Bez Tebe je mi mnohem hůř

Jeden z bratrů seděl na posteli a přemýšlel. Většinou tam s ním přemýšlel i jeho bratr – Hikaru. Ten starší, emocionálně nevyrovnaný. Ten, který po střední škole dostal šanci vycestovat za hranice Japonska. Ne že by to byl nějaký nezvyk, navštěvovat cizí země, stále se někam jezdilo.  Přeci jen, rodina Hitachiinu byla zámožná a stále někde žádaná. Jejich matka navrhovala modely, stejně jako jejich babička a jejich otec vedl softwarovou firmu. Sice by se zdálo, že byli stále v jednom kole, ale Kaoru se stále vracela myšlenka, že teď bude sám. A na dlouho. Věděl, že se to jednou musí stát, už v Hostitelském klubu se začaly rozdíly mezi nimi více objevovat. Stále to byli ale oni – nebyli sice jedno tělo, ale byli jedna duše. Byli si bližší než kdo jiný, samozřejmě, byla to dvojčata.

„Bože,“ lehnul si na záda, v ruce mačkal papír s těmi pár znaky, co oznamovaly, že má Hikaru odjet. Pro něj vstupenka do pekla, pro jeho bratra jízdenka za svobodou. Zakroutil hlavou, přemýšlel nad hloupostmi. Kdykoliv může bratra navštívit, můžou si volat. Navíc by to musela být špatná zkušenost, jaké to je asi bez bratra?

„Kaoru?“ rozlétly se dveře. Stál v nich starší bratr a jeho pohled spočinul na bratříčkovi nataženém na posteli. Ten strčil zmuchlaný papír do kapsy a narychlo si otřel oči.

„Kaoru, spíš?“ zajímal se jeho bratr. Kaoru neschopný slova jen zavrtěl hlavou. Teď, když slyšel jeho hlas, bylo to mnohem horší. Vždyť on měl být ten vyrovnaný, ten, co má být v klidu a přitom to bylo přesně naopak. Zakryl si oči dlaní.

„Stalo se něco?“ vyzvídalo dál jeho dvojče. Kaoru se otočil na břicho, nechtěl, aby mu viděl do obličeje, to už by se asi opravdu rozbrečel.

„Nic,“ oznámil mu stroze.

„Kaoru, zapomněl jsi? Jsme dvojčata, takže mi neříkej, že se nic nestalo,“ posadil se vedle něj a pokoušel se ho otočit k sobě. Kaoru se otočil na bok s rukou stále na obličeji.

„No tak, Kaoru,“ sundal mu ruku z očí. Dalo mu to sice trochu práce, ale za tu chvíli se Kaoru přemluvil a uklidnil se.

„Máš úplně červené oči. Ty‘s brečel?“

Ne, ale neměl jsem od toho daleko.

„Ne, opravdu se nic neděje,“ ujišťoval svého bratříčka Kaoru, popotáhnul a pak se posadil.

„Hikaru,“ začal pomalu, „proč jsi mi to neřekl?“

„Co jsem ti neřekl?“ nechápal Hikaru. Pak se na chvíli zamyslel. To? Že by myslel tamto? Nebylo přeci možné, aby se to Kaoru dozvěděl, když Hikaru všem přikázal, aby mu to neříkali.

„Víš, zapomněl jsi, že jsme dvojčata?“ zasmál se Kaoru. Takhle to je? Nechce mu to říct, nebo mu to chtěl schválně zatajit? Objevil se mu na obličeji skleslý výraz.

„Chtěl jsem ti to říct,“ schoval se za ofinou.

„A kdy?“ neodpustil si Kaoru. Odjíždí už večer, moc času mu tedy nezbývalo.

„Dnes večer.“

„Dnes večer? Ale to odjíždíš ne? To jsi se se mnou chtěl jen rozloučit a pak si na pár let zmizet?“ dodal kousavým hlasem Kaoru. Nebyla to asi nejlepší poznámka, protože Hikaru náhle vyskočil z postele a zaujal bojový postoj.

