6. Michio

Ta blbá kočka mi nedala … ještě, že mám ruce!

Měl jsem nervy totálně v háji … a ego taky! Být odmítnutý po druhý … to je pro jeden den dost.

Radši jsem se na něj ani nedíval i když jsem na sobě téměř stále cítil jeho pohled … schválně jsem se přehnaně soustředil na řízení a zapnul rádio – jen pro to, abych ho několikrát přeladil a nakonec vypnul.

Po chvíli jízdy můj vztek pomalu ustupoval a já měl najednou nějaké zvláštní nutkání se kočičákovi omluvit.

Chvíli mi ale dalo, než jsem se rozhoupal … nakonec jsem tedy promluvil.

„Natsu, já …“ začal jsem, pohlédl na něj a okamžitě se zarazil.

On totiž spal … hlavou se lehce opíral o okénko a ve tváři měl takový ten roztomile – nevinný výraz, který mě vždycky dostane do kolen.

Jak jsem ho tak při spánku sledoval, začaly se mi hlavou honit velice zajímavé a zvrhlé myšlenky. Odolával jsem jim do chvíle, než jsme uvízli v koloně.

Zasekli jsme se u jedné z mnoha polních cest … chvíli jsem váhal, ale pak jsem zapnul pravý blinkr a sjel ze silnice na cestu, kde jsem suto zastavil a vypnul motor.

Rozepnul jsem pás jak sobě, tak Natsu a vystoupil jsem z auta. Přešel jsem ke dveřím spolujezdce a otevřel je – jen tak tak jsem stihl chytit kočičáka, který se o dveře o spánku opíral a teď málem vypadl z auta ven. Trochu jsem se bál, že ho to vzbudí, ale oni to s ním nehnulo. Musel být vážně vyčerpaný.

Jemně jsem ho vytáhl z auta a vzal do náruče.

Natsu ze sebe vydal jakési nespokojené zamručení a trochu zastříhal ušima. Bylo to fakt rozkošné.

Opět jsem dveře spolujezdce zabouchl a otevřel ty zadní. Poté jsem Natsu opatrně položil na sedačku – tak, aby ležel na zádech, sám jsem si klekl nad něj a soustředěně ho pozoroval.

Vadilo by mu, kdybych si ho vzal? Pomyslel jsem si a chvíli nad touhle možností uvažoval … vlastně jsem to zvažoval celkem dlouho.

Pak jsem si uvědomil děsivý fakt.

Vždyť už uvažuju jako Kime!

Vyplašeně jsem se napřímil – což nebylo zrovna moudré – slušně jsem se tak praštil do hlavy o strop.

Ani ta dutá rána ale Natsu neprobudila.

V duchu jsem si za ten nápad vynadal, překulil jsem Natsu na bok a vtěsnal se mezi něj a opěradlo. Málem jsem ho tak z úzké sedačky shodil, ale nenechal jsem ho spadnout. Pevně jsem ho k sobě přitáhnul a zabořil mu tvář do vlasů.

Natsu je vážně zvláštní … nevzbudí se ani když málem vypadne z auta, ani když ho přenáším z přední sedačky na zadní, ani když se přímo nad ním ozve rána, ale teď se z nějakého důvodu vzbudil …

Ospale zamžikal a otočil se na mě.

„Michi …?“ broukl rozespale.

Usmál jsem se na něj.

„Nic se neděje, spi.“ Řekl jsem a on mě poslechl – za necelou minutu opět spal.

Ale já se trochu přecenil, když jsem si myslel, že v pohodě usnu. V tak úzkém prostoru se leželo dost nepohodlně a ruka, na které měl Natsu hlavu se mi pozvolna začala odkrvovat. Ale neměl jsem to srdce dát ruku pryč, protože jsem si byl jist, že bych ho tak znovu vzbudil. Takže jsem s tím nic nedělal a dál tiše trpěl. Za nějakou chvíli se mi konečně podařilo usnout.

