Část 2.

Zhluboka se nadechl a s obavami vepsanými na tváři otevřel dveře.

„Kruci, já to věděl!“ zaklel a jen tak-tak uskočil před proudem vody valící se po zemi jako hadi. Lehce si nadzvedl nohavice kalhot a vešel dovnitř. Všude po zemi se válely ručníky, osušky a všechny hadry v podobě starých triček, které Naruto ve svém bytě našel, ale nábytek před spouští tak úplně nezachránil. Dřevo bylo zpola nasáklé vodou a nevonělo příliš vábně- v překladu, tenhle smrad nelahodil ani Narutovému nosu.

„No fuj,“ ulevil si, když štítivě zvedl z podlahy jeden z nasáklých ručníků. Se zacpaným nosem a ručníkem mezi palcem a ukazováčkem přešel do ohniska všech vyvolaných problémů- do koupelny.

Tam to nevypadalo o nic lépe. Rychle za sebou zavřel dveře, aby se voda nevylila dál, a nad umyvadlem ručník se značným znechucením ručně vyždímal.

„Ještě že pod sebou nemám sousedy,“ pomyslel si Naruto a nevědomky si pro sebe nahlas mluvil.

Tenhle ždímací proces provedl se všemi ručníky a pak je opět položil na zem, aby nasákly další vodou.

Tohle bude trvat ještě hodně dlouho, zaúpěl v duchu a přešel do svého pokoje, který byl postižený nejméně. Dovnitř se dostalo jen velice málo vody dosahující sotva po palce u nohou malou škvírou pode dveřmi. Naruto zamířil do své skříně, odkud vytáhl nové, čisté kalhoty na převlečení, naprosto totožné s těmi na sobě. Ty ovšem byly teď mokré téměř až po kolena, jak se probil v koupelně, a tak na sebe spěšně navlékl ty nové.

„Já se snad večera ani nedočkám,“ přiznal si a pocítil v břiše vzrušené šimrání. Těšil se na noc v Sasukeho bytě, ještě nikdy u něj nebyl. Při zapínání knoflíčku u kalhot Naruto ztuhl a pobaveně se ušklíbl. Právě si uvědomil jednu velice důležitou věc.

„Když já vlastně ani nevím, kde Sasuke bydlí…“ zamyslel se a znovu se nad tím faktem uchechtl. Alespoň má o zábavu na odpoledne postaráno- bude muset shánět Kakashi-senseie, byl si jistý, že ten to vědět bude. Pochopitelně ho nejprve musí najít, což nebude snadné, to věděl i on. Hledat Kakashiho v rozlehlé Konoze bylo stejně lehké jako hledat zrnko prachu mezi hrachem- téměř nemožné.

S přihlouplým úsměvem urychleně vyšel z ložnice a chtěl za sebou ihned přibouchnout dveře, jenže se trochu přepočítal. Nestihl se otočit a chňapnout po klice, zakopl o práh a obličejem dolů se odporoučel k zemi plné vody. Naruto okamžitě s klením, za které by se nestyděl ani Yusuke Urameshi, vyskočil na nohy a oklepal se jako pes, který právě vylezl z vany. Z vlasů se mu tím většina vody dostala, ale když se podíval na své oblečení, nespokojeně zaúpěl a mumlal si pro sebe další salvu urážek na účet prahu. Když už podruhé vešel do ložnice pro další čisté, tentokrát kompletní oblečení, nálada mu rapidně poklesla a nepřestával se na svůj vlastní práh nerudně mračit, jakoby ho pobízel, ať si něco takového jen zkusí znovu a poletí z bytu.

