Absinth Fairy – 1.

Pohledný, už bělovlasý businessman v rozhaleném obleku s povolenou vázankou seděl v pohodlném křesle a ležérně otáčel v prstech pravé ruky sklenku se smaragdovou tekutinou. Bylo poněkud brzy na alkohol, ale komu to vadí? Jemu rozhodně ne.

Touha po tom křehkém, takřka průhledném těle se zelenou, silnou krví ho užírala. Chtěl tu kouzelnou, krásnou vodnici jen pro sebe. Toužil se utopit v okouzlení obrazem ladně tančící zelené víly v temných a jiskřivých hlubinách absinthu. Něžná jadeitová křídla ho pohladila po těle a poskytovala mu mnohem silnější potěšení, než kterákoliv smrtelná žena. Víla pomalu otevřela oči a pozorovala ho celou svou bytostí. Pozorovala ho nepřirozeně planoucím pohledem. Žádný chladný žár, zelený pohled ostrý, jako stéblo režné trávy, nýbrž horoucí pohled samotného slunce.

Muž vytřeštil oči a upustil sklenici, jejíž tříštivý zvuk vnímal pouze jako zvukovou kulisu. Přesto měl dojem, že trvalo dlouho, než se ozvalo kvílení sypajícího se skla. Jeho absintová víla…půvabné, drobné tělo přízračně zelené iluze se rozletělo na malinkaté střípky, jako první hrst hlíny do hrobu.

 Místo ní před ním stálo vysoké, démonické stvoření s andělským pohledem v očích. Štíhlé paže láskyplně objímaly velké přesýpací hodiny s tekutým stříbrem odtikávajícím čas. Čas? Jaký čas? Čeho čas?

Podnikatele opustil počáteční šok a pojednou klidně nalil jinou, tentokrát jantarovou tekutinu z karafy s whisky nejdříve do jedné a poté do druhé sklenice a podal jí své návštěvnici.

„Na život ve tvých očích, a na smrt čpící z tvého sladkého dechu.“ 

Pozvedl svou sklínku a s pohledem přikovaným na její tvář se hluboce napil, jako by alkohol snad dýchal.

Když byla prázdná, položil sklenici, a pomyslně, na dálku pohladil její drahocenné hodiny.

 „To je všechen čas, který mi zbývá?“

Neúprosně, ale se smutkem v očích přikývla v odpověď. Muž se usmál. Jinak než na svou absintovou královnou… Tak nějak nevinně, dětsky. Vypadal, jako by náhle omládl o šedesát let. Tvář jeho éterické návštěvnice nabyla nechápavého výrazu.

Mladík jí přátelsky pokynul směrem k dlouhé sedačce.

„Poctíš mě svou společností na mém posledním dobrodružství, krásná převoznice přes řeku smrti?“  

Beze slova se pohodlně usadila opřená loktem do měkké sedačky, která objala její studené, nepoddajné, ležící tělo. Muž jí znovu věnoval úsměv patřící spíš na dětskou, jemnou tvářičku.

„Povídej mi o Moře, královně smrti. Je alespoň tak krásná jako ty, její dcera? Je stejně tak něžná a smutná jako ty, její drahocenný písku času?“

Oči Morany při pohledu na něj ještě víc roztály a starou, a přitom tak mladou myslí čekatele na smrt se rozvibroval tichý hluboce dojímavý hlas. Slyšel její slova, ač nehýbala ústy, slyšel je, a přitom nemluvila.

„Má matka je ta, co skutečně vezme všechen neklid tvé duše a sejme ho z poutníkových unavených ramen. Já jen pomáhám živým, aby se smířili s jejím příchodem, a dočasně tlumím jejich bolesti a soužení. Jsem lékem proti bolesti.  Šeptám jim, že není třeba bát se Smrti, ale přijmout ji jako lék na život.“

Mužovy ocelově modré oči fascinovaně hleděly do těch jejích.

„Cítím se ta lehce, tak zdravě. Jinak než s tím zeleným strašidlem. Teď už vím, že poslední žena, kterou chci ve svém životě držet v náruči je Smrt.“

Morana se vřele usmívala na starého, životem zvláčeného muže před sebou a nechala znovu něžně znít svůj hlas.

„Hle, tvé přání je blízko svému naplnění. Smrt tě bude objímat tak dlouho, dokud se tvé tělo nerozpadne na popel a pak na prach. Už přichází. Nech její ústa, aby líbala to dítě ve tvém srdci jako své vlastní.“

Vedle Morany se zjevila překrásná, překrásná Smrt. Smolně černé vlasy vznášející se jako obláček kolem drobné nestárnoucí tvářičky, štíhlé bílé údy a mlhavě kobaltové oči s temnými ostružinovými rty… Rty nové příchozí vysoké ženy se roztáhly do mateřského úsměvu. Rozevřela doširoka náruč a nechala duši malého hocha, aby se k ní přitiskla.

„Izaac už na tebe čeká. Těší se, až se na druhé straně znovu setkáte. Prý vymyslel novou hru.“

 Dítě se najednou zatvářilo úzkostně.

„Odpustí mi, že jsem nic neudělal? Nemohl jsem se pohnout. Ta voda, ta studená, hluboká voda! Měl jsem strach… Pořád ho mám.“

Smrt ho objala pevněji a pak ho uchopila za ruku.

 „Už ti dávno odpustil. Měl strach o tebe, abys za ním nepřišel moc brzy. Těší se, až mu budeš vyprávět všechno cos viděl a zažil…“

Oči matky a dcery se střetly v pevné linii nad hlavou mladé duše.

Mora se otočila s dítkem zády k Moraně a odcházeli pryč. S každým dalším krokem se vytráceli. Morana je pozorovala, dokud nezmizeli úplně. Pak s klidným srdcem pohladila starou, i ve smrti usmívající se tvář muže, kterému z pod ochablých očních víček unikla osamělá slza úlevy, a nakonec tiše zmizela i ona.

Parte:

S lítostí oznamujeme, že nás opustil náš otec, prarodič a blízký přítel

Alphonse Hohenheim Ghut

Zemřel ve věku nedožitých 73 let…

Novinový článek:

     Nejúspěšnější podnikatel všech dob Alphonse Hohenheim Ghut včera v noci ze soboty na neděli zemřel ve své vile.

     Příčinou smrti bylo podle provedené pitvy velké množství alkoholu a tekutina v plicích. Hlava největší ropné společnosti se tak utopila v pohodlí svého oblíbeného křesla…