Kapitola 1.

Snažila jsem se zachránit zbývající nováčky, když v tom mi titán ukousl ruku do výše půlky předloktí.
„Vypadněte odtud! Dělejte!“ vykřikla jsem tak rychle, div mi vůbec rozuměli.
Ten titán vypadal jako Zvláštní druh. Byl rychlý a měl obří hubu i ruce. Skryla jsem se na chvíli do prohloubené díry u stromu, roztrhla si kus trička, abych si mohla nějak zastavit krvácení.
Někde poblíž bych měla mít koně, přemítala jsem v hlavě, zatímco jsem dělala uzel. Rozhlížela jsem se po mém koni. Pak se strom, o který jsem byla opřená, zvedl. Pomalu jsem se otočila, stál tam ten titán, nevím proč, ale ze strachu jsem zaječela. I když jsem u Průzkumné legie 3 roky, pořád titány nemůžu vystát. Odhodil strom, který svíral ve svých obřích rukách a rozmáchl se s jednou z nich proti mně. Odletěla jsem a porazila asi dva stromy, než jsem se zastavila. Titán sepnul ruce k sobě a chtěl mě rozmáznout. Stačila vteřina a byla bych mrtvá. Ještě předtím jsem silně zavřela oči. Dlouho se nic nedělo, tak jsem je otevřela. Letěla jsem nad zemí a okolo pasu se mi svírala něčí ruka. Levi!
„Příště si dej větší pozor, zatracenej spratku. Tohle od tebe nebylo nic moc.“ Řekl Heichou suše a pustil mě na zem. Jen koutkem oka se na mě podíval a se znatelným vzdychem řekl:
„Drž se mě. Máš rozbitou výstroj a chybí ti část ruky.“ Jakmile to dořekl, objevil se za ním další titán a s ním se objevil i můj kůň.
„Heichou, naskočte!“ běžela jsem ke hnědákovi.
„Převezmu řízení.“ Pronesl jednoduše.

Jen jsem kývla. Naskočili jsme na koně a utíkali skrz les. Titána jsme brzy ztratili z dohledu, ale za to jsme se potkali s Kameníkem. 

„Zdárek lidi, dlouho jsme se neviděli.“ zařval na nás s úsměvem Kameník. Pohledem sjel na mou ruku pak ale rychle nasměroval svůj pohled před sebe. I mě trochu zarazilo, že se ještě nezačala regenerovat pomocí páry.