Chapter 1 – Everything Seems Pointless Now

Paprsky teplého slunce dopadaly na papíry na polozasypaném stole. Ty papíry tam takhle ležely už nejméně týden a nebyly jen na stole.

Byly všude..

Na zemi, pod stolem a dokonce na křesle, na kterém měl někdo sedět, avšak neseděl. Tenhle někdo měl totálně v paži, že se mu z kanceláře stává hotové papírnictví.

—————–POV—————–

­„Gaaro…“, byl podle tónu v hlase už zoufalý a unavený, ale i přesto se mě snažil tvrdohlavě přemluvit, abych přestal ‚emařit‘ – což byla slova která před pár minutami použil – a šel do práce.

Před nějakým časem mi totiž prý přeskočilo, protože jsem přestal vycházet z domu. Vztahy v mé rodině nabraly rychlý spád a celkově se zdálo, že bylo něco špatně. Se mnou, samozřejmě.

‚Asi puberta nebo co,‘ řekla nedávno Temari a všichni s ní ovšem souhlasili.

„Zmiz Kankuro.“, zavrčel jsem výhružně na zavřené dveře, za kterými stál můj bratr.

Do Kankura už po několikáte jakoby vjel život, „Tobě asi fakt uplně hráblo brácha! Okamžitě otevři ty dveře, seber se, a pojď do práce! Nikdo ti tohle tolerovat už nebude!“ okřikl mě a praštil pěstí do dveří, aby zdůraznil svá slova.

Rozhodl jsem se s ním nebavit. Odebral jsem se do kuchyně pro další kafe. Sám jsem nevěděl, co se mnou vlastně je.

Prostě jsem se jen nechtěl táhnout až do hlavní budovy, sednout si za ten nechutně nudný stůl a číst ty ještě nechutnější a nudnější dokumenty, které se poslední dobou motaly kolem naprostých zbytečností. 

Z neustálého vypisování, podepisování a rozepisování jsem začal dostávat křeče do zápěstí. Téměř celý svůj život jsem na zádech nosil obrovskou tykev z písku nasáklé krví, ale to se ani ZDALEKA NEVYROVNÁ té bolesti, když celý den musím sedět za stolem, skloněný, přičemž mi pouštní slunce propaluje díru skrz páteř. 

Kdo by jen tušil, že Suna, tak hrdá vesnice, má tolik ukňouraných, neustále si stěžujících a něco požadujících ninjů. Snad poprvé v životě jsem skutečně rád, že mám insomnii.

I po vylouhování Shukaku z mého těla jsem si na spánek nikdy nezvykl. 

Kankuro tam ještě dobré dvě hodiny mlátil na dveře a když už mu konečně došly síly, odešel.

Samozřejmě jsem věděl, že se bratr vrátí a tentokrát s ozbrojenou posilou = Temari.

Ozbrojenou proto, že ta nadává, řve, ječí a už vůbec není taková milá, jako bývala kdysi. Asi na ni taky jde trochu opožděná puberta. 

Chvíli jsem nehybně stál s hrnkem u pusy a zaposlouchával se, jestli někoho ode dveří neuslyším.

,Nevím, proč marním svůj čas s těmihle konverzacemi..Tak hrozně mě nebaví.. Kdy mě opustilo to nadšení pro věc? Za posledních pár měsíců si nepamatuji rozhovor, který by neobsahoval křik. Nemá cenu jim to vysvětlovat, když sám nemám nejmenší tušení, co je špatně.‘, běželo mi hlavou. 

Sledoval jsem skrz okno potemnělou cestičku vedoucí přímo k hlavní budově. Teoreticky, podle starých pravidel, jsem tam měl vlastě bydlet. Strávil jsem v té budově celé dětství, pokud se tomu tak dá říkat. 

Temari s Kankurem se rozhodli tam zůstat. Dobře si pamatuji ten den, kdy jsem jim oznámil, že si zabírám ten opuštěný barák stojící pěkných pár metrů od rušivého dění vesnice. Chtěl jsem mít svůj klid a možná jsem svým sourozencům chtěl dopřát trochu toho prostoru. 

Tou dobou jsem se už distancoval. Jako Kazekage jsem měl skoro nulovou možnost vzít si dovolenou. Na jednu stranu jsem to chápal, ale umřel jsem, a poté jsem byl hned oživen. Přesto jsem hned po návratu a pohřbu Chiyo sedl za stůl a dodělával hromadící se práci. 

——————————————-

Procházel jsem tichou uličkou kolem domů. Vzduch v Suně byl ve dne suchý a horký, až téměř při každém nadechnutí vypaloval plíce. V noci byla poměrně zima, ale zato se lépe dýchalo. Proto jsem měl rád procházky po večerech, kdy je klid, ticho, tma a ta potřebná dávka kyslíku byla pro mě jako heroin.

