Chapter 3 – The Swing of Hope

Určitě jste zvědaví, jak to asi dopadlo. Dosáhl jsem svého cíle? Dostal jsem se domů? Zjistil jsem, kde se nacházím? 

Ne…

Ani zdaleka.

Místo vyřešení mých dosavadních problémů se mi jich navršilo mnohem více, než jsem byl schopen zvládnout. 

Seděl jsem v provlhlé malé místnosti. Pach plísně a prachu byl štiplavý, pálel, až mi vháněl slzy do očí.  Deska, která se nazývala ‚lavice‘ – nebo ještě směšněji ‚postel‘ – mi při každém pohybu zabodla do zadní částí těla tucty mikroskopických třísek. Byla tvrdá, na krajích prohnilá, a pár centimetrů od místa, na kterém jsem byl přinucen sedět, se nacházel tmavě-hnědý flek velikosti mé hlavy. 

Původ fleku jsem se neodvážil hádat. 

Kdybych měl dostatek síly a zvhlédl před sebe, měl bych perfektní výhled na vlhkou betonovou zeď. Prázdnou. Možná s několika vydřenými nadávkami.

Bylo tomu už měsíc, co mě do té místnosti dovedl urostlý chlap tmavé pleti. Modřiny z jeho medvědího stistku na mé paži už před nějakým časem vybledly. 

Když jsem poprvé spatřil zmíněnou ‚lavici‘, cítil jsem zmatení, znechucení a neměl jsem v úmyslu se k té pochybně vypadající věci ani přiblížit. Jenže jakmile pustil mou pohmožděnou ruku a ustoupil ke dveřím, řekl:

„Tady si sedni a seď, dokud ti neřeknem jinak!“

A mně nezbývalo nic jiného, než poslechnout. 

Nikdy jsem nebyl ten submisivní typ. Všichni skákali, jak jsem pískal Já. Naopak to nefungovalo. To se ale změnilo, když jsem došel hroznému zjištění, že mě můj písek skutečně opustil. 

Nebyla to jen automatická a absolutní obrana. Byly to mé schopnosti celkově. K mé smůle jsem v ničem jiném nějak extrémně nevynikal. Ztráta možnosti ovládání písku mě ponechala napospas širému okolí. 

Když jsem přišel o Ichibiho, začal jsem se věnovat taijutsu. Jak je všeobecně známo, taijutsu se dá vypracovat k dokonalosti a není k němu třeba ninjutsu, které tady zřejmě nefungovalo. Jenže jak jsem zjistil, ani taijutsu se neobejde bez jistého použití síly. Té síly, která se tady neprojevuje. Ve výsledku můj ultra-super-účinný výkop proti protivníkovi dopadl tak, že se ten chlápek sotva pohnul z místa, zatímco já si natáhl sval. 

V té místnosti jsem měl spoustu času na přemýšlení, což bylo asi nejhorší. Cítil jsem, jak na mě dopadá ta stará známa deprese. Nevěděl jsem, kde se vlastně nacházím. Nevěděl jsem ani na jak dlouho. Možná navždy, říkal jsem si. Možná byl tohle můj trest, na který jsem léta čekal. 

Několikrát jsem se přistihl, jak vzpomínám na svou vesnici a lidi v ní. Na mé sourozence především. 

Možná jsem už nebyl ten psychopatický magor s náznaky schizofrenie, ale přesto se našly chvíle, kdy si lidé v mém okolí dávali pozor na to, jak se mnou vlastně jednali. Temari a její výbušná povaha občas tuhle hranici překročila. 

Ještě před tím, než všechny ty hádky začaly, jsme měli období, kdy jsme fungovali jako normální sourozenci. Bydleli jsme v jednom domě, snídali u stejného stolu a bavili se o nepodstatných věcech. Přišla chvíle, kdy díky tomu Temari úplně zapomněla, kým jsem vlastně býval. A po jedné mé nemístné poznámce udělala něco, co by jí stálo život. 

Dala mi pohlavek. 

Kankuro se zarazil. Viděl jsem to zděšení v jeho tváři a když jsem se podíval na Temari, její výraz byl snad dvojnásobně zhrozenější. Stáhla ruku zpátky, jakoby čekala, že ji jí odervu ze zbytku těla. Dlouho bylo ticho. Věděl jsem, že čekají, co bude. Sám jsem čekal na jakoukoliv reakci ze své strany. Ale vztek se nedostavil. Naopak…

Snad poprvé jsem cítil, že jsme skutečná rodina. A to mě donutilo se usmát. 

