All roads lead to hell

Když Dean stvrzoval polibkem smlouvu s démonkou z křižovatky, pumpovala jím nejen krev, ale také hluboký smutek a neskutečný vztek. Vztek na sebe samého, protože nedokázal ochránit jedinou osobu, na které mu v životě, už od mala, záleželo nejvíce, svého malého bratra Sammyho. Proklínal nejen sebe, ale i čas, který se rozhodl nehrát mu do karet a který zavolal Smrt dřív, než Dean stihl něco udělat a nechal mu tak jen ruce od krve a zlomenou duši.

Sam měl pochybnosti, a jakmile se dozvěděl, že Dean prodal kus sebe, měl pochopitelně otázky. Ptal se proč a jediná odpověď, která mu musela stačit, byl on sám. Dean se mu nemohl svěřit s těžkým vědomím jeho chyby, kterou zaplatil Sam životem. Cítil, že si tak nějak zaslouží to, co ho za rok čekalo – pěkná dovolená v pekle, roztrhání pekelnými psy a nekončící mučení všemi možnými i nemožnými způsoby. Nemohl říct, že by se nějak zvlášť těšil na to, co ho čekalo, jako každý člověk se bál Smrti a i když byl lovec a balancoval tak na tenké hraně pořád, vědomí, že už nikdy neuvidí Sama, Bobbyho nebo Lisu, ho dohánělo k šílenství. Začal svůj strach brát jako omluvu pro bláznivé věci, o kterých věděl, že už nikdy nebude mít příležitost je vyzkoušet. A Sam si začal všímat, jelikož Dean nebyl jediný, kdo na někoho dával pozor dnem i nocí.

Začalo to po případu s doktorem Bentonem. Sam tajně doufal, že právě on by mohl být ten, kdo Denovi pomůže. Mělo to ale jedno velké proti a to bylo zabíjení lidí pro nové součástky každých deset let. Navíc ani jeden nemohl přesně říct, zda by to staršímu z nich opravdu pomohlo. Otázkou zůstávalo, která možnost byla lepší – žít jako Frankenstein nebo jít do pekla přikládat pod kotle? Chápal, proč s tím Dean nesouhlasil, ale nemohl si pomoct, musel najít způsob, jak ho dostat z toho, do čeho se díky němu namočil, nezůstat tu sám a nezešílet beznadějí. Zatím se jediným možným řešením ukázaly být Bobbyho knížky a staré spisy, zaprášené desky rozházené po domě a zdánlivě nepřehledná knihovna. Bobby viděl i cítil zoufalství obou chlapců a tak často sedával se Samem v pracovně, kde se snažili společně na něco přijít, protože čas jakoby se krátil mílovým kroky a sudičky už si pomalu, ale jistě chystaly Deanovu nit k přestřihnutí.

Mezitím co se oba probírali stránkami, Sam webovými a Bobby papírovými, Dean, zbavený všech iluzí a nadějí, stál v kuchyni a připravoval sendviče s šunkou, sýrem a rajčaty. Sobě ukojil kůrku, jako mu to dělávala mamka, když byl malý, z lednice vytáhnul tři piva a vše odnesl těm dvěma, kteří seděli v hromadě materiálů a nevěděli, kam se podívat dřív.

„Na, Sammy, musíš jíst.‘‘ Sam ho evidentně nevnímal, Dean věnoval Bobbymu tázavý pohled, ten jen pokrčil rameny, přijal nabízené pivko a nos znovu zabořil do knížky. Dean to tedy zkusil znovu. Mladší z bratrů pomalu zvednul hlavu, konečně to vypadalo, že ho jeho hlas vytrhnul od čtení.

