Část 3.

Sasuke sklidil ze stolu talíř s hrnkem, které následně i umyl a uložil na jejich původní místa. Vlastně ani hlad neměl, jen prostě chtěl počkat, až Naruto usne. Pak se přece nic stát nemusí…Rozhodně nechtěl jejich přátelství, které se konečně dalo do kupy, pokazit svými tajnými city. V maskování a potlačování emocí byl hvězda, dokáže to i teď.

,Tak proč jsem si sakra nelehl na gauč? Proč jsem mu na spaní nepůjčil alespoň něco? Proč jsem mu vůbec nabídl, aby u mě přespal?´ Všechny ty otázky, které mu vířily hlavou a neměly konce, byly ovšem naprosto zbytečné- Sasuke moc dobře znal odpovědi. Už dlouho nebyl takhle nervózní- snad ještě více než sám Naruto. Na rozdíl od něj to dokázal skrýt maskou lhostejnosti. Na Narutovi ihned poznal, že si neví rady a netuší, jak se má chovat. Ani se mu nedivil, sám žasnul nad svým sentimentálním chováním.

Zaposlouchal se do ticha bytu, na které byl tak zvyklý. Teď to ovšem bylo jiné- poprvé za deset let tu nebyl večer sám. Jak zvláštní a přitom vzrušující pocit. Teprve teď si uvědomoval, jak moc mu něčí přítomnost chyběla.

,Proč ale zrovna Naruto?´ Na tuhle otázku přesnou odpověď neznal a nikdy znát nebude. Věděl jen, že Naruto má něco, co ostatním chybí. Má k němu už kvůli minulosti ze všech nejblíže. Nedokázal se bez něj život představit a občas se přistihl, jak vzpomíná na časy, kdy si s Narutem navzájem dělali naschvály. V poslední době ale u sebe i druhého chlapce zaregistroval změny v chování, které si neuměl vysvětlit. Teprve nedávno mu to u svého případu došlo…

Když už si byl jistý, že Naruto spí- přece jen, zdál se dost unavený-, zhasnul v kuchyni a přešel ke dveřím do svého pokoje. Zhluboka se nadechl a třesoucí se ruku nenuceně položil na železnou kliku. Jeho nervozita stoupala, připadal si jako vetřelec- ve svém vlastním bytě! Jak směšné…

,No tak, seber se, tohle přeci nejsi ty!´

Opatrně stiskl kliku a trochu pootevřel dveře. Nakoukl dovnitř, ale i přes šero, které nemělo daleko do tmy, viděl, jak Naruto pravidelně oddechuje. V tichosti a s úsměvem jako kočka vklouzl dovnitř. Našlapoval jako kočka, nechtěl, aby se jeho host vzbudil. Když spal, vypadal opravdu k pomilování…

Aniž by si uvědomil, jak o svém příteli smýšlí, přešel k posteli a posadil se na ni. Lehce se pod jeho váhou prohnula a zaúpěla, Naruto se však jen zneklidněně zavrtěl a spal dál. Sasuke se nad tím pousmál.

,Toho by nevzbudil ani konec světa,´ pomyslel si, pak se ale ušklíbl. ,Tedy kromě jednoho…´ Dál už na nic nečekal, shodil ze sebe triko a kalhoty, položil je vedle Narutova oblečení na zem a znovu si sedl. Poodhrnul deku Narutovi k pasu a opět se při pohledu na jeho spodní prádlo neubránil úsměvu. To jej dělalo snad ještě rozkošnějším, než byl…Vlezl si k němu pod deku a taktéž se do ní zachumlal. Naruto byl k němu otočený zády s čelem u stěny, Sasuke se však natočil k němu. Znal Narutovu slabinu, která by se měla projevit za několik málo hodin, alespoň v to doufal. Mezitím se ale rozhodl si přece jen na chvíli odpočinout. Byl taky unavený z běhu s Narutem v náručí…Při té vzpomínce pocítil lehké mravenčení v břiše. Víčka mu ztěžkla, proto zavřel oči, alespoň na chvíli zapomněl na Narutovu přítomnost a co nevidět usnul bezesným spánkem, který ovšem neměl trvat dlouho.