„Stejně si za tím stojím.“, řekl jsem z provokace, a k mému překvapení se Kankuro rozesmál, zatímco Temari mi úsměv oplatila. To byl jeden z nejhezčích momentů, co jsme mezi sebou měli. Každopádně nedlouho po tom šlo všechno z kopce.

Tyhle vzpomínky ve mně akorát vyvolávaly deprese. Ani bych nevěřil, že mi někdy budou chybět. 

————————————————————————————–

Když pro mě konečně přišli, odvedli mě k soudu. Věděl jsem, že je to špatné už podle pohledů poroty a soudce samotného. Oproti ostatním obyvatelům toho místa jsem vypadal jako šílenec a gangster.

Není divu, že rozsudek zněl „Vinen“ a délka pobytu ve vězení byla stanovena na pět let, bezpodmínečně.

Problém byl především s tím, že jsem nebyl v žádné evidenci. Po nahlášení mého jména mě hledali ve všech databázích, ale nenašli nic. Oficiálně jsem neexistoval. Což ale vyřešili v průběhu mého pobytu ve vazbě a vytvořili mi identitu. Tím pádem jsem v tom podivném světě začal jako zločinec. Né že by se to nějak lišilo od mého ‚předešlého‘ života. 

Byly teorie o tom, jestli nejsem čistě náhodou mafián, terorista, agent C.I.A., a podobně. Žádná z těchto teorií se ovšem neprokázala, ale pochyby zůstaly. 

Nebránil jsem se, když mě odvedli ze soudní síně do obrněného autobusu plného podezřele vypadajících lidí. Věděl jsem, že to jsou všechno vrazi, zloději a násilníci. Násilníky jsem byl schopen odhadnout okamžitě, vzhledem k tomu, že na mě tahle část osazenstva upřela ten nejznepokojující pohled, co jsem měl možnost za celý svůj život vidět. 

Bachař, co se mě snažil přimět k pohybu, ani neměl čas zareagovat, když mě jeden z těch pošuků stáhl vedle sebe na sedadlo. Snažil jsem se na něj nedívat, necuknout sebou a hlavně se netřást. V Suně jsem byl možná obávaný – silný a seběvědomý, jenže tady jsem neměl absolutně nic. Nic, co by mě ochránilo. 

Byl jsem jen malý, pohublý a bledý teenager, kterého i přes jeho věk posílali do věznice s vysokou ostrahou. Vypadal jsem sice na patnáct – i když mi bylo osmnáct – ale podle psychologické diagnózy jsem měl myšlení třicetiletého člověka, nebo profesionálně trénovaného nájemného vraha. A protože jsem nebyl v žádné databázi a zákon byl nucen mi identitu vytvořit, obchcali tím systém a uvedli mě jako dospělého člověka.

————————————————————-

Vzali mi veškeré drobnosti, co jsem nosil u sebe. Prohlídka byla zkráceně peklo a nejspíš si z toho ponesu trauma do konce života – což možná nepotrvá dlouho. Vrazili mi do náruče šedivé hadry a dostrkali mě do cely. Vyslechl jsem si příšerné věci, než jsme tam dorazili. Věci, nad kterými by se samotný Jiraiya červenal a velký zlý Madara podělal strachy. 

Další hrůzné zjištění přišlo, když se za mnou zavřely dveře cely a strážný mě tím nechal na pospas urostlému chlápkovi, sedícími na horní pryčně. Už v ten moment jsem věděl, že jsem totálně v háji. Měl jsem možnost se dozvědět, že horní postel je privilegium, které pokud nemáš – stanou se ti hrozné věci. 

Stál jsem nalepený u dveří, pohled zabodnutý do hory svalů na vrchní matraci a každou buňkou svého těla jsem si přál mít Shukaku zpátky. 

Pár různobarevných očí se pomalu upřel na mě. Evidentně byl na jedno oko slepý, ale to mu zajisté nebránilo mi zlomit vaz. Čekal jsem na jakýkoliv pohyb, který se později dostavil. Ten chlap, vysoký asi metr devadesát, byl taková bílá verze Beeho. Košili šedého vězeňského kroje měl omotanou kolem pasu, takže mi tím poskytoval výhled na zjizvenou nakynutou hruď, když seskočil z pryčny. 

