Cestou tam

Nálada v táboře byla prachmizerná. Nori si leštil palici, jako by ten kus ledabyle zformovaného železa měl přijít rovnou do pamětní síně, a Bofur vařil večeři s naprostým soustředěním, zcela nepřiměřeným té troše guláše. Jen Fili se nesnažil předstírat nic. Zíral do ohně, nespokojeně se vrtěl a mračil se jako čert.
Thorin strávil hezkou chvíli u poníků, a když se konečně vynořil ze tmy, při pohledu na zachmuřenou skupinku si trochu povzdechl.
„Fili,“ řekl napůl odevzdaně, napůl už krapet popuzeně. „Nech toho konečně. Je to tak lepší.“
Fili zdvihl oči. „Lepší pro tebe,“ odsekl a zamračil se ještě víc, když si uvědomil, jak dětinsky a trucovitě to zní. „Vždycky jsme byli spolu. Je divné nemít ho poblíž. Nebylo správné ho z téhle výpravy vyloučit.“
„Moje důvody znáš,“ řekl Thorin a posadil se k ohni.
„Vím, co jsi řekl. Že je Kili moc mladý, moc nezodpovědný, nemá zkušenosti.“
„Bít se ale umí,“ prohodil Bofur jakoby nic a honem strčil hlavu do hrnce, aby se na něj zase rychle zapomnělo.
„Tak už dost,“ zavrčel Thorin. „Nori, vezmeš si pak první hlídku. Vstáváme brzy, máme na cestu na Výšinku jenom tři dny.“
Navečeři se mlčky. Fili si připadal tak trochu ztracený a napůl litoval, že se na tuhle výpravu tak ochotně hlásil. Cena mu v téhle chvíli připadala příliš vysoká a nebyl ochotný začít předstírat, že s Thorinem souhlasí. Kiliho společnost mu chyběla – ne že by byli spolu úplně pořád, to ne, ale vlastně ano, a takováhle záležitost… Navíc teď měl být tím nejmladším z výpravy on sám a z toho neměl radost o nic větší. Thorin měl sklony být ke svým synovcům ochranitelský trochu nevyrovnaným způsobem, podle toho, jestli v něm zrovna vítězil král nebo příbuzný; neprotěžoval je, to ne, spíš dostávali úkolů více než jiní. Teď si ale byl Fili jistý, že se stal Kili obětí právě té královské Thorinovy stránky.
Zabalil se do přikrývky a zavřel oči. Dokud byli jenom čtyři, střídat se v hlídkách bylo nepříjemné a každý kus spánku přišel vhod.
Druhý den ráno s rozbřeskem nasedli na poníky a vyjeli k Výšince, kde se měli setkat s Gandalfem; a stejně tak třetí den, i čtvrtý. Cesta byla docela příjemná, protože počasí jim přálo, a na téhle straně hor trpaslíci neměli mnoho nepřátel, na které by si museli dávat pozor.
Bez potíží našli vesnici, kterou jim čaroděj popsal. Byla maličká, stavěná po lidském způsobu, kdy se kolem hlavní cesty mačkala hromádka nesourodých domů, a nad hlavami se pohupovaly vývěsní štíty řemeslníků. Dokonce tu neměli ani opravdovou hospodu. Zdejší lidé nebyli na trpaslíky zvyklí a prohlíželi si je podezřívavě. Přesto se jim podařilo nakoupit nějaké zásoby a zjistit, kterému z kopečků v dohledu se tu říká Výšinka.
Dojeli tam po dosud znatelné staré cestě, která zbyla z dob, kdy se na Výšince držely hlídky kvůli skřetům – Gandalf tam však dosud nebyl, ani žádné znamení jeho přítomnosti; a do určené doby nepřijel. Thorin kvůli tomu vypadal znepokojeně, mračil se a ostatním odpovídal sotva na půl úst. Po chvíli přemýšlení se rozhodl počkat ještě den.
On ani jeho společníci netušili, že krátce po nich přijelo do vesnice několik nepěkných individuí, velkých lidí, kteří si se zájmem vyslechli nejnovější drby o trpaslících a o tom, že se trpaslíci zajímali o vrch Výšinka, přičemž je nikdo neviděl se odtamtud vracet.
Lidé – špinaví, zarostlí muži se zašlými zbraněmi a sešmajdanými botami na nohou – se na sebe při těch zprávách jen významně zašklebili. Bylo jich šest a byli zvyklí svému štěstí trochu napomoct. Trpaslíci měli být jen čtyři a jistě se ve zdejším kraji cítí bezpečně. Jejich popis odpovídal bezvadně. Vůdcem výpravy je nepochybně Thorin Pavéza, trpaslík, který nosí na ramenou velice cennou hlavu.