„Jo, jo,‘‘ zamrkal zmateně, „díky.‘‘ Jediné, co ale s talířem udělal, bylo to, že ho postavil na hromadu svazků vedle sebe a pokračoval v projíždění řádků. Dean si jen povzdechnul a jedinou volnou židli v místnosti si přitáhl ke stolu tak, aby seděl naproti Samovi. Prstem ruky, ve které držel pivo, odstrčil pár knížek z jeho dosahu a na prázdné místo odložil jak talířek, tak i lahev. Spokojeně si promnul ruce a sám pro sebe se usmál na ten malý kousek štěstí před ním, do kterého se hned na to zakousnul. Teprve až když spolknul první sousto, všimnul si Sama, vykukujícího zpoza počítače. Nenápadně, ale se zájmem Deana sledoval a Dean by přísahal, že jeho pozornost upoutaly hlavně jeho rty, momentálně od chleba a majonézy. Nedal na sobě znát, že by si něčeho všimnul, pokračoval v jídle a po druhém kousnutí si rty olíznul, zvědavý jak Sam zareaguje. Ten trošku přivřel oči a konečně zvedl svůj pohled, který se setkal s Deanovo. Nervózně si odkašlal, zavrtěl se, protáhnul ruce a vrátil se k práci. Dean jen povytáhnul obočí a pokračoval v jídle.

Dalších pár hodin ho měl na šťopkách. Nikdy si nevšimnul, že by Sama zajímaly zrovna jeho rty. Popravdě ho to celkem ho překvapilo, vždycky to byl spíš on, kdo sledoval Samovy rty a dělal to navíc nepozorovaně. Sam se na Deana zbytek dne ani nepodíval, zjevně vědom toho, že byl přistižen při činu a to přímo jeho vlastním bratrem. Po dlouhém lovu informací a diskuzích s Bobbym se večer omluvil, popřál jim dobrou noc a odebral se do koupelny. Nemohl si pomoct, opřel se o umyvadlo a úctyhodných deset minut si prohlížel obraz svého obličeje naproti sobě ve starém zrcadle. Co ho to, sakra, napadlo, takhle Deana okukovat. Možná to bylo stresem, že se Deanova poslední hodinka blížila nebo možná i tím, že si o něj dělal starosti kvůli jeho nevyzpytatelnému chování. Věci, které dělal, rozhodně nenaznačovaly, že by byl Dean s čímkoliv smířený. Kdo by také byl?

Málem to s ním švihlo, když se náhle ozvalo ne zrovna tiché zaklepání.

„V pohodě, Sammy?‘‘ Zaznělo tlumeným hlasem zpoza dveří.

„Jo, jo… Fajn,‘‘ vydechnul, jak se snažil uklidnit srdce, co měl až v kalhotách.

„Ok, doufám, že jsem tě z něčeho nevyrušil.‘‘  I přesto, že Deana neviděl, slyšel v jeho hlase úšklebek. Nemusel přemýšlet dlouho, aby mu došlo, na co Dean narážel.

„Oh, sklapni.‘‘ Dean už mu na to neodpověděl, jen se zasmál a odešel. Sam ještě chvíli poslouchal, zda neuslyší kroky, a když si byl jistý, že v chodbě nikdo není, konečně se svlékl a otočil kohoutkem se studenou vodou. Nehodlal proud ledových kapek nijak ředit teplou, chtěl cítit, jak mu voda ochlazuje svaly a jak mu v té zimě křehnou kosti. To bylo teď to jediné, co potřeboval, aby bez namáhání a zbytečného převalování se usnul. Ze začátku měl chuť přidat trochu horké vody, aby byl proud alespoň vlažný, ale když si po pár minutách zvyknul a už ani neměl husí kůži, z rohové police vzal tubu se šampónem a přiměřené množství si vymáčknul do dlaní, kterýma zajel do vlasů a mnul pokožku, dokud nevytvořila pořádnou pěnu. Párkrát promnul i ztuhlé svaly na krku, poté nechal proud vody, aby mu umyl ruce a potom se natáhnul pro mýdlo na držáčku. Spěšně se namydlil a konečně zase sebe pořádně spláchnul všechny mydlinky. Zároveň jako by tím odplavil pryč všechno napětí, které se v něm za celý den nahromadilo. Vypnul sprchu, počkal, dokud z něj nestečou větší kapky, sebral z prádelníku ručník a jal se utřít. Jakmile byl od nohou do pasu suchý, natáhnul na sebe trenky na spaní, dosušil zbytek těla, ručník si omotal jako urban klem mokrých vlasů a obléknul si tričko, které bylo snad o dvě velikosti větší, než ta, která nosil normálně. Nestěžoval si ale, nemohl by spát v něčem upnutém. Dlaní přejel po lehce zamlženém zrcadle, rozmotal ručník, jen by se neřeklo, si vysušil vlasy a na závěr si vyčistil zuby.

