7. kapitola

  Zazvonilo. Žáci se, ač nechtěně, museli odebrat z chodby a přemístit se do svých tříd. Některé sice čekaly příjemné předměty jako Výtvarná výchova – například Gaaru, avšak se našli i ti, kteří se na první hodinu netěšili, skoro se jí až báli – například Kiba a Naruto.

 Ač se Naruto předchozího večera učil až z něj lilo, přesto se v něm usadila kapička pochybností. Pochybující červíček mu v hlavě hloubal a hloubal, až blonďáček nevydržel ani chvíli na jednom místě a nervozitou bloumal po třídě. Připomínal tak člověka s kocovinou po bohatém večeru.

  A Kiba? Ten na tom nebyl o nic lépe. Dějepis nesnášel, a jak se zdálo, dějepis nesnášel jeho. A jelikož mu jeho blonďatý přítel zapomněl říct, že z něčeho píšou, je samozřejmě v háji. Nebo vlastně ne – on mu to nezapomněl říct… řekl mu to, bohužel až ve chvíli, kdy mu to mohlo být tak akorát na dvě věci. A tak se toho cestou do školy a ve škole snažil naučit co nejvíce. Škola však nebyla od jejich menší vilky nijak zvlášť daleko, takže se toho moc nenaučil. Na dějepis neměl prostě vůbec paměť. A tak mu zbývala jeho jediná naděje – Naruto. Uzumaki měl dějepis a historii rád, takže se ho nemusel ani moc učit. Momentálně však probírali období Druhé světové války, která se pamatuje velice špatně, takže se nakonec i znalý Naruto musel učit.

  Doufal, že je jejich sensei Sasori nepřesadí. To by byla hotová porážka. Smrt. Konec. Kaputo.

  Naštěstí pro Kibu se tak nestalo. Sasori vstoupil do třídy asi deset minut po zvonění. Toto byla jediná doba, kdy by mu za to jeho žáci nejraději usekli obě ruce i nohy. Znamenalo to totiž kratší čas na psaní písemné práce. Už tak byli všichni dost nervózní a Sasori jim to rozhodně neulehčoval. Po krátkém pozdravu jim pokynul, aby se posadili. O chvíli později vyzval jednu ze studentek, aby rozdala písemné práce. Poté jim sdělil jednoduché pokyny. Na práci měli celkem 45 minut, a jelikož se sensei do hodiny dostavil pozdě, měl test trvat i přes přestávku. O chvíli později všichni začali vyplňovat papír. Všichni, až na Kibu.

První hodina toho dne Shikamara velice zaujala. Měli hudební výchovu, a on tak měl šanci předvést svůj um. Hra na kytaru mu šla velice dobře a také ho bavila. A jelikož pár lidí vědělo, že se svým přítelem Kibou skládá písně, donutili ho, aby jim nějakou tu melodii zahrál. Tím si od spolužáků vysloužil velice hlasitý potlesk, výskot a nadšení. Tak tohle jsem opravdu nečekal… Zamyslel se Shika. Na tváři se mu při tom pomyšlení vyloudil šťastný úsměv. Ne vždycky našel lidi, kterým by se jeho talent líbil. Někteří jím ze závisti prostě pohrdali. Ale to nemuselo být jen vynikající hrou na kytaru, ale také jeho vysokým IQ. A právě tady, v Konožské Střední škole Umění narazil na lidi, kteří byli velice příjemní a přátelští. Ovšem, sem tam se našel nějaký bručoun našel. Na školních chodbách například potkával velice hezkého, avšak tichého černovlasého chlapce. Ve tváře měl vepsané nic a led. Prostě žádný výraz.

 Jak vidím, tak se i Sakuře moje představení líbilo… Musel se nad tím usmát. Růžovláska se na něho velice usmívala, a snažila se, aby její výstřih byl všem co nejvíce na očích. Pro Krista… Usmál se.

„… a proto byl Gotický sloh velice uznávaný.“ Jedna z vět blonďatého senseie se dostala až ke Gaarovým uším. Deidara zrovna vysvětlovat dění v době, kdy byl uznávaný Gotický sloh, avšak on ho neposlouchal. Dějiny umění ho nijak zvlášť nezaujaly, pokud před něj zrovna nepostavil malířský stojan s plátnem, aby si všechnu historii mohl patřičně zaznamenat . Přece jen – některý obraz vám toho o době řekne mnohem více, než nějaká slova.

  Ino, sedící vedle něj, na to však měla naprosto odlišný názor. Každou volnou chvíli se mermomocí hlásila, vyptávala se na všechno možné a každou novou informaci si pečlivě zapsala do svého sešitu.

  Ona a Gaara byli sice velice odlišný, to jim však nebránilo rozvíjet jejich vztah. V čem byla dobrá Ino, pomáhala Gaarovi a naopak. A jelikož se rudovlásek v celé škole nevyznal tak dokonale jako ona, pomáhala mu, co to šlo. Gaara ji zasvětli do tajemství svého stylu malování, a ona i přes veškerou jeho nechuť brebentila o historii umění. Jejich přátelství se tak čím dál více rozvíjelo a nabíralo stále nové rozměry.

„Máte posledních deset minut.“ Oznámil Sasori a upil se svého šálku kafe.

Tak, a je to tady… odbila moje poslední hodina. Ne, mých posledních deset minut…jsem naprosto v háji. Mladí si povzdechl a očkem se zatoulal ke svému spolusedícímu. Naruto měl test již celý vyplněný, a jeho nynější starostí bylo pozorování učitele, aby mohl Kiba alespoň něco opsat. Pokud si však mysleli, že je Sasori debil a ještě slepý, oba se šeredně spletli. Kytarista stihl opsat pouze jednu odpověď, než ho rudovlasý muž hlasitě pokáral.

 Jsem v naprostém háji… Podíval se na hodiny. Zbývaly mu pouhé čtyři minuty. Kdyby tu aspoň byl klid… Skoro zakňučel, když se z chodby ozval důkaz toho, že je přestávka v plném proudu.

 Poslední dvě minuty.

  Kiba to vzdal. Uvědomil si, že to nemá cenu. Byl si jistý, že pětku nedostane. Nemohl. Měl vyplněné dvě otázky z deseti. Za to mohl dostat maximálně čtyři mínus, s přivřeným okem čtyřku. A nejhorší na tom všem je, že pokud to takhle půjde dále, místo ke hvězdám poletím hezky zpátky domů… Pane bože prosím, smiluj se!

 Kiba se obával oprávněně. Před dvěma dny mu přišel e-mail od jeho otce. Stálo v něm, že pokud bude z nějakého předmětu propadat, projeví naprostý nezájem o jejich kapelu a okamžitě ho ze školy v Konoze stáhne. Věděl, že má jeho otec na tento trest oprávnění. A navíc – jeho otec vždy jednal sice přísně, avšak spravedlivě.

  O tomto e-mailu nikomu z Oikaze samozřejmě neřekl. Byl si jistý tím, že si dějepis vytáhne. A také si věřil. Teď o tom však velice pochyboval.

  Co by si bez něj skupina počala? Byl přece velmi důležitým členem… skládal písně a dělal kytaristu. A byl by to fatální konec jeho velkého snu. Budu se muset vzpamatovat.

„Čas vypršel.“ Skoro zahlaholil Sasori. „Položte propisky, poslední vyberou testy.“ Dodal.

 A tak se Kiba už jen mohl dívat na to, jak jeho písemka mizí spolu s ostatními v rukou Sasoriho.