Chapter II

Chytla jsem ho za ruku a táhla ho směr zapadlá ulička. Trochu neochotně se vydal za mnou. Došli jsme na místo, kde už nejstarší chlápek pomalu ale jistě Sakuru zbavil většiny oblečení. Odkašlala jsem si a muž se na nás otočil.
„Hej! Co tu okouníš, chlapečku?!“ Houkl na Sasukeho. Ten stál na cestě a v ruce svíral katanu.
„Pusť ji..“ řekl děsivě klidným hlasem a kývl hlavou na muže.
„Běž za maminkou a nestraš tu s tím klacíkem, hošánku.“ Řekl další z mužů a zakroutil hlavou. Ostatní se začali smát. Po této větě jsem už slyšela jen, jak ostří katany prořízlo vzduch. Radši jsem zavřela oči. Když jsem je po pár vteřinách pootevřela, spatřila jsem muže, který se před pár vteřinami skláněl nad mou láskou bez rukou. Ty ležely vedle něj na zemi. Sasuke stál stále vedle mě. Očividně byl velice citlivý na připomínky ohledně jeho rodiny. Opřela jsem se o něj, když se mi zatočila hlava. Pak jsem si uvědomila, že mu to možná trochu vadí, tak jsem se od něj radši odtáhla. Sasuke se na mě ani nepovídal. S chladným výrazem odkopl muže a polonahou dívku vzal do náruče.
„Sasuke-kun…“ špitla a chytla se svalnatého chlapce. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda, když ji nesl pryč. Zdálo se mi to zvláštní. Sasuke by se takhle přeci nikdy nezachoval. Zabil by toho chlapa a Sakuru tu nechal. Pomohl jí, to by mělo stačit. Bylo možné, že se v něm začaly probouzet city? Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych tuto vtíravou myšlenku vyhnala z hlavy. Jestli city, tak k Sakuře. Jestli ano, tak jsem neměla šanci. Naposledy jsem pohlédla na muže klečícího nad svými pažemi krvácejícími na zemi. Jeho „přátelé“ byli pryč. Zatřásla jsem se při pohledu na krví postříkané zdi tmavé uličky. Přepadl mě podivný pocit, že mě sleduje. Bylo to tak strašidelné. Vydala jsem uličkou dál. Rychle pryč, pomyslela jsem si. Polilo mě horko. Srdce bušilo tak zběsile. Utíkala jsem dál a dál, dokud ulička neskončila. Konec. Zeď. Pomalu jsem se otočila a podívala se před sebe. Najednou mé tělo ztuhlo. Nemohla jsem se hýbat. Ten muž. Byl živý. Koukal na mě! Zavřela jsem oči a opět je otevřela, abych se přesvědčila, že tu opravdu je. Nezmizel.
„Kurva!“ zaklela jsem a sesunula se na kolena. Měla jsem toho dost. Už jsem nemohla dál, bylo toho moc. Z pahýlků, které mu zůstaly po rukách mu kapala krev.
„Ty… prohnaná děvko!“ Zařval. Začala jsem hlavou mlátit do země. Po chvíli jsem ustala a pomalu zvedla hlavu. Vykřikla jsem. Můj křik se rozléhal po celé Konoze. Byl tam. Stále.
„Nech mě být! Přestaň!“ chytla jsem se zase za hlavu a začala utíkat. Držíc si hlavu jsem proběhla kolem muže a běžela stále dál a dál… ale běžel za mnou. Byl mnohem rychlejší, než já. Najednou jsem narazila do zdi. Zeď? Tady? Nemohla jsem uvěřit vlastnímu zlomenému nosu! Zamotala se mi hlava a já upadla do bezvědomí. Když jsem se probudila, stála vedle mně skoro celá Konoha. Ležela jsem přikurtovaná na nemocničním lůžku. Na cedulce, kterou jsem stěží přečetla, stálo „Psychiatrická léčebna“. Ztuhla jsem.
„Já.. Proč? Kde..?“ Můj udivený pohled snad každý zaznamenal. Trochu jsem se zavrtěla a nadzvedla v loktech. „Co tu dělám?“ Optala jsem se zoufale.
 „Jsi blázen, Ino.“ řekl Chouji chlácholivým hlasem. Shikamaru jen přikývl.
„Blázen? Já?“
„Ty.“ zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. To přeci nebylo možné, abych se zbláznila!
