A v duši temno zbylo. V. Část, ta poslední.

„Hej čí je ten krigel?“
„Můj, muj, muj!“
„Tak jak to, že je tady už nějakou dobu prázdný, Naruto?“
„Pardon, pardon už se kaju.“ Volal, když přicházel z polní cesty a vynořoval se z nabývající noci.
„Nedáme si ještě jednu várku. Do třetice všeho dobrého?“ A došel při tom k bokem uklizené, nebo lépe naházené kupce dřev a všeho možného na spálení. Chytil špičku bývalé májky, byla pěkně vyschlá a od jehličí celkem oklepaná. Tak ji chytil za kmínek a celé to to dotáhl k ohništi. Odklidil kousek zavázející šutry a celý ten vánoční stromeček tam hodil.
„No tos tomu zase jednou dal.“ Ozvala se Sakura.
„No nechci ti brát iluze, ale není špek, ani cibule, chybí pažitka a už není ani sůl.“ Ozvalo se když prohledával lavičku zasypanou obaly, krabičkami.
„Ale to nějak zvládnem.“ zase ležérně z něho vypadlo.
„Opravdu nemáte někdo sůl?“
„Praděda říkával, že solili popelem.“
„Dobře budeš první pokusný králík.“ zadal blonďák a vmáčknul kotlík Kibovi a popleskal ho přitom soucitně po zádech.
„Třeba umýt.“ Po výměně názorů, kdo by měl být právě umývačem se Kiba rezignovaně vytratil. Druhý kašpar z dvojice se vrhnul na vajíčka. Rozbíjel je do různých krabiček a dóz co jen při ruce měl. Pak si šel vesele nakrájet ty svoje klobásky.
„No a co s tou solí, neměl by někdo skočit domů?“
„Prosimtě dej pokoj. Proč myslíš, že jsem ten kotlík umýval tady? Za další, ta klobásky pustí a tak to zas zlé nebude.“ Ozvalo se za kruhem od řeky. Psí fanda ještě kotlíkem mohutně mával, aby ho nechal co nejvíc okapat.
„Tys to myl v řece?“
„Nějaký problém, přece nebudu kvůli takové maličkosti chodit až domů.“
„To bydlíš nejblíže, co teprve já.“
„V Té řece, prosimtě. To je na otravu.“
„Nebuď měká, to ještě vydesinfikujem.“ Vrhnul se k vodě, kde oplachovali krigle a s ní ho ještě lisknul.
„To se ti povedlo, z tama pil Akamaru.“
„No to už není tak hrozný, ale abychom měli čisté svědomí,“ přicupital Naruto s petláhví
nápisem první pomoc. S Kibou se hihňali, jak jeblí a pořádně tam crbli, roztočili a vypláchli, samo hodili do sebe.
„Vy jste ale čuňata.“
„Vydesinfikováno je. Nesmíš být příliš upnutá, bude to dobré.“
„No a co chceš dělat bez soli?“
„Máme tu pořád moje klobásky, takže já myslím, že by to stačilo.“
„No uvidíme. Šupni to sem.“ A tři nakrájené klobásky zmizely v hlinikovém kotlíku.
„To není dobré, chtělo by to podmastit, čímkoli, olejem. Nemá tu někdo?“
„Asi těžko trulo. Jediné co tu je tak pivo.“ Ozval se Shikamaru, který je kousek od pípy sledoval i se sklinkou v ruce.
„No vidíš, to by mohlo fungovat.“ podívali se na sebe ty dva případy.
„Dej to sem.“ Už mu brali nedopité pivo z ruky a částečně skončilo na dně kotlíku.
„To bude mňamka.“
„No to teda bude.“ Konohamaru je zvědavě sledovala, ale nic neříkal. Osobně byl na to dost zvědavý, takže každý čekal, kdy z toho, jak jim čumí tak blízko pod ruky, sám vzplaně.
„A vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku…“
„Přidej, přidej, musíš procítěně, abys nahradil tu sůl a cibuli a taky pažitku.“
„Jestli tak moc chceš zelené, za námi je louka.“
„V téhle tmě? Ještě nás něčím otráví.“
„Brácho, já nechci nic říkat, ale už by to mohlo být.“
„Copak, chceš zkusit.“
„No to si piš, tohle teda musím zkusit. Někde ty zkušenosti musím nabrat.“
„Anebo je to tím, že jsou v tom klobásky na pivě.“ Smáli se Kohohamarovi.