Posbíral jsem veškeré zbytky odvahy, nahodil svůj arogantní/nebezpečný výraz, bezeslova ho obešel a sedl si na svou postel. Jenže on se na mě otočil a podle jeho výrazu ho moje ignorace pořádně namíchla. 

Přistihl jsem se uhnout pohledem na okénko nacházející se skoro až u stropu. V duchu jsem si propočítal výšku a přejel očima očima po malém umyvadle a záchodě.

‚Jo, to by mohlo fungovat. Pokud mě dřív nezabije, oběsím se.‘

Vytrhl mě zvuk ode dveří. Bylo to jako by někdo dusil štěně. Když jsem se odvážil podívat, zjistil jsem, že to byl můj ‚spolubydlící‘, který se momentálně něčemu smál. Nejspíš ho nadchla myšlenka na to, jak mi vytrhne páteř krkem. Haha. 

Překvapila mě ruka před mým obličejem. Jeho ruka. 

„Jsem Steven, ale lidi mi říkaj Strike.“ , řekl hrubým – nikotinem rozdrásaným – hlasem. 

A tak jsem si s ním podal ruku a stiskl, jakoby to byl můj poslední kousek naděje.

———————————————————————————–

Měl jsem obrovské štěstí, co se ‚spolubydlícího‘ týče. Ostatní vězni si mě prohlíželi, jakobych tam nepatřil, což jsem si původně myslel. Strike mě ale vyvedl z omylu a sdělil mi, že zapadám do skupiny věznů, do které rozhodně patřit nechci. 

Strike měl úžasný smysl pro humor. Světe div se, ale i já, Kazekage známý svou kamennou tváří, dovedu ocenit něco takového. 

Netrvalo dlouho, a stala se z nás známa dvojka. Nikdo si nedovolil se na mě ani nepodívat, ani ve sprchách, což – jak jsem se doslechl – byla obrovská výhoda. 

Doprovázel mne na dvůr, do cely, do zmíněných sprch, prostě všude, kde bych přišel do styku s ostatními. Všude. Nikdo se ani nepodíval našim směrem. Strike byl jako repelent na všechny ty úchyláky, násilníky a vrahy. 

Připadalo mi ubohé ho takto využívat, ale ujistil mě, že mu to nevadí. Řekl, že je to jeho ‚práce‘. Spousta lidí se vězení prý děsí, jenže pokud tam jdete, a jste už od pohledu jasným cílem pro šikanu všeho druhu, a máte štěstí, někdo si Vás vezme pod svá ochranná křídla. 

Za svůj život jsem toho štěstí moc nepobral, takže hádám, že bylo načase. 

Občas jsem měl takové záblesky. Třeba když ke mně přišel a rozcuchal mi vlasy, což dělal až moc často na můj vkus. Na vteřinu bych věřil, že jsem zpátky v Suně a je to právě Kankuro, nebo Temari, kdo mi demoluje můj udržovaný vzhled. 

Nebo když jsme vešli na dvůr a všichni na nepatrnou chvíli upřeli pohledy na mě, a následně je rychle odvárili – ze strachu. Připomínalo mi to mé dětství, kdy jsem tohle zažíval každodenně. 

Byly to právě tyhle momenty, kdy se mi srdce sevřelo v hrudi a přestalo na chvíli bít. Pak, když si uvědomil svou situaci, se opět rozbušilo. Rychle, bolestivě. Skoro až na hranici panické ataky. 

Zakázal jsem si na to myslet.

———————————————————-

Seděli jsme na dvoře na vratkém stole. Zásadně jsme si nesedali na lavičky, jelikož jsme několikrát byli svědky toho, jak si na ně někdo v rámci rebélie ulevuje. Lavička byla určena pouze jako místo pro nohy. 

Sledovali jsme zrovna jak si nějaký mexičan vyměňuje názor s afro-američanem a Strike típal svou pátou cigaretu o kraj stolu. 

„Za co tu vlastně seš?“

Aby jste věděli, tahle otázka byla citlivá, takže se jí každý snažil vyhnout. Nedivil jsem se, že mu to vrtalo hlavou. Jak se někdo dostane do vězení? Je to na tisíc a jeden způsobů. Převoz drog, prodej drog, užívání drog a následný trestný čin pod vlivem. Krádež, znásilnění, ‚aplikovaná pedofílie‘, jedna nepovedená rvačka v baru s něšťastným koncem.

