7. kapitola – Co je „SM“?

Před dvěma dny (Vyprávěno v er formě) Mladý černovlasý muž se posadil na obrovský balvan hned vedle řeky. Unaveně natáhl nohy před sebe a zaklonil hlavu dozadu.
„Jsi unavený, Itachi. Měli bychom si dát pauzu,“ decentně pronesl jeho týmový partner. Opřel se o strom vedle černovláska a poslouchal, co mu odpoví.
„Nepotřebuji odpočívat. Jsem v pohodě.“
„To vidím,“ uchechtl se Kisame.
„Vážně to dělám nerad, ale tady máš,“ natáhl k černovlasému muži ruku s lístečkem.
„Co to je?“ pozvedl nechápavě obočí.
„Je to vstupenka do nebe,“ zasmál se svému vysvětlení Kisame. Itachi se zamračil.
„Co to je?!“ zeptal se ještě jednou.
„Už jsem ti to řekl. Je to lístek do doupěte neřesti. Je to poblíž Konohy, ale pěkně skrytý, takže nemusíš mít strach, že tě tam někdo objeví. Oni jsou zvyklí na různé návštěvy, věř mi,“ zasmál se Kisame.
„Ty mi nabízíš, abych si šel užít do bordelu?“ ušklíbl se.
„Víš jaká je to pro mě oběť? Slyšel jsem, že tam je nový přírůstek, tak jsem ho chtěl jít očíhnout, ale co bych pro svého kamaráda neudělal,“ sedl si vedle Itachiho na kámen.
„Nechci ti kazit radost, ale ten lístek je prošlý dva dny,“ ukázal na datum, které tkvělo na lístečku. Kisame zakroutil hlavou a papírek z druhé strany otočil. Ze zadu na papírku bylo propiskou napsáno: Přesunuto až do 23. 3.


„Nechal jsem si ho prodloužit, jelikož jsme měli misi. Daruji ti ho, jestli ho chceš. Už se na tebe nemůžu ani dívat. Vypadáš jako by ti ulítly včely,“ uchytl se Kisame. Itachi po něm hodil vražedný pohled. Poté svůj pohled zaměřil na papírek, který si následně přečetl. Výběr našeho zaměstnance až v Klubu nevinnosti SM