***

Když Naruto konečně vyšel z bytu, osušený a v suchém oblečení, už si opět pohvizdoval. Pravda, Narutovi špatná nálada většinou příliš dlouho nevydrží, ale tahle bleskurychlá změna prolomila jeho dosavadní narutovský rekord. Nechal otevřená všechna okna, aby to tam uschlo co nejrychleji. Zbývalo už jen doufat, že ho nikdo nevykrade. Byl pevně přesvědčený o tom, že ve vesnici ninjů nikdo takový není. Otočil se, nechal svůj byt napospas osudu a svižným krokem vyrazil do srdce vesnice. Rozhodl se, že začne ihned, ale narazil na něco, co mu plány trošku zhatilo…

„Jako vždy?“ optal se kuchař v ramen baru s širokým úsměvem, když se u pultu zničehonic objevil uslintaný a hladovějící Naruto.

„Ano, děkuju,“ přikývl dychtivě a visel očima na zatím prázdné misce. Ještě tři minuty…Celé tři minuty, Narutovi s prázdným žaludkem to však připadalo jako věčnost. Neklidně se na kulaté židli vrtěl a vůně, která se linula z hrnce asi půl druhého metru před ním, mu prostupovala celým tělem.

„Tak, tady to máš,“ postavil před něm Teuchi po třech minutách plnou mísu právě uvařených nudlí a při pohledu na vodopád slin, které tím spustil, se zasmál. „Přeji ti dobrou chuť, Naruto! Co že jsi tu znova? Byl jsi tady na oběd bezmála před hodinou, ještě doteď meju všechny ty prázdné misky.“

„Dostal jsem hlad,“ zahuhlal chlapec s plnou pusou nudlí a několik mu jich spadlo na stůl. S obtížemi sousto polkl a omluvně se usmál. Teuchi jen zakroutil hlavou a otočil se vařit další porci. Pokud znal Naruta dobře, a tím si byl jistý- alespoň co se týče jídla-, s jednou miskou se nespokojí.

Jak se za pár vteřin ukázalo, měl pravdu.

„Můžu dostat při-“ Ani nestačil domluvit a před Narutem se objevila další, snad ještě větší porce. Naruto dál neváhal, srdečně poděkoval a dal se do jídla. Netrvalo moc dlouho a vedle něj se navršilo pět prázdných misek.

„Páni, to jsem se nacpal…“ pochvaloval si Naruto a protáhl se. Teď má konečně zase plné břicho a může vyrazit.

„Poslyšte, nevíte náhodou, kde je Kakashi-sensei?“

„Kakashi?“ podivil se Teuchi a poškrábal se zamyšleně na bradě. „Asi před půlhodinou tady byl, ale hned se zase vypařil. Opravdu netuším.“

Naruto zklamaně přikývl a vyšel z ramen baru. Rozhlédl se kolem sebe v naději, že mezi domy a stánky zahlédne svého zběhlého senseie, ovšem takové štěstí neměl.

„No co, nemusím přece hledat zrovna jeho. Stačí sehnat někoho, kdo bude vědět, kde Sasuke bydlí,“ řekl si optimisticky a ušklíbl se. „Jsem to ale génius…“

Narutův geniální plán- alespoň podle něj- ovšem opět nevyšel. Tentokrát si nezašel na ramen, naopak, tvrdě do svého úkolu vlítl po hlavě a ptal se pomalu každého, koho na ulicích potkal, kde Sasuke bydlí, ale jejich neúplné odpovědi byly…tak trochu…neuspokojující.

„Fakt netuším…“

„Jak to mám vědět?“

„Proč to chceš vědět?“

„Myslím, že někde na konci vesnice u mostu…“

„Mám pocit, že o pár domů dále, nejsem si jistý, promiň.“

„Nevím, ale kéž by bydlel vedle nás… To by bylo naprosto úžasný!“ *eh?*

Naruto už prošel téměř celou vesnici, ale nic z toho, co se dozvěděl, se použít nedalo. Žádného senseie nepotkal a ostatní genini taky nic nevěděli. Věděl sice, kde bydlí Sakura, ta by to podle něj možná vědět mohla (měl neblahý pocit, že zná i číslo jeho bot), ale ani se neodvážil za ní zajít. Tušil, že by mu zavřela dveře před nosem. Bylo na ní vidět, že představa Naruta v Sasukeho bytě, navíc přes celou noc, jí nebyla příliš příjemná.