Z koupelny zamířil rovnou do postele. Neodvážil se rozsvítit, na posteli naproti té jeho ležel natažený Dean a pravidelně oddechoval. Ani se nenamáhal převléct nebo přikrýt, jak mu tělo upadlo do peřin, tak zůstalo ležet. Sam stejně tušil, že se pozdě v noci jeho starší bratr probudí zpocený z noční můry, a tak neměl to srdce ho budit. Posadil se na kraj matrace a nějaký ten moment ho pozoroval. Jak se konec smlouvy blížil, Sam nespal o nic líp, než Dean. Zdávaly se mu strašné sny, ve kterých vídal nejen Jess, ale třeba i a Azazela, Andyho nebo Avu. Nebudil se ale mokrý potem se staženým hrudníkem, neschopný se nadechnout. Zato jeho bratr ano a on s tím nemohl nic dělat. Zatřásl hlavou, vlezl pod deku a snažil se na to nemyslet.

Šlo to ale těžko. Jen co upadl do spánku, jako by to bylo pět minut, náhle se probudil kolem třetí hodiny. Převalil se na druhý bok, aby viděl na Deana. Přesvědčil se, že se mu to nezdálo, že to sténání nebyl jen výplod jeho fantazie. V rychlosti ze sebe shodil přikrývku a přešel na druhu stranu místnosti. Kleknul si ke kraji lůžka a zatřásl Deanovi jemně s ramenem. Nevypadalo to ale, že by se chtěl Dean probudit. Jelikož byl k Samovi čelem, mohl vidět, jak ještě víc zatnul čelist a výraz v jeho tváři se zkroutil do nepříjemné grimasy.

„Deane,‘‘ zavolal jeho jméno tlumeným hlasem.

„Deane.‘‘ Tentokrát promluvil víc nahlas. Zdálo se, že Dean konečně zareagoval. Párkrát ještě otočil hlavou, až konečně zamrkal do světlem zvenčí prostoupené tmy a našel v ní Sama, který se nad ním skláněl. Jeho oči už byly na tmu v místnosti přivyklé a to, co viděly, se jim rozhodně nelíbilo. Dean nic neříkal, teror v jeho výrazu pomalu vystřídala bolest, která mu z očí kanula po tvářích dolů a na polštář. Sam také mlčel, pohladil Deana po tváři a párkrát, skoro na sucho, polknul, aby se zbavil knedlíku, který se mu dělal v krku.

„Jsem tu, Deane,‘‘ promluvil, když zahnal poslední náznaky toho, že by se mu chtělo brečet, a křečovitě se usmál. Deanovy uslzené oči mu těkaly po obličeji, jako by hledaly nějakou odpověď. Ani jeden z nich se neobtěžoval dál promluvit, ani nemuseli, Sam pochopil Deanovo gesto, posunutí se více ke stěně, a lehnul si na volné místo, vedle bratra, který ještě uklidňoval svůj zrychlený tep. Sam mu dal ruku pod hlavu, takže dělala Deanovi polštář, a otočil ho k sobě tak, že ležel na boku a hlavu měl pod jeho čelistí.

„Sammy,‘‘ šeptal, zavřel znovu oči a zhluboka se nadechl. Už to bylo dlouho, co spolu leželi v posteli a snažili se navzájem chránit před příliš živou fantasií. Zdálo se to jako včera, ale bylo to přeci jen dál v minulosti. Dean vzpomínal na své a Samovo dětství proježděné s otcem po státech, kdy jejich největším problémem bylo nikoho nepouštět dovnitř ani ven motelového pokoje. Na povrch vyplavala vzpomínka na 4. červenec, snad ta nejšťastnější, co kdy měl. Opřel se tak, aby slyšel tlukot Samova srdce, chytil ho za paži, aby se ujistil, že nikam po příštích pár hodin nepůjde a nechal se unášet vzpomínkami pryč, až usnul.

