Chapter 4 – Genius and Rose

Aby jste si nemysleli, že mi z toho vězeňského jídla zakrněl mozek, tak musím zdůraznit, že jsem přesně věděl, co dělám. 

Můj poslední zbytek nevinnosti zůstal nedotčen, což bylo mou prioritou, ale taky jsem se díky svým hereckým schopnostem dostal do střežené psychiatrické léčebny pro nebezpečné osoby. Budova byla oplocená, v oknech se tyčily mříže, ale hned při první prohlídce jsem si všiml několika zásadních rozdílů. 

Samostatné pokoje, prakticky žádná špína, a hlavně hromady a hromady sedativy napumpovaných pacientů. Odtud se zdála cesta ven mnohem snadnější.

Při střežené procházce chodbou jsem spatřil další pozitivum, a stálo na druhém konci. Byla to štíhlá a drobná slečna, s přirozeně zrzavými vlasy, které jí sahaly až po pás. V prstech držela desky, nejspíš s lékařskými zprávami, a tvářila se hrozně vážně. 

Když jsem kolem ní procházel, zvedla tvář od papírů a usmála se na mě. Skoro jsem až zapomněl na pouta, co mi visely ze zápěstí. Připomněl mi je až strážný, co mě prudce popostrčil vpřed, zamrmlal otráveně, „Hni se.“, a zavedl mě do sesterny, kde mě jen posadil na židli, hodil nějaké spisy na stůl a poroučel se. 

———————————————————————

Po několika vyšetřeních, včetně psychologických, a jednom sezení s tamním psychiatrem, mi byly předepsány nějaké antipsychotika a další jedy. Poté jsem byl seznámem s režimem a pravidly. Když přišel čas na detailní prohlídku oddělení, začal jsem plně věřit, že konečně přišel čas si vybrat tu dobrou karmu, protože se mě ujala ta pěkná zrzka. 

Ukázala mi jídelnu, společenskou místnost, koupelnu, toalety, ošetřovnu – což byly místnosti, kam jsem měl přístup – a další místnosti, jako sesternu nebo sklad, mi ukázala jen letmo, jelikož do nich jsem přístup neměl. 

Procházeli jsme tou dlouhou chodbou, a já se konečně odhodlal se zeptat na jméno, ale místo toho jsem si jen přečetl jmenovku, co měla připnutou na halence, a tím jsem ztratil téma k hovoru. Jediné, které jsem měl.

Jmenovala se Rosalie.

Stejně jsem měl radši, když mluvila ona. Na oddělení bylo takové zvláštní ticho, a její hlas zněl ozvěnou tak pěkně. Měla ty nejkrásnější zelené oči. Hezčí, než ty mé, a to už je co říct, vzhledem k tomu, že na svých očích si celkem zakládám. 

Pokaždé, když mi ukázala novou místnost, a něco k tomu řekla, jen se na mě otočila, na vteřinu vzhlédla, pak se podívala bokem a s mírným úsměvem si dala pramen vlasů za ucho.

Málem jsem sebou trhnul, když na mě zničeho nic promluvila, zatímco jsme šli.

„Mohu se zeptat?“, nepodívala se na mě. Snažila se chovat zcela profesionálně. 

Neodpověděl jsem. Místo toho jsem jen přikývl v momentě, kdy se na mě podívala koutkem oka. 

„Hrajete si na psychicky nemocného jen proto, aby jste nemusel být ve vězení?“, zpětně si uvědomuji, že mluvila vlastně docela vážně. Nejspíše bylo více takových, jako já, ale já se mohl utěšovat tím, že jsem ve skutečnosti vůbec nelhal. 

„To je sporné.“, odpověděl jsem nakonec, a úplně poprvé v její přítomnosti. 

Nejdřív jsem si vůbec nevšiml, ale značně spomalila krok. Pak promluvila znovu.

„Já jen, že mi nepřijdete jako sociopat se sklony k násilí a psychózou. Vlastně, oproti zbytku našich pacientů, působíte vcelku normálně.“

Dalo by se mluvit o mém neskutečném ‚štěstí‘, že první holka, která se mi nějakým způsobem líbila, mě hned podezřívala z podvodu. Možná tohle byla její práce. Chovat se roztomile a vypadat skvěle, jen aby jí chlapi padli k nohám a vyklopili ze sebe i to poslední tajemství. Třeba tímhle způsobem eliminovali ty grázly, co takhle zmanipulovali systém. 