„Málem zezelenala závistí,“ uchechtl se Naruto a na tvář se mu nevědomky vloudil škodolibý úsměv. Dobře jí tak, pomyslel si a udivilo ho, odkud se v něm tyto myšlenky berou.

Už pět minut seděl na střeše jednoho z nepříliš vysokých domů a vychutnával si zaslouženou přestávku. Bylo něco kolem pěti, do té doby Naruto běhal po vesnici sem a tam, jakoby mu koudel hořela za zadkem, ale zbytečně. Nikdo mu s jistou přesností nebyl schopen říct, kde Sasuke bydlí.

„Idiot jeden, pozve mě k sobě a ani ho nezajímá, jak se k němu mám dostat. Ten zpropadený tajnůstkář…“  brblal si pro sebe zamračeně. Zaklonil hlavu a jeho pohled upoutaly temné mraky, které se hromadily vysoko nad ním. Zhluboka se nadechl a nasál do sebe vzduch s matnou stopou vlhkosti. Voda…

„To mi ještě chybělo!“ Narutova nálada stále bez přestání klesala do hlubin podsvětí. Znovu se rozhlédl kolem sebe ze své ptačí perspektivy, ale lidí na ulicích rychle ubývalo. Všichni se uchylovali do svých domovů, bouřkové mraky nevěstily nic dobrého a každý, kdo nechtěl zmoknout, se někam běžel schovat už teď.

Když na obličeji ucítil první kapky deště, seskočil dolů na zem a s rukama v kapsách se loudavým krokem vydal tam, kam ho zrovna napadlo. Už se opět vzdal naděje, že Sasukeho byt najde, nemusel tedy nikam spěchat. Byl tak pohroužený do svých pochmurných myšlenek, že když se konečně vrátil do poněkud promočené reality, uvědomil si, kam to došel. Dnes už nejméně počtvrté stál před Ichiraku ramen. Naruto by si nikdy nepomyslel, že se něco takového někdy stane, ale zrovna teď neměl na své oblíbené jídlo vůbec chuť.

„Ale Naruto! To ti zase vyhládlo?“ spráskl Teuchi nevěřícně ruce a podezřívavě si prohlížel na kost promočeného Naruta, který se v jeho stánku právě ukázal.

„Ne, jen se tu jdu schovat, než trochu přestane pršet,“ povzdychl si Naruto a ztěžka dosedl na jednu z židlí u pultu. Teuchi vytřeštil oči a nechal pusu volně otevřenou dokořán, jak ho Narutova odpověď šokovala.

„N-ne? Opravdu? To je vůbec poprvé, co jsi tady a nechceš jídlo! Co se stalo? A vůbec, proč raději nejdeš domů do tepla? Víš, venku to nevypadá, že by chtělo přestat pršet,“ přenesl se přes počáteční zděšení a mezitím se otočil, aby mohl pokračovat v umývání nádobí.

„Nemůžu jít domů, mám vytopený byt…Víte, původně jsem měl jít na noc k Sasukemu-“

„K Sasukemu?! Ty myslíš Uchihu?“ Teuchimu divže nevypadla z rukou bílá miska s červenými ornamenty, kterou právě utíral hadrem, jak ho tenhle fakt překvapil. „Myslel jsem, že se nemáte příliš v lásce. Co já si pamatuju, tak se hašteříte už odmalička.“

„To ano, ale mám pocit, že se něco změnilo.“ Naruto nedokázal příval slov, deroucí se mu z úst, potlačit a tomu muži před sebou řekl vše, co měl na srdci. „Teď už je to něco úplně jiného. Nevím, čím to je, ale mám dojem, že jsme se nějak sblížili. Sám mi nabídl, abych u něj dnes přespal. Měl jste vidět Sakuru, vypadala, že mě na místě uškrtí… Nejdivnější na tom bylo, že mě to potěšilo, a celý den jsem se nemohl večera dočkat. Jenže já vůbec nevím, kde Sasuke bydlí, takže mám smůlu.“

Teuchi se musel, přestože nechtěl Naruta nijak ranit, nahlas zasmát jeho naivitě (nebo spíše stupiditě). Naruto užasle zvedl hlavu.

