6) Raději ne

„Doprdele! Co to dělam? Slibuju pomstu a místo toho se tady s nim líbam!“
Odtrhne se ale až když ucítí cosi pod svým tričkem. „A dost! Vypadni!“ vytlačí ho ze dveří a přibouchne mu je před nosem.
„Bude to těžší, než jsem si myslel.“

Kisame sedí opřenej o jeskyni a kouká do prázdna. Nemůže usnout. Jak by taky mohl, když spal celý den? Pomalu se začíná rozednívat a on přemýšlí, jak jen to udělat, aby co nejdříve usnul.
„Jseš vzhůru? Super,tak skoč do lesa, dochází nám ovoce.“ uslyší kdesi za sebou.
Otočí hlavu tím směrem, ale to netuší, že tím málem Itachimu vyrazí zuby Samehadou. Kdyby byl asi tak o pár milimetrů blíž. Možná byl, možná jenom uhl.

Hidan pootevřel oči. Když uviděl Kakuza, zase je rychle zavřel. Pak dostal nápad. Ušklíbl se a nenápadně se k němu přitiskl.
Jakmile otevřel oči a spatřil ho, jak se k němu tulí, kolenem přesně tam, kde ho zrovna moc nepotřebuje, zaúpí a pokusí se ho jemně odložit. Když se mu to podařilo, zvedl se a vydal se do lesa.
Hidan otevřel oči a vydal se za ním. Potichu a nenápadně ho sledoval. Musel zjistit, jestli je to pravda. A zároveň ho i lákalo ho znovu při tom vidět. Když postřehl, že se Kakuzu opřel o strom, schoval se do nejbližšího křoví tak, aby měl co nejlepší výhled. Pozoroval ho malou škvírou, kterou vidíte všechno, ale vás nevidí nikdo. Klečel na čtyřech a zastřeným pohledem pozoroval jeho ruce, jak se blíží k pásku, následně ho rozepínají. Hidana polilo horko a zrychleně dýchal, když kalhoty sklouzly dolů. Po chvilce je následovaly i trenky, po čemž se Hidanovi spustila krev z nosu.

U Sasoriho a Deidary to probíhá celkem v klidu. Každý si dělá svoje věci. Sasori právě dotvořil druhý špunt do uší. Ještě by si mohl udělat náhradní… Než si je ale stihne nasadit, uslyší extrémní ránu. Okamžitě se zvedne a okřikne Deidaru. Ten se lekne, zavrávorá a po zádech letí do vody. V poslední chvíli se mu kolem pasu omotá paže, která ho zachrání před ledovým šokem a navíc si ho instinktivně přitáhne blíž k tělu.
„Pozor,“ zašeptá Sasori a zvláštně se pousměje jeho vystrašenému výrazu. Deidara rychle zamrká, dívá se mu do očí a po chvíli cítí, jak začíná pod jeho pohledem rudnout. Proč ho tak pozoruje? Nikdy ho neviděl tak z blízka. Asi by se na něj díval celý den, kdyby koutkem oka na druhém břehu nezpozoroval mihající se stín mezi stromy. Zpozorní a napřímí se do bojové pozice. Tím pádem ale pustí Deidaru a ten se propadně do hloubky „jezírka“. Po chvíli se vynoří, vyplivne vodu a zamračeným pohledem probodne Sasoriho, který zírá kamsi do dálky. Jako provokaci na něj chrstne vodu. „Hej!“ okřikne ho, ale neotočí se. Zkusí to znova. „Přestaň!“ zavrčí. To už Deidara nevydží a stáhne ho k sobě do vody. Jakmile se vynoří, chystá se ke rvačce.

Hidan stále zastřeně zírá před sebe. Dýchá stále rychleji. Nemůže uvěřit tomu, co s ním dělá pouhý pohled na uspokojujícího se muže. Dál se marně snaží ovládat svou ruku, která si začíná dělat, co chce. Sama si míří ke kolenu a od něj pomalu směrem nahoru. Když se dotkne nemalé boule v kalhotech, jakoby si to rozmyslela a putuje zpět dolů. Ale to už Hidan nevydrží a chopí se toho sám. Znovu jí nasměruje k rozkroku a rozepíná knoflík a následně zip. Rukou okamžitě zajede pod trenky, zalapá po dechu a opře se o předloktí.

