Co bude dal?   16

Je hezké, když se můžete ve spánku tulit k někomu, koho máte rádi a ještě hezčí je, když se vedle něj můžete probudit.

Jenže já se opět probudila sama. Vedle mě bylo prázdno a krása dne utržila pár nesmlouvavých mínusů. To není fér!

Pak jsem si všimla, že není ráno, ale podle slunce už nejmíň poledne. O mém návratu asi ještě moc lidí neví, ale Kakashi asi má svoje povinnosti.  Následně jsem zjistila, že vedle na polštáři leží malá kytička připomínající naší sedmikrásku s tím rozdílem, že její okvětní lístky byly krvavě rudé a nádherně voněla.

Jééé! To je milý. Tak jasně, vzkaz s mou znalostí japonského písma by mi byl docela k ničemu.

„Je na čase navštívit Tsunade, víš o tom, že jo?“ připomněla se tam druhá.         

„Hmmm,“ mumlala jsem nahlas.

„Budeme rádi, když nás nezabije  rovnou!“ vzdychla si.

Kakashi mi nechal na stole snídani i s už studeným čajem. Já ho nemít, tak chcípnu hlady!

Po snídani jsem zase poctila návštěvou sprchu a pak jsem vlezla do svých staronových červených šatů s motýli. Vydala jsem se  k Páté. Teď už ale nesmím nic zatajit.

Tsunade mě přijala s lehce překvapeným výrazem.

„Tak ty žiješ?“ zvedla obočí.

„Ano, Tsunade-sama. Zajali mne Akatsuki. Snažili se ze mne dostat informace, ale nepovedlo se jim to.“

„Potom bys už ale měla být mrtvá.“

„Byla bych nebýt jednoho z členů, kterému se mi podařilo vysvětlit, co a kdo jsem.“

„Stále nechápu…“

„Jde o to, Hokage-sama, že jsem vás předtím něco zatajila…“

Obočí se svraštilo.

„Neřekla jsem vám plné znění mého přání. V přání stálo, že si chci popovídat s Hatakem Kakashim a …s Akatsuki.“

Začala rudnout.

„Nechte mne mluvit, prosím, nebo už to všechno nebudu mít možnost říct. Věděla jsem, že kdybych Vám řekla vše, nenecháte mi možnost začlenit se mezi ostatní obyvatele Konohy, a už vůbec ne jako kunoichi. A právě tuhle profesi jsem potřebovala z toho důvodu, abych se dostala na mise a tím co nejblíž k nebezpečným Akatsuki. Musela jsem za nimi, abych zjistila, jestli tudy vede cesta domů. Když jsem je ale nečekaně a strašně brzo potkala, pokusili se mě zabít ještě než jsem stačila něco udělat a pak mi jedna bytost řekla, že to bylo úplně zbytečné. Díky obrovské shodě náhod se  mi podařilo jednomu z nich vysvětlit, že tu jsem vlastně omylem a on mě nechal jít. Vím, že se to zdá divné, ale něco mi dlužil a tím to splatil. Stále jsem ale stejně pro zbytek Akatsuki považována za mrtvou. Teď už vím, jak se dostat domů a vůbec jsem je k tomu nepotřebovala. Málem zabili Kakashiho a to úplně zbytečně, protože normálně by se to nestalo, kdybych tu nebyla. Byla to moje chyba a plně ji přiznávám. Jediným mým přáním teď je se dostat domů, abych tu nezpůsobila další problémy a komplikace a váš svět mohl fungovat dál. Teď mě můžete soudit, protože sama sebe jsem odsoudila už dávno, když jsem musela žít s pocitem, že Kakashi kvůli mě umřel…“ končila jsem už se slzami v očích a sklonila jsem hlavu. Ten pocit pořád tak hrozně bolí.

Tsunade se pomalu zvedla od stolu, stoupla si přede mě a z vrchu na mě koukala.

„Ohrozila jsi celou Konohu a nejvíce jednoho z elitních ninjů!“

„Já vím.“

„Lhala jsi a tahala jsi mne za nos!“

Já vím!“

„Jsi vypočítavá mrcha!“

„Já vím,“ už jsem jenom šeptala.

„Víš, co tě čeká za zradu?“ zeptala se výhružně.

„Smrt?“ řekla jsem bezbarvě.

„Takový následek by to nemělo, protože Kakashi žije a to je tvé jediné štěstí. Teď by tě mělo čekat vyhnanství z této země až do konce tvého života….“

Nasucho jsem polkla.