„Chtěl jsem ti to říct… A… A vůbec! Co je ti do toho?!“ zakřičel. Kaoru s sebou škubnul, tohle nečekal.

„Je to můj život, nemusím ti snad říkat všechno, co chci udělat?“ máchnul prudce rukou. Obličej mu celý hořel a oči se mu leskly. Kaoru měl otevřená ústa a žasnul. Co to do něj vjelo?

„Udělal jsem to, i když jsem věděl, že nás to oba bude bolet! Ale je na čase, abychom se rozdělili. I naši… I naši to říkali!“ zaťal pěsti. Kaoru ještě více posmutněl. Takže to byla pravda, chtějí je rozdělit a on jim to ještě takhle ulehčuje. Takže to udělal z nátlaku rodičů.

„Sobci… Tedy, pokud to tak opravdu je… Tak sbohem,“ zvednul se z postele, s ledově chladným pohledem a rukou v kapse se odebral ke dveřím.

„Kaoru?“ zamrkal Hikaru. Kaoru ale jeho volání nedbal a pokračoval dál ke dveřím.

„Kaoru!“ křiknul. Marně, jeho ruka se dotkla kliky a už-už se chystala, že otevře. Tohle Hikaru nakoplo. Nenechá ho jen tak odejít, s tím se jen tak nesmíří. Ale… Tohle chtěl přeci udělat on jemu. Odejít hned, aby se nemuseli dlouho loučit. Aby to vůbec nebolelo.

„To jsem nedomyslel. Já blbec,“ zamumlal, otočil se a rozběhl se chodbou za odcházejícím bráškou. Nebyl tam.

„Kaoru?“ šeptl.

„Kaoru!!“ zaburácel jeho hlas domem.

„Debil, jsem takový debil,“ podlomila se mu kolena. Takhle to nemělo skončit.

* O *H *S *H *C *

„Mladý pane?“ vyrušily ho služebné z přemýšlení.

„Ah, ano?“ pousmál se.

„Dáte si krevety nebo krocana na whisky?“ ptaly se dál. Kaoru se rozhlédl po stole. Musel ztratit pojem o čase, ještě před chvílí tu seděl s rozloženými učebnicemi. Upřímně, při pohledu na jídlo se mu dělalo špatně od žaludku. Aby to ale nebylo podezřelé, požádal o krevety. Sotva snědl pár soust, omluvil se od stolu a odešel do svého pokoje. Netrvalo dlouho a jako každý den už celé tři měsíce se odporoučel na toaletu. Vyhodil všechno, co za celý den snědl. Nebylo toho moc, ráno nějaké sladké rohlíky, protože mu šíleně kručelo v břiše, oběd vynechal a k večeři ty krevety.

„Klid, klid,“ uklidňoval své třesoucí se ruce.

„Půjdu si lehnout a bude to dobrý,“ promluvil sám k sobě třesoucím se hlasem. Postel byla vždy jediné řešení, jenže ne vždycky se to vyplatilo. První měsíc, co Hikaru odjel, Kaoru vůbec nespal. Nemohl se pak na nic soustředit a tak se raději vyhýbal společnosti a bloumal po zahradě jako duch. Rychle se opláchnul studenou vodou, navléknul na sebe košili, trenýrky a lehnul si do postele. Snažil se nad ničím nepřemýšlet, mít v hlavě prázdno, ale nešlo to. Ta pokrývka byla studená. Většinou byla zahřátá už od Hikaru, který se v ní spokojeně válel. Vybavilo se mu, jak se díval, jak spokojeně spí. Měl při tom krásně růžové tváře a vypadal více mírumilovně. Pak se ale vrátil do chvíle, kdy se oba loučili u auta, které mělo vzít Hikaru na letiště.

„Hikaru,“ sténal mladší bratr ze spaní. Ten sen – jejich pohledy v tom snu prozrazovaly, jak oba trpěli. Hlavně těmi pár slovy, které si vyměnili. Ale dalo se v nich najít i něco jako neděje, jako nevyřčený slib, že na sebe budou myslet, i když se rozešli ve zlém. Nakonec si jen podali ruku. Tenhle sen se mu zdál už dva měsíce, po tom, co se přinutil si každý den alespoň na chvíli lehnout. Sice měl Kaoru příležitost s Hikaru mluvit každý týden, kdy jednou zavolal, ale on se pokaždé nechal omluvit, že není doma nebo že nemůže.

„Hikaru!“ probral se s šokem Kaoru, celý zpocený a udýchaný.

„Hikaru, Hikaru, Hikaru,“ rozvzlykal se. Píchlo ho u srdce. Nepřikládal tomu nijak velikou důležitost, až do chvíle, než se mu udělalo mdlo. Probudil se až u záchodové mísy. Rozpomínal se, jak se dostal do koupelny. Za boha si nemohl vzpomenout. Když si byl jistý, že už se mu nechce zvracet, opláchnul si obličej a vypláchnul si ústa. Málem se leknul i svého odrazu v zrcadle. Byl bílý jako stěna, možná ještě bělejší. Náhle se rozkašlal.

„Krev?“ zděsil se. Vypotácel se z koupelny. Kolem postele se motaly jejich dvě služky.

„Mladý pane, vůbec nevypadáte dobře. Máme poslat pro doktora?“ Kaoru sice slyšel, co říkaly, ale jeho stav mu nedovoloval ta slova pochopit. Skládal v hlavě nějakou odpověď, ale nedokázal ji vyslovit.

„Mladý pane!“ ozvalo se za ním, ještě než se prostor uzavřel a on měl pocit, že padá někam do prázdnoty. Probudil se uprostřed temnoty, oblečený jen v košili. Zděšeně se rozhlédl po té černé tmě. Nikde nikdo. Snažil se volat o pomoc, rozhlížel se ještě rychleji. Počkat! Někdo tam byl! Otočil se zpátky.

„Hikaru?“ konečně mohl promluvit.

„Hikaru?“ optal se ještě naléhavějším hlasem. Zdálo se, že je to jeho milované dvojče, ale osoba před ním mlčela. Měla na sobě uniformu Ouranské akademie, obě ruce za zády a koukala někam do země.

Země? Kde se tu vzala?

„Hikaru!“ dožadoval se jeho pozornosti. Znovu se rozhlédl, seděl na posteli s papírem v ruce. Byl to přesně ten papír, který mu nemilosrdně oznámil, že jeho Hikaru odjíždí pryč.

„Né, ne!“ chytil se za hlavu.

„Chci se probudit!“ kňoural.

„Kaoru.“

„Ah?“ zarazil se.

Čí je to hlas? Hikaru?

„Měl by pár dní ležet a nijak se nevysilovat,“ ozval se zase jiný hlas. Kaoru se začal pomalu probouzet, jeho sny a představy začalo pohlcovat tlumené světlo. Zamžoural směrem, ve kterém si myslel, že by mohl být ten hlas. Začaly se mu vyjasňovat obrysy místnosti a osob v ní.

„A co mu tedy je?“ Tenhle hlas poznal. Byla to jeho matka. Automaticky ho přiřadil k obrysu, který seděl kousek od něj na posteli. Logicky pak vyvodil, že ta persóna vedle bude doktor a ty dvě postavy za ním jejich služebné.

„Mohl by to být nějaký sezonní virus, ale vzhledem k tomu, že nejí, pomalu ani nespí, zvrací a občas vykašlává krev, řekl bych, že to bude ze stresu a vyčerpání. Ostatně se tu za ním ještě zítra zastavím a pořádně ho prohlédnu,“ ukončil svůj proslov doktor a jeho silueta pak někam zmizela. Zavřel pootevřená víčka, chvíli čekal, než šum kolem něj utichne a pak oči znovu otevřel. Už viděl normálně. V místnosti nikdo nebyl, ve dveřích však zůstala škvíra.

„Ano, to by mohlo být ono. Hned jak budu moct, tak mu zavolám.“

Další doktor? Jen to ne, budu v pořádku, matko. Jen ještě chvíli, ať mi krvácí srdce, ať se můžu poučit ze svých chyb…