„Ale dej pokoj.“ Praštil ho do zad.
„Au.“
„Tak kdo chce? Kdo si dá.“
„Co jste si navařili to si teda sližte.“
„Neboj, nic nedostaneš.“
„Tak já, já bych si dala.“
„Prosím, tady.“
„Kdo ještě, ruce nahoru.“
„Nakraješ ještě chleby.“
„Tady máte, ale nám už došel. Nemá ještě někdo chleba?“
„Na, a můžu dostat?“
„Ta jaké to je?“
„Paráda, sice bych to přisolila, ale vzhledem k tomu, že je to z minima.“
„Brácho, není to vůbec špatné!“ mlaskal si pod nosem skřítek.
„No to si piš, ale nechte mi tam, já ještě neměl.“
„Tak to si pohni. Předtím se asi hlásily nějaké neviditelné ruce.“
„No na to, že vám tam prakticky všechno chybí, a vařili jste to jak pejsek s kočičkou, to ujde.“
„Hm, teď ti chutí, ale předtím si frfňala, Sasuro.“ Na to jim jen ledabyle odmávla.
„Hlad je nejlepší kuchař, ale teď to bylo fakt to poslední co tu šlo zbaštit.“
„My máme ještě nějaké párky, tak jestli chceš.“
„Ne to jen bylo k tomu kotlíku. Já ho doškrabu.Nemáte někdo patku chleba? Jo tady je zbytek, ale není patka. Tu spráskal ráno Kankuro.“
„Co já, buď rád že něco, jo!“
„Však mlčím, ale je to dobré.“ zamlaskal Naruto, teď už konečně taky usazený na lávce.
„Znáte ten vtip: Přijde chlap k ohništi a tam dva kamarádi grilují roma, a točí, točí, točí.“ v rychlém gestu gestu náruživě předvedl až ten vedle, málem jednu schytal.
„Sorry. Tak teda: Proč ho tak rychle otáčíte? Nestačí se divit.“ změní trochu posazení hlasu:
„No protože nám kradl zespodu brambory.“ Ino se nejhlasitěji rozesmála.
„To je staré.“
„Ale dobré.“ Usmál se na ni.
—————————————————-
Už se nedalo říct, že by bylo šero. Siluety stromů a louky splynuly do jediné černé. Jen obloha měla nádech tmavě modré. Když člověk otočil zrak od agresívního ohně, nechal oči přivyknou, mohl sem tam spatřit světlo hvězd, které bude teprve nabírat na síle. Z hřiště které bylo nedaleko, hlasy a vyřvávání dětiček ubývalo, až zmlklo docela. Jediným životem, krom jejich sleziny, pak byla ještě cesta. Na kterou svítily studené kužely světel, v kterých se sem tam mihla postava, vedoucí převážně psa na vodítku. Tak další měsíc byl za nimi. A to tu nedávno stavěli májku, stejně tak jak tu dnes sedí. Z toho těžkého ticha, které se daleko rozpínalo všude kolem, mimo ně, neschopné je jakkoli pozřít a pohltit. Vynořovaly se pomalou chůzí dvě vedle sebe jdoucí postavy. Spolu propletené. Naruto si jich všiml, ale byli až příliš daleko, aby je rozpoznal. Nevěnoval jim už poté svoji pozornost, zapojil se do jiného dějství, do rozhovoru co tam živě vedli, mezi sebou. Přerušila je až hlučně TenTen,
„Podívejme se, kdo konečně dorazil. Sasuke, taky si mohl dorazit dřív. Už nic nezbylo. Tady ti spráskali všechno, dokonce si pak vařili i to co zbylo skoro na koleně.“ Ještě nebyli natolik blízko, aby jejich tváře byly viditelné. Pořád to byly neznámé tmavé obličeje, když se na ně Naruto zadíval. Nižší postava byla stoprocentně holka, objímala toho druhého kolem pasu a boků. Doslova se na něj lepila. A jeho ruka byla ležérně přehozena přes její uzší ramena. Bodnutí osamělosti. Tam někde hluboko, silně zaznělo. Uvnitř Naruta. Vystoupili z neznámosti, a neidentifikovatelnosti. Teď je mohl vidět a rozpoznat každý.