***

Jak Sasuke předpověděl, asi kolem půlnoci se strhla bouřka a Naruto v tu dobu seděl na posteli, natlačený do rohu a tiskl si deku u brady, nehledě na to, že Sasukeho tak přikryl úplně celého i s hlavou. Uchihy vedle sebe si ale vůbec nevšímal, jen očima vytřeštěnýma dokořán sledoval z okna dění na černé obloze, kterou tu a tam proťal zářivý, klikatý blesk doprovázený ohlušujícím hromem. Teď už Sasukeho slova, k jeho nelibosti, pochopil- tím, že se dnes nevyspí, nemyslel nic…perverzního. Jak se ale mohl kruci dozvědět o jeho nevýslovném strachu z bouřek, to netušil, a teď se tím ani příliš nezaobíral. Nenáviděl bouřky stejně, jako miloval ramen, což je tedy docela síla. Byl vděčný své blbosti, díky které se ocitl tady, na posteli vedle Sasukeho. Spícího Sasukeho, nutno podotknout. Tak si to alespoň Naruto myslel. Hromy nabývaly na síle a nejednou se až roztřásly okenice Sasukeho pokoje. I když byl Naruto na pokraji zhroucení, byl rád, že není sám. Sasukeho přítomnost mu dodávala kapku odvahy, ale ne tolik, aby byl schopen bouřku přestat vnímat a usnout. Pravda, bouřky v Konoze časté nebyly a Naruto si už mnohokrát říkal, že příště se bouřce postaví, že se není čeho bát, ovšem pokaždé zklamal. Postavil by se jak Orochimarovi, tak i celé Akatsuki skvadře, ale říct mu, že se blíží bouřka, sesype se jako uzlíček nervů.

Když Naruto začal přemýšlet, jestli vzbudit Sasukeho a nechat se tak ponížit, nebo se jít raději oběsit, usmálo se na něj štěstí. Bouřka sice nepřestala, to zase ne, ale hrouda pod peřinou vedle něj se začala všelijak vrtět.

,,Naruto?“ zamžoural Sasuke rozespale, když se konečně vyhrabal zpod deky. ,,Proč nespíš? Pod tou dekou je hrozné vedro…“ Natáhl se a rozsvítil lampičku na nočním stolku.

,,Moc vtipný, nehraj si na hloupého, moc dobře to víš!“ vyštěknul Naruto naoko podrážděně, ale ulevilo se mu. Napůl. Sasuke natočil hlavu na stranu v nechápavém gestu, které bylo přesvědčivější, než se mohlo na první pohled zdát.

,,A co že to mám vědět?“ optal se opatrně, i on poznal, že Naruto nemá svůj den (nebo spíš noc). Popravdě, takhle ho viděl jen jednou, když ztratil stravenku k Ichiraku ramen, to pak s ním bylo k nevydržení celý den.

,,Že se bojím bouřek, ty hňupe! Proto jsi říkal, že se dnes nevyspím, věděl jsi to a neřekl mi o tom!“ probodl ho Naruto očima plnýma slz a pomalu začínal propadat hysterii. Moc dobře věděl, že se chová jako uražená ženská, ale prostě si nemohl pomoci. Ať už byl jakkoli mimo, nemohl nepostřehnout, jak je Sasuke zmatený. Upřímně, pochyboval, že kdy chodil do dramatického kroužku.

,,Promiň, Naruto, ale já opravdu nevím, o čem to mluvíš. Opravdu máš strach z bouřek?“ Na Sasukeho tvář se vloudil potutelný, skoro by se dalo říci škodolibý úsměv. Naruto celý ztuhl, následně zrudnul a hned nato měl chuť si pár pěkných vrazit.

,Tohle se opravdu může stát jedině mě…´ pomyslel si trpce a pokusil se o vítězoslavný úšklebek. Přestože se mu ještě stále klepaly ruce a tiskl se ustrašeně k rohu, pobaveně se zasmál.