Pochválil bych je za geniální taktiku, kdyby se nejednalo o mě. 

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem blázen.“.

Ve vezeňské knihovně jsem narazil na jednu knihu o psychologii. Byly tam popsány různé diagnózy, spadající pod tento obor, i všeobecné informace. 

Tahle kniha mi vlastně pomohla zosnovat tenhle geniální plán, jak se odtamtud dostat, a jak se chovat , aby mi to celé prošlo. Zásadní pravidlo je, že pokud jste šílený, většinou ani nevíte, že jste šílený. Pokud jsem chtěl získat čas, musel jsem se držet své tak zvané „psychózy“, a působit jako nenapravitelný pošuk. 

Ty roky s tím největším magorem, žíjícím v mé hlavě, mi byly znovu a opět k užitku. 

Rosalie se zastavila, a já následovně také. Pak se na mě otočila a s přísným výrazem se mi zahleděla přímo do tváře, zatímco pevně tiskla mou kartu. Nejdřív to vypadalo, že promluví, ale pevně semkla rty a studovala mě pohledem. Nejspíš hledala jakýkoliv náznak regrese, nebo lži. Měla ovšem smůlu, protože můj poker face byl naprosto bez chyby. 

„Pravda se často skrývá za šílenstvím.“, citoval jsem jednu pasáž z té knihy, „Velké procento logických teorií se v historii považovaly za pouhé šílenství. Předpokládám, že kvalifikaci pro tuto práci jste získala prostřednictvím studia na škole. Měla by jste tohle tím pádem vědět, Rose.“

Vždy jsem bytostně nenáviděl, když se mnou někdo hrál tyhle psychologické hry. Přišel jsem ale na to, že nejlepší způsob, jak vyhrát, je znát pravidla a naučit se je obcházet. I když z toho ve výsledku vyjdete jako ten největší kretén. 

Podle všeho jsem se trefil, protože po krátké chvíli nepříjemného ticha sáhla do kapsy, vylovila svaz klíčů a odemkla dveře po její straně.

„Tady je Váš pokoj. Pokud mě teď omluvíte, musím na vizitu.“,oznámila mi, a k mému překvapení nezněla vůbec uraženě. Spíše zakřiknutě. Což znamenalo, že jsem vyhrál. Protentokrát.

————————————————————

Rosalie ovšem uražená byla. Zjistil jsem to přibližně v době, kdy jsem proležel téměř tři dny v posteli, protože mi nesedly prášky. Jak jsem poznal, že jsem tu spanilou zrzku urazil? Že místo ní mě chodila kontrolovat ta nejprotivnější ženská, jakou jsem měl tu čest vůbec poznat. A to mám za sestru Temari.

Byla z ní cítit zakomplexovanost, ale rázem ho přebil silný pach parfému z blešáku. Podobný odér mají tlející mrtvoly. Vůbec mi nešlo do hlavy, jak toho na sebe mohla vylít litr a myslet si, že je to nějakým způsobem v pořádku. Nejen že nebylo, ale dokonce bych to označil za nehumánní.

Kdyby místo studia oboru lékařství, zvolila hubení hmyzu, bylo by to logičtější. Stačilo by vejít do místnosti a veškeré přítomné formy života by spolehlivě vymřely. 

Smrad byl jedna věc. Tahle padesátnice s hnědými vlasy byla na pěst. Doslova a do písmene. Na pěst. 

Možná jsem byl jen zvyklý na jiné zacházení, když jsem ještě míval autoritu, ale aby ženská, která má papíry na péči o pacienty – i když násilné pošuky – naběhla do pokoje jak gestapo, třískla s dveřma, práskla na stolek sklenku vody, div ji nerozjebala, vedle ní kelímek s léky a vyzvedla nemocného člověka do sedu, beze slova, jakoby v systému měla zrovna režim ‚Neortodoxní kráva‘, to jsem ještě nežral. 