„Jak si je mohla poznat na takovou dálku.“ Nechápala Ino. Tenten jen pokrčila rameny.
„To je jedno.“
„Nevadí,“ ozval se chladný a odměřený Sasukeho hlas,
„my jsme se chtěli jen přijít podívat. A jedli jsme už totiž doma.“ Blonďák tam ve středu kruhu, jakoby ustupoval do pozadí, ztratil nit hovoru, ztratil pojem o čase. On na tom místě zamrzl až po kořínky těch nejjemnějších cév. Naprasklé zrcadlo uvnitř jeho samého, jako by se naprasklo a rozpraskalo ještě víc. Zachvělo se v poryvu nejjemnějšího větříku a všechny jeho velké i malé střepy se řítily přímo dolů na betonovou podlahu, aby se s dalším mohutným zařinčením rozletěly na ještě menší, nesložitelné kusy.
„Přišel si o komedii těch dvou.“ a kývla směrem, kde seděli kluci.
„Chutnalo ti ne? Takže si nestěžuj, Ino, příště dostaneš prd.“ Vyplázl na ní jazyk hnědovlasý na protější straně. Normálně, ano normálně by se Naruto začal bránit tak jako Kiba, vymlouvat a děla si srandu z ostatních i ze sebe. Ale teď ještě pořád zůstával ve svém malém zamrzlém zámku. Jediné co si uvědomil, bylo, že musí sklopit a odvrátit pohled. Tak silné nutkání nešlo nijak přetlouct, bylo rychlejší než on a tak se vyhnul případnému přímému pohledu. Najednou byly země, oheň i kytara zajímavější, než si dokážete představit.
„Koho to máš sebou?“
„Já jsem Karin.“ Hned se představila.
„Nedávno jsem se k sobě zase vrátili.“ zaznělo to z jejich úst tak pyšně a přitiskla se na něj ještě víc a ještě těsněji. Snažíc se dokázat co ona tady znamená. Holky si prohodily pohledy. A ten Narutův sklouznu na jeho nejlepší kamarádku. Ano poznal ten ublížený, nechtějíc věřit, pohled, kdy jen lusknutím prstu se kde co ve vás hroutí. Sám ho ze své tváře před chvílí násilně smazal.
„Tak sedejte, přece tam nebudete postávat.“ Na lavičce se scukli, aby se tam alespoň jeden  vlezl. Načež Karin hupskala pěkně za svým princem.
Chtěl se nenápadně zbavit toho zvučného dřeva, co přespříliš svíral kolem krku, ale nepovedlo se mu to. Teď mu to vůbec nemyslelo.
„Ale já nevím co. Mě teď nic nenapadá.“ vyjel trochu víc, než si přál. Až se na něj Kiba nechápavě zahleděl. Povzdech si, neuteče, nemůže a nemá ani kam. Chvíli jen na kytaře ležel, než si samovolně vybavil pár slov, kterých se mohl chytil. Mezi tím si měl možnost prohlédnou Karin, která byla chtě nechtě natočená jeho směrem. Seděla Sasukemu na klíně. Měla středně dlouhé a sestříhané vlasy. Jejich barva se mu ale nelíbila, byla tmavě nepřirozeně červaná. I když byla tmavá, na něj až příliš agresivní, a to měl výrazné a pestré barvy v oblibě. Hranaté černé brýle skrývaly její barvu očí. Díky světlu, jejich odleskům a taky noci, si nemohl přečíst jejich barvu, ani vyčíst jaká je. Ale co se mu nejvíc nelíbilo, byl její pokřivený úsměv. Za tím vším zákeřný, arogantní. Takový míval i Sasuke, když spolu jednu dobu nekamarádili, a házeli si jako malí klacky pod nohy, z tamaď ho poznával. Nesoucí si zadostiučinění a nos příliš vysoko. Takový na něm a na nikom neměl rád. Tady ho viděl znovu a bál se, že jej uvidí i na jiné tváři. Teď mu jeho předešlé uvažování přišlo ještě bolestnější a víc marné. Sílila v něm touha, jít pryč, utéct.