V mém případě to byl čin, který se u nás bral jako běžná věc, pokud jste k ní měli pádné důvody. 

„Za vraždu.“, odpověděl jsem se svým obvylým nic-neříkajícím výrazem ve tváři a stejně tak v hlase. 

Strike vypadal na moment skoro až udiveně. Stále sledoval nekonečnou hádku dvou vězňů tmavší pleti, zatímco já předstíral, že lavička pod mýma nohama je daleko zajímavější, a koutkem oka jsem sledova jeho reakci.

Po chvíli se ale nakřáple uchechtl.

„Tys někoho zabil, jo? To bych ti nehádal ani omylem. Vypadáš spíše jako dealer, nebo možná feťáček, ale vrah? Nah.“, ušklíbl se a zapálil si další cigaretu. Zapřel se jednou rukou o desku stolu a významně vydechl první obláček kouře, „Bylo to náhodou, že jo? Dostal ses do křížku s nějakým čurákem a náhodou jsi ho sejmul, co?“

Nad tím jsem se musel zamyslet, a po delší odmlce jsem přikývl. 

„Lidi jsou svině. Nikdy nevíš, kdo ti bodne kudlu do zad. Ale je dobře, žes ho dorazil. Kdyby to přežil, musel bys tomu kokotovi ještě platit pojistný, a nejspíš by ti napařili delší trest.“

„Ukradl mi něco cenného.“

Za celou tu dobu, co jsem byl zavřený, jsem ještě neměl možnost to ze sebe dostat. Zaplavila mě tendence svůj příběh vyložit. Necítil jsem za svůj čin žádnou vinu, ale jak jsem pochopil, právě tu jsem cítit měl, a uvězněním v tom zařízení jsem k tomu měl dojít. 

Napadlo mě, že vyzpovídáním se bych k tomu údajnému ‚prozření‘ mohl dopomoct. Zkusit se musí všechno. 

„Dohnal jsem ho.“, začal jsem, „Snažil jsem se ho dostat k zemi. Pak jsem popadl v zápalu adrenalinu první věc, co mi padla pod ruku. Železnou tyč. Mlátil jsem ho, dokud neměl z hlavy marmeládu. K mé smůle se tam objevilo pár svědků.“

Steve se rozesmál tak nahlas, že se pár vězňů podívalo našim směrem. Jeho hrubý drásavý smích trval tak dlouho, že mu dokonce dohořela nově zapálená cigareta. Kdybych ho neznal, možná by mě to i urazilo. 

„Ty seš plnej překvapení.“, odhodil vajgla před nás. Na moment se mu na tváři rozprostřel takový zvláštní výraz. Zamyšlený, trochu posmutnělý a váhavý. Mlčky jsem čekal na jeho zpověď, protože jsem věděl, že přijde.

„Tam odkud jsi.. čeká tam na tebe někdo?“, zeptal se nakonec. 

Vzpomněl jsem si na Temari, Kankura, Naruta, a na lidi z mé vesnice. Proběhlo mi hlavou spousta obličejů mých přátel, i rodiny. Občas jsem si snažil představit, jak mě hledají, jak jim chybím, i když se to rychle snažím zahnat. Chybím jim vůbec? Třeba to vzdali. Možná si myslí, že jsem prostě jen odešel. 

Na jeho otázku jsem pouze přikývl. 

„Než jsem se sem dostal, byl jsem na tom dost blbě.“, tiskl okraj stolu, až mu zbělaly klouby. Usoudil jsem, že jeho přiznání bude nejspíš osobnější, než to mé. 

„Jel jsem v drogách. Experimentoval jsem úplně se vším, ale nejdéle mi asi vydržel pervitin. Bral jsem děsně dlouho, a fakt šílený dávky. Časem mi pochyběly peníze, tak jsem doma kradl šperky, elektroniku a podobně. Prodal jsem i ten foťák, co mi rodiče dali na narozky. Ani jsem to nějak nevnímal.“

„Jsi tu teda za krádeže a drogy?“, zeptal jsem se po delší odmlce z jeho strany. Na to se Strike jen pochmurně uchechtl a zakroutil hlavou v nesouhlas.