Ráno se probudil Dean sám. Možná se cítil o trošku víc odpočatý, než jindy, úplně úžasně mu ale nebylo. Vyhrabal se na nohy a jako první zastávku si vybral koupelnu. V domě bylo celkem ticho, popravdě netušil, kolik mohlo být hodin, ale dost na to, aby byli už všichni vzhůru. Pokud se teda někdo z nich, jmenovitě Bobby, opět nerozhodl ponocovat a nakonec neodpadnul na gauči, což by nebylo nic zvláštního. Ta pohovka jako by k tomu sváděla, v průběhu let na ní usnul snad každý.

Po rychlé sprše, která ho celkem příjemně osvěžila, seběhnul schody do přízemí, do kuchyně, kde málem vypustil duši.

„Tohle mi nedělej.‘‘ Zakroutil hlavou a chytnul se za hrudník. Nečekal, že v kuchyni v naprostém tichu bude sedět Sam a zírat do novin před sebou.

„Taky ti přeji hezké ráno.‘‘ Ušklíbnul se a usrknul z hrníčku s vlažnou kávou. Jak koukal do prázdna a přemýšlel, úplně na ni zapomněl.

„Jo, pravděpodobně bych si měl vyloupnout další čokoládku z kalendáře Kolik-dní-zbývá-do-pekla.‘‘ Utrousil sarkasticky, sedajíc si ke stolu k Samovi. Ten mu věnoval dost nepříjemný pohled, v době, jako byla tahle, mu Deanovy vtípky dost vadily. Vždyť ztrácel bratra, probůh, měl právo být zatrpklý, když hlavní aktér, kterého se to týkalo, nebyl.

„Došel jsem ti pro něco k jídlu s extra slaninou, myslel jsem, že budeš mít hlad, až vstaneš.‘‘ Přišoupnu k němu papírový pytlík, kterým pomalu prosakávala mastnota z hamburgeru.

„Ještě zbylo nějaký kafe v konvi, ale nevím, jestli nebude studený.‘‘ Dean si neposedně poposednul, Sam ho pobaveně sledoval, jak s nadšením malého dítěte rozbaluje pytlík a vyndává z něj jídlo.

„Počkej, to si děláš srandu…‘‘ oči mu zářily ještě víc, než před chvíli. „Jeden s extra slaninou a jeden s extra cibulí? Teda, Sammy.‘‘

„Překvápko.‘‘ Zasmál se Sam. „Jo, vlastně… Ještě zkus lednici.‘‘ Poradil mu, odsunul židli a přesunul se na své obvyklé místo za psací stůl k notebooku do obývacího pokoje. Po očku sledoval, jak Dean na nic nečekal, vyskočil jako čertík z krabičky a div se ten kousek k ledničce nepřetrhnul, aby zjistil, co je uvnitř.

„Koláč!‘‘ Sam se pro sebe usmíval, Dean alespoň na malý moment vypadal zase šťastný a to ho zahřálo u srdce. Způsobem, jakým žili, se jim moc štěstí nedostávalo. Lidé kolem nich umírali, některé z nich museli zabít svou vlastní rukou, protože je jiným způsobem nedokázali zachránit. Jejich jména se stávala čím dál tím víc slavná, nejen na Zemi, ale také v Pekle, což působilo spoustu problémů nejen jim, ale také okolí.

Dean si musel všimnout jeho zamyšlení, protože se najednou z ničeho nic objevil vedle něj s vidličkou v jedné ruce a koláčem v druhé ruce. Stále se usmíval jako sluníčko, stáhnul z koláče obal a nabídnul svému mladšímu bráškovi. Ten zakroutil hlavou, že nechce, ale s tím se Dean nespokojil. Kousek odkrojil a naservíroval mu ho přímo pod nos. Sam váhal. Ale nakonec otevřel ústa a sousto snědl.

„Tak a za Bobbyho.‘‘ Ukrojil další. Sam nevěřil vlastním uším, ale stále se smál. Natočil se tak, že byl k Deanovi čelem, jedno koleno měl mezi jeho nohama a stejně tak to měl Dean. Už to bylo dlouho, co spolu takhle blbli. Nebo spíš blbnul Dean a Sam se k němu přidal, protože to tak dělali odjakživa. Oba cítili, že to tak bylo správně, mladší bratr by měl podporovat toho staršího a naopak. Sam rozkousal další, co si nechal od Deana nacpat do pusy a naklonil se k němu kousek blíž, rukama se mu opřel o nohy.

„Vracíš se do dětství, co?‘‘ Otřel mu hřbetem ruky z koutku pár drobků. Sam se zarazil, ale nechal Deana, aby dokončil, co začal. Dean si dával záležet, možná až moc se zabral do toho, co dělá, že v momentu, kdy zvedl pohled, který se setkal se Sammyho, málem zapomněl dýchat. V těch jeho hnědo-zelených očích se odráželo tolik lásky. Jak to, že si toho nikdy nevšimnul? Nedokázal popsat, co cítil, jako by mu to někdo v hlavě pomíchal, všechno měl zpřeházené. Jediné, na co se dokázal soustředit, byly bratrovy oči a nepatrný pohyb prstů na jeho nohou. Kdyby je nevyrušil Bobbyho hlas, byl si jistý, že by tu takhle seděli hodně dlouho.

„Neruším vás, hrdličky?‘‘ Zaznělo ode dveří. Následovalo šustění tašek, zvuk těžké knihy dopadající společně s dalšími věci na zem a hlasité „Kurňa!‘‘

„Počkej, Bobby, pomůžu ti.‘‘ Zareagoval Sam, protáhnul se kolem Deana, který byl stále duchem nepřítomný, a jal se sbírat plechovky, které se rozkutálely po zemi díky prasklému uchu u igelitové tašky. Dean se pomalu zase dostával do reality. Zbytek koláče raději dojedl sám.

„Tak jak jste pokročili?‘‘ Optal se Bobby, jakmile dosbírali všechny věci z podlahy.

„Ah, no, sedím u toho od rána, ale mám jedno velké nic,‘‘ povzdechnul si Sam se založenýma rukama a provinile se podíval na Deana. Dean jen nervózně polknul a odešel zpátky do kuchyně. Pořád před sebou měl ta hnědo-zelená kukadla. Musel vymyslet něco, čím by se zabavil.

„Užijte si tu honbu za ničím,‘‘ mávnul rukou směrem k hromadě knih, „já se jdu podívat za Baby.‘‘ Zhoupnul se na patách a byl pryč.

Jestli mu někdo bude chybět, až tu nebude, bude to také jeho baby – černý Chevrolet Impala ’67. Tolik toho s tím autem prožil, tolik se o něj staral. Nikdy nedovolil, aby Baby stála v koutě a teď nastal čas, aby se s ní pomalu rozloučil. Vlastně neměl v úmyslu se nějak extra loučit, nikdy mu to moc nešlo, protože doufal, že se ještě někdy uvidí. Z celého srdce doufal v zázrak, stejně jako zbytek jeho rodiny.

„Ahoj, krásko,‘‘ přejel prsty od zpětného zrcátka na předek kapoty. Byla studená a všechno se na ní jen blýskalo. Poslední dobou se nikam moc nejezdilo a tak zůstávala čistá. Dean se rozhlédnul po garáži, dokud nenašel pracovní oblečení, do kterého se posléze převléknul. Nebylo nejčistší, ale nebylo třeba ho prát. Teď už ne.

„Tak jo, jdem na to. Řekni aaaah, Baby.‘‘

Při práci ztratil pojem o čase. Bylo mu v tom jeho malém království tak dobře, že za ním musel Sam třikrát, dokud ho s hamburgerem v ruce nepřemluvil, aby se šel najíst. V domě ho ale neudržel dlouho, hned, jak se Dean najedl a trošku opláchnul od oleje, vrátil se zpátky do garáže.

Vrtal se v Baby asi do půl dvanácté a ještě by pokračoval, kdyby mu únavou, i přes všechny vypité hrníčky kávy, napadala víčka. Nechtěl jít spát, nejraději by až do smrti nespal, protože místo toho, aby si během spánku odpočinul, přízraky z něj vycucávaly veškerou energii. Pak mu to ale došlo… Bude tam s ním Sammy, jeho princ na černém koni, který ho ze zajetí jeho vlastní představivosti a myšlenek na blízkou budoucnost zachrání, dokud to ještě jde, dokud se může vrátit z říše snů do reality.

Poklidil roztahané nářadí a při odchodu za sebou zhasnul světla. V obýváku ještě seděl Bobby a velice nepřítomným pohledem koukal do knihy, kterou měl položenou na klíně. Nebo koukal alespoň někam do těch míst, protože rozhodně nezkoumal, co se píše mezi řádky.

„Bobby,‘‘ zamával mu rukou před obličejem, „jdi si dáchnout.‘‘

„Co jsi? Moje chůva?‘‘ Zavrčel. Dean nemohl jinak než se ušklíbnout a pokračovat v cestě do koupelny. Neměl náladu se moc zdržovat, shodil ze sebe všechno oblečení, rychle se osprchnul, přičemž si stihnul vyčistit i zuby, a koupelnu zase opustil. Přešel chodbou do společného pokoje a potichu dosedl na postel. Vypadalo to, že Sam už spí, Dean to nemohl říct jistě, poněvadž k němu ležel zády. Povzdechl si, ledabyle přes sebe přehodil přikrývku a pokusil se usnout. Když už si myslel, že snad začne počítat ovečky, konečně se mu to povedlo.

„Sammy!‘‘ Čekal to. Čekal, že se opět probudí uprostřed temna, co ale nečekal, že vedle sebe ucítí teplo druhého těla, Sama. V šoku ze snu a možná trochu z přítomnosti Sama, který se ho pokoušel skrýt v náručí, měl co dělat, aby nezačal hyperventilovat.

„Dýchej, Deane.‘‘ Napomenul ho rozespalý hlas. Dean párkrát zamrkal a pokusil se udělat, co mu Sam řekl. Všechno je to v tvojí hlavě, dejchej, kámo, dejchej, opakoval si. Zabralo mu celých pět minut, než se z toho dostal. Děkoval Bohu za Sama, který mu přejížděl rukou po zádech nahoru a dolu, jak se ho snažil uklidnit, druhou rukou ho občas pohladil po tváři, a když si byl jistý, že to trochu rozdýchal, políbil ho na čelo. Dean se neodvážil ani pípnout, kousek se posunul, aby na Sama viděl a znovu se přisunul blíž, aby ho mohl obejmout kolem krku. Prudce se nadechnul, doufajíc, že tak zažene slzy. Stávala se z toho pomalu tradice, ať se snažil být jakkoliv silný, občas to nešlo udržet.

„Deane…‘‘ špitnul Sam, povolil sevření a uchopil ho za bradu. Než se Dean nadál, věnoval mu jeho bratr lehký až nesmělý polibek. Moc nad tím nepřemýšlel a políbil ho zpátky. Bylo mu to jedno, všechno pro něj končilo, čekala ho už jen cesta do pekla na skřipec, takže si řekl Vykašli se na všechno a užij si to, protože na tohle jsi čekal a tohle na pekelném menu nemají. Sam ho něžně líbal, zapojoval nejen jazyk a zuby, ale také ruce, kterýma Deanovi sjel po zádech až na pozadí a několikrát stisknul. A Dean si to užíval. Najednou neexistovalo nic, než on a Sam. Sam a jeho rty, Sam a jeho jazyk, Sam a způsob, jakým jeho ruce přejížděly po každé křivce jeho těla.

Následujících pár nocí se odehrával ten samý scénář, až na tu poslední, kdy kolem dvanácté hodiny stáli oba bratři v jedné místnosti a jeden z nich se díval, jak ten druhý umírá, jak z něj pekelní psi servávají kůži až na kost. Žádné sbohem, jen pár vět, jako by starší z nich věděl, že se neloučí nadobro.