Bolest za modrýma očima…

„Jsem opravdu tak špatný?“

Ptal se sám sebe blonďatý chlapec, který seděl na jedné z hokage hlav které se tyčili nad jeho milovanou vesnicí. Milovanou, možná už to není přesné slovo. Není to tak dávno, co by za tuto vesnici položil i život. Dnes už je tomu možná jinak. Vnímá věci jinak. Víc přemýšlí. Utápí se ve vlastní nenávisti, zlých myšlenek, které se mu každý den honí v hlavě.

„Sasukeho jsem nezachránil… Sensei je mrtvý… Všichni se falešně usmívají. Ten úsměv… ty jejich pohledy… Ten… pohled…“

Pohledy ostatních lidí se na něj od jeho dětství nezměnil. Koukají na něho furt stejně. Jako na zrůdu, která zabila jejich milované. Proč? On nic neudělal. Je jen schránka té bestie co všem ničila životy. Proč zrovna on musí tohle nést? Začíná být zoufalý… hodně zoufalý.

„Jsem snad odpad? Opravdu mě všichni tolik nenávidí? Jsem opravdu zrůda?“

Koukal na svoje dlaně a přemýšlel. Zvedl hlavu a koukl na vesnici před sebou. Z jeho očí už se dávno vytratil lesk. Jeho optimismus zůstal pohřbený hluboko pryč. Teď v očích měl jenom prázdnotu a možná… zlost?

„Všem vám ukážu, ukážu vám… jaké to je trpět… jaké to je litovat! Já nejsem nula… to vy… klesáte… „

Chlapci zrudly oči vztekem. Netrvalo dlouho a všichni lidé začali s křikem a nářkem pobíhat po vesnici a prosit žalostně o pomoc. Nevěděli, co to do chlapce vjelo. Snažili si žalostně zachránit svůj vlastní život. Život svých rodin a dětí. Bylo to stejné jako před 16 lety.

Nespočet mrtvých těl, sutiny z domů a všeho okolo. Leželi ve vlastní krvi. Nikdo jim nepomohl. Jako jemu kdysi. Blonďatý chlapec stál kousek od pohřebiště všech vesničanů. Pustil pomalu čelenku listové na zem.

„Sbohem mí milovaní…„