Anděl Lucy

„Hej, malá, je ti něco?“ Ozvalo se za Lucy. Otočila se. Stál tam asi dvoumetrový voják a v ruce držel obálku, kterou jí před chvílí vítr vytrhl z ruky. Byla bílá s razítkem lékařské laboratoře a patřila k papíru, který Lucy držela v ruce a s pláčem si ho četla.
Prohlédla si vojáka od hlavy až k patě. Bylo jasné, že je od spojenců, protože měl tmavé vlasy, snědou pleť a červené oči, jako všichni ostatní odsud. Měl na sobě tmavě zelenou uniformu skládající se z košile, vesty a širokých kalhot. Veliké vojenské boty zřejmě někde pozapomněl, protože měl jen žabky. U pasu měl po obou stranách připevněné meče. Byl pěšák.
Lucy zaujala jizva, nacházející se pod jeho levým okem. Tu si zřejmě odnesl z jednoho ze střetů s nepřáteli.
Lucy si otřela oči od slz a prudce se postavila. Vytrhla mu obálku z ruky, dala si ruce v bok a zatvářila se naštvaně. Voják se té změny postoje trochu lekl a o krok ustoupil.
„Kdo je u tebe malej?“ Vykřikla. Byla asi o dvě hlavy menší, ale to pro ni nebyl důvod, aby jí řekl, že je malá. Naštvaně potřásla krátkými blond vlasy a posunula si letecké brýle, posazené na hlavě místo čelenky.
„Promiň, promiň“, omlouval se s nevinným úsměvem „nechtěl jsem tě urazit. Mimochodem, jsem Cory.“ Představil se a podal jí ruku. Lucy na něj vyvalila oči, potom vykouzlila úsměv a ruku přijala.
„Jsem Lucy a jsem od spojenců ze Země písku. Taky jsem nejlepší pilot a střelec.“ Chlubila se a při zmínce o střelbě ukázala na pistoli, kterou měla v pouzdře na opasku. Měla štěstí, že se s někým tak rychle seznámila. Zrovna přišla ze své země pomoct spojencům ve válce, a pokud nebyla ve vzduchu, nedokázala se v cizí zemi orientovat.
Jejich seznamovací rituál narušil křik: „V táboře je špeh!“
Oba dva se okamžitě rozběhli k místu hlášení. Špeha už chytili a spoutali. Všichni čekali, co se bude dít dál. Davy vojáků a spojenců se s příchodem Vrchního velitele rozestoupily, aby mohl projít. Starší muž se spoustou vyznamenání si špeha prohlédl. Věděl odkud je, protože měli jen jednoho nepřítele – Zemi deště, ale přesto se ho rozhodl vyslechnout. Z davu se párkrát ozval návrh na zabití.
„Čeho docílíme tím, že zabijeme jednoho člověka?“ Pronesl k davu Vrchní velitel. Bylo ticho. Nikdo nechtěl odporovat. „Necháme ho uvěznit a po válce ho pustíme.“ Rozhodl nakonec a vyhlásil rozchod. Nic velkého se nestalo.
Cory chtěl odejít, když si všiml, že se Lucy nepohnula. Jen strnule zírala na jediné místo. Pomalu se k tomu místu vydala a Cory ji následoval. Mířila k ohradě s králíky.
„Ti jsou úžasní! Co jsou zač?“ Rozplývala se nad zvířaty. Byli pro ni úplnou novinkou.
„Dneska králík obecný, zítra králík na smetaně.“ Poznamenal. „Copak neznáš králíky?“ Zeptal se Cory zmateně, když viděl, jak si je prohlíží.
„Jak bych mohla?“ Otočila se na něj s úsměvem. „Jsem z pouště. Tam jsou akorát tak hadi, štíři a supi.“ Znechuceně se otřepala. Znovu se věnovala hlodavcům a k jednomu neopatrně natahovala ruku.
„Pozor ať tě nekous-…“ Coryho varování přerušil Lucyin bolestný výkřik, jak se po ní zvíře ohnalo. Přitáhla si zraněnou ruku k sobě. Králík ji okamžitě pustil a odskotačil pryč. Rána nebyla hluboká, bylo to jen škrábnutí zubů. Cory se jen zasmál, ale Lucy měla ve tváři naprosto zděšený výraz, jako by měla umřít. Hleděla, jak ránu zaplňuje krev, která potom stéká až k prstům.
„Vykrvácím.“ Zašeptala zděšeně ke Corymu. Podle jeho názoru to ale nebylo možné.
„Nevykrvácíš. Ale můžeme zajít na ošetřovnu, aby ti to ošetřili.“ Nabídl. Lucy rychle vstala a naléhala, aby jí řekl, kudy tam jít. Chovala se, jako by ji ta jedna malá rána měla zabít. Cory nad tím kroutil hlavou, ale přece jen šel s ní. Byli už jen pár kroků od ošetřovny.
„To bude dobrý.“ Uklidňoval ji. Lucy na něj hodila nasupený pohled.
„Jasně, že to bude dobrý! Ale až přestane to pitomý krvácení!“ Štěkla na něj. Její povaha se znovu úplně změnila.
Až přestane krvácení? „Já myslel, že už to neteče.“ Poznamenal Cory, znovu se na ránu podíval. Proud krve byl sice slabý, ale krev pořád tekla.
„Chybí mi ty pitomý krevní destičky!“ Rozzlobila se Lucy. Když spatřila Coryho nechápavý výraz, povzdechla si a o poznání klidněji dodala: „Mám poruchu srážlivosti krve.“
Vešli do stanu, který patřil lékařům, a ti Lucy ránu vydezinfikovali a dali jí náplast. Ona se na nálepku na zranění usmála, byla teď mnohem klidnější.
Vyšli ze stanu a Cory Lucy vedl k Vrchnímu veliteli, protože měla být přidělena do jednotky.
„Dobrý den, pane.“ Zasalutoval Cory a Lucy se posměšně ušklíbla. Vypadal opravdu legračně. Velitel měl zřejmě něco na práci, protože ani nezvedl pohled od dopisu, který četl.
„Co chcete?“ Zeptal se netrpělivě.
„Pane, je tu pilot od spojenců.“ Oznámil Cory. Velitel konečně zvedl oči a prohlédl si Lucy.
„Nemám čas. Přiřaďte ji, kam chcete a pak mi doneste hlášení. Spoléhám na váš úsudek.“ Shrnul to a pokynul jim rukou, ať odejdou.
„Ano, pane!“ Řekl Cory a táhl Lucy ven. Vypadalo to, že se jí přivítání od Velitele moc nelíbilo.

„Tak do jaké jednotky bys chtěla?“ Zeptal se Cory, když vyšli ven.
„Já nevím. Máte speciální leteckou?“ Napadlo ji. Byla pilot a taková jednotka by se jí rozhodně líbila.
„Ne. Každá jednotka má pěšáky, jezdce a letce. V každé jednotce je kolem padesáti členů, ale pilotů mamé všude málo. Hodně je pěšáků. To jsem třeba já. Bojuji s nepřáli přímo. A, jak sis už určitě všimla, jsem šermíř. Jezdci jsou většinou na koních nebo velbloudech, ale máme i jezdce na slonech.“ Obeznámil ji se složením jednotek.
„A kdo je kapitán?“ Zajímalo ji. Chtěla být slavná a kapitánský post ve válce by jí k tomu pomohl.
„Ten kdo získá ve všech zkouškách nejvíce bodů. V boji, ve vymýšlení strategií a tak.“ Vysvětloval.
„Fajn! Tak se přidám k tvojí jednotce a porazím kapitána. Kdo je kapitán tvojí jednotky?“ Lucy se usmála a myslela si, že už má všechno v kapse.
„Já.“ Oznámil klidně. Lucy se zastavila, takže ji Cory o pár kroků předběhl, než si všiml, že jde sám.
„Co je?“ Zeptal se. Lucy zakroutila hlavou, jako že nic a pokračovala.
Blížili se ke Coryho jednotce, ale uslyšeli křik, atak zrychlili. Jeden voják jim běžel naproti.
„Kapitáne! Vězeň uprchl a vraždí každého, koho potká.“ Křičel už z dálky. Když se k nim dostal, řekl Corymu, že špeh, kterého ráno zajali, uprchl a teď je ozbrojený a působí velké problémy.
Cory se rozběhl směrem, kde mu jeho podřízený řekl, že je onen špeh. Lucy nařídil, ať počká, ale ona se vydala za ním.

„Stůj!“ Křikl na zrzavého muže s mečem v pravé ruce. Vedle něj ležel mrtvý jeden voják a bylo jasné, že byl jeho obětí. Zrzek na Coryho zaútočil, ale on jeho útok vykryl. Cory byl jeden z nejlepších šermířů a tak brzy vyhrával. Cory souboj málem ukončil posledním útokem, který by znamenal špehovu smrt, ale zločinec mu hodil do obličeje hrst písku. Cory nic neviděl, couvl a zakopnul o svoje vlastní nohy.
„Vyhrál jsem!“ Prohlásil špeh vítězoslavně a napřáhl se, aby Corymu zasadil poslední ránu kradeným mečem. Cory věděl, co přijde a čekal na smrt.
Vlnu ticha a napětí protrhl výstřel. Špeh se skácel k zemi.
Cory si zuřivě mnul oči. Když se mu je povedlo očistit, uviděl, jak nad ním stojí Lucy s vítězným pohledem. Bylo mu jasné, že to byla ona, kdo zastřelil jeho protivníka. Zachránila ho.
„To bylo pěkně ubohý takhle skončit na zemi.“ Posmívala se.
„Hodil mi písek do očí!“ Bránil se Cory. „Víš vůbec, jak je to nepříjemný?“
„Jasně, že vím, jak je to nepříjemný! Jsem přece z pouště, pitomče!“ Vyplázla na něj jazyk a odcházela pryč s rukama nad hlavou. Cory se nad tím pohledem musel usmát.