„Teď? Teď bych dal nejraději přes hubu jemu, i sobě.“
Vřelo to v něm a mísilo se to s ledovými proudy. Na někoho se místo sebe musel zlobit. A cítil, že to samé, nebo podobné chce udělat i Sasuka. Zmizet.
 —————————————————-
„Nandej mi do hlavy tvý brouky a bůh nám seber beznaděj. V duši zbylo světlo z jedný holky, tak mi teď za to vynadej. Zima a promarněný touhy, do vrásek stromů padá déšť. Zbejvaj roky asi ne moc dlouhý, do vlasů mi zabroukej pá pa pá pá. pá pá pa pá, pá pa pa pa pá..
Tvoje oči jenom žhavý tóny, dotek slunce zapadá. Horkej vítr rozezní mý zvony, do vlasú ti zabrouká, pá pa pá pá. pá pa pa pá, pá pa pa pá..
Na obloze křídla tažnejch ptáků, tak už na svý bráchy zavolej. Na tváře ti padaj slzy z mraků, a Bůh nám sebral beznaděj. V duši zbylo světlo z jedný holky, do vrásek stromů padá déšť. Poslední dny hodiny a roky, do vlasů ti zabroukám. pá pa pá pá.“
„Proč tak smutně?“
„Nic jiného mě nenapadlo. Tak vyhrabej z paměti něco sám.“
„Tak hlídače krav.“
„To už bylo ne. A taky, hrajem to pořád.“
„Nevadí tak se do toho pusť.“ Pustil, když si ji vydupali. Ale taky si to neužit, tak jako vždycky.
—————————————————-
Ten jeho pohled. Byl téměř nesnesitelný. Cítil ho na sobě, ale odmítal mu ho oplatit. Hlavně po tom, co slyšel od Karin, jak to mezi nimi je. Jak hrdá je, že si ho získala zpátky po tom odloučení. Ano, byl jen kratochvílí, byl jen chabou náhradou a zábavou. Přesně v té době totiž byli rozhádaní. Nevěděl, co se stalo, že se k ní vrátil. Ale bolelo ho to stejně. Hlavně ty jeho vlastní růžový zámky. Které tak snadno rozdupal. Nehodlal se na ně podívat, ani vidět jak si sem tam dají pusu. Sakura to po pár písničkách vzdala, s nějakou chabou omluvou se ztratila potichu od ohně, přesto nesla hlavu vztyčenou.
„A já ji ponesu stejně tak rovně.“ Proto se nakonec rozhodl a zadíval se na Sasukeho. Ten si ho hned všiml. Jakoby jen na tohle čekal. Onyxové oči na něj hleděly trochu s posměškem a ještě více s opovrhováním. Nebo ho tam chtěl mermomocí vidět jen on. Podlehl, zametl s ním jako s panenkou, když, pro něj to bylo tak nesnesitelně intenzivní. Snažil se polknout ten suchý knedlík plný hořkosti a snad i porážky a tupé bolesti, který spadl až do sevřeného žaludku.
„To se stává.“ Ironicky se pro sebe ušklíb.
„Kdybych alespoň nebyl tak bezmocný.“ Teď, Teď by se chtěl vyřvat, jak malé mimino někomu na ramena, nebo alespoň sám se schoulit do sebe a litovat se. Ale nemůže. Nejen, že by se všichni ptali proč, ale taky by to nepochopili. Přijde umně zhotovená maska přetvářky, aby působila dojmem toho starého naivního blázna, Naruta.
 —————————————————-
„Děkuji, děkuji za bolest, jež učí mě se tázat… Děkuji, děkuji za slzy, ty naučí mne citu, k živým, již, k živím, již žalují a křičí po soucitu, děkuji, děkuji, děkuji… Pro touhu, pro touhu po kráse děkuji za ošklivost, za to, že za to, že utká se láska a nevraživost, pro sladkost, pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu… Děkuji, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla. Za to že, za to že… byť starch mi srdce svíral…“
 —————————————————-
„Sklouzl jsi nějak k samým melanchlolickým písničkám.“
„Fakt díky, strašně mi pomáháš.“ proletělo mu ironicky hlavou.