„…ale protože jsi nejspíš už sama ve vyhnanství, postrádalo by to význam a neřešilo by to problém, který chci vyřešit. A to, že chci, abys se vrátila tam, kam patříš a už tě nikdy neviděla!“

„Takže?“ zeptala jsem se opatrně.

„Takže…co potřebuješ na cestu zpátky?“

„Potřebuji hřbitovní svíčku, nůž, tužku a ruční papír,“ vypočítala jsem na prstech.

„S ručním papírem bude problém. Ten se u nás ve vesnici nevyrábí. Ohňová země nevyrábí papír. Musíš pro něj do Země vody, protože ta se na tuto výrobu specializuje. Dělají se z něj speciální svitky a tento papír je velmi vzácný, protože správnou směs do výroby si obyvatelé bedlivě střeží,“ vysvětlovala.

„Dobrá, tak mi tedy potom dovolte odejít do Země vody.“

„Tak to prrr! Neřekla jsem, že ti věřím všechno, co jsi mi navykládala. Nikam sama nepůjdeš. Co když se zase úúúplně náhodou setkáš s Akatsuki a zase nás zradíš?!“ zaironizovala.

„To se nemusíte bát. Pokud se s nimi znovu potkám, zabijí mne rovnou…mám to slíbeno,“  poznamenala jsem suše.

„Na tom nesejde. Najdu ti další dozor, ale zapomeň na to, že to bude Kakashi. Ten už si užil až dost a nemíním ho pořád vystavovat takovému nebezpečí jako představuješ jenom ty!“ odfrkla si Pátá.

„A koho tedy máte na mysli?“ zkusila jsem.

„To nevím, ale já na někoho přijdu, to se neboj…“ zlostně přivřela oči.

„…už hledat nemusíš. Jdu do toho!“ ozvalo se za oknem.

„Ero-sennin?!“ vyjekla Ta druhá.

„Jiraiyo?“ oslovila Tsunade muže teď už sedícího na parapetu, „A co že se najednou takhle angažuješ?“ měřila si ho podezřívavým pohledem.

„Má to svoje vysvětlení. Náhodou jsem vyposlechl váš rozhovor a začalo mne to víc než zajímat. Přece jenom jsem tu od toho, abych získával od ostatních informace a vidím, že tahle dívka jich má plno. Navíc, mám během pár dní odejít na průzkumnou misi do Skryté Mlžné a ta je, jak jistě víš, v Zemi vody, takže máme stejnou cestu a zabiješ dvě mouchy jednou ranou.“

Věděla, že má pravdu.

„Dobrá tedy. Nechávám ji tedy tobě, ale ručíš mi krkem za to, že se vrátí. Se svými znalostmi je pro nás nebezpečná a pochybuji, že je dostatečně silná na to, aby odolala všem způsobům mučení kdyby se dostala do rukou nepřátel.“

Ani jsem nedutala. Proč by mě chtěl zase někdo mučit, sakra?!

„Protože jsi huba nevymáchaná a všem hned vyžvaníš, kdo jsi a co víš! Jen si vzpomeň, kolik toho ví Itachi…“ objasnila mi nevybíravým způsobem Ta druhá.

„Fajn, to beru!“ ušklíbnul se Jiraiya, „ale děláš z ní zbytečně nebezpečnou. Myslím, že už si to znovu nedovolí,“ pohlédnul na mě a já kývala, jak jsem mohla.

„Teď už si dělej, co chceš,“ okomentovala to Tsunade, „teď už je to všechno jen na tvoje triko. Má ale štěstí, měla jsem sto chutí ji zabít!“

„Zachránil nám život zvrhlej poustevník a tys ho chtěla zabít za to, že ti koukal do výstřihu!“ konstatovala nevěřícně Ta druhá.

„Nedělej! V tomhle jsi pomstychtivější než já!“ umlčela jsem jí.

„Teď ale běžte oba a opovažte se mě zklamat. Tak padejte, mám ještě nějaké nevyřízené záležitosti,“ a už koukala po skříňce, kde má schované saké.

„No jasně,“ uchechtla jsem se znalecky, ale trošku nahlas.

„Jak víš, že…,“ ale to už jí to došlo a začala rudnout.

„Už jdeme, tak se nerozčiluj,“ rychle ji konejšil Sennin a vystrčil mě ze dveří.

Vyšli jsme mlčky před hlavní budovu.

„Asi bych vám měla poděkovat,“ začala jsem.

„Nemusíš. Naruto o tobě mluvil a ten se nepřátelí s někým, kdo by si to nezasloužil. Má na to něco jako šestý smysl.“

„Potom bych měla poděkovat jemu.“ Zlatý Naruto!

„Poděkuj si komu chceš, máš na to pár dní. