7. kapitola – Stesk

I přes bolest, kterou Naruto cítil v srdci, se přes to dokázal
přenést.
Minatova nepřítomnost Naruta samozřejmě rozhodila ještě více, než si dokázal představit. Nikdy nevěřil tomu, že to může být až tak těžké. Svého otce neznal, neznal ho a přeci mu scházel.

Jeho časté záchvaty se ztlumily, ale bolest přetrvávala.
Potřeboval se odreagovat, potřeboval vytoužené uvolnění, ale to by se dostavilo jen s návratem Minata. Nikdy by ho však vědomě znovu nepřivolal zpět. Na to byl tvrdohlavý
dost.
Milovat s rozumem je zatěžko i bohu. Tohle si Naruto uvědomoval až příliš. Byl bezhlavě zamilovaný, až ho to samo děsilo. Blonďatý chlapec se přetočil na bok. Pootevřel oční víčka a jeho modrý pohled se zaryl na protější zeď. Už uměl všechny
prasklinky nazpaměť a stále po nich přejížděl očima.
„Naruto, za chvilku odcházíme. Jsi připraven?“ nakoukla do místnosti Kakashiho hlava. Chlapec se podíval na svého senseie. „Ano, můžeme vyrazit,“ zvedl se těžce z postele. Na sobě měl, jak jinak, než svou černo-oranžovou kombinézu, na hlavě čelenku se znakem Listové
vesnice.
„Pokud ti není dobře, můžeme tu zůstat,“ navrhl sensei.
„To je dobré, je mi líp. Rozhodně lépe než před dvěmi hodinami.“
„To jsi mne moc neuklidnil!“ zamračil se učitel. Naruto se zasmál.
„Nebojte. Můžu jít.“
„To je dobře,“ kývl hlavou Kakashi. „Za chvilku ať jsi dole.“
* * *
Všechny tři dospívající děti seběhly po schodech dolů. V přízemí již byl jejich
sensei i muž, který stál hned po jeho boku.
„Dovolte, abych vám představil toho, jehož jsme hledali,“ ukázal Kakashi na zelenookého muže.
„To myslíte barmana?!“ vyjekla Sakura. „Myslela jsem, že má být mladší.“
„Eh… taky jsem si to myslel,“ poškrábal se sensei na hlavě. „Ale hlavní je, že jsme ho našli,“ podíval se na Raidona.
Ten přikývl a s úsměvem přejel všechny ninji, kteří ho mají chránit. „Rád vás poznávám, i když některé jsem měl tu čest už poznat, že?“ podíval se významně na Saie, který se lhostejně
opíral o pult baru.
„Můžeme jít?“ přešla ke dveřím Sakura. „Ráda bych stihla slevy u paní Jaeuurio. Má nádherné růžové svetry a sukně. Potřebovala bych nějaké.“
„Jistě Sakuro, máš vše, Raidone?“
„Hai!“ přikývl muž.
„Dobrá, tak jdeme,“ popohnal všechny Kakashi.
* * *
Den vystřídala noc. Na temné obloze začal zářit měsíc, a dokonce i naši zemi poctily hvězdy naší přítomností. Nebylo vidět ani na krok, a proto se pětice lidí zastavila na místě, kde už jednou byla. Zastavili tu, když měli namířeno k chlapci, kterého měli chránit.
„Přespíme tady. Je zbytečné chodit dál. Akorát bychom se přerazili v téhle tmě,“ přerušil všechny Kakashi. „Postavte stany a rozdělte se.“
Naruto neochotně sebral jeden pytel a rozbalil ho. Vše potřebné vysypal na zem a začal skládat konstrukci stanu. Sakura si sedla na pařez a zatím, co její kamarádi (?) stavěli stany, tak ona hlídkovala.
Sai už měl svůj stan skoro hotový. Zrovna bral poslední kolík, aby ho zatloukl do země se smyčkou na konci stanu. Když měl dokonáno, narovnal se a usmál se nad svojí prací. Byl spokojen.
„Běž pomoct Narutovi,“ prošel kolem Raidon. Sai se nechápavě za ním díval. Muž zatím
vlezl do stanu, který Sai postavil. Černovlasý chlapec stočil pohled na blonďatého
chlapce.
S úsměvem se rozešel k Narutovi. „Chceš pomoct?“ nahodil svůj, tolik známý úsměv.
„Už to mám, ale díky,“ kývl Naruto. „Chceš spát se mnou?“ vrazil prázdný pytel Saiovi do náruče.
„Cože?“ zakuckal se Sai nad Narutovou větou.
„Ve stanu,“ upřesnil chlapec.
„N-no jasně,“ přitakal pohotově. Naruto se usmál a poté vlezl do stanu jako první.
* * *
Místnost proťal hluboký povzdech. Poté jej nahradilo ticho. Místnost, kde se blonďatý chlapec objevil zela prázdnotou a steskem po nějaké živé osobě.
Na zemi se vyjímaly otisky bot, když tu Naruto byl naposledy. Od té doby tu již nebyl. U postele byla rozdělaná krabice, kterou tu zanechal. Chlapec s povzdechem přešel až k posteli, která byla rozežrána od molů a jiných parazitů.
Posadil se na ni a kolena si přitáhl k tělu. Hlavu položil na svá kolena.
„Něco tě trápí?“ ozval se smutný hlas. Naruto tiše vzlykl.
„Ty to víš,“ řekl tiše chlapec.
„Ano, vím,“ připustil hlas. „Pokud ale chceš, tak to vědět nebudu a ty mi to můžeš říct,“ rozesmál se hlas. Avšak když Naruto zvedl vyčítavě hlavu, tak hlas raději zmlkl.
Místnost se naplnila znovu tichem, které bylo přerušeno až natažením Narutovou rukou.
Chlapec chňapl po deníku a už listoval stránkami tam, kde skončil minule.

