Část druhá

Proč? Proč mu to najednou přijde všechno naprosto nesmyslné, bezúčelné, zbytečné? Je tomu týden, co se těmito ulicemi ubíral směrem domů, a za celou tu dobu si na podivný zážitek z minulého pátku vzpomněl sotva párkrát.

Stejná cesta, stejný čas, stejné místo, stejné otázky…jiný člověk. Již ráno slunce vycházelo, aby mohlo svět po celý den spalovat ve své náruči, teď ho však znenadání jakoby odnikud (a přece ze všech stran) zakryla hradba bezvýrazných mračen. Shlížel do hlubin putující vody, jež najednou byla zrcadlem těžké oblohy, jeho myšlenek. Hořce se pro sebe usmál. Jestli se jeho nálada mění s rozmary počasí, tak je na tom opravdu zle.

Tenhle večer byl jiný. Všude, kam se Arashi podíval, co zaslechl, co si myslel…Všude byla nicneříkající šedá. Doufal, že dneškem skončí to ustavičné naplavování usazenin z řečiště v jeho hlavě, že k němu bude moci usednout se sítem a oddělit zlato od odpadu, že mu pořádný trénink pomůže se od těch myšlenek na chvíli odpoutat; a pak si je urovnat a najít odpovědi. Nepomyslel, že by to mohlo být naopak. Už je to sedm let, co se začal věnovat aikidu, a nejenže si na dojo zvykl natolik, že mu bylo druhým domovem, ale i dojo jako by si zvyklo na něj. Oproti jiným učňům, kteří cvičili srovnatelně dlouhou dobu, byl bezesporu o několik úrovní výše. Schopnost rychlého učení patřila k jeho nejlepším kvalitám, a tak se za poslední roky o něm v doju vědělo, ačkoli on sám o pozornost stál ze všeho nejméně. A možná také proto se k němu ostatní chovali s úctou a respektem, avšak ne jako k vrstevníkovi jim rovnému. Další věc, o kterou nestál, a dařilo se mu. Už ve svých deseti letech, kdy poprvé vstoupil na cvičiště, se raději tiše soustředil na svůj rozvoj než na lidi okolo, samozřejmě nepočítaje senseie. Hnusila se mu myšlenka, že by si na někom měl vypěstovat neopodstatněnou závislost. Nepotřebovali ho a on nepotřeboval je.

Co teď však potřeboval, bylo vyhrabat se z tohohle bláta. Obrátil hlavu vzhůru k zamračenému nebi, které jako by nevědělo, zda chce svět pod sebou obdařit mořem ledových slz, nebo ho zahřát v objetí květnového slunce. Jen nějaký impuls, který by dal jeho mysli dávku světla, nebo jí uvrhl do nekonečné temnoty. Cokoliv, ale už probůh nezůstávat na mrtvém bodě. Ano, za ten týden se toho změnilo hodně, a přece nic. Přemýšlel, proč mu vše přijde najednou tak jiné. Díval se na druhou stranu plazící se řeky, kde stála prázdná lavička. Žádný stojan, žádné plátno, žádný muž…Proč taky? Komu by se chtělo chodit v tomhle počasí ven, pokud by to nebylo za nějakými povinnostmi? Nebo toho cizího malíře odradil svým chováním? Ta představa mu na rtech vykouzlila úšklebek. Nepatrný, pohrdavý, samolibý…

„Tak přece se neumíš jen mračit.“

Na okamžik zalapal po dechu. Páteř mu probodávaly tisíce ledových jehliček, jež neměly nic společného se zvedajícím se studeným větrem. Melodický hlas ve vzdálenosti několika centimetrů od jeho ušního lalůčku za sebou nechával horkou lechtivou stopu. Když vycítil, že se osoba za ním vzdálila, s notnou dávkou sebeovládání se co nejklidněji narovnal…a otočil.

Chladný proudící vzduch cuchal mužovy zlatě hnědé vlasy a v hloubce pohledu medových očí Arashi poznal, že je to právě on, kdo navštěvoval protější břeh s paletou a štětci. Na čele se mu objevila vráska. Rozhodl se přerušit to nebezpečné ticho.

„Co chcete?“

Rtům neznámého neustále vládl lehký úsměv, který se nyní nepatrně rozšířil. Ta tvář nedovolila chlapci se podívat jinam.

„Promluvit si,“ zněla prostá odpověď.

,Na to bych sám nepřišel…‘

„Nevidím důvod.“ Vzdorovitost v Arashiho pohledu nyní nabrala slyšitelné podoby.

„Já ano.“ Jak jen to mohlo znít tak ledabyle a přesto podmanivě?

Ne, teď neměl chuť nechat se něčím ovládat. „Nechci ho slyšet.“

Další mandlové zajiskření. „A proč myslíš, že bych ti ho řekl?“

Začínal toho mít právě dost. Co sakra chce, že s ním takhle mluví? Zvuk těžkých kol za zády mu najednou přišel jako vysvobození. Do vlasů jim dopadly první kapky.

„Sbohem.“ Vmžiku se otočil a rozhodl se na toho muže už nikdy nepodívat.

Pohotová odpověď zastavila jeho kroky.

„Upřednostňuji ‚nashledanou’…“

Odfrkl si. V dalším okamžiku se obloha rozzářila jasným světlem a okolí přehlušil zvuk hromu.

„…Protože příště přijdeš ty za mnou, Arashi.“

Ta slova zašeptaná z těsné blízkosti u jeho ramene ho přikovala na místě. Spěšně se podíval za sebe. Společnost mu dělala už jen samota.