tebe mě neuvidí. A pokud tady tahle budeš křičet, tak jsem přijdou tví přátelé.“
Naruto se částečně uklidnil, ale ne na tolik, aby mohl klidně poslouchat svého
otce.
„Můžeš mi říct, co se to se mnou děje?! Tahle jsem se nikdy nechoval. Pokud je to jen tvojí přítomností, tak raději budu, když tu ty nebudeš!“ syčel naštvaně chlapec.
„Naruto, není to nic vážného. Myslím, že ses jen zamiloval, tak takhle reaguješ.“
„Tahle reaguji? Sakra… jak člověk může tahle reagovat?“
„No… zřejmě jsi více citlivý,“ pokrčil rameny muž.
„Víš, co si teď říkám? Že byla chyba tě mít tady! Jen se všechno zhoršilo. Já se chovám jako blázen a hysterka. Složím se jen z představy, že tu nebudeš. Tohle je nenormální.“
„Je nenormální, že mě máš rád?“ přešel k němu Minato.
„Ne! Že tě miluji! Ano, miluji. Myslím to vážně. J-já… vím, že je to… divné,“ povzdechl si chlapec.
„Vím, že se to nesmí. Ale… nemám tě jen rád. Miluji tě. Jako muže, ne jako otce a pokud se tahle budu chovat vždy, když ty tu nebudeš, tak raději odejdi,“ podíval se Naruto na svého otce.
„Chtěl jsi mě tady. Přál sis to a teď mě chceš vyhodit?“ zakroutil hlavou muž. Jeho blonďaté vlasy se rozlétly do všech stran.
„Ne, nevyhazuji tě. Klidně si tu choď jak chceš,“ ušklíbl se Naruto. „Jen nechci, aby ses ke mně vůbec přibližoval. My spolu nikdy nebudeme, teď už to vím. Škoda jen, že jsem si to neuvědomil dřív,“ bouchl se do čela Naruto.
Minato se otočil. Avšak nezmizel. „Mám tě rád Naruto. Miluji tě…“
Naruto vzlykl. „Jako svého syna,“ dodal slabě. „Raději už běž. Odejdi!“ zakřičel poslední
slovo chlapec. „A nevracej se!“ zašeptal nakonec.
Minato přikývl. „Je mi to líto.“
„Mě taky,“ skápla Narutovi slza do klína.
Minato se pousmál. „Budu na tebe dávat pozor, tam,“ vzhlédl k modré obloze. Chlapec zakroutil hlavou. „Nepotřebuji to. Umím se o sebe postarat sám.“
„Dobře,“ zašeptal muž předtím, než zmizel.
Naruto osaměl.
Pokoj se teď zdál opuštěný a pro Naruta stísněný. Chytil se tam, kde měl srdce. Stiskl.
Třas se začal znovu objevovat. Svezl se do peřin. Zabořil obličej do polštářů a tiše vzlykal. Avšak křeče, které najednou začaly projíždět jeho tělem ho donutily vzlykat nahlas.
Překvapeně vykřikl, když se bolest začal zvyšovat. Chytil si hlavu.
Bylo mu tak zle. Měl tu svého otce raději nechat? Co když to nepřižije? Křečovitě stiskl
víčka. Bylo mu do breku. Tahle se ještě nikdy necítil. Znovu, jako už tolikrát začal
pociťovat hysterii, která se drala ven z jeho hrudi. Tichou atmosféru, kterou narušovaly
jen Narutové vzlyky, prořízl Narutův zděšený výkřik.
Snažil se potlačit další hysterické výkřiky, ale tělo ho neposlouchalo.
Jako v transu sledoval, že se k jeho tělu tiskne něčí tělo. Nechal s sebou kolébat sem a tam.
Po chvilce, kdy třas začal odstupovat, tak unaveně otevřel oči.
Nad ním se skláněl jeho černovlasý kamarád. Sledoval ho se zděšením v očích.
„Saii,“ zachraptěl Naruto. „Už jste si to s barmanem vyříkali?“ zašpásoval.
Sai se pousmál. „Nemluv. Snaž se načerpat sílu,“ přiložil mu k ústům sklenici vody. Naruto se zhluboka napil. Tohle potřeboval. Vypil celou sklenici. Poté se svezl zpět do peřin. Sai ho pohladil po vlasech. „Bude to dobré.“
„Nech toho, Saii,“ zasmál se Naruto. „Utěšování jsme tě ještě nenaučili.“
Chlapec se uraženě odtáhl.
Naruto se zasmál. „Omlouvám se.“
Sai přikývl. „To je dobré.
Hlavně zkus usnout.“ Narutovi to nemusel říkat ani dvakrát a už se nacházel v říši snů.
Černovlasý chlapec jen letmo přejel po jeho rtech. Poté se zvedl a odešel z místnosti.