Mohu snad říct, že jsem teď šťasten? Ano, teď již mohu. S Kushinou jsme se vzali. Hned po
naší svatbě k nám přišel Jiraiya. Abych pravdu řekl, tak bych nikdy nevěřil tomu, že bude doopravdy jednou psát knihu. Četl jsem ji a byla… úchvatná. Tedy abych pravdu řekl, tak hlavně některé lechtivé scény.
Jiraiya je můj nejlepší přítel a věřím, že bude jednou dobrým kmotrem. S Kushinou jsme se rozhodli, že našemu dítěti dáme jméno po jeho hlavní postavě – Narutovi. Má žena nejprve nechtěla, říkala, že je to přeci hloupost, ale poté jsme se dohodli, že jméno Naruto, je krásné a našemu synkovi bude vyhovovat.

Naruto si promnul oči. Zajímavé. Tak jeho matce se jeho jméno nelíbilo?
„Rád bych věděl, jak vypadala,“ mumlal si chlapec. „Určitě to byla nějaká šereda, která Minatovi nesahala ani po kotníky. Měla oholenou hlavu, na bradě a nad nosem velké bradavice, vousy
a vůbec! Určitě byla celá chlupatá.“
„Mýlíš se, Naruto,“ odpověděl pohotově hlas. „Kushina byla neobyčejně krásná žena. Tvému
otci připadala jako ztělesněný anděl. Miloval ji jak tělem, tak i duší.“
„To je úchvatné,“ reptal chlapec.
Deník svého otce si položil do klínu a začetl se.

Mezi ulicemi Konohy zuří válka. Říká se, že se tu někde v okolí pohybuje Devítiocasá
liška. Někteří občané vesnice tohle zamítají.
Hádají se jako psi a já nevím, komu mám věřit. Byla by to náhoda, že by si tento démon vyčíhnul zrovna naši vesnici.
Samozřejmě, že pokud občané mluví pravdu, tak jsem nucen zasáhnout. Zatím tomu
necháme volný průběh.

Milý deníčku,
Sedím v kanceláři Hokage a místo toho, abych podepisoval listiny, tak mám nohy položené na stole. Rád bych ti napsal o liščím incidentu.
Objasnil ti to, abys měl v tom jasno i ty! Liška se tu už neobjevila, alespoň to říkají lidé. Samozřejmě, že do kanceláře vlítl muž, který prodává ramen, ale je to starý blázen a nevím, jestli
mu mohu věřit. Není to spolehlivá osoba, takže zatím to nechávám jen tak. Jiraiya mi domlouval ať se té vypelichané lišce podíváme na zoubek, ale nač plašit lidi? Nechme to tak, zatím tu budu jen tak sedět a chvilku nic nedělat.
Slyším dunění a praskaní. Co se to, u Hokagovi hlavy, děje? Občané vesnice Listové utíkají ulicemi sem a tam jako splašení mravenci.
Vidím je z velkého proskleného okna. Do kanceláře vtrhli jednotky ANBU. Je tu. Liška se ukázala v západní části Listové vesnice.
Viděli ji hromada lidí. Musím jít. Jde o hodně životů a pokud bude potřeba, tak se klidně i obětuji. Snad ne naposledy, Minato.

