6. kapitola – Vyhnut postelovým hrátkám, nebo ne?

„Naruto,“ ozvalo se temně za dveřmi. Polkl jsem. Raději bych se schoval pod postel nevylezl ani za nic! Jenže to se mi bohužel nestane a já jsem musel jako poslušný beránek čekat na posteli.

„Ahoj Naruto,“ vybafla na mě černovlasá hlava. Vykuleně jsem se podíval do tváře, kterou lemovaly černovlasé střapaté vlasy. Černé, pobavené a hlavně nevěřícné oči se na mě usmívaly. „Kotetsu?“ oplatil jsem mu úsměv. Stále jsem však na posteli seděl jako pařez a ani se nehnul. Nikdy by mě nenapadlo, že své poprvé prožiji s ním! Hrůzou se mi sevřel žaludek. Mé poprvé! Vždyť já tu přijdu o své panictví!

„Naruto? Jsi v pohodě?“ přešel ke mně Kotetsu se starostlivým výrazem ve tváři.

„Jo, jsem.“ Nedůvěřivě jsem přikývl. „Tak?“ nadhodil jsem. „Ukaž lístek,“ natáhl jsem k němu roztřeseně ruku. Najednou se mi před očima začaly dělat mžitky. Celý roztřesený jsem se podíval na papírek, kde stálo.

Naruto Uzumaki

17 let

Pokoj 16

Konverzace
(1 hodina)

A mě padl kámen ze srdce. Jen jsem mohl doufat, že to Kotetsu neuslyšel. Ale… jelikož se netvářil moc nadšeně, tak zřejmě poznal, co se ve mně odehrávalo.

Odložil jsem lístek na postel a nechal jsem černovlasého muže sednout si ke mně. Nejdřív bylo ticho, pak konečně se odhodlal promluvit jako první.

„No,“ poškrábal se na hlavě. „Proč – proč?“

„Peníze,“ jednoduchá odpověď.

„Aha,“ usmál se. „A Hokage -„

„Ta za to právě že může. Snažil jsem se ji přemluvit a ona nic. Stála si za svým jako skála. Zkoušel jsem si najít brigádu snad všude a dokonce i v květinářství! Ale pravda je ta… kdo by mě zaměstnal, že?“ zasmál jsem se sám sobě. Muž se vedle mě jen pousmál. „No… a nešlo to vyřešit třeba půjčením od někoho jiného?“

„K tomu jsem se nemohl snížit,“ razantně jsem zakroutil hlavou. Kotetsu se chápavě usmál. Ale mě zajímalo úplně něco jiného.

Zčervenal jsem ještě dřív než jsem větu vyslovil. „A proč jsi teda tady? Proč sis vybral mě?“ ukázal jsem na sebe ukazováčkem.

„Izumo mi pořád vykládal, že bychom sem mohli zajít až jsem to nemohl vydržet a doopravdy přišel sem. Když jsem si prohlížel deník se zaměstnanci a uviděl jsem tě tam, tak jsem si vybral tebe. Dlouho jsme si nepopovídali. Vždy jen prolítneš kolem brány sem a tam a nikdy se ani nezastavíš na pokec a taky… jsem chtěl vědět proč tu jsi,“ opřel se o jeden sloupek, co byl sloučen s postelí.

„Eh… no? Ta teď to víš. Byl bych ti moc vděčný, kdyby si to nikomu neříkal,“ zkusil jsem na něj štěněčí pohled. Nejprve jsem si myslel, že to nezapůsobilo, ale když se na mě usmál, tak přikývl. Zřejmě když Yuki říkal, že jsem rozkošný, tak to musel myslet vážně. Jinak si to nedovedu představit.

„Ale v tom županu vypadáš opravdu k nakousnutí,“ přejel mi po nahém stehně. Zděšeně jsem si stehno zakryl županem a tím ho schoval z jeho pohledu. Moje tvář dostala červený nádech.

„Nemohl bych si to tu přeci jen změnit? Konverzace za sex?“ usmál se na mě laškovně. Na sucho jsem polkl a potom jsem zalhal: „Ne! Nejde to, bohužel.“

„To je škoda,“ povzdechl si Kotetsu. Já se jen na něj lítostivě podíval. „Jo… snad příště. Možná…“

Podíval jsem se na nástěnné hodiny. Hodina skoro utekla. Zbývalo pár minut. Takže bych měl pro dnešek volno? I když… Yuki přeci říkal, že je tu kvůli mně víc lidí. Tiše jsem zaklel. „Už budeš muset jít. Hodina utekla,“ vstal jsem a Kotetsu se mnou.

„Tak se tu drž, Naruto,“ nahnul se ke mně černovlásek. Už jsem si myslel, že mě políbí, ale naštěstí uhnul a políbil mě do vlasů.

Poté se přemístil ke dveřím a s veselým zasmáním odešel pryč. Chvilku jsem tam stál jako solný sloup. Ještě teď jsem byl celý strnulý z té ohavné lži. Tedy… jak se to vezme. Pro mě to byla výhodná lež, ale pro Yukiho, který dostane míň peněz asi ne. Zvedl jsem dlaň, ve které jsem mačkal peníze, které mi Kotetsu dal do ruky. Usmál jsem se. Byl to vážně dobrák, ale s ním bych své poprvé zažít nechtěl. Ani jsem si neuvědomil, že sem může ještě někdo přijít a začal jsem se vysvlékat, abych na sebe mohl „hodit“ svoji oranžovo-černou kombinézu. Svůj župan jsem měl vysvlečený tak na půl. Odhaloval mi jednu celou nohu, kterou jsem měl popostrčenou dopředu a ramena, která se mi svůdně leskla v záři pokoje. Když v tom někdo zaťukal a vešel. Žaludek,… co žaludek! Všechny vnitřnosti se mi sevřeli představou, jak asi teď musím vypadat. Zděšeně jsem pohodil
hlavou, aby mi vlasy, které mi padly do obličeje nestínily v pohledu na onoho zákazníka. Když se mé blonďaté vlasy pohnuly, tak jsem konečně zvedl pohled.

V hlavě jsem měl vymeteno jako kdybych byl po flámu, oči zvlhly od slz, co teď asi prožiji s oním zákazníkem. Cítil jsem, že mi přes záda přejíždí mrazík. Snažil jsem se ho ze sebe setřást, ale způsobilo to jen to, že jsem měl ještě větší husí kůži. Pociťoval jsem, že začínám poznávat nastávající hysterii a neskutečný třas. Když jsem znovu pohlédnul do očí muže, se kterým zřejmě strávím poslední zbytek života, chtělo se mi ihned utéct.

„Myslel jsem, že se setkáme na příhodnějším místě než je toto, ale… pokud to tak mělo být,“ zavřel za sebou muž dveře. Poté se postavil přede mě a zhodnotil mě pohledem.

„Zkameněl jsi? Nebo na mě chceš udělat dojem rozkošné lišky?!“ opět ten studený a pichlavý hlas se mi zabodával do srdce.

Chtěl jsem křičet, chtěl jsem utéct, ale místo toho jsem jen stál, tak jako předtím. V cudném postoji.

„Pokud se ihned nezahalíš, tak za sebe neruším,“ zavrčel opět onen hlas.

A mou hlavou jakoby projel blesk. Ihned jsem se pohnul. Schoval jsem se celý do župánku a zděšeně jsem couval dozadu. Až jsem narazil na zeď. Poté jsem zvednul můj ustrašený pohled k němu.

K Itachimu.