Část první

,Co vlastně od života chci?‚

Právě se proplétal mezi ševelícími lidmi, procházejícími se po pískové cestě třešňovými květy provoněného parku, když ho znovu napadla tatáž otázka, kterou si kladl několik posledních měsíců, více či méně často.

Jeho pravé rameno obtěžkával sportovní batoh obsahující kimono, láhev s vodou, přezůvky, peněženku a klíče od domu. Nerad se obtěžoval s taháním zbytečných věcí. A vlastně… kdybyste s Hikazem Arashim měli možnost promluvit, zjistili byste, že ani jeho mluvený projev zrovna nepřekypuje nějakými slovy navíc. Jednoduše už na to díky své odtažitosti, uzavřenosti a ledovému klidu neměl v povaze místo.

Brány parku ve své zamyšlenosti dávno nechal za sebou a od autobusové zastávky ho nyní dělilo jen pár metrů. Bez jakéhokoliv zdlouhavého uvažování jí o několik kroků míjel a zastavil se u masivního kovového zábradlí, o které se následně lokty opřel. V nepřítomném pohledu jeho průzračně šedých očí se odrážela hladina řeky a on nechal své myšlenky volně plout po vzoru vody pod ním. Navzdory večerní hodině bylo venku stále hodně lidí a vzduch si udržoval většinu své teploty z jarního odpoledne. Byl vlahý, téměř sytý, prostoupený nekonečným množstvím zlatavých paprsků zapadajícího slunce, které se odrážely od poskakujících vlnek a zaháněly stíny v chlapcově unaveném obličeji. Téměř neslyšně si povzdechl a rukou prohrábl kštici uhlově černých vlasů, jejichž pramínky volně spadaly podél jeho bledých tváří.

Měl rád cestu z doja domů. Tréninky ho vždy dokázaly naprosto odreagovat a cítil se po nich příjemně uvolněný. Dnes tomu všemu k dobru jen přidalo krásné počasí. Rozhlédl se kolem sebe a pohled mu padl na protější břeh. Na dřevěných lavičkách tam posedávali lidé zabráni do veselého hovoru, knihy nebo štětcem dokumentující okolí řeky. V této roční době a odlehlé části města nebyli pouliční malíři nic neobvyklého. Jeden z nich seděl na lavičce přímo naproti Arashimu a připevňoval zpola rozdělaný obraz na stojan. Jako zhypnotizovaný sledoval plynulé tahy umělcova štětce, aniž by jim jeho mysl věnovala sebemenší pozornost. Nejasně si uvědomoval, že tu toho muže vídá již několik posledních týdnů. Vždy na tom samém místě v tu samou dobu. Už si ani neuměl představit páteční večery bez této poklidné scenérie.

Nějaký čas pak setrval v jejím bezduchém pozorování, když mu z nenadání došla jedna věc. Na tváři se mu mihl udivený výraz.

Ten mladý malíř naproti, který se v době jeho myšlenkové nepřítomnosti zvedl od obrazu a teď se opíral o zábradlí u řeky, se na něj dívá. Vytrvale, nepřetržitě. Zkoumavě, a přece jakoby o něm věděl vše…

,Nebo se mi to jen zdá?‘

Na tu dálku nebyl schopný stoprocentně určit směr mužova pohledu. Klidně to může být pozdní slunce, kdo si zahrává s jeho otupělými smysly. Nyní však byly zbystřeny avantgardním chováním neznámého. Necelá minuta, a každá její vteřina by dokázala pohltit celý věk. Nebyl schopný uhnout očima jinam. Když pak muž ledabyle pokynul pravým zápěstím, přivolávaje ho k sobě němým gestem, chlapec to nevydržel a zmateně se podíval za sebe, jestli náhodou ten upřený pohled už od začátku nepatřil někomu úplně jinému. Lidé bez zájmu procházející kolem ho však ještě více utvrdili v neblahém pocitu, že to je právě on, kdo byl vyzván přejít po nedalekém dřevěném mostě na druhý břeh, ke kterému se teď obrátil se zamračenou tváří.

Očekávaný autobus dal Arashimu o svém příjezdu vědět se skřípavým doprovodem brzd. Ledové oči vyslaly zpod zkrabatěného obočí neznámému poslední nevraživý pohled, načež se chlapec nekompromisně otočil k řece zády a nastoupil do téměř plného vozidla. Spolu se zavřením dveří zmizela i jistota spalující hedvábné nitě, vytvářené milionem drobných pavoučků, a na rozkaz záhadného cizince ulpívající na Arashiho zátylku.

Oddechl si. Měl pocit, že mu ze srdce právě spadl obrovský balvan, avšak ihned se za to v duchu napomenul.

,Chováš se jako idiot…‘

Žádný balvan tu přece nikdy nebyl.