7. Natsu

Michio mě vzbudil neuvěřitelně brzo a dotáhl mě k doktorovi – sadista jeden! Veškerý odpor, který jsem kladl byl naprosto zbytečný.

Nesnáším čekání v čekárnách! Vážně mě to stresuje. Ale tohle naštěstí nebyla čekárna plná žárlivých a nesympatických žen.

Michio trval na tom, že musí v čekárně sedět se mnou a málem mě následoval i do ordinace, ale to jsem mu naštěstí stihl rozmluvit. Lidi v čekárně to poněkud pobavilo.

Prohlídka proběhla úplně normálně – kouknutí do krku, prohmatání uzlin, poslech … „Je to chřipka, stačí zůstat doma v klidu.“ … jako bych to neříkal, že?

Michia ta zpráva neuvěřitelně rozradostněla. Chudáček, celou noc se utápěl v depresích (domníval se, že je to minimálně zápal plic).

Znovu si mě obezřetně odvedl do auta a okamžitě jsme se vypravili do lékárny – nakoupili jsme spoustu krabiček paralelu, ibalginu, sirupů proti kaši a podobných sajrajtů zaručujících pevné zdraví.

Pak mě znovu dopravil domů a i přes protesty mě donutil zalehnout do postele a přikrýt se třemi dekami. O pět minut později už byl sestaven program, který jsem měl po dobu nemoci dodržovat. Také mi sepsal „jídelníček“ skládající se především z prášků, sirupů, čaje a pomerančů.

Pětkrát mi každou položku v rozvrhu vysvětlil a teprve tehdy, kdy si byl stoprocentně jistý, že všechno chápu, byl schopný spokojeně odjet do práce.

Bylo mi jasné, že mě čeká pár dní totální nudy (pokud mě tedy nezabaví Kime). No nevím, co je horší … nuda nebo „zábava“ s tím nadržencem.

Radši jsem se zamkl a pustil si televizi. Začal jsem zuřivě přepínat programy – nic mě pochopitelně nezaujalo, televize mě nebaví. Po chvíli jsem ji opět zklamaně vypnul. Sáhl jsem do knihovny a vytáhl jednu z mnoha mang – dal jsem se do čtení.

Docela jsem se do toho zažral – probral mě až nějaký hluk na chodbě. Někdo rozrazil dveče a přerazil se o skříňku – aspoň tak to znělo.

„Do prdele!“ ozvalo se – poznal jsem Kimův hlas.

Mrkl jsem na hodiny. 12:30 – aha, Kime právě vstal.

K mému údivu zamířil přímo ke dveřím mého pokoje s téměř nesrozumitelným mumláním.

Zaslechl jsem něco jako „… musím to smazat, musím to smazat …“. Děsilo mě to, znělo to jako zombie.

Vzápětí už vzal zombík za kliku a když zjistil, že dveře nejdou otevřít, zarazil se.

Pět minut bylo na obou stranách ticho.

„Natsu?“ ozvalo se nejistě za dveřmi. Co si budeme povídat, po ránu mu to moc nezapaluje.

„Jo, to jsem já.“

„Co děláš doma?“

„Jsem nemocný.“

„Jo aha …“

Čekal jsem, že se teď Kime sebere a odejde pryč. Nestalo se.

„Co potřebuješ smazat?“ zeptal jsem se zvědavě.

Fakt mě zajímalo, co chtěl mazat v MÉM pokoji.

„C-co?! Nic, niiiic, Natsu! Koukej se dál hezky léčit.“ Vychrlil Kime nervózně, psychopaticky se zasmál a odběhl.

To jsem fakt nepochopil … ale co už.

Nechtělo se mi to z Kima tahat a navíc k tomu ani nebyla příležitost – já moc z pokoje nevycházel a Kime se choval dost nenápadně, také se někam zašil.

V podstatě celý den jsem zabil čtením.