…o 20 minut později …

Moc dlouho jsem tedy nespal … probudila mě totiž nesnesitelná bolest v zádech a když jsem otevřel oči a pokusil se zvednout hlavu, zjistil jsem, že mám totálně zablokovaný krk. Ruku, kterou Natsu použil místo polštáře jsem už vůbec necítil. Abych to shrnul … necítil jsem se ani trochu odpočatě, byl jsem napůl znehybnělý a dost mimo. To fakt nebyl dobrý nápad.

Podařilo se mi vytáhnout ruku zpod jeho hlavy a nahradit ji složeným sakem, aniž bych ho vzbudil. Pak jsem se o – pa – tr – ně vysoukal z auta a pokusil se protáhnout. Nebylo to ani trochu příjemné.

Ale pozitivní bylo alespoň to, že na silnici už nebyla žádná kolona.

Takže jsem sedl za volant a nastartoval. Pomalu a opatrně jsem se rozjel k domovu – jel jsem opatrně proto, aby Natsu vzadu na sedačce moc „nelítal“.

Nemohl jsem moc otáčet hlavu – to byl další důvod pro pomalou jízdu.

Cesta domů mi tak trvala mnohem déle než normálně.

Když jsem zaparkoval před naším domem, Natsu stále spal jako zabitý.

Začal jsem mít docela strach, jestli není nemocný – takhle dlouho snad nikdy předtím nespal – většinou bývá spíš hyperaktivní. Možná je vážně hodně vyčerpaný.

Jemně jsem ho vytáhl ven a opět ho vzal do náruče. Zamknul jsem, vešel do domu a začal pomalu stoupat po schodech ke dveřím našeho bytu.

Neobtěžoval jsem se s vytahováním klíčů, místo toho jsem zazvonil.

Otevřel mi Nikko a když si všiml, že držím spícího Natsu v náručí, docela se vyděsil.

„Co se mu stalo?“ zeptal se zmateně a ustoupil ze dveří.

„Nic, jen je unavený.“ Řekl jsem nejistě a zamířil ke kočičákově ložnici.

Uložil jsem ho do postele, zul mu boty a svlékl džíny. Pak jsem ho přikryl a pro jistotu mu položil dlaň na čelo. Možná měl vážně teplotu.

„Natsu …“ řekl jsem opatrně a lehce s ním zatřásl. „Vstávej, lásko.“

Natsu pomalu otevřel oči a zmateně se rozhlédl.

„Co … co?“ zamumlal překvapeně.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se starostlivě a posadil se k němu.

„No … nic moc.“ Broukl potichu.

„Chceš odvézt k doktorovi?“

„Teď už asi ne.“ Zachraptěl Natsu trochu pobaveně.

No vážně – venku už se stmívalo.

„Tak zítra.“ Zkusil jsem to znovu.

„To je dobrý, Michi, já se z toho snad vyležím i bez doktora.“ Namítl.

„Dobře, uvidíme, jak to bude vypadat zítra … chceš něco donést?“ nabídl jsem se.

„Možná čaj, děkuju.“ Broukl Natsu a zachumlal se do peřin.

„Hned ti ho donesu.“ S těmito slovy jsem vyšel ze dveří a zamířil do kuchyně.

Dal jsem vařit vodu a připravil do hrnku sáček čaje.

Hned na to jsem začal hledat paralen, teploměr a připravil jsem obklad.

Vše jsem vyrovnal na tác – včetně čaje, do kterého jsem vymačkal půlku citronu.

Pak jsem i s tácem vešel do jeho pokoje.

Natsu po mě vrhnul nevěřícný pohled.

„Nepřeháníš to trochu?“ zeptal se pochybovačně.

„Rozhodně ne.“ Odvětil jsem, čaj i paralen položil na noční stolek a podal mu teploměr.

„Tak šup.“ Pobídl jsem ho nekompromisně po té, co po mě vrhl zmučený pohled.

Nakonec mě poslechl a teploměr kvapně zmizel pod jeho tričkem.

„No vidíš, jak to jde … ještě tohle.“ Natáhl jsem se k němu s obkladem v ruce.

„Nene, to není potřeba. Mě v krku nebolí.“ Namítl a odtáhl se.