„Co je na tom k smíchu?“ podivil se a uraženě nafoukl tváře. Teuchi se snažil smích dusit v sobě, ale věděl, že je to zbytečné. Nikdy by si nepomyslel, že zrovna Naruto…a právě do Sasukeho…

„Naruto, ty zabedněná palice…“ kroutil hlavou, obešel pult a sedl si na židli vedle zmateného chlapce. „Ty jsi k pláči! Copak to na sobě nevidíš?“

„Počkat, co mám jako vidět?“ Naruto byl čím dál zmatenější a začal si prohlížet oblečení, jestli se znovu nepocákal, čímž dal Teuchimu podnět k dalšímu výbuchu smíchu.

„Dobrý bože, Naruto, ty mě jednou přivedeš do hrobu…Jsi zamilovaný!“ stíral si slzy smíchu a snažil se nasadil vážný výraz. Pokud byl Naruto zmatený předtím, teď už si absolutně nevěděl rady. On že je zamilovaný? Připadal si jako v nějakém hloupém dramatu.

„Cože? Do Sakury? Jen proto, že jsem měl radost z toho, že… ona radost neměla? Promiňte, ale tohle mi opravdu nedává smysl…“ Ne, tak tohle už k smíchu doopravdy nebylo.

„Naruto,“ povzdychl si Teuchi a setřel si pot z čela, „ty nejsi zamilovaný do Sakury, ale do Sasukeho. Tak soudím podle toho, co jsi mi tu řekl. Všechno to do sebe zapa-..Naruto, jsi v pořádku?“ popadl Naruta za ramena a začal s ním lehce třást, aby do jeho obličeje navrátil alespoň kapku původní barvy. Chudák Naruto vypadal, že každou chvíli omdlí a nebyl schopen myslet na nic jiného než na prohlášení toho muže.

„D-do S-S-Sasukeho?!“ vyjekl, nadskočil a ze židle si to namířil přímo na studenou zem. Teuchi bez kapky slitování (o tom byl přesvědčený šokovaný Naruto) přikývl a v očích mu zářily jiskřičky pobavení.

„A-ale…Vždyť to je…Je to..Je to přece kluk!“ vyhrkl téměř zoufale a nevěděl, co si počít. Někde v zákoutí své duše věděl, že má ten chlap pravdu, ale něco jiného je ji přijmout… A Naruto v tuto chvíli opravdu nevypadal, že je něčeho takového schopen.

„Ty v tom snad vidíš problém, Naruto? Víš, já mám přítele a příliš velkou hlavu se s tím nedělám. A viděl jsi snad, že mě někdo zavrhuje? Ne, okolí to respektuje, prostě to ignorují. Tak myslím, že další takový pár pověsti Konohy nijak neublíží,“ usmál se Teuchi a pomohl zkoprnělému Narutovi zpátky na nohy. Naruto nemohl uvěřit svým uším a cítil, jak se začíná červenat.

„Ale my se Sasukem nejsme pár, on by nikdy nic podobného nepřijal…“

„Nabídl ti nocleh, přemýšlej trochu.“

„Vždyť má spousty fanynek…“

„…a ani o jedinou, i kdyby byla sebekrásnější, nemá zájem. Proč myslíš, že tomu tak je? Hochu, no tak! Dnes večer mu musíš všechno říct, slíbíš mi to? Naruto?“ Narutovi se podlomila kolena, ale k jeho štěstí dopadl přesně na nastavenou židli. Vlastně ani pořádně nechápal, co po něm ten muž chce, ale Teuchi vypadal jako malý kluk, kterému slíbili obří lízátko.