„Nevím, to se ti jen zdá, tak nějakou vyber ty. Nejsem chodící zpěvník.“
„Právě, že seš.“
„Co?“
„No ten chodící zpěvník.“ Zakýval hlavou v záporu. Neměl chuť se přít. Ani nic dokazovat. Jeden důkaz jeho slabosti ho dnes topí a zamezuje mu se nadechnout. A to stačí.
„Stalo se něco?“ podívala se na něj ustaraně Ino.
„Ne, proč by se mělo něco dít?“
„Vlastně mám pravdu. Proč by se mělo něco dít. Mám přece ještě svoji hrdost. Ale dneska musím pryč.“
„Tak co chceš zahrát, hmm, když mi vytýkáš výběr,“ usmál se na ni.
„Já nevím, co tak rosu na kolejích.“
„Mě budeš vyčítat takové písničky, a sama.“
„Jo jenže já ji prostě nedávám a líbí se mi, když ji hraješ ty. A pak třeba stánky.“
„Ty zas neumím já.“
„Tak spolu, to dáme.“
 —————————————————-
Když odehrál a už ho tak nebombardovali ani šílenými nápady, ani přáními. Zajel rukou do kapsy, kde měl zamknutý mobil. Doufal, že baterka je ještě jakš-takš trochu nabitá. Alespoň teď se na něj usmálo štěstí. Chtěl pryč a to se mu taky
„musí“ podařit. Nevydrží už to napětí, ty mrazivé občasné pohledy, které ho bodají, i když se s obtížemi už dokázal proti nim postavit. Bolelo to. Nachystal si, co potřeboval. Svede to na svého spolubydlícího a pak se s úsměvem rozloučí a vytratí se. 
 —————————————————-
Říká se, že čas léčí. Taková lež, on nikdy neléčil, takovou schopnost ani mít nemůže, on nás jen nutí jít dál. Nic jiného nám ani nezbývá. A pokud odmítneme? Umřeme, protože kolem nás se proudy nezastaví. Štěstí je prchavé, vždy si ho člověk zničí sám a vědomě. Snad proto, že si ho neváží, když jej doprovází.
„Tenkrát jsem měl utéct.“ Štěstí není úsměv na rtech. Je to klid v duši.
—————————————————-
Čekal na to jak na spasení. Konečně se mu ten krám v kapse rozezvonil. Chvíli to nechal a pak se chvatně odebral bokem. Zahrál si divadlo sám ze sebou, vlastně ani nevěděl co do toho všechno říkal. Už byl myšlenkami pryč, kdekoli, jen odtud daleko. Vrátil se s omluvným úsměvem a nedokonalou pohádkou. Která je měla alespoň na chvíli umlčet. Sbalil si těch pár věcí, rozdal úsměvy a potřásl si s někým rukou.
„Naruto, taky jsem tě rád viděl.“ natahoval k němu ruku jen v náznaku, aby Karin loktem nesejmul. Naruto se usmál a spěšně mu ruku podal, opětoval stisk a zakázal si na cokoli myslet. S úsměvem zavolal ahoj, a uvidíme se příště. Aby se zase mohl ukolébávat.
„Nesmím zapomenout na kolo, zítra se tu nemůžu stavovat.“ Vzdychnul, když procházel tím kouskem polní cesty, terá se teď napojovala na starší asfaltku. Procházel pod světly a ramena ho táhla k zemi. Hlava mu třeštila. Takový pocit měl když byl malý, vždy když to v sobě neudržel a chtěl brečet. Je to dávno, od té doby si zakázal fňukat, a řvát jak malý. Ne vždy byl od toho daleko, tak jako teď.
—————————————————-
‚Cause nobody wants to be the last one there
‚Cause everyone wants to feel like someone cares
Someone to love with my life in their hands
There’s gotta be somebody for me like that
 —————————————————-
Protože nikdo nechce být tím posledním
Protože každý chce pocítit, jak se o něj někdo stará
Milovat někoho natolik, že mu svěříš svůj život do jeho rukou
Někdo takový tam někde pro mě musí být.
 —————————————————-
„Byl jsem blázen, že jsem si něco sliboval.“

***
Poslyš má slova, nemusí dosahnout až k tvému srdci, i když bych si to přál. Ta bolest uvnitř mě,  mě trhá, když o mě nevíš a netušíš.
***THE END***