„Ino? Ino, Ino! Vstaň! Vstávej, Ino!“ uslyšela jsem najednou čísi hlas a ucítila chladný dotek něčí dlaně, jak mě plácala po tváři. Znovu jsem otevřela oči. Neležela jsem na měkkém nemocničním lůžku, nýbrž na chladné, nepohodlné zemi. Nade mnou se skláněli Chouji a Naruto. „Ch-chouji? Naruto?“ zachraptěla jsem a zhluboka se nadechla.
„Co tu děláte?“ zašeptala jsem skoro neslyšně. Byla jsem si ale skoro jistá, že mě oba ninjové slyšeli.
„Noo… Byli jsme na ramen a… vraceli jsme se domů. A našli tě tady. Jsi v pořádku, dattebayo?“ vychrlil na mě Naruto. Chvilku mi trvalo, než jsem pobrala jeho otázku.
„Jsem.“
„Co se stalo?“ začal opatrně Chouji. Neodpovídala jsem. Nechtěla jsem vypadat jako blázen. Nechtěla jsem BÝT blázen. Chouji mě pomalu zvedl ze země. Oprášil mi záda od prachu a objal mě kolem ramen. Naruto mi podal mísu ramenu a rozpačitě se usmál.
„Dej si do nůše. Ramen pomůže!“ Vykřikl najednou. Asi se pokoušel o nějaký slogan nebo verš. Poděkovala jsem a požádala ho, jestli by nemohl nadosmrti s veršováním přestat. Trochu neochotně přijal mou výzvu a slíbil, že veršování pověsí na hřebík. Společně s Choujim a Narutem jsem mířila domů. Chlapci byli velice ochotní a doprovodili mě až před barák. Chouji se sice nabízel, že mi pomůže do schodů a podle toho, jak ustaraně se tvářil by mě nejdarši převlíkl do noční košilky a uložil do postýlky. Schválně jsem před nimi vyskákala do schodů po jedné noze, aby pochopili, že mi prostě nic není. Kluci mi jen zamávali a mlčky odešli.
„To jsem je dostala!“ Vítězně jsem se uchechtla a usedla do křesla.
Chvíli jsem koukala do blba. Takhle divně mi už dlouho nebylo. Cítila jsem se jako blázen, kterej sní o psychiatrický léčebně, svojí nejlepší kámošce a jejím nadupaným příteli. Uchiha Sasuke. Frajer, který Sakuře zachránil čest a podprsenku. Teď ho zajisté bude milovat stokrát více, než předtím.
Okno do pokoje se náhle prudce otevřelo a závěsy zavlály v chladném podvečerním větru, který mi zároveň cuchal vlasy. Tiše jsem si povzdychla a zavřela oči.
Myšlenky v hlavě se vířily. Představovala jsem si Sakuru. Tak jak ji bůh stvořil. Byla tak roztomile plochá!
Ne, ne. Přestaň s těmi úchylnými myšlenkami! Říkala jsem si v hlavě sama pro sebe. Představa se rozplynula, jak přišla. Najednou jsem cítila dotek. Dotek hebkých rukou na mém stehnu. Husí kůže prolétla celým mým tělem. Pomalu mi to svlékalo sukni. Nejdřív jsem nevěděla, co se děje, ale ta slast! Nevím, proč jsem to udělala, ale rychle jsem otevřela oči. Nikdo tam nebyl. Jen já. A sukně na mém těle. A co to? Obléknutá! Znovu jsem zavřela oči a doufala, že se ruce znovu vrátí, že je třeba vyplašilo mé bělmo. Jasně, že je to úplná debilovina, ale bylo to tak příjemné! Chvíli jsem tam jen tak seděla a náhle ucítila jemný tlak na rtech. Automoticky jsem je pootevřela a ucítila něco vlhkého, jak se to dobývá dovnitř. Došlo mi, že to musí být jazyk, tedy cizí jazyk. Jemně mi přejel po horním rtu a mnou projel příjemný mrazík. Ani mě nenapadlo otevřít oči a podívat se do tváře majiteli onoho hbitého jazýčku, který si s tím mým pohrával a soupeřil o nadvládu, jen jsem chabě odpovídala, jako bych snad v tomto boji měla nějakou šanci zvítězit. Asi po minutě mi došlo, že mi celkem rapidně dochází kyslík. Plicím naproti mě nejspíš též, protože jejich majitel se mírně oddálil od mých úst a intenzivně oddychoval. Konečně jsem se odhodlala otevřít oči. To, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech.