Černá kočka

,,Ichiru, hledal jsem Tě!“ volal z dálky na své dvojče Zero. Ichiru stál pod rozkvetlými sakurami, tvář nastavenou padajícím lístkům v bílých a růžových tónech. Bylo časně ráno, vzduch byl příjemně vlahý, sedal si na vše, co se mu postavilo do cesty. Zelená jarní tráva se pod kapkami vody shýbala k zemi. Ichiru měl od padající mlhy vlasy postříbřené a slepené dohromady.

,,Bráško!“ probral se Ichiru ze snění. Vesele se rozběhl jemným závojem za svým milovaným bratrem, který vydýchával naběhané metry po městě.

,,Co myslíš? Jak rychle asi padají?“ zazářil Ichiru a otočil se znovu na sakurový sníh.

,,To netuším.“ odkašlal si Zero. Zvedl hlavu vzhůru a teprve pak si všimnul.

,,Ichiru, pojď sem.“ oslovil něžně svého bratra. Ten jakoby netušil, oč jde, se k němu bezstarostně přitočil. Zerovy laskavé ruce mu upravily neposedný límec, co se mu rozšklebil do dvou různých stran. Když mu ho zapnul až ke krku, dlaní mu přejel ještě po vlasech, aby setřel vodu, která mu na ně napadla, a pak mu nandal kapuci.

,,Děkuju, Zero.“ věnoval mu vděčný úsměv.

,,Pojď, půjdeme domů.“ Vzal dvojčátko za ruku. Byla překvapivě teplá, ne jako obvykle studená jako kostka ledu. Zero si však uvědomoval, že to nemusí nutně znamenat, že je Ichiru zdravý, i když by si to, už kvůli němu, hodně přál.

,,Un,“ přikývnul, aby si Ichiru nevšimnul jeho ztrápeného obličeje, který nešikovně prozrazoval, nač myslí. Cestou si společně pobrukovali veselou melodii, drželi se za ručky, se kterými pohupovali do kroku a zastavovali se u všeho, co jim padlo do oka.

,,Zero! Podívej, ta černá kočka!“ zatahal Ichiru brášku za ruku za kterou se vedli. Nechtěl tím jen upozornit na elegantní stvoření na zídce, ale chtěl taky, aby ho pustil. Zero tomu gestu dobře rozuměl a tak ho pustil.

,,Dávej pozor, Ichiru!“ zavolal za ním ochranářsky. Ichiru kývnul, vyškrábal se k zídce a natáhnul k ní ruku. Ona si ho ale nevšímala, dál si čistila svůj pekelně temný kožich. Pohladil jí tedy po hřbetu, načež málem vyletěla z kůže a v sebeobraně po něm sekla drápem.

,,Au au.“ Syknul Ichiru a položil si dlaň na poraněné místo.

,,Ichiru?“ přispěchal k němu Zero. Sundal mu dlaň ze hřbetu ruky, aby se mohl lépe podívat.

,,Musíme hned domů.“ zavelel a tak pokračovali v cestě. Zero se bál, že když mu to rychle neošetří, mohlo by se mu to zanítit, byť to bylo malé škrábnutí. Za chvíli se dostali před jejich rodinný dům, nikdo však doma nebyl. Rodiče byli určitě zase na lovu těch bestií. Oni měli to štěstí, že je skoro na každém kroku nenápadně hlídal Yagari. Zero vylovil z hluboké kapsy kabátu klíč a tím samým klíčem za nimi důkladně zamknul, aby se k nim nemohl dostat žádný nežádaný host. Pomohl bratříčkovi z kabátu a poslal ho do jejich pokoje, aby tam na něj počkal. Došel pro lékárničku do koupelny, byla strčená na spodní poličce skříňky, kde byly ručníky a osušky. Spěšně prohlédl obsah kufříku, ze kterého vybral pouze náplast a dezinfekci. Vrátil ho zpátky, namočil kapesník a odebral se do pokojíčku. Ichiru ležel na posteli schoulený v klubíčku, podrápanou ruku položenou na polštáři. Jakmile cvakly dveře, otočil se na příchozího s podivným úlekem, jenž se mu odrážel ve fialových očích. Zero si jich všiml, jak se na něj upřeně dívají, jak se lesknou, nechtěl se ho ale zatím ptát, jak mu je. Posadil se na kraj postele, navlhčeným rohem kapesníku opatrně přejel po kraji škrábanců. Ichiru se ani nehnul, zpod unavených víček sledoval bratrovu pečlivou práci. Ten si dával značně na čas, nechtěl nechat v zarudlé ráně jedinou nečistotu, která by mohla později dělat neplechu. Teď přišla ta nepříjemnější část. Nanesl na kapesník žlutou ostře zapáchající látku a rychle, než by si to mohl bratr rozmyslet a ucuknout, mu ji přiložil na drápance. Ichiru se ale k jeho překvapení ani nehnul, stále se díval na vlídné pečovatelské ruce tím samým pohledem, jako před chvíli. Co vlastně mohl Zero čekat? Ichiru se po čase naučil přijímat bolestivé rány tak, aby si na ně zvyknul a aby to příště bolelo o to méně.

,,Děkuji, Zero,‘‘ hlesnul bělovlasý klučina, když mu zbytky desinfekce na ránách bratr schoval pod velikou polštářkovou náplast ve tvaru čtverce. Usmál se a pokynul bráškovi, aby se pohnul kousek vzad. Vytáhnul z pod něho peřinu, zahřátou jen na tom místě, kde Ichiru ležel a pokusil se ho tím samým teplým kusem přikrýt. Ichiru se oklepal zimou, když deka dopadla zpět na své místo. Zero, který měl oči všude, si toho dost dobře všimnul a tak se přišoupnul k bratrovi. Oběma jim mráz běhal po zádech, vykračoval si tam a zase zpátky, Zerovy nenechavé ruce se ho snažily vyhnat z bratrových zad. Za chvíli se mu to povedlo, Ichiru s ošetřenou rukou položenou na bratrově tváři, usnul.