Chapter 5 – Doomed

Poté, co jsem Rosalie odvyprávěl svou dojemnou story, šlo všechno snáz. Byl jsem pro ně oficálně šílený, a neschopný fungovat mimo kliniku. Nikdo mě nezpochybňoval, především né Rose. 

Jakmile řekla vedení, co jsem jí svěřil, dostala za úkol mi dělat něco jako psycholožku. Na oficiálních sezeních s psychologem jsem totiž neřekl ani slovo. Jednoduše využili mé důvěry v Rose. Já si ale nestěžoval. Nejenže jsem unikl podezření z podvodu, ale získal jsem taky možnost se s vídat s ní, i když jen formálně. 

Naše sezení neprobíhaly jako u ostatních. Nevyslýchala mě, neházela na mě žádné psychologické rozumy, ale povídala si se mnou. Řekla mi o sobě spoustu věcí, o své rodině, starých známých, nevydařených vztazích. Já na oplátku mohl nabídnout jen příběhy, které mi nevyvracela, i když je považovala za pouhou psychózu. 

———–

„Víš, je vlastně dost zvláštní, že ti musel soud přidělit identitu. Skoro bych věřila, že je ten tvůj příběh pravdivý. Zajímalo by mě, jak může člověk prostě neexistovat, pak spáchat zločin, jít do vězení, být prohlášen za šíleného a skončit v blázinci.“, vyslovila jednou své myšlenky nahlas.

„Čistě teoreticky, kdybych byl opravdu jen blázen, znamenalo by to, že jsem před tím vším prošel nějakým traumatem, nebo nehodou, a ztratil paměť. Jenže taková možnost neexistuje.“

„Proč jsi si tím tak jistý?“

Posunul jsem se na své posteli, abych se mohl opřít o zeď, a podíval jsem se na Rosalie, která seděla vedle mě, s patřičným odstupem.

„Protože při zadržení mi brali otisky prstů. Hledali můj popis v databázi, a nenašli vůbec nic. Někdo, kdo vypadá jako já, se nedá jen tak přehlédnout. O můj případ se zajímalo spousta odborníků, dokonce i CIA, ale ve výsledku jsem byl označen za neexistující osobu. Jaká je pravděpodobnost, že jsem nějaký tajný špion? Nenápadně rozhodně nepůsobím.“

„To nepůsobíš.“, zasmála se, „Pochybuji, že by si nějaká organizace zvolila za špiona někoho s tak nápadným zevnějškem.“

„No právě. Zní to dokonce šíleněji než má verze.“

Zničehonic ke mně natáhla ruku a promnula pramen mých vlasů mezi prsty, téměř fascinovaně. Pak se rozhodla si ten můj ‚nápadný zevnějšek‘ prohlédnout pořádně, a odhrnula mi vlasy z čela. Nahodila překvapený výraz.

„To je tetování?“

„Jizva.“

Přejela po ní prstem, „Fakt že jo. Skarifikace?“

Neměl jsem páru co ten pojem znamenal, ale hádal jsem, že to nebude ono, „Ten den, kdy se mě Yashamaru, můj strýc, pokusil zabít, jsem si svou přísahu ‚milovat jen sám sebe‘ prakticky vypálil do čela. Ten znak znamená doslova ‚Láska‘.“.

Věnovala mi úsměv a potichu řekla, „Ty jsi vážně zajímavý člověk..“.

———————————————————————————–

Od mého prvního dne v té pakárně, jsem hledal cestu ven. Zkusil jsem každou mříž v okně, každou kachličku, každou západku, a každý zámek. 

Problém byl, že dveře se daly otevřít jen speciálním klíčem, které u sebe nosil personál, a nebyl žádný způsob, jak jim je sebrat. 

Měl jsem omezený čas, protože kolem osmé večer nás zamykali na pokoj. Nesměli jsme se toulat po chodbách, takže jsme většinu času museli trávit ve společenské místnosti, kde jsme byli hlídaní kamerovým systémem a nejméně dvěma sestrami. 

Do koupelen nás odváděli, a zatímco jsme se sprchovali v oddělených sprchách, za závěsy vždy seděl odborný dohled. 

Prakticky jsme nikde nemohli být sami, krom toalet a pokojů. 

Proto bylo velice náročné najít v jejich systému skulinku a poohlížet se po únikové cestě. Jenže i když jsem zkontroloval a vyzkoušel všechny alternativy, nenašel jsem nic. 

Po pár měsících jsem začal ztrácet naději a pomalu se smiřoval s faktem, že není cesty ven. 

————————————————————————————

Vesmír mě musel nenávidět. 