„Kéžby…Víš, prostě tenkrát jsem v tom fakt lítal. Bylo mi všechno u prdele, smažil jsem, a obviňoval z toho nátlak rodičů. Vždycky mě pérovali, abych se víc učil, nebo pomáhal doma, ale já na učení neměl hlavu a na úklid a podobný píčoviny zas energii. Parno jsem bral jako řešení, i jako trest. Pro ně.

Sjetýmu mi šlo všechno líp. Ve škole jsem se spravil, a vygruntoval jsem celej barák, protože mě to v tom stavu bavilo. Rodiče z toho byli nadšení, ale já je prostě v duchu odsuzoval a smál se jim. Chápeš, kdyby věděli, v čem jejich synáček lítá..

…Jenže jednou to šlo všechno úplně do sraček.“, odmlčel se, aby si zapálil další cigaretu.

Měl jsem pocit, jakoby jsem byl první osoba, které tohle všechno říká. Možná bych se cítil i poctěně, kdybych neviděl ten jeho výraz, když vydechoval čerstvý obláček kouře. 

„Měl jsem ten den hlídat ségru, Annie. Matka s otcem se rozhodli, že pojedou na večeři do nějaký drahý restaurace a nesehnali hlídání. Nemohl jsem protestovat, protože jsem se nechtěl propálit. Byl jsem na tom nejodpornějším dojezdu co jsem kdy měl, a právě ten den jsem měl jet za svým kontaktem. Měl mi zavolat, já bych akorát skončil na bus a zajel si pro to. Jenže s pětiletou ségrou na krku jsem prostě nikam nemoh.

Tak jsem seděl doma, volal jsem tomu týpkovi asi sedmnáctkrát a on mi to ani jednou nezvedl. Byl jsem na prášky. Spocenej, nervní, prostě fakt těžkej případ.“

Konec vycházek se pomalu blížil, a já, jakožto nováček v oboru mezilidských vztahů jsem uvažoval logicky. Chtěl jsem vědět, co vlastně udělal tak strašného, a tušil jsem, že pokud mi to neřekne hned, tak už nikdy. 

„Steve, co jsi udělal?“, otázal jsem se opatrně.

V ten moment se na mě podíval zaslzenýma očima, a než si stihl všimnout mého mírně šokovaného výrazu, stočil pohled znovu před sebe a sklonil hlavu. Po jednom hlubokém nádechu se znovu rozmluvil, tišeji.

„Tu největší sviňárnu…Něco, za co se nikdy nepřestanu nenávidět. 

Zatímco já se snažil dovolat dealerovi a byl každou minutou naštvanější, Annie běhala z obýváku do kuchyně, za mnou, a chtěla si hrát. Měla po zemi roztahané všechny svoje panenky a pořád mě prosila, abych šel za ní a sehrál s ní její oblíbenou hru na rodinu. Vždycky s těma panenkama hrála na dokonalou rodinu.

Občas když jsem byl dobře napleštěný jsem se k ní připojil, aby měla radost, jenže prostě ten den jsem na její dětské hlouposti neměl náladu. V hlavě mi hučelo, potil jsem chemky a čertvé rány z rozškrábaných pórů se mi zadíraly do trička. Nenáviděl jsem sebe, okolní svět a ze všeho nejvíc jsem nenáviděl, jak mě furt tahala za rukáv a žadonila. 

Pořád dokola jsem jí říkal, že nemám čas, že si musím něco zařídit, ale nedala mi pokoj. Cítil jsem, jak mi v hrdle bublá vztek. Jen jsem čekal, kdy se vyvalí ven a já udělám něco hroznýho. Ztrácel jsem kontrolu. 

A pak to přišlo…. V telefonu zaznělo pípání a ta naprogramovaná ženská mi už po několikáté oznámila, že volaný účastník hovor nepříjímá. V ten samý moment mě Annie zatáhla za rukáv, a textil propoceného trika se mi zařezal do čerstvého masa těch rozjebaných boláků. 

Ta bolest, fakt, že jsem byl vzhůru už čtyři dny a ten posraný dealer co mi nezvedal mobil… všechno se to najednou spojilo v jednu gigantickou kouli vzteku. A celou jsem ji nasměroval na Annie. 

