A single snowflake can bend the leaf of the bamboo

 Poupravil jsem polštářek na pohovce. Byl trochu nakřivo, teď už ale vypadá skoro dokonale. Věděl jsem, že se rád rozvaluješ po celém gauči a pod záda si cpeš co nejvíc věcí, abys na televizi vždycky mohl koukat z takového toho polosedu-pololehu. A tak jsem všechny polštáře nakupil k jedné boční opěrce, k té, ze které byl na tu televizi nejlepší výhled, a na kterou jsi proto vždy skládal hlavu.
 Ještě jednou jsem překontroloval, jestli je v přehrávači správné DVDčko – Mr. Nobody, bylo tam. Vím, jak máš ten film rád, ač jsem se nikdy nezbavil dojmu, že mu vlastně pořádně nerozumíš. Ale kdo by těm složitým myšlenkám rozuměl a hlavně chtěl rozumět, když může žít v blažené nevědomosti a jen si domýšlet, co chtěl filmem asi básník říct? Na chvíli jsem zavřel oči a představil si Tvé rty, jak neslyšně, spolu s malým Nemem Nobodym, šeptají Tvou oblíbenou větu: „A single snowflake can bend the leaf of the bamboo.“. To bylo to jediné, čemu jsi rozuměl naprosto dokonale.
 Sjel jsem pohledem obývák. Vypadal jinak, když byly závěsy zatažené a nikde po zemi se neválelo oblečení nebo zbytky včerejšího oběda, či nějaká ta flaška od piva. Skepticky jsem pohledem přejel k několika čajovým svíčkám rozmístěným náhodně po pokoji. Spolu s těmi zataženými závěsy by po zapálení tvořily dokonalou intimní atmosféru. Měl bych je uklidit. K čemu intimčo, když jsme přeci jen přátelé, že? A nejspíš by Ti to připadalo podezřelé, kdybys přišel domů a čekaly na Tebe svíčky a oblíbený film. Alespoň tu večeři jsem koupil, čína mi pro dnešní den přišla příhodná – takové malé odlehčení té romantiky, nic moc strojeného a připravovaného.
 Tiše jsem zaklel a odtáhl závěsy aspoň na jednom okně, svíčky jsem rychle odnesl do svého pokoje. Nechal jsem jen jednu – velkou barevnou svíci s tlustým knotem, která vydržela hořet hodiny a dny. Byl jsem o tom přesvědčený, ač jsem si to tedy nikdy neověřoval. Dostal jsem ji od Tebe před pár lety k narozeninám. Zapomněl jsi na ně, stejně jako každý rok, a letěl ji koupit naproti do obchodu s dárkovými předměty. Ani nevím, jestli to byla náhoda, nebo jestli vážně víš, jak strašně svíčky miluju. Ne víc než Tebe, přirozeně.

 Ještě dobrých dvacet minut na Tebe čekám. Roztěkaně během nich poupravuji drobné nesrovnalosti v dokonale uklizeném obýváku, jednou se dokonce na chvíli zastavím a zamyslím se nad tím, proč tohle dělám a o co se snažím. Chci si připadat jako na rande? Možná. Chci se Ti snad vyslovit? Těžko. Opít Tě a znásilnit? Chvíli o tom uvažuji. Ne, to bys mi nikdy neodpustil. A přeci se snažím o nenápadný přechod z kamarádského večera na ten romantický, milenecký. Z dlouhé chvíle zapálím svíčku od Tebe.
 Když konečně vejdeš do dveří, celá má představa dokonalého večera se rozplyne. Ani se nerozhlížíš, bezmyšlenkovitě chmátneš po vypínači a mně se tak naskytne pohled na Tvou společnici. Ne, že by mi tedy stála za delší přezkoumávání. Důležité je, že tu je. Stojí tu, v našem obýváku, a zvědavě se rozhlíží kolem sebe.
 Ty si v předsíni způsobně zuješ boty – za to bych Tě měl pochválit, trvalo pár měsíců, než ses to naučil. Jakmile projdeš za ní, obočí Ti vylétne navrch hlavy. Jsi překvapený, že vidíš mě, nebo že vidíš krabičky s čínou na stole, svíčku na poličce, polštáře na straně gauče a obal od DVDčka Mr. Nobodyho opřený o televizi? Netuším, ale jsem si jistý, že vidíš, a že si dáš dvě a dvě dohromady. Přesto Ti pohlédnu do očí, vystavuje tak na odiv své zklamání. Snad jako obranu před mými pocity – protože jsem si jistý, že jestli Tě jejich bezmocnost nezasahuje, jistě Ti jsou nepříjemné – nahodíš ten frajerský sarkastický úšklebek.
 „Čekáš tu holku? Mám snad vyklidit pole?“ samozřejmě si nemůžeš odpustit vtipný komentář. Víš, jak na tom jsem, že holku určitě nečekám, protože holky jdou mimo mě, a o to víc mě Tvá slova zasahují.
 „V pořádku,“ zachraptím jen, hlas mě projednou opustil, a přidám neznatelné zavrtění hlavou, ač je nemožné, že bys mě neslyšel. Chvíli mi hledíš do očí a já Ti pohled oplácím, ač mám pocit, jako bys ve mně díky tomu očnímu kontaktu četl jako v otevřené knize, ale ten mám koneckonců pokaždé, když na mně spočine Tvůj zrak. A přesto pohledem nikdy neuhnu. Tedy, neuhnul jsem. Teď uhnu, sklopím pohled k zemi a je mi jasné, že Ti tak dávám jasně najevo, že to v pořádku není, ať už je to cokoli.
 Bláhově čekám, že na tu neverbální výpověď zareaguješ, že se třeba aspoň zeptáš, jestli je mi opravdu fajn, nebo že ji dokonce pošleš pryč a i po mém několikanásobném ujištění o tom, že v pohodě opravdu jsem, mě obejmeš a řekneš mi, že jsi si vědom mých citů a opětuješ je. Že byly všechny tyhle holky jen levné náhražky za mě, že- ale to už zas fantazíruji.
 Nic takového totiž neuděláš. Podle zvuku Tvé šusťákovky poznám, že pouze trhneš rameny a hneš rukou. Nejspíš ji obtočíš kolem pasu či ramen té dívky. Ona se tiše zachichotá a já křečovitě stisknu oční víčka, abych snad neviděl víc, než co bych byl schopen snést bez výbuchu vzteku či – pravděpodobněji – pláče. Jsem si totiž jistý tím, co bych viděl. Tebe, jak se skláníš k jejímu krku. Tebe, jak jí s úsměvem šeptáš do ucha sladké nesmysly. Tebe, jak jí rukou naprosto neomaleně, a přeci s elegancí Tobě vlastní, bloudíš pod sukní. A konečně – jak usoudím z tichých kroků na koberci a klapnutí dveří – Tebe, jak ji odvádíš do svého pokoje. A nechci už slyšet nic víc. Přesto se nedonutím odejít.
Usadím se do svého křesla – gauč je vyhrazený Tobě – a nohy přitáhnu k tělu. Nijak neřeším fakt, že bych si následným opřením čela o kolena mohl zničit ten pečlivě připravovaný účes – proč taky? Není už důvod zůstávat nebo se jen snažit být dokonalý. Protože pro Tebe nikdy nebudu dost dobrý.