Chapter 2 – Confused and Slightly Terrified

Něco bylo jinak. Takhle jsem si smrt nepamatoval. Nebylo tady žádné ‚prozření‘, žadná metafora pro duši opouštějící mé tělo. Nebylo tady nic. 

Jen nekonečná tma, pomalu se měnící v oslepující záři.

Bělostné pramínky světla vymizely a zanechaly za sebou jen stopy v podobě nepříjemných barevných mžitek. Teprve v ten moment jsem se odvážil otevřít oči.

‚Co to…..‘

Tohle rozhodně nebyla Suna. Žádný písek, žádné přehnané vedro, žadný suchý vítr. 

‚Konoha? Jak jsem se dostal do Listové?‘

Ležel jsem na volně rostoucí dlouhé trávě, kolem mě se tyčily stromy se zelenými korunami a někde v dálce, po mé levé straně, jsem slyšel téct řeku, nebo možná potok. Přes vodu jsem až takový expert nebyl, vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v poušti. 

Zvuky šustění větru a jemného narážení vodních vlnek o sebe, přehlušil zcela nový zvuk. Takový, který jsem ještě v životě neslyšel. 

‚Zvědavost zabíjí.‘, říkával můj otec.

‚Ne, já zabíjím.‘, odpovídal jsem mu s prázdným výrazem ve tváři. 

Snad proto jsem se rozhodl vstát, oprášit si svůj charakteristický mahagonový plášť, fialovo-šedou vestu, a černé kalhoty. Než jsem se ale stačil rozejít na průzkum terénu, všiml jsem si velice známého předmětu, který ležel bez povšimnutí kousek ode mě. 

‚Ani si nepamatuji, že bych ji sebou měl..‘, chvíli jsem se snažil rovzpomenout, ale nakonec jsem nad tím mávl rukou. Byl jsem vlastně vděčný, že tam byla, jelikož ten zvuk vycházející z lesa se mi vůbec nelíbil.

Tykev byla moje pojistka. 

——————————————————————–

‚Tohle není Konoha. Tohle ROZHODNĚ.NENÍ.KONOHA.‘

Když se mi konečně povedlo najít zdroj toho hluku, měl jsem sto chutí se otočit na patě a schovat se do lesa. To už je co říct, když i super-ultimátní-zbraň-Sabaku no Gaara alias Godaime Kazekage, nejmladší kage v historii, by raději zvolil zálesácký způsob života, kdy by se živil pouze tím, co by našel po lese, namísto konfrontaci s tím, co právě viděl před sebou. 

Velké, šedivé, lesklé domy. Naprosto všude. Není to tak, že bych nikdy neviděl beton, nebo okna, šlo o ty stavby. O jejich konstrukci. 

Každopádně mou pozornost hned uchvátilo něco jiného. Mezi domy se táhla dlouhá betonová cesta, což by nebyl takový problém, kdyby se po ní nemíjely barevné-… barevné… no, barevné NĚCO. 

Řekl jsem sice barevné, ale těch bylo minimum. Velmi oblíbená barva byla evidentně stříbrná a černá. Hádal jsem, že to bude nějaký kov. Kov na čtyřech kolech. Co ho pohánělo? Neměl jsem tušení, možná jsem to ani nechtěl vědět. 

Právě ty kovové pojízdné předměty byly zdrojem toho zvuku. Vrčení, skřípání a směsice dalších nezařaditelných pazvuků. 

Byl jsem tak zahleděný do těch kreatůr z kovu, že jsem si ani nevšiml obyvatelstva. Za svůj život už jsem viděl pár směšných, ohavných a nemravných oděvů, ale lidé procházející kolem mě zvládli mé dosavadní zkušenosti úplně setřít. 

Většina mužů bylo oblečeno do celkem ucházejících, ale nepraktických černých obleků. To byli muži ve věku přibližně od pětadvaceti až do čtyřiceti let. Mladší ročníky se zdráhám komentovat. 

‚A to jsem měl pocit, že Uzumaki nemá vkus.‘

Ženy. Z outfitů několika žen by takový Jiraiya naslintal hotový oceán. Sukně střižené těsně pod partií, kterou si žádná žena s kouskem sebeúcty nedovolí ukazovat takhle volně světu. Vrchní díl oděvu, odmítám to nazývat tričky, tvořil povětšinou jen kus volné látky, odhalující poměrně všechno. Boty všemožných barev na vysokých jehlicích.

