City v dešti

            Byl hrozný den. Celou dobu pršelo a Sho se zdál opravdu v depresi. V poslední době se mu zas nedařilo, protože se v polovině duelu přecenil a pozurážel protivníky a pak to s ním samozřejmě šlo z kopce. Všechny je podcenil. Kamarádi mu mohli vykládat kolikrát chtěli, že tak to prostě nejde, ale on jako by byl hluchý…

            Nyní se krčil pod stříškou Akademie a nechtělo se mu jít zpátky na kolej. Skoro všichni už odešli, ale on musel něco málo sklidit, protože padl do oka profesorovi Chronosovi. Skutečně smolný týden. Naštěstí už byl pátek. Jenže nečekal…

            „Marufuji senpai!“ ozvalo se odněkud zpod schodů a on shlédl až dolů. Pod nimi stál jeho kamarád Kenzan a držel v ruce mokrý a složený deštník. Nechápavě zamrkal. Kde se tu bere? Stalo se něco?

            „Marufuji senpai?“ podivil se Tyranno, když viděl jeho výraz a došel až k němu. „Jsi v pořádku? Uhm… no… vzpomněl jsem si na tebe, že tě profesor zdržel, a když jsem viděl to hrozné počasí, musel jsem ti jít naproti.“

            Shoovi se roztáhl úsměv po celé tváři. Tohle by od nikoho nečekal, natožpak od Kenzana, a skutečně ho to potěšilo.

            „No… děkuji ti, Kenzan-kun! Neseš deštník i pro mě?“ zeptal se malý chlapec a pak zrudnul, když mu došlo, že má jen jeden.

            „Ah! To… mě nenapadlo, omlouvám se-saurus… Ale určitě nám jeden deštník bude stačit, ne?“ zazubil se.

            Sho se teď zamračil. Že by měl nějaké postraní úmysly? Chovat se k němu hrozně jako vždycky a v nečekané chvíli se přitočit k Anikimu a vzít si veškerou jeho pozornost?! Na to ať zapomene! Ale na druhou stranu… dojít suchý v tomhle psím počasí až ke koleji nebyla vůbec špatná nabídka.

            „Něco je špatně-saurus?“ sotva znatelný mráček přeletěl dinosaurovi po obličeji, ale když se Sho zas usmíval, uvolnil se i on zpátky. Sho rychle vyskočil na nohy a popoběhl k mladšímu a statnějšímu chlapci.

            Pomalu vyšli ke koleji, jenže atmosféra byla najednou podivná. Ani jeden si to nedovedl vysvětlit, a když na sobě Sho pocítil už asi po páté během pěti minut hladový pohled, otřásl se. Vůbec to nechápal. Vždyť Kenzanovi vyslal už tolik signálů, opatrně zkoušel flirtovat, a zdálo se, že je na něj imunní. Byl přesvědčený, že má už vážně smůlu a teď tohle? Kenzan na jeho otřesení hned reagoval.

            „Senpai! Není ti zima? Já jsem v pořádku, jako chladnokrevný plaz! Můžu… Hmm… Jo! Můžu ti dát svoji vestu-saurus.“

            Sho zrudl. Copak je nějaká slečinka v nesnázích? Zmrzlá slečinka, ke které by se kluk musel chovat takhle? Ale mlčel.

            „No vážně! Mě by zima nebyla-don!“ pokračoval rychle jeho kamarád.

            „Dej mi pokoj! Nechovej se ke mně jako k holce!“ nevydržel nakonec Sho a zamračil se.

            Dinosaurovi došlo, že asi zas udělal nějakou botu a byl moc horlivý. Proč byl senpai podrážděnější než jindy, to nechápal. S ním si nikdy hlavu nedělal, pocítil na svoji kůži nejednou, že senpai není jen tak sladký chlapec, jakým se zdál, ale dnes to bylo divné. Ale byl často sladký… až moc…

            „A nedívej se na mě tak… znervózňuje mě to…“ dodal ještě Sho.

            Tyranno ihned odvrátil pohled, ale potajmu se na něj musel dívat. Co mu už způsobil potíží? Ale… pořád byli spolu a i když se jejich soužití nezdálo zrovna ideální, byli si velmi blízcí.

            Už se pomalu blížili ke koleji, když ticho zase zhoustlo. Oběma jakoby i došly jejich vlastní myšlenky.

            „Kenzan-kun?“ začal najednou pozvolna Sho a to podivné ticho prolomil.

            „C… co?“

            „Řekni… co si o mě myslíš?“

            Zastavili se. Teď bylo na dinosaurovi, aby zrudl. Chvíli nevěděl co dělat, ale menšímu chlapci to mělo být jasné, když mu šel naproti s deštníkem v tom dešti! A také když byl s ním každou chvíli, a neustále se o něj staral a…

            Deštník letěl stranou. Cítil dopadat tvrdě kapky vody na svém těle, celé brýle měl zapleskané během pár vteřin, ale v hřejivém objetí Kenzana mu bylo dobře… až děsivě dobře… Zmateně k němu vzhlédl a v tu chvíli ucítil jeho rty na svých.

            Nějakou dobu se nedovedl odtáhnout, jen nevěřícně zíral. Teprve po pár vteřinách k tomu sebral odvahu.

            „C… c… c… co to…?!“ vypravil ze sebe to jediné.

            „To si o tobě myslím, senpai.“ Kenzan jako kdyby to teď říkal generálovi ve válce. Stejně tak tvrdě a přesvědčeně, pevně a neochvějně.

            Natočil k němu tvář a zavřel oči.

            „Teď mi můžeš dát facku.“

            Podle něj to nevypadalo, že by čekal, že Sho si myslí o něm to stejné. O to víc ho usvědčilo, když facku skutečně dostal.

            „Pitomče! Proč jsi mi to neřekl dřív?!“

            Tak moment… slova nezapadala do toho, co očekával. Držel se za tvář a zmateně toho chlapce pozoroval.

            „To je pořád že jsi odvážný… odvážný… Ale k tomuhle si odvahu nesebral když víš, jak já odvážný nejsem?!“ křičel na něj a šumící déšť jeho slova jen tlumil.

            „Senpai?“ dinosaur ale stále úplně nechápal. V tu chvíli ucítil jak ho ten menší pevně sevřel za oblečení rukou a jedním trhnutím stáhl k sobě dolů. Polibku který následoval se vůbec nebránil.

            Když skončili, tak na sebe hleděli. Déšť byl nemilosrdný… Kenzan stále v šoku a Sho zamračený jako sama obloha.

            „Jdeme… doufám, že u toho nezůstane, pokud o mě skutečně takhle smýšlíš…“ Sho pokračoval v hovoru a sáhl rozzlobeně po deštníku. Už to byla nějaká doba, kdy mu došlo, že to není Aniki, koho miluje, ale Kenzan-kun. Jen to byla už taková doba, že předpokládal, že je zbytečné o tom pocitu přemýšlet. Ať udělal cokoliv, jeho kamarád nijak nereagoval a tak si myslel, že prostě s klukem by nikdy nechtěl nic mít.

            Pokračovali v cestě na kolej. Když rozevřeli dveře do jejich pokoje, otevřel jim rozjařený Judai.

            „Hej! Kluci! Vy jste byli ještě venku a beze mě? To vám není podobné!“ zvolal zvesela, a pak se podíval na deštník v ruce Kenzana. „Na co máte ten deštník, když jste celí mokří?“

            Oba polilo horko… z tohohle se skutečně jen tak nevykroutí…