,,Sasuke, neříkej mi, žes na to skočil! Já a bát se? Bouřky?! Prosím tě, co by se mi asi tak mohlo při tak hrozivé bouřce stát?“ Sasukemu bylo nanic z jeho falešného, pisklavého smíchu. Nic však neříkal, jen se mátožně posadil vedle Naruta a opřel se o stěnu. Nepotřeboval slova, jen čekal. Naruto na něj podezřívavě hleděl a snažil se tomu přijít na kloub, ovšem odpověď přišla dříve, než čekal.

Narutův vystrašený výkřik téměř zanikl v dalším hromu. Když Naruto opět otevřel oči, s úžasem zjistil, že má obličej zabořený do Sasukeho hrudi a že ho křečovitě objímá kolem pasu. Jen tak-tak stihl zabránit dalšímu, tentokrát překvapenému výjeku a odtáhl se od značně zaskočeného Sasukeho stejně rychle, jako se u něj objevil. Zády znovu narazil na roh a i v mdlém světle stolní lampičky byl vidět šarlatový nádech, který dostaly jeho tváře. Když Sasuke překonal počáteční šok, neubránil se úsměvu, po kterém Naruto zrudl ještě více.

,,P-promiň, nechtěl jsem, vážně se o-omlouvám,“ koktal rozpačitě a nebýt Sasukeho, který jej přerušil, omlouval by se mu snad do rána.

,,Takže se bouřky nebojíš? Mám takový…pocit, že opak je pravdou. Poslyš, Naruto, za to se přece nemusíš stydět.“

,,N-ne?“ užasl Naruto a zatvářil se tak rozkošně, že Sasukeho opět popadla ta zakázaná touha.

,,Ne,“ usmál se na něj a spokojeně sledoval, jak mu Naruto nejistě úsměv oplácí. Odtrhl oči od těch jeho a začal si prohlížet jeho stíny pokryté tělo. Bylo vidět, že hodně trénuje, i v tom neúplném světle se mu krásně rýsovaly svaly. A nějakou náhodou, Naruto právě myslel úplně na to samé.

,,Poslyš-“

,,Poslyš-“

Oba ihned zmlkli a zrozpačitěli.

,,Co?“ ozval se Naruto potichu a alespoň na malou chvíli zapomněl na neustávající bouřku.

,,Ne, ty začni,“ zavrtěl černovlasý chlapec hlavou a usilovně přemýšlel, jak se z téhle zapeklité situace vybrousit. Naruto ovšem mlčel a jediné, na co myslel, byl slib, který dal Teuchimu. Myslel si, doufal, že to vypadalo nadějně. Pocit, který cítil, když Sasukeho nedorozuměním objal, byl nepopsatelný. Příjemné mravenčení v podbřišku a hlavně štěstí- tak šťastný, jako byl v tuto chvíli, se necítil roky. Co roky, nikdy nic podobného nezažil. Pořád ale nedokázal pochopit, proč zrovna on…

,,Víš co, necháme to být,“ vydechl Sasuke s kamenným výrazem a byl připravený si lehnout. Nesměl to nechat zajít příliš daleko, už tak překročil tu pomyslnou hranici, musí se okamžitě stáhnout zpět tam, kam za ním světlovlasý chlapec nemůže.

Naruto otevřel pusu ve snaze protestovat, ale venku opět mohutně zahřmělo. Chlapec tiše vypískl a třesoucíma se rukama si přes hlavu přetáhl deku, takže Sasukemu nezbyl ani kousek. Sasuke na chvíli ztuhl a když vedle sebe viděl tu klepající se hroudu, nedalo mu to.

Však co, pomyslel si věcně, už tak se v tom topím až po hlavu. S odevzdaným povzdechem se k němu natočil, vztáhl k sedící bouli pod dekou paže a přitiskl si ji k sobě ve vroucím, ochranitelském objetí. Jasně cítil, jak se Naruto přestal třást, jak ztuhl. Nevěděl, co bude následovat, jestli se odtáhne a bude se na něj dívat jako na něco odporného, nebo to bude pokračovat a on se už za svou hranici, za tu pomyslnou čáru ve svém srdci, nevrátí. Nechtěl se tam vrátit, ne teď, když má po svém boku někoho tak výjimečného, někoho, koho by chtěl chránit.

,,Nemusíš se bát, Naruto. Ne, když jsi se mnou. Slibuju, že nedovolím, aby ti někdo ublížil,“ zašeptal něžným hlasem a jednou rukou hladil Narutova záda pod dekou. Chvíli bylo ticho, než se Uzumakimu konečně rozvázal jazyk.

,,D-děkuju,“ zakoktal přidušeným hlasem, k čemuž jistým podílem přispívala i deka, pod kterou se mu už tak špatně dýchalo. Nevěděl, co to znamená, ale znovu pocítil ten osten naděje. Tiskl se k Sasukemu a vztáhl ruce, aby mu objetí opětoval, ale už zase mu v tom zabránil ten zpropadený kus látky. Přestože mu v Sasukeho náruči bylo nevýslovně dobře- možná lépe, než by byl ochoten si přiznat- odtáhl se od něj a s vynaloženým úsilím se dostal zpod deky, kterou ihned odhodil na druhý konec postele. Tváře měl zarudlé a zhluboka se nadechl, než na Sasukeho upřel pohled oddaného štěněte. Co ho ale zarazilo, byl Uchihův úšklebek. Na okamžik se zachvěl a znejistěl, v jeho očích bylo cosi…divokého.

,,Děje se něco?“ zeptal se opatrně, když se Sasuke dál zlověstně usmíval, ale opět za černovlasého chlapce promluvila bouřka. Než ovšem stačil Naruto na hrom jakkoli zareagovat, byl jemně natlačen zpátky do rohu.

,,Vydrž chvíli bez hnutí,“ šeptl Sasuke a obličejem se k šokovanému Narutovi přiblížil na vzdálenost dvou centimetrů.

,,Vydrž alespoň chviličku…“ zamumlal, teď už téměř neslyšně, poposedl blíž k němu a uvěznil jeho obličej ve svých dlaních. Narutovi se zastavil dech a seděl na místě, nehybný jako socha vytesaná z mramoru. Nemohl uvěřit tomu, co teď Sasuke dělá- nebo se chystá udělat. Moc dobře věděl, co bude následovat. Teuchiho slib rozhodně neporuší, teď si tím byl jistý.

Sasuke si nejprve položil svou tvář na tu jeho, jen na zkoušku. Jak čekal, žaludek mu dělal kotrmelce a jeho se opět zmocnila touha. To, že se Naruto nebrání, pokládal za dobré znamení. Touhu potlačil v rozhodnutí, že nic neuspěchá. Pomalu natočil obličej tak, aby se jeho rty otíraly o Narutův krk. Naruto přivřel oči a zaťal ruce do prostěradla, tohle bylo víc, než od Sasukeho mohl očekávat.

,,Naruto…“ vzdychl Sasuke a lehce ho políbil na krk. Světlovlasý chlapec odpověděl objetím. Jednou rukou mu vjel do vlasů a tlačil si ho k sobě blíže, byl mnohem nedočkavější než Uchiha.

,,Jestli je tohle všechno jen sen, nikdy se nechci probudit,“ zašeptal Naruto, zatímco mu Sasuke přejížděl rty po krku a šíji.

,,Ujišťuji tě, že tohle sen není,“ zavrněl Sasuke a rty se přesunul na Narutovu pevně semknutou čelist, aby nahlas nevzdychal.

,,Jestli to je přece jen sen, po probuzení tě-“ Naruto byl umlčen dalším polibkem, teď už přímo na ústa.

,,Tak za mnou přijdeš a celé si to zopakujeme,“ zamumlal mezi jemnými polibky, dokud se nepřestal ovládat. Vzdal to, natiskl se k Narutovi a svými rty začal drtit ty jeho. Naruto se chvíli divil té náhlé změně, ale i jemu už došla trpělivost a nechtěl se držet zpátky. Objal ho pažemi kolem krku a přitáhl si jej k sobě, jakoby se obával, že se opravdu každou chvíli probudí. Nad ničím už nepřemýšlel, nepochyboval. Existovali jedině oni dva, žádná Růžová pijavice a ty další. Jen Sasuke a Naruto, Naruto a Sasuke.

,,Miluju tě, Sasuke,“ šeptal světlovlasý chlapec dokola svému partnerovi do úst. Sasuke neodpovídal, nepotřeboval slova na vyjádření svých citů. Jakmile Naruto pootevřel ústa, okamžitě a bez sebemenšího zaváhání se své příležitosti chopil a vrhl se na něj jako upír na svou Sladkou kořist. Naruto mu vzdychal v náručí a nemohl se jeho rtů a úst nabažit, ovšem když už cítil své vlastní vzrušení, Sasuke se od něj, celý udýchaný z nedostatku kyslíku, odtáhl.

,,Tedy Naruto…Netušil jsem, že do toho budeš tak zapálený…Stačilo málo a přestal bych se ovládat úplně,“ řekl po chvíli už vcelku vyrovnaným hlasem a nahlas se zasmál jeho nesouhlasnému výrazu.

,,A co by se stalo, kdyby ses přestal ovládat?“ snažil se Naruto nasadit lhostejný tón, ale Sasukemu neunikla dychtivost, která se mu zračila v očích plných očekávání. Se svůdným úsměvem se k němu naklonil.

,,Pak by jsi v tuto chvíli sténal rozkoší, položený na posteli a pode mnou,“ zašeptal mu do ucha a jemně skousl Narutův ušní lalůček. Naruto zavřel oči, chvíli si to představoval a pak slastně zapředl. Ale dříve, než po Sasukem stačil chňapnout a prorazit jeho zábranami, Uchiha se od něj odtáhl se zvláštním křeněním. Vypadalo to, že je sám se sebou nanejvýš spokojený, ovšem Naruto na tom byl o poznání hůř.

,,Tak se ovládat přestaň,“ navrhl s nadějí v hlase, která pohasla zároveň se Sasukeho zápornou reakcí.

,,Dnes ne. Nechci nic uspěchat. Chci si tě pomalu vychutnávat,“ usmál se jako andílek a znovu se musel zasmát Narutovému výrazu. ,,Jsi sladký, když se urazíš.“

,,Nechci být sladký, chci být tvůj,“ zavrčel odměřeně a založil si ruce na prsou, posazený v tureckém sedu jako Sasuke.

,,Ale Naruto, ty už jsi můj.“

,,Víš, jak to myslím!“

,,Tedy, kam se poděla tvá nevinnost…Budeš, už brzy, teď bych se raději vyspal.“ S těmito slovy se natáhl pro deku, lehl si a přikryl se k pasu. Naruto stále seděl s tvářemi trucovitě nafouklými, ale jakmile Sasuke zhasnul světlo, začal znovu vnímat věci okolo- jako třeba bouřku. Během další vteřiny ležel těsně u něj, natisknutý k němu v křečovitém objetí a víčky pevně semknutými.

,,Ale no tak, víš přece, že se bát nemusíš,“ konejšil ho Sasuke s úsměvem, ale byl rád, že ho má takhle u sebe. Naruto neodpověděl, byl kolébán Sasukeho sametovým hlasem i jeho vůní, že sotva vnímal. Ještě stačil nesrozumitelně zamumlat přání dobré noci a poddal se únavě.

Sasukemu trvalo usínání o trochu déle, musel si to nejdříve všechno srovnat v hlavě. Dopadlo to mnohem lépe, než si vůbec troufal doufat. Konečně, po tom všem strádání, ho má vedle sebe v náruči. Byl moc rád, že Naruto náhodou cítil úplně to samé- bál se, že kdyby ho tu měl a on by protestoval, vzal by si ho třeba i násilím. Tahle možnost ho děsila, ale věděl, že své touze a chtíči by podlehl lehce…