Část třetí

Ne, nebyl z těch, kteří by se dali pár slovy jen tak zmanipulovat. Na takové lidi vždy pohlížel s opovržením, nebyli hodni žádné úcty.

Déšť si za pár dnů stačil vybrat svou daň a znovu předal žezlo mírnému slunci. Stál v obvyklou dobu na obvyklém místě, jeho pohled směřoval obvyklým směrem. Přes to přese všechno byla jeho nálada vskutku neobvyklá. Mezi zuby drtil stéblo suché trávy a byl každou vteřinu podrážděnější. Ten týpek naproti se na něj ani jednou nepodíval. Ani minule, ani předminule. Jen tam tak sedí a maluje, maluje, maluje…

‚Jak se opovažuje?!‘

Kdykoliv si na něj vzpomněl, klesl ukazatel Arashiho rozpoložení pod bod mrazu. Opravdu netušil, proč se jeho mysl zaměstnává takovou zbytečností. Stejně vždy nakonec dospěl k závěru, že nemá smysl se tím dál zabývat, a pustil toho podivínského patlala z hlavy, jak nejrychleji to šlo. Jen kdyby se tam znovu nevracel…

Jak tam tak nehybně stál, lidé za ním mezitím nasedali do posledního dnešního spoje. Rozhodl se. Odkládáním se problém nevyřeší. Dnes půjde domů pěšky…

Byl tady. Na druhé straně. Cesta sem mu přišla nekonečně dlouhá, každé prkno dřevěné lávky jako by chtělo přimět jeho chodidla, aby k němu přirostla, a přesto se mu zdálo, že ji přešel za nepřirozeně krátký čas. Přes mužovo rameno sledoval jeho práci. Nikdo z nich dlouho nepromluvil, dokud…

„Dal sis docela načas.“

Ten hlas chlapci znovu vyhnal vzduch z plic. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, čímž dal doplnit jeho zásobám. „Co po mně chcete?“

Neznámý nejdříve dokončil několik jemných tahů, než znovu promluvil.

„To už jsem ti, myslím, řekl minule…?“

Arashi si stále držel nepřístupnou tvář, ačkoli na něj malíř nemohl vidět. Dobře, takhle to tedy nepůjde…Přistoupil blíž, takže mu teď stál po boku, avšak pohled celou dobu upíral kamsi do neznáma.

„Odkud znáte mé jméno?“

Mužovy rty opustil zvuk lehkého pobavení.

„Záleží na tom?“

Nastalo opět zamyšlené ticho. Tedy zamyšlené hlavně pro Arashiho. Nechápal to. Najednou se cítil být spíš klidný a možná trochu…zklamaný? Ale proč? Co si od toho vlastně sliboval? S mírnou zvědavostí si lépe prohlédl onoho člověka, jenž mu několika málo větami ukradl vskutku nemálo myšlenek posledních čtrnácti dnů. Tichý hlásek v jeho hlavě mu našeptával, že ho určitě viděl už někdy dříve a za odlišných okolností. Jeho hnědé vlasy byly nepatrně kratší než ty Arashiho a sem tam některý jejich pramínek zabloudil do mírumilovně se usmívajících očí, které nespouštěl z plátna. Odhadoval, že mírně plandavé černé kalhoty a béžové triko s dlouhými rukávy a límcem zakrývají velmi štíhlou, ne však vychrtlou postavu. Celkově muž působil hodně mladě. Mohlo mu být tak dvaadvacet, třiadvacet nejvíc.

Uplynulo ještě pár minut, než s úsměvem odložil paletu a štětec vedle sebe na lavičku a s rukama nad hlavou se protáhl. Poté přes obraz přehodil kus jakési velmi jemné látky a začal sbírat své věci.

„Nevím jak ty, ale já dostal chuť na trochu dobrého sashimi.“ Poprvé za ten dlouhý čas na chlapce zpříma pohlédl. Ten jeho pohled bez milosti opětoval.

„Nezdá se vám nefér, že znáte mé jméno a já neznám vaše?“

„Á promiň. Zapomněl jsem se ti představit.“ Starší z nich se omluvně podrbal na týle hlavy. „Říkej mi Minato.“

————————————————————————————————

Uplynul bezmála rok. Arashiho život se za tu dobu stačil z podstaty změnit, a přesto zůstával stále stejný.

Právě vystupoval z plného autobusu do horkého jarního odpoledne. Byl nejteplejší den od začátku roku, v hromadných dopravních prostředcích bylo v tuto dobu k zalknutí, a tak s vděkem hltal těžký, téměř pálivý venkovní vzduch plnými doušky. Jeho nohy automaticky vyšly směrem, kterým se nacházela tréninková hala, a jeho rty se neubránily neznatelnému úsměvu. Říkal si, jak by se asi teď cítil, kdyby tenkrát Minatovo pozvání odmítl. Někoho podobného Arashi nikdy před tím nepotkal. Byl to on, s kým se dovedl bavit celé hodiny o hudbě, umění, knihách, o dnešní společnosti, a na druhou stranu s ním dokázal sdílet příjemné chvíle ticha. Byl to on, kdo nacházel odpovědi na jeho otázky, dovedl ho na konec nebezpečných teorií a úvah a následně otevřel dveře novým, které pak společně celé dny rozvíjeli a promýšleli. To on dával slovu přítel jiný rozměr, a když chlapcovy myšlenky protkalo vlákno prázdnoty, nikdo jiný je nedoplnil lépe než právě on. Maloval jeho život nevyčerpatelným spektrem svých palet a za to mu byl Arashi nevýslovně vděčný, ačkoli nikdy nic podobného neřekl. Nemusel.

Chladné šatny skýtaly oproti pekelné výhni příjemnou a vítanou změnu. Poté, co se převlékl do kimona a naskládal své věci do skříňky, se spokojeně s vidinou tradičního tréninku odebral na místo samotného cvičení. Dobrá nálada mu však neměla vydržet dlouho. Jakmile dorazil jejich sensei a Arashi pohlédl na osobu, která kráčela za ním, doslova zmrzl na místě a v hlavě se mu vyrojily tisíce nových otázek, doprovázené odpovědí na jednu starou.