Mezi vojáky se říkalo, že válka brzy skončí. A skončí jejich vítězstvím. Lucy skvěle zapadla do jednotky, kde jí přezdívali ‚Anděl‘, protože na všechny dohlížela z nebe, jako Strážný anděl. Našla si spoustu nových přátel, ale s kapitánem Corym si rozuměla nejlépe, protože ho znala nejlépe a věřila mu. Věděla, že v boji je schopný, přestože si z něj dělala legraci.
„Proč si se vlastně přidala k armádě?“ Zeptal se jí Cory jednou u večeře. Lucy se zrovna mstila vidličkou králíkovi, který ji dříve kousnul a nyní spočíval na jejím talíři.
„Chci být slavná.“ Odpověděla popravdě.
„A to tě nenapadlo být třeba herečkou, zpěvačkou nebo spisovatelkou? Válka je celkem nebezpečná. Můžeš zemřít, než se staneš slavnou“ Nechápal její rozhodnutí. Bylo tolik jiných a bezpečnějších cest.
„Potřebuju být slavná rychle, a kdybych měla být cokoliv, co jsi řekl, tak by to bylo na dlouho. Tolik času nemám.“ Odbyla ho. „V tom horším případě budu mít na náhrobním kameni alespoň napsaný ZVB.“
„Zlá Vojenská Bagristka?“ Řekl první tři slova, která ho napadla. Čekal, že se Lucy bude smát.
„Zabita v boji.“

„Lucy? Lucy! Válka skončila!“ Oznámil vesele Cory, když ji našel. „Vyhráli jsme!“
Lucy neodpovídala. Klečela na zemi a kašlala. Cory přišel blíž.
Lucy, copak nemáš ra-… Lucy, co se ti stalo?“ Vyděsil se, když uviděl, že Lucy vykašlává krev. Okamžitě jí začal radit, aby šla na vyšetření do zdravotnického stanu. Ona jen zakroutila hlavou.
„Už jen dva dny.“ Řekla. Potom omdlela.

Lucy zamrkala. Ležela na posteli v neznámé bílé místnosti. Otočila hlavu na stranu a uviděla Coryho. Ve válce se z nich stali nejlepší přátelé. Proto ji jeho přítomnost nepřekvapila.
„Lucy! Co se to děje? Proč jsi včera omdlela? Doktoři mi nechtějí nic říct.“ Naléhal na ni, když si všiml, že je vzhůru. Včera… tak už jen jeden den. Řekla si. Věděla, že nemá cenu lhát, tak se rozhodla Cory mu říct, jak je to ve skutečnosti.
„Víš, jak mě kousnul ten králík a já se zmínila o své nemoci?“ Zeptala se.
„Porucha srážlivosti krve.“ Přikývl.
„Tak to nebyla tak docela pravda.“ Uhnula pohledem od jeho očí ke stropu.
„Co tím mys-…“
„Mám leukémii, rakovinu krve.“
Místnost naplnilo ticho. Napadlo ho, co to asi obnáší, žít s takovou nemocí, co všechno musela skrývat. Snášet bolest, smát se, i když chce plakat a stavy, kdy se nezadržitelně třese, vypadávání vlasů. Sledovat, jak umírá.
„Chci domů, Cory.“ Prolomila Lucy ticho, které do té doby v místnosti vládlo. Chápal, jak to myslí. Chce mít pohřeb ve svém domově, v Zemi písku tam, kde jsou i její vzpomínky. Kde je její život.

„Myslíš, že budu moct být anděl i po smrti?“ Zeptala se Coryho. Byli na cestě do Země písku. Lucy ležela na voze taženém koněm a Cory šel vedle ní. Zrovna minuli Kapličku, která zde byla postavena za účelem přivolání míru, který nakonec přišel. Pod sochou anděla s dlouhými blonďatými vlasy byl nápis: ‚Anděli, dej, ať mír dál zůstává s touto krajinou‘.
„Samozřejmě.“ Pohlédl jí do očí. „Slib mi, že až budeš andělem, budu tě moct ještě jednou vidět.“

„Slibuju.“

Lucy byla pohřbena v Zemi písku, kde se narodila. Přesto bylo na jejím pohřbu spousta lidí ze spojenecké země, kterým přirostla k srdci. Většinou to byli vojáci, ale nikdo nedokázal udržet slzy.
Zvedl se vítr a rozfoukal písek. Jasně, že vím, jak je to nepříjemný! Jsem přece z pouště, pitomče!, vzpomněl si, co mu tenkrát Lucy řekla, když si všichni přítomní mnuli oči, aby písek dostali ven. Jen Cory tam stál a koukal daleko do pouště. Mezitím, co si ostatní snažili poradit s pískem, on byl jediný, kdo v dálce viděla anděla s krásnými bílými křídly, jak na něj s úsměvem mává.

„Co tam vidíš?“ Zeptal se jeho bývalý nadřízený a taky se snažil spatřit nějaký bod v nekonečné záplavě písku.
„Ale nic, jenom písek.“ Otočil se a odcházel pryč. Nikdy ale nezapomněl na chvíli, kdy viděl anděla.