Semlelo se to děsně rychle. Házel jsem věcma, bárbínama, řval jsem, mlátil do všeho pěstí a ona brečela. Chápej, měl jsem ji rád, jenže ty sračky ti udělaj v hlavě takovej bordel, že nevíš co a proč děláš. Chtěl jsem ji umlčet. Chtěl jsem, aby už byla ticho. Popadl jsem polštář, skopl ji k zemi a držel jí ho na obličeji, dokud se nepřestala vzmítat…

…Až v tu chvíli jsem se vzpamatoval. Jenže… bylo pozdě.. Zabil jsem svou pětiletou sestru, protože jsem měl blbej den.“

Strike nebrečel. Nikdy jsem ho neviděl brečet, ale právě v ten moment, kdy to vyslovil nahlas, jsem poznal, že k tomu nechybělo moc. Mohl jsem mu říct o tom, jak jsem zabil svého strýce, nebo stovky dalších lidí bez mrknutí oka, bez soucitu, ale nenašel jsem správná slova. Místo toho jsem mu jen položil ruku na rameno a nechal ji tam, dokud strážní neohlásili konec vycházky. 

——————————————————————————

V cele jsme měli spoustu času na povídání. Já toho celkově nikdy moc nenamluvil, ale Strike měl tu schopnost mě rozmluvit, nebo dokonce i rozesmát. Většinou si ze mě dělal srandu, popichoval mě, nebo mě provokoval svým podáním písničky Wannabe od nějaké skupiny jménem Spice Girls. 

Čas od času přišel s nějakým stupidním nápadem, nebo jen utrousil poznámku, ze které se později stala výzva. Do toho zahrnuji i to tetování, co jsme si pořídili na vězeňský způsob. Za všechno mohla jedna dětinská sázka s mravenci, kouskem chleba, a toaleťákem. 

Nechal jsem se unést po tom, co Strike prohlásil, „Jestli prohraju, nechám si na prdel vykérovat tvý jméno. Přísahám vole.“, vztyčil ruku a zatvářil se co nejseriózněji to v provizorních závodech mravenců jen šlo. Já na oplátku slíbil, že pokud prohraju já, nechám si jeho jméno vytetovat na zápěstí, jak tady bylo zvykem u dobrovolných šlapek. 

Aby jste to pochopili, musím nejdříve vysvětlit pár věcí. O Stevovi a mně se toho v halách navykládalo spoustu. Hádám, že sexuální abstinence některým vězňům neprospívá, a tak mají tendenci si vymýšlet různé pochybné teorie. 

Někteří chápali, že Strike mi dělal bodyguarda, protože měl dobré srdce a já bych na vlastní pěst dlouho nepřežil, ale našli se i takoví, co si byli naprosto jistí tím, že mu dělám šlapku. V podobných zapadlých věznicích je údajně běžné, že fyzicky slabší nováčci se nechají vzít pod ochranná křídla nějakého bouchače, a na oplátku se jím nechávají zneužívat s tím, že na ně nikdo jiný nesáhne. Prakticky jde o ‚Něco za něco‘.

Tohle nebyl náš případ. Strike sice čas od času hrál divadýlko a pak ze mě měl srandu, protože jsem mu to vždy uvěřil a viditelně se zděsil, ale nikdy po mně nic opravdu nechtěl. Tenhle podivný a zvrácený smysl pro humor jsem od něj z části pochytil. Proto mě jako první věc napadl ponižující cejch vězeňské šlapky.

Závod našich mrňavých kamarádů, na kterých stála naše soudnost, dopadl následovně:

Nakonec jsme to odsrali oba, jelikož mravenci se rozhodli nespolupracovat a rozutekli se do stran, daleko od naší běžecké dráhy vyrobené z levného toaletního papíru. A protože jsme muži svého slova, své sliby jsme dodrželi. Tak Strike skončil s okrasně napsaným „GAARA“ v srdéčku, které si tatér dovolil roztáhnout témeř přes celou jeho levou půlku, a já se skromným „STRIKE“ na pravém zápěstí. 

Přísahal, že se se mnou už nikdy o nic vsázet nebude.

——————————————————-

O pár dní později přišla šokující zpráva. Steven byl navržen na přeřazení do věznice v jiném městě. 

——————————————————–

Nabyl jsem za těch několik měsíců v base dojmu, že lidé přehánějí. Představují si vězení jako oplocený očistec plný teroru, násilí a trýzně. Já to viděl spíše jako dočasný pobyt v uzavřené budově s režimem a pravidly, které se dají lehce obejít.