„Slib mi to,“ opakoval nekompromisním hlasem stále dokola, jak se snažil to Narutovi pořádně vštěpit do hlavy. „Věř mi, na tyhle věci mám čich, nic tím neztratíš.“

„Ale…Co když mu to řeknu a on mě zavrhne? Třeba si to vykládáte úplně špatně…“ Naruta stále hryzaly pochybnosti a hlavně strach, přes který se nedokázal přenést. V duchu viděl Sasukeho znechucený, ale přesto pořád dokonalý obličej s božsky tvarovanými rysy, když mu říká o svých citech. V jeho temně černých očích se odráží jen jedno- nenávist. Tohle by chtěl?

„No, pokud to tak opravdu bude… Budeš mít ramen na účet podniku až do konce života, kolikrát denně budeš chtít,“ zamyslel se Teuchi a vrátil se za pult. Když si všiml Narutova zděšeného výrazu, uchechtl se a rukou se mu rošťácky prohrábl v už tak zježených vlasech.

„Samozřejmě si dělám srandu. Jsem si jistý, že nebudeš litovat. Poslyš, odkdy se Naruto Uzumaki drží takhle zkrátka? Takhle tě neznám a musím říct, že tě mám mnohem raději jako toho ztřeštěného, hyperaktivního a věčně hladového kluka.“ Naruto se neubránil úsměvu a s vděčností si objednal.

„Takhle se mi líbíš, chlapče! Když mi slíbíš, že to milému Sasukemu dnes večer všechno řekneš, máš ho zdarma!“

„Slibuju!“ přikyvoval Naruto nadšeně, i když si v duchu nadával, k čemu se to zase upsal. Právě když se chtěl Teuchiho zeptat na jeho přítele, objevil se ve stánku ještě někdo jiný, stejně promočený, jako byl předtím Naruto.

„No to jsem si mohl myslet.“ Když se světlovlasý chlapec překvapeně otočil za tím příjemným, hlubokým hlasem, spatřil toho, koho hledal téměř celý den. Z černých vlasů mu po kapičkách odkapávala voda, ale to na jeho kráse neubralo, právě naopak. Naruto od něj nebyl schopen odtrhnout oči a chvíli nevěděl, co říct. Ten arogantní úsměv… Cítil, jak rudne a v tu chvíli upřímně zapochyboval, že mu o svých citech kdy řekne…

„Copak, zdřevěněl ti jazyk, Uzumaki? Hledal jsem tě v tom dešti po celé vesnici. Proč jsi nepřišel, když začalo pršet? Nebo sis to rozmyslel?“ dorážel na něj Sasuke a ráznými kroky přešel až k jeho židli. Naruto, jakoby zhypnotizovaný, jen lehce zavrtěl hlavou.

„Já jen…nevěděl jsem, kde bydlíš…“ vykoktal ze sebe a nenápadně pokukoval po Teuchim, ten však ke dvojici stál zády a dál umýval nádobí.

„Jen kousek od tebe, ty pako,“ povzdychl si Sasuke a pozorně si Naruta prohlížel.

„A tys… hledal mě?“ uhnul pohledem k zemi a bál se, že v tom tichu, místy přerušovaném cinkáním nádobí, Sasuke zaslechne zrychlený tlukot jeho srdce.

„Ne asi, Sakuru,“ odfrkl si Uchiha ironicky, netrpělivě popadl Naruta za ruku a zvedl ho ze židle. „Tak pojď, půjdeme,“ vyzval ho, a aniž by počkal na odpověď, vyrazil a za sebou tahal Naruta.

„P-počkej chvíli, moje ramen…“ vydal ze sebe potichu a chabě se pokoušel bránit, ale Sasukeho dotyk mu byl tak příjemný, že se nechal táhnout dál.

Jakmile vyšli ze stánku, Naruto se otřásl zimou. Bylo to, jakoby skočil do bazénu, během vteřiny byl, k jeho nelibosti, opět mokrý.