„SM?“ nechápavě se podíval na Kisameho, který se culil jako největší nevinný hoch pod sluncem.
„Sado-maso,“ přejel si po rtu jazykem. Itachi zalapal po dechu.
„Ty – po – mně – chceš – abych – šel – na – sado-maso?“
„Vyvraždil si svoji rodinu, tak by to nemělo být tak těžký, ne?“ pokrčil s nezájmem rameny.
„Jsi blázen,“ hodil mu papírek do obličeje.
„Jen si to vezmi,“ strčil mu Kisame papírek nazpět do ruky, poté se hned zvedl a odešel, aby mu to Itachi znovu nevrazil do obličeje. Muž nejprve jen na lísteček netečně koukal, než si povzdechnul.
„Tak sado-maso?“
Realita – pokoj Naruta v Klubu (Vyprávěno v ich formě) Utéct? Vyjde to? Při nejmenším dostanu jen výpověď
a Tsunade mě zmlátí jako Jiraiyu. No… ale pokud ihned něco nevymyslí, tak mě zabijí Akatsuki a co je lepší? Tsunade! Opatrně, jako bych stál na jehlách, jsem se pohnul. Když jsem dohlédnul na zavřené dveře, tak jsem vystartoval. Připadal jsem si jako blesk, ale… zřejmě jsem se mýlil. Itachi jen natáhnul ruku do strany a mě tím srazil na zem. Dopadl jsem na tvrdou zem a přitom jsem se ošklivě uhodil do hlavy. Bolestí jsem až zaúpěl. Župan se mi ve spodní části vykasal až ke stehnům a ve vrchní části mi spadl až na hruď. Omámeně jsem si stiskl hlavu dlaní. Přejížděl jsem po začínající boule a bolestně u toho úpěl.
„Sakra,“ zaklel jsem nakonec. Itachi přešel až přede mě a posměšně se ušklíbnul. Nic však neříkal. Já jsem se na něj s nasupeným výrazem podíval.
„Vidíte to, sakra! Co jste to udělal?! Teď tam budu mít pěknou bouli!“ naříkal jsem hlasitě.
„To je mi opravdu líto,“ objevil se na Itachiho tváři škleb. Přejel mé tělo pohledem a zastavil se na mých nohách. Když jsem si po chvilce všiml jeho pohledu, tak jsem se začervenal. Urychleně jsem vstal a posadil jsem se na postel, pořád si hladíc hlavu. Přitom jsem stále pozoroval, co ten chlap dělá. Když jsem se dostatečně vzpamatoval, tak jsem se na něj podíval. Chvilku jsem si ho prohlížel. Pořád mám přeci šanci, že tam bude konverzace, ne? Natáhnul jsem ruku. A roztřeseně řekl:
„L-lístek.“ Itachi přešel až k mé těsné blízkosti. Svýma nohama se dotýkal těch mých. Do natažené ruky mi vložil lístek. Roztřeseně a zároveň nedočkavě jsem lístek rozložil. Výběr našeho zaměstnance až v Klubu nevinnosti SM → Naruto Uzumaki 17 let
„SM?“ nechápavě jsem se podíval na muže.
„Co to je?“ Hned, jak jsem se zaměřil do jeho tváře, tak jsem uviděl úsměv, který se mohl skoro rovnat Jiraiyovýmu, když sledoval nějaké ženské. Zároveň byl ale v něčem tajemný. Přešel ke mně blíž a nahnul se. Do mého ucha zašeptal:
„Sado-maso, Naruto.“ Poté se ode mě odtáhl. Při jeho slovech se mi zastavilo srdce. Krev mi však v žilách kroužila o sto šest. Naráz jsem ihned zrudl. Mohl jsem se srovnávat s chilli papričkou. Zděšeně se mi rozšířily zornice.
„To ne!“ vyhrkl jsem.
„Nebude to bolet, Naruto. Možná trochu,“ temně se usmál. Začal se přibližovat stále ke mně blíž. Až byl u mě, tak na mou hruď položil svoji dlaň. Opřel se do mě a tím mě zatlačil do postele.
„Tohle nemůžete! Tsunade to zjistí a…!“
„Myslím, že tímto zážitkem by ses nikomu nechtěl svěřovat,“ zasmál se tiše muž. Zděšeně jsem kroutil hlavou ze strany na stranu. Začal jsem se plazit až k čelu postele. Přitom jsem si mumlal něco ve smyslu, že tohle se může stát jen mě. Ani jsem si toho nevšiml a on se přemístil na moji hruď. Snažil jsem se ho ze sebe shodit, ale byl až příliš silný a já jsem byl jen… kluk. Jeho plášť, který byl doteď připnut na jeho těle odhodil pryč. Naklonil se do strany a otevřel šuplík, kterého jsem si ani nevšiml, že tam je. Chvilku do něj zamyšleně hleděl než vytáhnul… Zděšeně jsem vykřikl.
„Až se odsud dostanu, tak vás zabiju, dattebayo!“ Itachi se jen pousmál. Zalehl mě celým tělem, abych mu nijak neutekl a
chytil jednu moji ruku, přiložil ji k čelu postele
– k její konstrukci, kterou jsem měl za hlavou – a přivázal mi ji červeným provázkem. To stejné udělal i s tou druhou. Snažil jsem se z toho vykroutit, ale nijak to nešlo. Provazy se mi akorát zařezávaly hluboko do masa. Tiše jsem syknul.
„Nenávidím tě!“
„To je dobře, to je dobře,“ přejel mi jazykem po spodním rtu a já zalapal po dechu jaký to mělo na mě účinek. Odhrnul mi župan na strany těla a zhodnotil mě pohledem.
„Mohlo to být lepší.“ Mě zacukalo obočí vztekem.
„Tak vypadněte, když se vám nelíbím!“
„To byl jen vtip. Nepoznáš vtip?“ přejel mi po bradě. Prstem přejel ke krku a sjížděl dolů. Obkroužil jednu moji bradavku a poté tu druhou. Já, abych se na něj nemusel dívat, jsem raději zvednul pohled do stropu, což… se mi ani moc nevyplatilo. Díval jsem se přímo na svůj odraz. Chlapec v zrcadle se díval také na mě. Jeho obličej byl červený od rozrušení nebo vzrušení? Jeho tělo bylo odkryté. Na chlapci seděl obkročmo černovlasý muž, kterému bylo vidět jen záda. Itachi se na mě se zájmem podíval. Když zjistil, že se můj pohled upírá nahoru, tak vzhlédl také. Usmál se.
„Vzrušuje tě to?“ Zmateně jsem se na něj podíval.
„Když se na sebe díváš, když se s tebou někdo miluje,“ vysvětlil mi to. Já jsem teď nebyl červený, ale rudý jako rak.
„Ne! Jak bych taky mohlo, když jsem ještě nikdy -“ skousl jsem si spodní ret. Asi jsem toho řekl moc. To je ta moje hyperaktivní povaha. V duchu jsem zaúpěl. Na Itachiho tváři se objevil úlisný a přitom pobavený pohled.
„Chceš mi tím říct, že budu první?“ Na můj sklopený pohled se jen uchechtl.
„Bude mi potěšením,“ sklonil se k mým ústům a dravě mě políbil. Zděšeně jsem vykřikl a on toho využil. Vklouzl mi do úst svým jazykem. Jednu chvíli se mi zdálo, jako by chtěl toho nechat, když jsem se mu přiznal, že jsem to ještě z nikým nedělal. A hlavně s mužem ne! Jenže jsem se zmýlil. Co jsem taky mohl čekat? Že se ze mě zvedne, odváže mně a pokojně odejde pryč? To asi těžko. Když mi docházel kyslík, tak se ode mě odlepil. Setřel mi slinu, která byla důkazem našeho
– jeho – dravého polibku.
„Užij si to. Často tohle nedělám,“ zavrčel na mě temně. Ani jsem se nenadál a už mi přejížděl po mém přirození. Laskal ho rukou a já se tolik snažil zadržovat steny.