Naši trpaslíci zatím odpočívali, jak umí odpočívat jen někdo, kdo takovou příležitost často nedostává. Našli si šikovné místo, obstojně skryté pohledům z okolí, po několika dnech na cestě si užívali lenošení a věnovali se leda drobným opravám na vybavení. Poníci se svázanýma předníma nohama zatím courali okolo a využívali zřídkavých chvil svobody k tomu, aby si našli tu nejlepší trávu. Bofur s Norim se střídali ve vymýšlení dalších slok nesmyslných písniček – na každé Noriho slovo vymyslel Bofur deset, ale to jim nevadilo, smáli se a sázeli o tolik piv, že kdyby jednou mělo přijít na splacení výhry, opil by se celý Durinův národ.
Fili přišel z lesa s několika králíky a teď je hbitě stahoval z kůže. Thorin jen ležel v trávě a pozoroval, jak se mu rychle míhají prsty nad jejich dnešní večeří. Filiho věčně dobrá nálada se ještě nevrátila, ale Thorin mu to ani neměl za zlé. Ačkoli byli oba jeho synovci již plnoletí, on v nich stále viděl děti, které je třeba chránit, učit je a přistupovat k nim s jakousi shovívavostí. V jejich občas trochu únavné nerozlučnosti a semknutosti viděl záruku toho, že až se jednou stane Fili králem – samozřejmě za velice dlouhou dobu, protože Thorin se cítil na vrcholu sil a hodlal na něm ještě dlouho pobýt – nevzniknou žádné rozmíšky a rozbroje, naopak mu bude Kili setrvalou oporou.
„Co když se Gandalf neukáže?“ prohodil Fili a na okamžik vzhlédl od králíků k Thorinovi.
„Není mu podobné nepřijít na domluvený sraz,“ řekl Thorin. „Náš další postup závisel zcela na zprávách, které měl přinést. Uvidíme zítra. Myslím, že když se neukáže, pojedeme všichni na naši rodovou sešlost a rozhodneme tam.“
Fili jen přikývl. Vidina Osamělé hory se kolem nich vznášela mámivá, ale neskutečná a tak vzdálená… Dosud jich bylo dvanáct a to bylo příliš málo, jak na cestu samou, tak na všechny ty záležitosti, na které mělo dojít u Hory. Thorin si nepřestával dělat naděje, že na sešlosti, kde byl duch Ereboru přítomnější než za všedních dní v nových domovech, přesvědčí i další trpaslíky k účasti na tomto podivuhodném podniku.
Pomalu se zešeřilo, zatímco se pořádně najedli a zalili králičí maso trochou slabého piva, které získali ve vesnici. Nori sundal z ohně kotlík se zbytky a hodil do plamenů tlusté poleno. Kolem se rozlétaly oranžové jiskry a zapadly neškodně do trávy. Odněkud z tmavých korun stromů nespokojeně zakřičel pták, jinak ale vládlo ticho.
„Bofure?“
„První hlídka,“ přikývl Bofur a přitáhl si přikrývku přes ramena. „Zítra bychom mohli ještě zkusit štěstí ve vesnici. Pár měďáků by se hodilo, kdyby potřebovali -„
Pak během nepatrného okamžiku bylo všechno jinak. Pryč byl pokoj i ticho, večerní lenošení i plány na druhý den. Z roští se s hlasitým křikem vyřítilo několik chlapů a v rukou drželi ošklivě vyhlížející kusy železa.
Thorin byl první, kdo vyskočil a tasil, ale ani ostatní nezůstávali pozadu. Kdyby ti muži tušili, na jak zkušené trpaslíky připadli, jistě by čekali za půlnoc, až bude většina z nich spát a oni získají moment překvapení. To se jim ale nechtělo – a tak se teď strhla mnohem ostřejší bitka, než čekali.
Vyplašení poníci hlasitě ržáli a dupali a jenom zhoršovali zmatek. Thorin mocným hlasem vykřikl trpasličí bojový pokřik, a Fili s Bofurem mu sborově odpověděli. Nori měl zrovna dost práce s jedním mužů, se kterým se válel po zemi, a k pokřiku se nedostal. Meče, sekery a palice do sebe naráželi s hlasitým kovovým třeskem.
Přes veškerou udatnost by se trpaslíkům s přesilou vedlo moc zle, kdyby se jim nedostalo nečekané pomoci. Bofur už byl přesvědčen, že se blíží jeho poslední hodinka, když tu mu kolem hlavy zasvištěl šíp! Prolétl srdcem jeho protivníka a muž se s překvapeně vytřeštěnýma očima skácel k zemi. Thorin, který stál sám proti dvěma protivníkům, vzápětí zjistil, že už bojuje jen s jedním. Další s úpěním padl se šípem v noze. Pak někdo rozkopl oheň, v šeru se jednotlivé postavy nedaly tak dobře rozeznat, a to byl patrně důvod, proč se místo dalšího šípu z roští vyřítil lukostřelec osobně a obořil se mečem na nejbližšího z mužů.
„Khazad ai-menu!“ vykřikl při tom.
„Kili!“ vykřikl Fili, což znělo méně bojovně, ale o to radostněji, a s novou vervou se pustil do boje.
Muži, vyplašení náhlými ztrátami, a ve zmatku přesvědčení, že se trpaslíkům přiřítila nezměrná přesila, ztratili veškerý bojový elán. Netrvalo dlouho, a nezůstal tam žádný živý člověk; tři leželi mrtví na zemi a další tři se prodírali houštím pryč a netoužili po ničem víc, než aby utekli co nejdál.