To jsem se fakt kurva zmýlil. 

Strike mi při odchodu slíbil, že všechno zařídí. Netušil jsem, co tím myslel, ale ať už to bylo cokoliv, tak selhal. Ten následující měsíc bez jeho přítomnosti byl tak strašný, že jsem jednou dokonce reálně uvažoval o tom, že si hodím lano. 

Dostal jsem přezdívku „Punč“, která měla mnoho významů, a ani jeden z nich se mi nelíbil. Vězni, které si Strike z různých důvodů podal, si to začali vylévat na mně. Evidentně jim připadalo hrozně zábavné a uspokojující si kopnout do psa, když je pán pryč. To tetování na mém zápěstí mi časem přišlo jako skutečně debilní nápad. 

Znáte ten pocit, když jdete po ulici, a neustále na Vás někdo civí? Jakoby Vás soudili, hodnotili a snažili se Vám pohledem vypálit díru do hlavy. Hádejte co? Na ulici je tady stále možnost, že jste pouze paranoidní. Jenže když jdete halou a skrz mříže ze svých cel na Vás pokřikují, shazují Vás a slibují Vám různé znepokojující zacházení, to už není paranoia, to už je prostě život. 

Nezašlo to dál, než jen že jsem párkrát dostal pěstí. Do obličeje, do žeber, do břicha, i do zad. Favoritní místo jsem si nestihl vybrat. Začal jsem plánovat útěk v den, kdy jsem zaslechl rozhovor těch největších hajzlů o tom, kdo bude mít tu čest, a ‚dostane Strikeovu kurvu‘. Už jsem byl s jejich slangem důvěrně seznámen, takže jsem hned věděl, že pokud se odtamtud nedostanu co nejrychleji, čeká mě v budoucnu jedna velmi nesympatická sprcha.

——————————————————–

Plný sebevědomí jsem si to s doprovodem nakráčel před kancelář ředitelky věznice. Mohl jsem jí říct, že se v areálu plánuje brutální odnětí mé nevinnosti. Nebo že se bojím, jak dlouho mé dásně ještě zvládnou držet zuby, po všech těch ranách. Také bych mohl využít toho, že nemám obočí, říct, že mám rakovinu, na testech pak zneškodnit lékaře a zdrhnout, nebo předstírat smrt. Mohl bych sebevraždu spáchat rovnou.

Ale já se rozhodl pro radikální řešení. 

———————————————————

„Mohl by jste to zopakovat? Asi jsem Vás špatně slyšela.“

Dramaticky jsem se nadechl a znovu spustil, „Musím najít cestu zpátky. Netuším, jak jsem se sem dostal, ale nepatřím sem. Myslím do tohohle světa. Nejspíš to bude mít co dočinění s alternativními dimenzemi. 

Nemohu své lidi jen tak nechat na pospas Akatsuki. Bylo pro mne velice složité si získat jejich důvěru po tom, co já, a písečný démon, zvaný Shukaku, jsme zabili přes stovku lidí. Chci říct, neměl jsem na vybranou, když ho do mě zapečetili ještě než jsem se narodil. 

Shukaku byl prakticky nezvladatelný, a díky chybě v pečeti mi mohl kdykoliv, když jsem usnul, sežrat duši. Proto jsem nikdy vlastně nespal. Byl jsem díky tomu dost labilní. Vlastně jsem byl tenkrát prakticky vyšinutý. To je ale vedlejší. Pozorně mě poslouchejte.“

Naklonil jsem se k ní, jak jen mi to pouta na rukou, připevněná k židli, dovolovaly.

„Chápu Vaši situaci, paní ředitelko. Vy vedete tuhle budovu plnou kriminálníků a snažíte se ochránit širokovou veřejnost. Ale musíte taky pochopit mě. Zatímco já jsem pryč, všichni mí lidé jsou v nebezpečí. Já Vás tady žádám, jako Kazekage, prosím, nechte mě ochránit mou vesnici.“

Bylo to dlouhých pár hodin, co jsem tam strávil dohadováním se, že jsem skutečně nemluvil o nějaké počítačové hře, a že jsem si to vážně nevymyslel. Měl bych do budoucna zvážit hereckou kariéru, protože mě poté nechala odvést na celu, a zanedlouho mi přišli říct, že mě budou převážet do jiného zařízení.

Plán vyšel.