Navíc jakoby toho nebylo dost, vždy byl ten proces stejný a pokračování byl už úplný vrchol medicínské brutality. Vždy si nasypala léky do své spocené dlaně, připleskla mi ji na ústa a když si byla jistá, že byl proces úspěšný, tak bych její závěrečný pokud o pomoc se zapitím popsal jako pokus o utopení. 

Následovalo kulturistické stisknutí čelisti a kontrola, jestli jsem byl hodnej kluk a polkl to. Asi si naivně myslela, že jsem s ní chtěl strávit více času, a tak jsem sabotoval svou léčbu.

Každopádně jak jsem viděl některé chovance, její přístup se nezdál až tak mimo. Agresivní chování bylo bohužel i v léčebně na denním pořádku, a občas se našel pacient, který byl neochotný, zmatený, a nedovedl jsem si ani představit jak složité musí být takového člověka přimět něco udělat.

Paranoidní schizofrenie, například, nutila si tyhle lidi myslet, že léky, které jim mají pomoct, byly ve skutečnosti čipy, nebo podobné zlověstné věci, a odmítali je brát. Sestrám nezbylo tedy nic jiného, než jim ty prášky prostě do krku narvat.

Ale i přesto jsem cítil vůči té ženské averzi.

———————————————————

Rosalie mě zvládla ignorovat celý týden, i když jsem neúnavně pracoval na vypalování díry do jejích zad svým pohledem. Chtěl jsem, aby se mnou mluvila, protože jsem měl pocit, že jako jediná z personálu ještě nebyla otrávená svou prací, a chovala se tím pádem k pacientům jako k lidem. 

Ty zbývající dny – než se mi povede utéct – bych snášel o trochu lépe, kdyby přestala hrát ty směšné hry, a jednala se mnou narovinu.

Nikdy jsem zrovna neexceloval v prvních krocích, ale zoufalá doba žádá zoufalé činy, takže jakmile se rozešla směrem k prázdné chodbě, vydal jsem se za ní, a z bezpečné vzdálenosti se rozhodl na ni promluvit.

„Doufám, že jsem Vás svou rozpustilou poznámkou o vašich vědomostech neurazil.“

Natočila ke mně jen polovinu tváře, ale ten podlý úšklebek jsem neměl šanci přehlédnout.

„Ovšem, že ne. Mě může urazit jen inteligentní člověk. Nemusíte se bát.“

Pomalu jsem si položil dlaň na srdce, „Au.“ .

Nešlo si nevšimnout jak moc jí její úspěch potěšil. Rád bych ji nechal v tom delíriu vítězství, ale v prvních několika týdnech ve vazbě se projevila má dlouho zapomenutá ješitnost a ta se drala na povrch. Urputná, jedovatá, a syrová. 

„Tuhle hlášku jste vymýšlela celou tu dobu, co jste mě ignorovala?“

Chvíli to vypadalo, že jsem přešlápl a to by znamenalo další týden ignorace, což bych už rozhodně psychicky neunesl. Jenže pak se rozesmála.

„Teď jsem si skoro stoprocentně jistá, že to celé jen hrajete.“

„Zdám se Vám moc normální?“

„Na tohle místo? Ano.“, uchechtla se.

Chytil jsem se příležitosti, kterou mi pomocí mých sofistikovaných metod poskytla. Vyprávěl jsem svůj příběh už mnohokrát. Abych lidi přiměl věřit, že jsem schopen všeho. Používal jsem jej pro srovnání, i jako příklad, nebo proslov před popravou. U Rose mi šlo jen o to, aby mě neměla za lháře. Výsledek mě moc nezajímal. Mohlo to skončit jen dvěma způsoby.

Buď uvěří, že je můj případ skutečný do posledního detailu.

Nebo uvěří, že jsem opravdu blázen.

Tak jako tak jsem to viděl jako výhru, protože třetí možnost neexistovala. Byl jsem si jistý, že po tom, co jí vše řeknu, v ní nezbude ani kousek pochyb.

„Chtěla by jste slyšet příběh o někom, kdo nikdy nedostal šanci být normální?“

Podívala se nejdříve na hodinky, pak letmo prolistovala spisy, které stále držela, a nakonec přikývla.

—————————————————–

„Na začátku byla jedna relativně spokojená rodina.“, začal jsem, když si Rose přisedla s hrnkem čaje ke stolu v jídelně, kam jsme se zašili.