Já nebyl Já, nejspíš bych se zasmál nad představou, jak v takových botách někam běží. 

Samozřejmě né všechny ženy, které jsem zpozoroval, měly tendenci chodit polonahé. Prošlo pár elegantně upravených dam, které nosily stejnou róbu, jako postarší muži, akorát v ženské verzi. 

Z myšlenek mě vytrhl ohlušující zvuk přicházející z cesty. 

„Co to tam nacvičuješ, ty kokote?! Uhni s tou kraksnou, doprdele, tady se spěchá! Tak jedem, kurva, jedem!“, ozval se zuřivý hlas jednoho z pánů, co se vezl v černé kovové krabici. 

Do toho hrála hlasitá symfonie houkání. Přicházelo to z momentálně stojících… vozidel? Nejspíš. 

Zvuk se ozval pokaždé, když nějaký z netrpělivých řidičů uhodil pěstí do kola před sebou. Většina těch netrpělivců vypadalo na pokraji nervového zhroucení. 

‚A pak že já jsem labilní.‘

Rozhodl jsem se po té dlouhé chvíli prozkoumávání terénu vylézt ze svého bezpečného úkrytu – ulička mezi domy. Byl jsem si zcela vědom, že nezapadnu do davu ani v nejmenším. 

Nejen, že jsem měl po obličeji pár pálivých škrábanců – což mě značně znepokojilo, že by mě má písečná obrana zradila? – a na mém oblečení se nacházelo pár děr a sem tam jsem zpozoroval i klacík nebo listí, bylo to mé oblečení celkově. 

Nepotřeboval jsem ty jejich pohledy, když kolem mě procházeli. Ano, madam, já vím, že v porovnání se zbytkem obyvatelstva tady, vypadám jako naprostý pošuk, jsem si toho plně vědom. Nemusíte tak na mě zírat. 

Občas jsem si všiml, že procházející drželi u ucha nějaké zařízení podobné vysílačce. Jak paranoidní musí společnost být, aby u sebe všichni nosili vysílačky? Pravděpodobně víc, než já. 

Opět se mi dostalo lekce z pozornosti, když jsem ucítil stisk na mé levé ruce a následně jsem byl odhozen směrem k betonové zdi, do které jsem taky slušně vrazil. Nebýt ochranné vesty, jistě bych ucítil silný náraz obratlů do tvrdé hradby.

Automatická obrana znovu selhala. Začínal jsem si myslet, že mi to ten zatracený písek dělá nachvál. 

Narovnal jsem se do své obvyklé majestátní pozice. Vyrovnat záda, ramena lehce napnout, nohy trochu rozkročit od sebe – pro lepší stabilitu, zkřížit ruce na hrudi a co je nejdůležitější – ten nejzlejší pohled, co jsem kdy v životě vyprodukoval. Ten, ve kterém zaručuji smrt.

Je to ale jako zázrakem vůbec neovnivnilo. Nepatrný kousek mého sebevědomí v ten moment zhasl jako pohřební svíčka. 

Tím „Je“, jsem myslel trojici grotesktně oděných kluků, zhruba v mém věku. Mahagonový plášť a fialová vesta se mi při pohledu na ně nezdála jako zas tak špatná volba. 

První, ten co mě nejspíš popadl a stál u mě nejblíže, měl původně hnědé vlasy. Po bocích je měl vyholené, takže se jeho přírodní barva dala lehce poznat. Každopádně uprostřed hlavy, souvisle s obličejem, měl světlé blond vlasy o délce něco přes deset centimetrů. 

Tmavě modré oči, které se do mě s posměškem vpíjely.

Byl možná o dva centimetry vyšší než já, stejně jako ti další dva. 

Na sobě měl tílko té nejvyřvanější modré barvy, co jsem měl za celý svůj život tu čest spatřit. Uprostřed hrudi měl bílý nápis „Make Money & Get Bitches“. Šedé kalhoty, jejichž střih jsem poněkud nepochopil, měl posunuté dolů tak, že jsem každou chvíli čekal, že mu spadnou. I když jsem měl to „štěstí“ vidět jeho volbu spodního prádla, neměl jsem potřebu se na tento kus oděvu nijak zaměřovat. 

Ten druhý měl stejný střih vlasů – pravděpodobně nějaká móda – jen s tím rozdílem, že nebyl přebarvený a ponechal si svou přírodní kaštanově hnědou barvu – i oči měl stejné barvy. 

