Část 4.

Bylo zrovna kolem osmé ráno, když se bytem nesl vyděšený výkřik, který Sasukeho ihned probudil. Otevřel oči a pohlédl do těch Narutových, ve kterých se zračil údiv.

„Co to děláš?“ zabručel rozespale a nechápavě si ho prohlížel. Vypadal překvapeně a taky vypadal, že si nic nepamatuje.

„My jsme spolu… to… spali?“ vykoktal ze sebe přiškrceným hlasem plným očekávání i strachu Naruto a usilovně se snažil si na něco vzpomenout. Sasuke se díval, jak si chlapec vedle něj tiskne k tělu deku a musel se nahlas zasmát. Musel to říct, nechtěl si nechat ujít výraz v jeho tváři.

„Ještě ne, ale nebýt mě a mé sebekontroly, už bychom to měli dávno za sebou. Netušil jsem, že jsi tak… divoký,“ řekl uznale a mrkl na Naruta, který se okamžitě odporoučel zrudnout. Zděšeně zalapal po dechu a nevěřícně třeštil oči na svého přítele, který se teď pobaveně šklebil.

„Jsi rozhodně noční tvor, Naruto,“ popichoval ho dál a nemohl se dostatečně nabažit pohledu na Naruta, který vypadal, že co neviděl omdlí studem. Po těchto slovech by se nejraději sebral a už nikdy mu nešel na oči- rázem si vzpomněl na každý detail.

„To ty jsi mě začal líbat,“ pokusil se bránit, aby to nevypadalo, že všechnu vinu nese on. Samozřejmě, Sasuke se tak lehce nedal.

„Objal jsi mě.“

„Protože jsem se lekl hromu!“

„Objal jsi mě, co jsi čekal, že se otočím a budu spát dál? Možná, že ty si už nepamatuješ, jak ses chvěl v koutě, ale já jo. Prostě jsem neodolal…“ Naruto se zarazil a jeho rozhořčení vystřídalo zahanbení.

„Promiň… Jsem rád, že jsi to udělal, sám bych k tomu neměl odvahu,“ sklopil hlavu s kajícným výrazem v očích, což Sasukeho ihned obměkčilo.

„Já vím, jednal jsem čistě instinktivně. Věděl jsem, že kdyby se včera stalo něco víc, ráno bys mě obvinil ze znásilnění,“ řekl posměšně, pohladil Naruta po tváři a zvedl se z postele. Naruto, když Sasuke ruku odtáhl, zklamaně zahučel a se zmateným pohledem sledoval, jak se shýbá pro své oblečení.

„Co to děláš?“

„Obleč se, jdeme se podívat na tvůj byt, v jakém stavu je.“

***

Nemohl tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát? A proč jemu, zase? Narutovi se do očí draly slzy vzteku nad sebou samým. Teď už mu nezbývalo nic jiného než si přiznat, že je ten největší idiot na světě. A soudě podle Sasukeho výrazu šlo poznat, že si myslí úplně totéž.

„Naruto?“

„Hm?“

„Už jsem ti někdy řekl, že jsi ubožák?“

„Jasně, dík za připomenutí. Mám pocit, že párkrát ti to vyklouzlo.“ Oba chlapci stáli před Narutovým bytem a zírali na tu spoušť uvnitř.

„Jak jsi mohl v tom slejváku nechat otevřená všechna okna?“ podivil se Sasuke a měl sto chutí dát mu ránu na probrání.

„Bylo hezky a chtěl jsem, aby se rychle vyvětralo, ale pak jsem na to zapomněl…“ Naruto nasadil jeden ze svých dětských úsměvů a Sasuke musel uhnout pohledem, aby po něm neskočil.

„Chápu, stejně jako na to, že si napouštíš vanu. Naruto, ty jsi beznadějný případ,“ vrtěl hlavou s povzdechem a zavřenýma očima.

„Kdybych se nerozhodl zapomenout na vanu, teď bychom tu spolu nestáli, pamatuješ?“ připomněl mu Naruto ve snaze získat ho na svou stranu. Popravdě, fungovalo to mnohem lépe, než čekal. Sasuke se na chvíli zamyslel a po tváři se mu rozlil sladký úsměv, než k Narutovi přistoupil a sklonil se k němu.

„To je pravda, někdy dokážeš být i bystrý, Naruto. A protože byt stále neuschl a máš tam více vody než předtím, sbal si oblečení a kartáček na zuby, strávíš pár dní u mě. A já ti slibuju, že na tu dobu budeš ještě hodně dlouho vzpomínat,“ zašeptal svůdným hlasem, rukama mu vjel do vlasů a jakmile po očku zkontroloval, že jsou sami, přitiskl své rty na Narutovy a ochutnával je.

A mezitím, co tam stáli u otevřených dveří, je někdo pozoroval. I přes její výrazné růžové vlasy si Sasuke ani Naruto nevšimli, jak se schovává za keřem. Ani jeden z nich netušil, že se v tuto chvíli této dívce nadobro zbořil svět a její zelené oči se plnily slzami…