Bratři se krátce objali; Kili se pak s provinilým výrazem otočil k Thorinovi, který si nebyl jist, jestli se má začít vztekat, nebo svého synovce obejmout.
„Napřed tohle,“ máchl mečem kolem sebe. „Někdo zraněný?“ Ukázalo se, že měli štěstí, a nikdo neměl nic horšího než bouli nebo oděrku. Zůstávat však na místě, kde bylo prolito tolik krve a leželi mrtví, nechtěli. Sbalili ležení, pochytali vyděšené poníky, a utábořili se z druhé strany Výšinky. Těla pobudů nechali dravým zvířatům. Takoví si pohřbít nezasloužili.
Znovu rozdělali oheň, protože nikdo nevěřil, že by se ti muži ještě odvážili vrátit, a pak přišla chvíle, kdy stál Kili před Thorinem, tvářil se provinile, a Thorin se mračil jako čert.
„Má dobrou mušku,“ podotkl Nori.
„Bojoval dobře,“ přidal se Bofur a zabafal z dýmky. „Na to, že nemá zkušenosti, a je tak mladý, nás sledoval úplně nenápadně. Snad bylo jen trochu nezodpovědné -„
„Bofure,“ řekl Thorin, „nech toho a neobracej proti mně má vlastní slova. Neuposlechl můj rozkaz. Měl bych ho vrátit zpátky domů.“
„Thorine,“ řekl Fili, „čeká nás nebezpečná výprava a všichni můžeme přijít o život. Vím, že jsi se bál, že nezůstane nikdo našeho rodu, kdo by se po tobě stal vůdcem…“
Kili se zatvářil trochu překvapeně a Bofur si v duchu povzdechl. Tu duši bezelstnou opravdu nenapadlo, jaké má Thorin skutečné motivace nechat ho stranou?
„… ale tohle není řešení. Když nedostaneme Horu zpátky, jaképak království? Tolik jsi hledal schopné bojovníky a teď odmítáš jednoho skutečně dobrého, kterého vede náklonnost i skutečný zájem.“ Fili se trochu pousmál. „Dám na něj pozor. Vždycky jsem dával.“
„Hej!“
Thorinův pohled zmírnil. „Zdá se, že jste všichni proti mně,“ řekl a Kili se celý rozzářil.
„Takže můžu s vámi?“
„Budeš muset,“ řekl Thorin suše. „Jinak nebude s Filim k vydržení, o Bofurových průpovídkách ani nemluvím.“
Oba bratři se na sebe nadšeně zakřenili a strčili do sebe. Thorin si povzdechl. Takováhle gesta, která připomínala, jací jsou ve skutečnosti ještě kluci, věci moc nepomáhala.
„To jsou mi překvapení,“ vystoupil z roští Gandalf. „Stačí, abych se maličko opozdil, a vy stihnete rozehnat bandu lovců hlav, a zase je vás o jednoho víc!“
„Gandalfe!“ zvolali trpaslíci. „Čekali jsme na vás.“
„Však už jsem tu. Slyšel jsem o těch lumpech a pospíšil si za vámi, přesto, jak vidím, jsem přišel pozdě. Jsem rád, že jste si s jejich přesilou poradili. Ti budou ještě dlouho vzpomínat na trpasličí železo!“
„Čert je vem,“ řekl Thorin. „Ale teď je nás třináct. To není dobré číslo.“
„Stejně jsem uvažoval, že bychom potřebovali lupiče,“ řekl Gandalf. „Někoho, koho drak nepozná po čichu. Bude čtrnáctý a v Hoře nám bude užitečný, a možná i dřív.“
„Znáte někoho takového?“ zeptal se Thorin a marně si lámal hlavu, koho by mohl mít Gandalf na mysli. Nevěděl o žádném národu, na kterém by si drak dosud nenabrousil zuby.
„Myslím, že znám,“ pousmál se Gandalf. „Mám pro vás spoustu zpráv a ještě víc jich bude, až bude naše společnost pohromadě. Je čas, Thorine, aby se věci daly do pohybu!“
Nori honem chystal pro Gandalfa, který jeho snažení sledoval velice souhlasným pohledem, večeři, a Bofur ležel u ohně a vypouštěl ze své dýmky voňavé obláčky. Sledoval Kiliho a Filiho, a když viděl, jak se spolu smějí, možná trochu víc chápal, proč Thorinovi připadají tak mladí. Jen tak pro sebe pokrčil rameny. Prostě na ně trochu dohlédne.
„Vypadá to, že jsem našel způsob, jakým se dostat do Hory… nebuďte netrpělivý, Thorine, všechno se včas dozvíte! Ještě zbývá mnoho k udělání. Pošlete zprávy všem, kteří mají s naší cestou co do činění. Sejdeme se v Hobitíně a slibuji vám, že až odtamtud budeme odcházet, bude vás přesně tak akorát!“

– Konec –