Obyčejné zelené tričko s krátkým rukávem a s decentním Včkem. Krátké kalhoty, dosahující po kolena, barvy černé s nějakou bílou nášivkou na pravé straně nohavice. 

Třetí člen tohohle gangu měl pro změnu přírodní blond vlasy, o pár odstínů tmavší, než jejich leader stojící přímo předemnou. Neměl je po stranách vyholené, jen ostříhané na podobnou délku, jako jsem měl já, což je přibližně 4-5 cm. 

Ve stylu úpravy vlasů dosáhl stejného výsledku, jako já, jenže on k tomu očividně používal nepřiměřené množství gelu. Přísahal bych, že postavit ho ve dne k oknu do potemnělejší místnosti, ty slizem potřísněné vlasy by házely na zeď tolik prasátek, že by disco-koule zbledla závistí. 

Jeho oděv tvořil jednoduché šedé tílko, a červené krátké kalhoty, stažené na půl dolů, jako měl jeho přebarvený kamarád.

Je až zvláštní kolik toho člověk dovede pochytit v několika vteřinách během konverzační pauzy.

„No doprdele.“, vydechl se smíchem přebarvený leader. „Takový emo sem ještě neviděl.“, dořekl. Podle tónu v hlase mi bylo jasné, že přehrává. 

Proč měl najednou každý tendenci mi říkat „emo“? Když to prvně vyslovila Temari, nechal jsem to být. Pak to byl Kankuro. Slušně jsem ho požádal, aby mi vysvětlil význam toho slova, ale on se jen zasmál, mávl rukou a odešel. 

Ten den jsem litoval, že jsem ztratil svůj zabijácký respekt. Za starých časů by stačil jeden pohled a vysypal by mi i to, co nevěděl. 

Nemínil jsem na to označení tentokrát reagovat. Jen jsem přivřel oči a snažil se prakticky poslat mu telepatickou zprávu ještě-chvíli-do-mě-ryj-a-vytrhnu-ti-hlasivky-i-s-páteří-hrdlem-holýma-rukama pohledem. 

K mému překvapení jsem se opět setkal s nepochopením.

Naopak, situace se zhoršovala. Ten s kaštanovými vlasy ke mně najednou přistoupil, chytil mě zepředu za vlasy a prudce mě strčil směrem ke zdi, o kterou jsem se vděčně zapřel a neustále si opakoval v hlavě své staré odříkání.

‚Hlavně se ovládej. Nesmíš jim ublížit. Nesmíš je zabít. Hlavně klid. Tohle je zkouška tvé trpělivosti. Prakticky nic vážného se neděje. Pamatuj, že zabít je by znamenalo problém. A problém je to poslední, co chceš.‘

„No kuurváá. Kolik jsi měl v krvi, že ti kérka na čelo přišla jako dobrej nápad?“, uchechtl se přiblble. Říkal jsem si, jak moc velký musí být člověk imbecil, aby nerozeznal jizvu od tetování. Ale nahlas jsem neřekl vůbec nic. 

Brunet mě pustil, neodpustil si mi v procesu vyrvat pár vlasů, a odtáhl se zpátky za přebarvence. 

Ten mě skenoval pohledem. Mohl jsem s jistotou říct, že hledal další záminku pro nějakou poznámku. Blonďák vzadu zatím neřekl ani slovo, ani se neusmál, když vtipkovali. Výraz v jeho tváři přímo křičel ‚Už zas. Že je to ještě pořád baví.‘.

Evidentně s mou neeistující-reakcí ztratili trpělivost. Přebarvenec se pohrdavě uchechtl a okopíroval můj majestnátní postoj. Samozřejmě jeho ‚majestnátnost‘ vypadala jako póza na hodně amatérsky zpracovaný obal rapového alba. Velmi špatného rapového alba. 

Kumpáni na pokynutí slepě následovali svého leadera a za pár vteřin se ztratili v davu rušné, přeplněné ulice. 

Byl jsem nesmírně rád, že se tahle konfrontace obešla bez boje. Dokud jsem totiž nevěděl, kde to vlastně jsem, pouštět se do malicherných rvaček by bylo nerozumné, jestli ne pošetilé. A já si už hodnou chvíli nemohl dovolit být pošetilý.

Cíl? Najít hlavní budovu. 

Pak se konečně budu schopen vydat domů.