„Pojď, poběžíme,“ vyzval ho Sasuke, pustil Naruta a sám vyběhl napřed. Naruto si povzdychl a vyrazil za ním. Ještě pořád na sobě cítil teplo jeho ruky a byl ochotný si ji už nikdy neumýt, aby si ten dotyk mohl navždy zapamatovat. Vyskočil na jednu ze střech a byl Sasukemu neustále v patách. Nedokázal od běžící postavy před sebou odtrhnout oči a tolik se na něj soustředil, že nevěnoval pozornost vlhkým taškám, po kterých oba chlapci uháněli.

Když Narutovi na jedné ze střech podjela noha, chlapec překvapeně vyjekl, ale dříve, než mohl spadnout na zem a ošklivě se přitom zranit, ho zachytily čísi silné paže a přitáhly si jej k sobě.

„Dávej přece pozor, nebo se mi tu ještě zraníš,“ varoval ho Sasuke s potutelným úsměvem a výrazem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Naruto zčervenal a jen nasucho polkl. Vnímal pouze dvě věci- Sasukeho náruč a fakt, že ho Sasuke označil jako „jeho“. I když se snažil nehledat v tom něco víc, nedalo mu to a jeho srdce opět začalo bláznit.

„J-jasně, díky,“ přikývl značně nejistě a chvíli čekal, až ho Sasuke pustí. Ten se však k ničemu takovému neměl- právě naopak, zdálo se, že ho k sobě tiskne ještě pevněji.

„Vypadáš unaveně,“ konstatoval a zadíval se Narutovi do očí. Ač nerad, Naruto mu musel dát za pravdu.

„Celé odpoledne jsem běhal po vesnici a každého se vyptával, kde bydlíš, taky by tě to unavilo,“ bránil se mírně rozhořčeně. Něčím rozpaky zamaskovat prostě musel. Sasuke už dál neotálel, vyzvedl Naruta a vzal ho na ruce, jakoby vážil stejně jako pytel peří.

„Počkej, jít můžu!“ zaprotestoval Naruto, rudý jako čerstvé rajče, ale Sasuke jen zakroutil hlavou. Naruto ihned ztichl a přestal se klátit, už dávno věděl, že pro Sasukeho neexistují kompromisy.

„Ale jistě, jít můžeš. Ovšem běh by tě oslabil ještě více. Tak si udělej pohodlí, než ke mně dorazíme,“ ušklíbl se Uchiha a skočil na další střechu. Naruto vděčně zavřel oči a hlavu si opřel o Sasukeho hruď. Všechny jeho dosud přetrvávající pochybnosti se rozplynuly a on byl konečně zase jednou doopravdy šťastný.

Netrvalo dlouho a Sasuke seskočil na zem před dům, nejiný než ty ostatní. Naruto se rozhlédl- tuhle ulici poznával! Sasuke měl pravdu, bydlel jen o pár domů dále a on si toho nikdy ani nevšiml…

„Jak to, že nikdo neví, kde bydlíš? Ptal jsem se snad všech,“ řekl užasle a upřel na něj své zeširoka otevřené, modré oči. Sasuke se jen usmál, vešel dovnitř, stále s Narutem v náručí, a ihned za sebou zavřel dveře.

„Tuhle informaci neříkám každému, Naruto,“ postavil chlapce na zem, ale ruku měl stále na jeho rameni.

„Každému? Existuje snad někdo, kdo to ví?“ zapochyboval Naruto a očima tápal v šeru chodby.

„Jistě, Hokage, Kakashi a teď ty,“ odpověděl Sasuke vážně a volnou rukou nahmatal vypínač.

„Au, to jsi mě nemohl předem varovat?“ zaúpěl Naruto a zakryl si oči před náhlým přívalem světla, které se rozlilo po celém bytě. Sasuke ho ignoroval a z chodbičky vešel do dveří po své levici, které vedly do obyčejné, skromně zařízené- ale i přesto uklizené- kuchyně.