Lidé mi říkávali, že když budu konat dobro, dobro se mi taky vrátí. Každopádně od mého narození jsem se setkal pouze se zklamáním, ať už jsem dělal cokoliv. Jakoby to nemělo význam. 

Jedna hezká fráze říká: „Dno je dobré od toho, aby ses od něj odrazil.“, ale jaký to má smysl, když vás vždy něco opět potopí? Pokaždé, co jsem pocítil naději, jsem byl sražen na kolena. 

Jako když dítěti koupíte zmrzlinu, a pak mu ji vyrazíte z ruky. 

„Dostala jsem práci v nemocici.“ ,oznámila mi Rosalie na konci našeho sezení, „Za týden mi tady končí smlouva, a nebudu ji prodlužovat. Nabídli mi tam lepší plat.“.

Chvíli mi trvalo to zpracovat, ale jelikož jsem už se zklamáním do styku přišel nesčetněkrát, naučil jsem se si nedávat moc velké naděje. Ono to pak tolik nebolí. 

„To chápu.“, při pohledu na její provinilý výraz jsem ještě dodal, „Já tady taky nemám v plánu trčet věčně.“.

Ten poslední týden měla noční směnu, a i když tím porušovala pravidla, chodila vždy ve dvě ráno ke mně do pokoje a povídala si se mnou. 

Na její poslední směně, když v půl šesté ráno odcházela z mého pokoje, chytila mě za ruku a řekla, „Moc ráda jsem tě poznala, Gaaro.“, a to bylo poprvé co mě nazvala mým pravým jménem, a naposledy, co jsem ji viděl. 

————————————————————————————

Seděl jsem na stole ve svém pokoji, a díval se z okna skrz železné mříže. V dlani jsem žmoulal slušný počet prášků, které se mi povedlo propašovat. Trik byl v tom si je nedát do úst, ale ponechat je mezi prsty a schovat je do kapsy, než si toho výdejčí sestra všimla. Dělal jsem to od samého začátku, protože užívat léky na nemoc, kterou nemáte, je poměrně nebezpečné.

Všechny jsem je poté schovával pod matraci, kdyby se mi jednou hodily. Nenapadlo mě, že přijde den, kdy budu tak na dně, že spolykání těch prášků uvidím jako jediné východisko z tohohle pekla. 

Na sebevraždu jsem nepomyslel celé roky. Často jsem nad ní uvažoval, když jsem byl dítě, ale to skončilo po tom incidentu s Yashamarem a jeho zradou. 

Vzpomínal jsem na Temari s Kankurem, na Naruta, a na všechny, které už nikdy neuvidím. Potichu jsem se jim omlouval za to, jak jsem se choval a za to, co jsem se chystal udělat.

S povzdechem jsem stiskl prášky v dlani, a otočil se na stole tak, abych mohl slézt a  jít si lehnout do postele, kde jsem měl v plánu prášky spolykat a naposledy podlehnout spánku. 

Jenže když jsem slézal ze stolu, zarazila mě jedna maličkost. Veškerý nábytek v nemocnici byl nějakým způsobem připěvněný, aby se s ním nedalo manipulovat. Fakt, že jsem při tom pohybu uslyšel z podlahy skřípění, nebyl tím pádem vůbec logický. 

Zoufale jsem z něj seskočil a padl na kolena. Upřel jsem pohled na železnou destičku se šrouby, které stůl držely. Až na to, že u jedné nohy stolu celá destička chyběla. Pustil jsem prášky na zem, a vyzkoušel všechny šrouby. K mému neuvěřitelnému štěstí byly některé uvolněné, a daly se snadno odstranit. 

Jedna noha byla stále upevněná. 

Několikrát jsem stolem zacloumal, ale držela moc pevně. Pohtil mě vztek a zoufalství, a to takové, že bych brečel. Začal jsem do kovové nohy stolu zuřivě kopat, a po něklolika úderech se mi podařilo ji vyrvat z podlahy. Odstranil jsem vyčnívající šrouby, pro stabilizaci. 

Zvednout ho bylo těžké, ale adrenalin proudící celým mým tělem, mi pomohl jej odnést až ke zdi, na jejímž vrcholu byla ventilace. Dostat se k ní bylo nemožné, protože místnosti měly příliš vysoké stropy, a ventilačka se tak všem, co chtěli utéct, vysmívala svou nedostupností. 

Sebral jsem jednu z těch destiček, jejíž hrany byly dostatečně tenké, abych s ní odšrouboval mřížku. Chtělo to trochu práce a času, ale po chvíli se mi podařilo ji sundat. 

Šachta byla poměrně úzká, ale na mé fyzické proporce tak akorát. V duchu jsem vztyčil prostředníček na všechny ty kretény, kteří si kdy dovolili si mě dobírat za mou absenci svalů. Dny, kdy jsem se téměř styděl za svou chlapeckou postavu, která absolutně neodpovídala mému věku, byly u konce.