„To byla poslední chvíle, kdy sem něco napsal,“ listoval stránkami Naruto.
„Ano, pokud si dával v Akademii škol pozor, tak ti tam jistě povídali něco o Čtvrtým. Obětoval se za mnoho lidí. Tím, že toho démona zapečetil do tebe, tak zemřel.“
„Někdy bych byl raději, kdyby to neudělal,“ postavil se na nohy Naruto. Knihu, tedy deník schoval
zpět do krabice. Do rukou si vzal plášť, který nosil Čtvrtý Hokage. Poté si ho nasadil a sedl si
zpět na postel.
„Proč se už neukázal. Myslel jsem, že se ukáže. Že mu to nedá, že nedá na moje řeči a vrátí se,“ lehl si na postel. Schoulil se do klubíčka, stále na sobě majíc bílý plášť s oranžovými plameny u konce.
„Odehnal si ho od sebe.“
„Já vím a teď mi chybí. Přál bych si, aby se vrátil. Budu se k němu chovat jinak…“
„Jak? Naruto… uvědom si, že je mrtvý. Ukázal se ti, abys věděl, jak vypadal, aby sis vzpomněl na svého otce, abys věděl, jak vypadá. Dostal si tuhle možnost, ale tobě nestačí,“ vyčítavý hlas.
„Ne, nestačí,“ zašeptal tiše Naruto. „Mám pocit, jako by mi kus chyběl. Potřebuji ho stále u sebe. Chci ho u sebe. Potřebuji cítit jeho vůni, jeho pohled… připadám ti jako blázen, že ano?“ sedl si chlapec.
„Ne, jako blázen ne. Spíše jako chlapec, který nikdy nepoznal lásku a teď si myslí, že
to cítí ke svému otci.“
„Ale já ho miluji!“ vykřikl popuzeně chlapec. „Miluji…“
„Chováš se jako hysterka, Naruto. Sám si přeci chtěl, aby odešel. Neměl na tebe dobrý vliv
a ty to víš. Tvé tělo bojovalo s nemocí, kterou ani Sakura – tvoje kamarádka – nebyla
schopna rozeznat. Už konečně dospěj Naruto,“ zvýšil hlas.
„Jen jednou, jen jednou… prosím. Chci znovu pocítit to štěstí, které jsem od sebe odehnal,“ padl znovu do postele. „Prosím, dopřej mi to ještě jednou. Bude to už naposled. Prosím! Prosím…“
„Slíbíš mi, že se nebudeš chovat jako hysterická osoba?“
„Ano.“
„Slíbíš mi, že budeš mít své tělo pod kontrolou a nepodlehne znovu nemocem, které nejdou vyléčit,“ pokračoval hlas.
„Ano,“ netrpělivě.
„Dobře, Naruto.“
* * *
„Naruto, Naruto… probuď se. Musíme už jít. Kakashi – sensei dostal zprávu od Hokage. Máme se ihned dostavit do její kanceláře. Máme na to den, ani ne!“ vyhrkl na něj Sai. Naruto chvilku mžoural očima kolem sebe, než si je promnul. Poté se malátně posadil a vyjeveně koukal na černovláska.
„Zprávu? Od Tsunade?“ poškrábal se vyjeveně na hlavě.
„Ano, pokud si nepospíšíš, tak tam ani nedojdeme,“ rozhrnula konec části stanu Sakura. „Pohni si, Naruto. Nebudeme na tebe čekat jako posledně.“
„Posledně měl horečky, Sakuro,“ zastal se Naruta Kakashi.
„To ho neospravedlňuje, aby chodil všude pozdě. Kdybych vás neznala,“ přeměřila je pohledem, „tak bych si myslela, že jste jeho otec. Máte stejné nedostatky!“ zpražila Kakashiho i Naruta pohledem.

„Prý kdo má nedostatky!“ brblal si blonďatý chlapec. „To nevíš, že růžová barva na vlasech už dávno vyšla z módy? Ó pardon! Ona ani žádná nebyla,“ začal se pochechtávat.
„Pohni si Naruto!“ zasyčela na něj zuřivě. A hodila po něm jeho oblečení, které nechal u ohně.
„Pohni si, pohni si…“ mumlal si vysokým hláskem Naruto.
„Být tebou, tak bych ji raději neprovokoval,“ řekl Sai.
„Už ji mám plné zuby. Pořád se do mě naváží. Udělal jsem jí snad něco? Proč se ke mně
tak chová?“ soukal se do kalhot Naruto.
Sai raději mlčel. Nevěděl, co by na to měl říct, a tak se tedy raději oblékal také. Společně všichni složili své stany a zabalili je. Naložili si všechny věci na záda a už se chystali vyrazit, když v tom…
„Ehm… nechci rušit, ale… potřeboval bych na záchod,“ ozval se nesměle Naruto.
„Potom se div, že tě Sakura nemá ráda,“ ukázal na rudnoucí dívku Sai.
Naruto pokrčil rameny. Přeci tu kvůli ní neudělá loužičku, no ne?
„Máš na to pět minut,“ poklepal si Kakashi na imaginární hodinky.
Chlapec tedy pelášil za největší strom, co tu našel. Když vykonal potřebu, tak se opřel zády o strom a dopínal si zip u kalhot, když se před ním objevila mlha a zlatavá záře. V oslepujícím
světlu se začala objevovat postava člověka, kterého Naruto tolik
chtěl znovu vidět. Před Narutem naposledy zavlál slabý vítr a konečně mohl vidět svého otce.
Cítil, jak se jeho tělem rozlévá příjemný pocit, který se dostává až do morků kostí. Kdyby mohl, tak by se tetelil blahem, jak byl rád, že otce vidí.