„Nemáš hlad?“ nadhodil, jakmile ho Naruto do místnosti následoval.

„N-ne, díky,“ vyhrkl Naruto to první, co ho napadlo. Tohle bylo čím dál divnější. Sasuke tedy pokrčil rameny, pokynul Narutovi, aby šel za ním a zamířil zpět do chodby, kde vešel do dveří na pravé straně od hlavního vchodu.

„Tady budeme spát,“ ustoupil ode dveří do své ložnice, aby mohl Naruto vejít za ním. Světlovlasému chlapci připadalo, jakoby vešel do svého vlastního pokoje, jen s několika malými rozdíly, z nichž nejpodstatnější byl velký obraz znaku Uchiha klanu, který měl Sasuke i zezadu na triku.

„Ehm… Budeme?“ optal se Naruto podmračeně a nemohl spustit oči ze Sasukeho postele. Ne že by se mu nelíbila, jen ho zaujala její velikost- rozhodně nevypadala, že by se na ní vyspali dva, aniž by si navzájem nevráželi lokty mezi žebra.

„Ano, Naruto, budeme. Na gauči to není zrovna dvakrát pohodlné a na zemi by se nevyspal ani jeden z nás. Pochybuju ale, že se dnes v noci vyspíme…“ dodal s potutelným úsměvem, o kterém Naruto nevěděl, co si má myslet. Své rozpaky a bujnou fantazii, která se v tu chvíli rozjela na plné obrátky, zamaskoval svou obvyklou „narutovskou“ reakcí.

„Poslyš, nejseš ty nějakej štědrej? Že ty máš horečku? Já se na zemi klidně vyspím, jsem rád, že mám střechu nad hlavou,“ zasmál se s připitomělým úsměvem od ucha k uchu a podrbal se ve vlasech. Sasuke postrčil Naruta dál a zavřel za nimi dveře.

„Ne, budeme spát oba na posteli. Já na zemi spát nehodlám a tebe na ní spát nenechám, jsi přece mým hostem, co bych to tedy byl za hostitele,“ ušklíbl se a šel zavřít trochu pootevřené okno. Déšť ani trochu neustal a obloha byla čím dál temnější. Naruto tedy jen pokrčil rameny, dlouze zívl a přešel k posteli, na jejíž okraj se následně posadil.

„Unavený?“ pousmál se Sasuke a sedl si kousek od něj. Naruto si hřbetem ruky protřel oči a s roztomile dětským výrazem přikývl.

„Co jsi myslel tím, že se nevyspíme? Já nechrápu ani nemluvím ze spaní, čestný skautský. Nebo tu snad máš termity? V každým případě tě ujišťuju, že mám tvrdý spaní, mě jen tak něco nevzbudí,“ prohlásil hrdě a aby svá slova zdůraznil, plácl sebou do měkkého bílého polštáře. Na to Sasuke neřekl nic, jen mu lehce zacukaly koutky, což Naruto vidět nemohl, protože koukal do stropu. Ne že by byl něčím zvlášť zajímavý, prostě tradiční bílý strop, ale Naruta fascinovalo už jen to, že je to strop v Sasukeho ložnici, na který se Sasuke pravděpodobně taky před usnutím dívá…

„Jsem opravdu unavený, nevadilo by ti, kdybych šel spát už teď?“ zamumlal se zavřenýma očima a nevšiml si, že Sasuke pořád sedí vedle něj a ani na chvíli nespustil oči z jeho obličeje. Sasuke zavrtěl hlavou, ale po chvilce mu došlo, že to Naruto vidět nemohl.

„Ne, nevadilo, klidně spi. Já se půjdu ještě najíst, pak za tebou přijdu,“ odpověděl a vstal z postele. Když už si to mířil ke dveřím, Naruto se znenadání posadil, oči rozšířené poznáním.