„Otec měl respekt, uznání, bohatství , ale hlavně měl moc. Respektive moc nad svou zemí. Lidem jeho titulu se říkalo Kage, a byli to nejsilnější lidé dané země. Jeho žena byla jedna z nejlaskavějších lidských bytostí, jaké kdy svět poznal. Byla z dvojčat, a její bratr jí byl náturou podobný. 

Tihle dva manželé měli dvě děti. Dceru a syna. Vedli spokojený život v dobách války, klidu, a obyvatelé jejich země je respektovali pro jejich bezchybnost.

Pak si ale Kage uvědomil, že jeho země je něčím oslabená. Měl sice moc, ale chtěl mít převahu. 

V každé zemi existovala legendární bytost. Tyhle bytosti byly nezvladatelné a nesmírně silné, a proto byly zapečeťovány do neživých objektů, aby nemohly nikomu ublížit. Občas se ale našel nějaký chtivý bastard, který chtěl tyhle bytosti využít ve svůj prospěch. 

V době, kdy žena toho Kageho čekala třetí dítě, se rozhodl pro něco drastického. Něco, co by mu mohlo zajistit převahu nad všemi okolními zeměmi.“

Rose vypadala, že jí to zaujalo, ale její mírný úsměv naznačoval, že měla pocit, že jí vykládám pohádku. Jenže to ještě netušila, že pohádka se rázem změní v celkem slušný depresivní horor. 

„S pomocí několika dalších lidí – což byli členové rady odborníci v tomhle směru – tuhle bytost zapečetili do nenarozeného dítěte jeho ženy. Z dítěte se tím pádem stal nositel démona, zvaný Jinchuuriki. Ti byli v historii obáváni, pronásledováni, a vězněni, protože v ostatních vyvolávala jejich moc strach. Kage v něm neviděl ale nic jiného, než jen mocnou zbraň, kterou bude moct používat k obraně své země, a k útoku, kdyby se rozhodl obsadit ty ostatní.“

Její výraz trochu poklesl, jak jsem očekával. Začalo jí docházet, že to nebude veselá story. 

„Když se to dítě narodilo, matka zemřela. Její dvě další děti přišly o matku, jeden muž o ženu, další muž o sestru, a jeden právě narozený a prokletý chlapec přišel o naději.

Od toho momentu už neexistovala žádná dokonalá rodina. Ten nejmladší měl neuvěřitelné schopnosti, a proto netrávil dětství jako ostatní. Musel z dálky sledovat, jak si jeho vrstevníci hrají a užívají si nevinnosti, zatímco on byl testován, zkoušen a ponoukán.

Trénovali ho a distancovali od normálního života. 

Pak ale přišel zlom, kdy Kage zjistil, že jeho pokus o vytvoření zbraně z Jinchuurikiho nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Nepomýšlel na něj jako na svého nejmladšího syna, ale jako na monstrum, na chybu, a především na vraha, který zabil jeho milovanou ženu.

Ten zásadní problém byl, že pečeť byla poškozená, nehotová. Obvykle není možné, aby ta démonická část zasahovala do života nositele pokud to sám nositel nechce. Jenže něco nevyšlo, a démon měl plný přístup do vědomí toho dítěte. 

Jednoho dne řekl démon chlapci, že pokud usne, pozře jeho duši, ovládne jeho tělo, a zabije všechny v jeho zemi. Od toho dne chlapec nikdy nespal, a časem se stal labilním, což se démonovi hodilo.

Když se ve vesnici provalilo, co jejich Kage udělal, začali protestovat a svůj strach a nenávist obrátili na toho chlapce. Kdykoliv si dovolil opustit domov, nesetkal se s ničím jiným, než s opovržením.

Všichni, kdo jej spatřili na ulici, v hrůze utíkali, schovávali se a ti odvážní na něj plivali slova, jako ‚Monstrum‘, ‚Zrůda‘, nebo ‚Démon‘. Nikdo z obyvatelů ho nenazval pravým jménem, až jej sám málem zapomněl.“

„Ale vždyť to není fér!“, skočila mi do řeči. „Jak mohli obviňovat to dítě za něco, co vlastně podělal jeho otec?“, vrčela. Tiskla hrnek s vystydlým čajem, jakoby ho chtěla rozdrtit. V duchu jsem se pousmál, protože pochopila něco, co nikdo jiný tenkrát pochopit nedovedl.