„To je jedno, pro jistotu.“ Čapl jsem ho a omotal mu šátek kolem krku.

„To škrtíííí!“ zaprotestoval Natsu naléhavě a zamával packami.

„Jej, promiň, lásko.“ Omluvil jsem se a trochu mu šátek povolil. „Tak ukaž teploměr.“ Natáhl jsem ruku, abych si ho od něj vzal.

Natsu mi teploměr rezignovaně podal a vzal si čaj. Malinko se lokl a hned na to znechuceně zaprskal.

„Kolik jsi tam toho citronu dal, Michi?!“ vypískl a opět hrnek odložil.

„39,8! Koukej ten čaj vypít! A ten paralen si vezmi taky. Zítra tě vezmu na prohlídku.“

„Michiii! Je to jen chřipka.“

„To je jedno,nediskutuj se mnou. Vypij to, vezmi si prášek a spi. Já tě za chvíli přijdu znova zkontrolovat.“ Oznámil jsem, vzal tác a vyšel z pokoje. Potichu jsem za sebou zavřel a vrátil se do kuchyně.

Z nějakého důvodu u jídelního stolu seděl Nikko i Kime. Nikko se tvářil docela vyčítavě a Kime posměšně jako vždy.

„Copak se mu stalo?“ zeptal se Nikko podezíravě.

Nevěřícně jsem na něj pohlédl.

„Co by se mu mělo stát? Je nemocný.“ Odvětil jsem nechápavě.

„Ale z čeho by tak mohl být Natsu nemocný?“ Pokračoval Nikko.

Oba najednou jsme pohlédli na Kima.

Ten nám pohled vrátil a rozpačitě si prohrábl odbarvené vlasy.

„Nooo, víte … asi před třemi dny jsem ho trochu vymáchal v tom barelu s vodou za domem. Vždyť víte, jak mu vadí studená voda a on se pak vždycky tak roztomile naježí a prská. Myslel jsem, že ho trochu otužím.“ Řekl nevinně.

Nevěřícně jsem na něj zíral a doufal, že třeba zařve „APRÍL!“. To se ale nestalo.

„Ty debile!!!“ zařval jsem nepříčetně. „To snad nemyslíš vážně! To už vážně přeháníš, Kime!“

Měl jsem v plánu ve řvaní pokračovat, ale Kime se zvedl a uraženě odkráčel.

No to si ten spratek dělá srandu! A Natsu ani nic neřekne, ach jo. Já se z nich fakt zblázním. Pomyslel jsem si a ohromeně se posadil na židli.

Nikko chvíli hleděl na dveře, kterými Kime odešel a pak lehce pohodil růžovou hlavou.

„On se snad časem uklidní, teď má jen nějaký blbý období.“ Broukl Nikko.

„Kime má blbý období pořád.“ Odsekl jsem vztekle, vstal a začal uklízet kuchyň.

„No … to máš asi pravdu. Ale třeba se časem uklidní.“ Namítl Nikko trochu nervózně.

„To bych mu radil.“ Zavrčel jsem a uklízel talíře do skříňky – s každým jsem co nejhlasitěji třískl, než jsem si uvědomil, že Natsu spí … trochu jsem se uklidnil. Ale ať mi ten škodolibej perverzák radši nechodí na oči.

Uklidil jsem, s Nikkovou pomocí uvařil večeři, najedl se a připravil porci i pro Natsu.

Čekal jsem, že bude pořád spát, ale k mému překvapení byl vzhůru a zaujatě se díval z okna.

„Véča, Natsu.“ Řekl jsem zvesela a podal mu tác s jídlem.

Vzal si jídlo trochu neochotně, ale snědl toho poměrně dost – i když ne celou porci.

Pak mi popřál dobrou noc, otočil se na bok a znovu usnul.

Já odnesl nádobí, kvapně se osprchoval a také si šel lehnout.

Zítra budu muset vstát o něco dříve a ještě před prací odvézt Natsu k doktorovi. Pomyslel jsem si zodpovědně a po chvíli usnul.