Když kolem šesté cvakl zámek hlavních dveří, bleskově jsem vylétl z pokoje a hrnul se k Michiovi, abych ho přivítal – ten mi hned vynadal za to, že neležím, ale v závěru byl za to přivítání vlastně rád.

Musel jsem mu dát hlášení o tom, co se celý den dělo a nedělo a co jsem dělal a nedělal – nespokojil se s výmluvou, že se nedělo vůbec nic zajímavého a donutil mě detailně popsat celý den (historku s Kimem jsem raději vynechal, protože jsem tomu sám moc nerozumněl).

Michio se převlékl a uvařil večeři.

Kime se i při jídle choval děsně nenápadně – o to víc bylo jeho chování podezřelé. Tedy podezřelé to asi připadalo jenom mně, Michio si Kima moc nevšímal.

Později jsem dostal vynadáno ještě jednou – chtěl jsem Michiovi pomoct s nádobím … místo toho jsem znova skončil zachumlaný v posteli. Ach jo …

Rozhodl jsem se dát televizi ještě jednu šanci a pustil ji. Tentokrát jsem našel film, který mě docela zaujal.

Asi o 30 minut později se ozvalo zaklepání. Už jen podle toho zaklepání jsem poznal, že je to Michio – Nikko by asi neklepal a Kime už vůbec ne.

„Copak, Michi?“

Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla tmavovlasá hlava.

„Můžu se u tebe kouknout na mail?“

Kývl jsem.

Ne, že by Michio neměl počítač, ale chce se mnou být co nejčastěji a proto využívá i takovýchto příležitostí.

Přešel ke stolu a zapnul můj notebook – hned na to se posadil, zaklonil se a spojil ruce za hlavou. Sledovat ho bylo zábavnější než televize.

Po chvíli jsem se ale očima k televizi vrátil, protože jsem nechtěl, aby se Michiovi zdálo, že mu chci maily číst – i když by mu to asi nevadilo.

Michi chvíli soustředěně klikal a po chvíli se zarazil.

„Natsu, víš, že tu máš koně?“

„Co?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Trojskýho koně. Vir.“

„Jo aha … počkej – cože?! Co by tam dělal? Když jsem byl na počítači naposled, ještě tam nebyl.“ Ohradil jsem se zmateně a podíval se na monitor přes jeho rameno.

Vážně tam byl a u něj i odkaz.

Michio si ho všiml taky a automaticky na něj klikl.

Stránka se chvíli načítala a pak se objevilo video. Video, na které jsem nikdy nekoukal. No fakt né!

Bylo to gay porno a nebylo to žádný slabý kafíčko. Video samo o sobě pro nás bylo docela šok a když se k tomu přidal mužský řev z repráků, které byly nastaveny na maximální hlasitost, myslel jsem, že vyskočím z kůže a málem jsem se vydrápal Michiovi za krk.

Michio naštěstí pohotově skočil po myši a video vypnul. Poté se trochu malátně opřel a vydýchával se z šoku. Bál jsem se, že ho skolí infarkt.

„Natsu … tak na tohle ty koukáš?“ zeptal se trochu nebezpečným tónem a otočil se ke mně.

Začal jsem poplašeně mávat rukama a vrtět hlavou.

„Ani náhodou, Michi! Na tohle já nekoukám. Schválně se podívej do historie, v kolik hodin bylo to video spuštěný!“

Stále se tvářil podezřívavě, ale poslechl mě a otevřel historii. Měl jsem samozřejmě pravdu – odkaz byl spuštěn včera dopoledne – tedy v době, kdy jsem byl ve škole.

„Vidíš?!“ zvolal jsem vítězoslavně. V tu chvíli mi docvakla i ta dnešní událost s Kimem. Chtěl vymazat historii, samozřejmě.

„To tedy značí, že to musel být …“

Oba jsme se otočili ke dveřím a dvojhlasně zařvali.

„KIME!“

Ve dveřích se objevila bělovlasá hlava se zelenou ofinu a idiotským úsměvem.

„Hai?“