„Počkej chvíli! Totiž, nepůjčil jsi mi nějaké pyžamo? Na to jsem nějak nepomyslel…“ nasadil prosebný kukuč a doufal, že mají se Sasukem stejnou velikost. Sasuke se zarazil uprostřed cesty a po tváři mu přeběhl pobavený úsměv. Tentokrát to byl on, kdo musel krotit svou fantazii. Naruto bez oblečení, v jeho posteli, přímo vedle něj… Ne, to už by na něj bylo moc, ten tlak by nemusel vydržet a pak by bylo příliš pozdě, všechno by vyšlo najevo a to on nechtěl…

„Sasuke, jsi v pořádku?“

„C-co? Jo, jasně, že jsem. Jen jsem se trochu zamyslel.“ Naruto se raději ani neptal, na co že to vlastně myslel, a dál čekal na odpověď.

„Promiň, Naruto, ale pyžamo ti půjčit nemůžu, je mi líto.“ Oslovený nevěděl, co na to říct, ale v Uchihově hlase žádná lítost rozhodně nezazněla.

„A proč ne? Klidně ti ho pak vyperu…“

„Hlupáčku, o to přece nejde. Spíš jde o to, že já žádné nemám. Spím zásadně nahý.“ Tak tahle odpověď dostala Naruta na kolena. Představil si nahého Sasukeho rozvaleného na posteli, s intimními partiemi decentně zakrytými dekou… A další představě vládly dvě slintající sépie, které se náhodou jmenovaly Sakura a Ino.

„N-nahý? A-ale…“

„Nemusíš se bát, dneska na sobě budu mít spodní prádlo, když jsi tu ty, nemysli si.“ Sasuke se musel zasmát Narutově nervozitě a, jak si všiml, jeho tváři s nádechem do červena. „Ty by sis taky měl odložit kalhoty i triko, v noci bývá dusno a teď jsou navíc kvůli dešti zabedněná všechna okna, takže tu bude téměř nedýchatelno.“ Ještě než stačil Naruto cokoliv namítnout, s přáním klidné noci se z pokoje vytratil a jemně za sebou zavřel dveře.

Naruto ještě chvíli nevěřícně zíral na místo, kde ještě před chvílí stál Sasuke Uchiha. Ještě pořád nemohl uvěřit svému štěstí. Bude spát se Sasukem na jedné posteli, navíc jen v… Ne, tohle musí být jen sen, že by on, Naruto Uzumaki, měl takovou kliku? Vždyť Sasuke sem mohl pozvat jakoukoli holku z vesnice, ale Naruto měl tušení, že on je první genin, který je u Sasukeho doma hostem. Vítaným, samozřejmě.

Taky mu vrtala hlavou Sasukeho poznámka: ‚Pochybuju, že se dnes v noci vyspíme‘. Naruto raději ani nechtěl vědět, jak to Sasuke myslel. Připadal si jako na okraji strašlivé propasti- buď udělat krok zpátky, do bezpečí, nebo sebrat odvahu, po hlavě se do ní vrhnout a doufat, že na dně jej zachytí vřelá náruč…

„Panebože, začínám přemýšlet jako ženská,“ potřásl nad sebou znechuceně hlavou a bez dalšího otálení ze sebe shodil jak triko, tak i oranžové kalhoty. Jediné, co mu zbývalo, byla páska, kterou si pak stejně sundal taky a odložil ji na noční stolek, a zeleno-černé trenýrky.

„Tak tohle bude moje smrt…“ zasténal potichu a s nakrčeným nosem zkoumal vzor na tom posledním kousku oblečení- černé lebky s hůlkami mezi zuby.

Z přejímání nad svým oblečením ho vyrušil zvuk linoucí se z kuchyně přes dveře až k jeho uším. Slyšel cinkání nádobí a tekoucí vodu. Rychle si tedy vlezl do postele, natisknul se co nejblíže ke stěně a zachumlal se do deky. Teprve teď mu konečně došlo, jak byl unavený, a během několika dalších vteřin na něj padla dřímota.