„Bla, bla, bla.. Musíš mít ke všemu kecy?“ odsekne naštvaně Deidara a sundá si promočený triko. Sasori si ho taky sundá a otočí se. „Ne, ale-“ zůstane zírat na Deidaru a zapomene, co chtěl říct. Deidara taky zůstane v nehybném postoji s očima přilepenýma na jeho hruhníku. Až teď si uvědomil, že vlastně nikdy neviděl jeho lidské tělo. A právě teď pochopil, proč si ho chrání tím dřevem. Sasori se radši otočí, než aby musel hlídat svou chuť po něm skočit. Deidara si až po pohledu na jeho záda uvědomí, že… no všechno a mírně zčervená.

Itachi vyleze z jeskyně a rozhlíží se kolem. Kisame nikde. Přejde k řece, svlíkne si triko a kalhoty a skočí do vody. Potopí se a pluje pod vodou. V tu chvíli přichází Kisame s dvěma koši nově nasbíraného ovoce. Rozhlídne se kolem, když spatří na zemi Itachiho oblečení. Okamžitě rozhodil rukama a začal běhat dokolečka a volat „Pomóóc! Unesli Itachiho! Pomóóc!“. Vůbec si nevšímal toho, že se mu ovoce rozkutálelo všude kolem a pár jich míří skákavým pohybem k vodě.
Itachi se zrovna vynořil, když se mu něco odrazilo od hlavy. A další. A další. Otočil se a jeden kus ovoce mu vletěl přímo do obličeje, až z toho zase spadl po zádech do vody. Znovu se vynoří a vidí pobíhajícího Kisameho. Vyskočí z vody a okřikne ho.
„KISAME!!!“ Kisame se napřímí a otočí se. V první chvíli se mu chystá vrhnout kolem krku, ale když ho tak vidí, jak ho probodává vražedným pohledem, v trenkách, ještě stále mokrej… nezbyde mu nic jiného, než jen stát a zírat, dkud se Itachi nerozhodne se jít osušit a převlíknout.

Kakuzu se snažil utlumit závěrečný výkřík. Podařilo se mu, aby neřval na celej les, ale hidan to stejně slyšel, a to ho dohnalo k vrcholu. Ovšem nestlihl se do ničeho zakousnout a vykřikl trochu víc nahlas, než by chtěl. Chystal se svalit na zem, ale včas si uvědomil, že ho nejspíš musel slyšet, tak se co nejrychleji došoural za nejbližší strom a snažil se být co nejvíc potichu.

Deidara se rozhodl se po usušení namazat krémem a teď leží na trávě se zavřenými oči a opaluje se. Sasori sedí ve stínu stromu normálně oblečen a snaží se cosi vyrábět. Oči mu ale stále těkají od práce na to opalující se tělo. Zamračí se a opře se z boku stromu. To ale moc nepomáhá, protože teď mu ujíždí do strany. S povzdechem zavře oči a sedne si tak, aby na něj neviděl, tudíž zády. Sice mu to vůbec nepomáhá při práci, díky špatnému osvětlení, ale už ho nebude rozptylovat on. Jenže omyl. Jak si někdo mohl myslet, že se toho obrazu zbaví?
„Sakra!“ šlehne s jakousi dřevěnou věcičkou do dálky a chytne se za hlavu, ba se do ní nezačne mlátit.
„Děje se něco, Danna?“ ozve se za ním.
Instinktivně se otočí za hlasem. „Co?“ Ale to neměl dělat. Jakmile spatřil obličej, sjel kousek níž, zrudnul a otočil se.
„N-nic!“ odsekne a silou vůle drží oči zabodnuté do země.
„Vážně?“ pozvedne obočí Deidara a nakloní tázavě hlavu, jakoby se Sasori hodlal otočit. On ale nehodlal. Jenom odsekl „Jo, jsem v pohodě!“ zvedne se a odchází. Deidara si jen smutně povzdechne a jde se zpátky opalovat.

V tmavé místnosti leží na posteli postava s černými rozházenými vlasy a rudě zářícími oči. „Sakra…. debil…. notak…. snad se mi nelíbí takovej kaktusí mutant… to sem se snad úplně po-“ přeruší ho vrznutí dveří. Sharingan mu zmizí a místo něj má zpět černo-černou tmu.
„Co chceš?“ otočí se ke dveřím, aniž by věděl, na koho mluví. Postava udělá dva kroky a vstoupí do měsícem osvětlené části pokoje. Tobi nasucho polkne. Kdyby neměl černobílé tělo, málem by ho nepoznal. Pomalu se k němu blížil s úchylným úšklebkem.
„No to snad…“ zašeptá Tobi, než se mu na rty přisajou ty cizí. „... to se nemělo stát!“ zaúpí v duchu, když se ocitá na posteli, ale pak už se plně oddá jeho polibkům.