Zapřel jsem se o okraj šachty, a vlezl do ní. Bylo mi trochu těsno, ale zvládl jsem se pohybovat. 

Pomalu a opatrně jsem se plazil neurčitým směrem, a doufal, že mě to někam dostane. Snažil jsem se nebýt moc hlučný, ale to bylo téměř nemožné. Neustále jsem vrážel koleny a lokty do plechové konstrukce, a ta se otřásala. Věděl jsem, že ten zvuk jde slyšet ven, hlavně protože několik pacientů začalo křičet. 

Museli si chudáci myslet, že se šachtou plazí nějaké monstrum. 

Jedna z věcí, kterou jsem za ten pobyt v blázinci zaznamenal, byl fakt, že tady fungovala řetězová reakce křiku. Jakmile někdo začal řvát, řvali všichni. Nejdříve mi to připadalo směšné, ale po několika dnech už bych ty lidi střílel. Každopádně když zdrháte ventilací, přijde vám okolní hluk vhod. 

Další výhodou bylo, že sestry na noční směně musely jít ty křiklouny sklidnit. Tím pádem jsem měl tu možnost najít prázdnou sesternu, sebrat klíče, a vypadnout. 

Pak jsem ale uslyšel, „Myslím, že je někdo ve ventilační šachtě!“, a bylo mi jasné, že nemám moc času. Jakmile věděli, že někdo utíká, spustili alarm.

V záchvatu paniky jsem vykopl první mřížku, kterou jsem viděl. Rychle jsem vylezl a seskočil na zem. Ocitl jsem se v prázdné šatně pro personál. Hekticky jsem těkal pohledem po skříňkách, jestli není nějaká otevřená. 

Hledal jsem cokoliv, kam bych se mohl ukrýt, až jsem skoro přehlédl jednu velmi zásadní věc. 

Okno. 

Nemělo mříže. 

Stačilo ho jen nečím rozbít. Bohužel jsem neměl čas se podívat po nějakém předmětu, jelikož se z chodby ozval dusot bot, cinkání klíčů, a já už ze zkušenosti věděl, že jakmile někdo z pacientů zmizí, musí personál zkontrolovat každou místnost v budově. 

Udělal jsem první věc, která mě napadla. Rozběhl jsem se proti oknu.

Zvuk otevírajících se dveří, a výkřik toho, kdo jimi prošel, přehlušil tlukot mého srdce, a pak tříštící se sklo, jak jsem jím proskočil. Padal jsem z druhého patra vstříc čerstvě posekané trávě, a kolem mě se třpytily střepy, odrážející světlo pouličních lamp, a červených majáčků alarmu. 

Dopadl jsem tvrdě na bok. Bolest jsem ucítil až po pár vteřinách. Všechno bylo rozmazané, ale i přesto jsem rozpoznal v dálce několik lidí, běžících směrem ke mně. 

Sesbíral jsem se ze země, a utíkal, co mi zlomené žebra a rozřezané nohy dovolovaly. K plotu to bylo daleko, a ještě mě čekalo na něj vylézt a nějak se dostat přes ty ostnaté dráty na vrcholu. 

Když se mi povedlo tam konečně doběhnout, a chopit se propletené cesty ke svobodě, všiml jsem si, že má levá ruka má podezřelou barvu. Rudou. Sklo mi muselo přetnout tepnu, a to dost drasticky. Nehodlal jsem se ale vzdát, a začal šplhat. Bohužel né dost rychle. 

Bolest a ztráta krve mě oslabila natolik, že ještě před tím, než mě jeden z ochranky stihl chytit za nohu, já už cítil, jak ztrácím stisk. 

Znovu jsem padal. 

Můj pád tentokrát zbrzdily ruce, spousta rukou. Pak jsem ucítil na zádech chlad ranní rosy. Někdo volal záchranku. Pokoušel jsem se otevřít oči, ale všechno se točilo, a víčka odmítaly spolupracovat. 

Ucítil jsem něčí ruce na mém předloktí, tisknoucí, a došlo mi, že se někdo snaží zastavit to krvácení. Přinutil jsem se otevřít oči, ale noc se zdála temnější, než předtím. 

Bolest ze zlomených žeber pomalu ustupovala, společně s řeznými ranami na chodidlech, které předtím pálely. Nebolelo mě naprosto nic. Naopak, byl to euforický stav. Pamatoval jsem si tenhle pocit. 

Byla to smrt. 

Znovu ke mně natahovala svou chladnou ruku. Okolní zvuky postupně mizely, a světlo pouličních lamp pohasínalo. Obklopila mě tma. 

A pak oslepující světlo….