Vzpomněl jsem si na jednu hádku s Temari, která proběhla docela nedávno. Zachvělo mě u srdce. Asi štěstím? Že by mi vážně hádky přinášely pocit štěstí?..

Z myšlenek mě vyrušil podivný zvuk.

Připomínalo mi to tlumený výkřik.

Pomalu jsem otočil k odchodu domů a zarazil se. Tyhle zácuky jsem měl často. Jako to psychopatické dítě bych se bez zaváhání otočil se odkráčel s klidnou hlavou druhým směrem. Jenže situace se poněkud změnila. Byl jsem ve vesnici, výkřik zněl od brány a já byl Kazekage. Nemohl jsem to jen tak ignorovat.

Zrníčka jemného písku mi tiše křupaly pod botami, když jsem kráčel směrem ke zdroji toho zvuku.

Když jsem dorazil k bráně, bylo ticho. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že tenhle druh ticha nevěstí nikdy nic dobrého. Naposledy, když bylo takhle mrtvolné ticho, přifičel ten bezpohlavní egocentrický blonďák na svém jílovém kdoví-čím a skončil jsem pod kytičkama. 

Snažil jsem se ve tmě rozpoznat tvary. V průchodu bylo prázdno. U stěn bylo prázdno. Proč tohle bylo špatné znamení? Protože tam měli stát stráže. 

Nestál tam vůbec nikdo. 

Písek kolem mých nohou se začal pomaličku zvedat, a vytvořil pod nimi menší ‚plošinu‘, na které jsem se zvedl pár metrů nad zem. 

Ne, ani nahoře stráže nestáli. 

Někteří by podle výrazu v mé tváři řekli, že mě tenhle fakt vůbec nerozhodil, ale ve skutečnosti jsem začal trochu panikařit. Připravil jsem se na nejhorší. Prsty na rukou mi nekontrolovatelně cukaly a jen ten největší odborník na psychologii přes Sabaku no Gaaru, by poznal, že za to mohla nervozita. 

Čekal jsem na moment, kdy budu muset rychle jednat. Mé paranoidní Já mi napovídalo, že to bude velmi brzo.

Od té doby, co mě Shukaku nedobrovolně opustil, jsem byl takhle nervózní často. Ten uječený mýval byl možná hlavním aktérem ve hře „Gaarovo šílenství“, ale dával mi jistý pocit bezpečí. Když bylo zle, věděl jsem, že mám v záloze jeho, aby mě vytáhl z toho nejhoršího. 

Skukaku byl možná jedna velká písečná koule plná nenávisti, krvelačnosti a naprosté nepříčetnosti. O tom, že byl Shukaku ukázkový pošuk, by leckdo pochyboval. Každopádně mě nesčetněkrát zachránil, i když to nejspíš dělal hlavně pro sebe. 

Možná se mi celý jeho pobyt snažil udělat ze života co možná největší peklo, i když jsem se o jeho nucenou emigraci do mé hlavy neprosil, ale mohl jsem se na něj spolehnout, když šlo o boj. 

Druhý důvod, proč jsem byl tak nervózní, byl můj post. Post Kazekageho, který jsem si tak vydřel.

Chodíval jsem do boje s chladnou hlavou, bez starostí, protože mi záleželo jen na sobě a tak jsem nemusel bezhlavě skákat do ran mířených na druhé. Dost to ušetřilo čas. 

Jenže poté, co jsem dostal modro-bílý hábit a to stínítko na lampu, který bych měl nosit na hlavě, vzdal jsem se tím automaticky i své svobody. Teď bylo mou povinností bránit ostatní, i kdyby mě to mělo stát život. Což už stálo. 

Jednoduše jsem měl na krku životy tisíců lidí a taková představa byla pro mě trochu děsivá.

Ticho bylo tíživé. Bylo to jako plavat v oleji. Opět mi dělalo problém se nadechnout. Stráže nikde, celá vesnice zalezlá ve svých postelích a já byl na všechno sám. Já a mé paranoidní Já. 

Přesně to Já, se kterým je velice nepříjemné se dostat do takové situace.

Ozval se další zvuk. 

Tenhle byl ale silný. Projel mi ušima a zařezal se hluboko do mozku. 

‚Ten zvuk….‘

.

‚….Rolničky?‘

.

Najednou jsem si uvědomil, proč mi ten známý zvuk připadal tak silný. 

Bylo to proto, že se ozval přímo za mnou. 

S kamennou tváří jsem se pomalu otočil. 

Černé pláště s rudými mraky se zavlnily ve větru.

A netrvalo dlouho, než mě opět obklopila ta známá tma.