„Lidé tam fungovali jinak, a navíc strach dovede lidi dost zblbnout. Začnou jednat iracionálně, nelogicky. Ale Kageho pověst tím byla taky ohrožená. Jeho lid v něj ztratil důvěru. Taky z toho důvodu svého syna nesnášel, mimo jiné.

Ale abych to vyprávění dokončil..

Problém byl, když démon skutečně začal prosakovat skrz. Ten kluk byl téměř úplně sám, nenáviděný a obávaný. Jediný člověk, co při něm zůstal, byl jeho strýc, který byl tak podobný jeho matce. Jak svým vzhledem, tak chováním.

 Staral se o něj, protože otec neměl zájem. Učil ho, pomáhal mu, a hlavně mu zabraňoval někomu ublížit, jelikož své síly neuměl ovládat. 

Když se ten kluk snažil napravit co démon natropil, dostalo se mu jen další nenávisti. Kam šel, tam na něj dohlížely oči, které ho neustále soudily. A když mu bylo šest, přišel ten nejdůležitější zlom v jeho životě. 

Byl napaden jedním z lidí jeho otce. Chlapec toho měl dost a v záchvatu vzteku a zmatení toho narušitele napadl.

Když přistoupil k tělu, přepadla ho zvědavost, a rozhodl se odhalit jeho identitu.

Pod maskou našel ale poslední osobu, kterou tam čekal. Jedinou osobu, který kdy věřil, a která k němu necítila nenávist. Jeho strýce.

Jeho posladní slova byly to nejbolestivnější, co kdy chlapec slyšel. Řekl mu, že jej nenáviděl, stejně jako jeho matka, která ho před smrtí proklela a dala mu jméno, nesoucí nenávist a smrt. Pak vyslovil své poslední přání, a to, aby chlapec zemřel.

V tu noc se ten kluk rozhodl milovat jen sám sebe a zničit každého, kdo se mu postaví do cesty.“

„To je sakra děsný! Proč mi vykládáte něco tak depresivního?“, zamračila se, „Jestli Vám tyhle pohádky vyprávěli před spaním, tak se nedivím, že jste skončil tady.“

„Kdyby jste mě pořád nepřerušovala, tak bych Vám to vysvětlil. Snažím se nic nevynechat, aby jste to pochopila, ale je složité říct něčí příběh tak, aby bylo vyprávění krátké, tak prosím, nechte mě to dokončit.

Zkrátka od té noci se řídil podle svého slibu. Dával démonovi volnou vstupenku ven, aby mohl uhasit žízeň po krvi. Po čase už nikdo nevěděl, kde ten chlapec končí, a ta bestie začíná. Nevěděl to ani on sám. 

Zabíjel každého, kdo se mu nelíbil. Stačil jeden zlý pohled, a konec. Jeho sourozenci přicházeli o přátelé rukou jejich nejmladšího bratra. Měli z něj strach. 

Později byli donuceni jej doprovázet při takových misích, na které je posílal jejich otec. Po několika nepodařených pokusech o jeho likvidaci se rozhodl z něj vytřískat co se dalo, a využíval ho k likvidaci jiných. 

Kage byl časem zabit rukou jiného radikála, a vesnice přišla o vládu. 

Když chlapci bylo dvanáct, potkal při jedné své vražedné misi někoho, kdo v sobě taky nosil démona. Ale tenhle druhý nositel byl jiný. Nikdy se tomu nepoddal. A nakonec se mu povedlo přesvědčit toho nezvladatelného opuštěného kluka o tom, že existuje i jiná cesta. 

Za pár let se z psychopata stal nový Kage té vesnice, a to dokonce nejmladším v historii. Démona zvládl zkrotit a používal ho pouze pro obranu lidí, kteří ho kdysi nenáviděli. Tvrdě na sobě pracoval a změnil se neskutečným způsobem.“

Rosalie se konečně posumála, „Takže ten příběh má dobrý konec. Ale pořád jsem se nedozvěděla, proč mi ho vyprávíte.“

„Protože to není jen příběh, Rose. Je to moje minulost.“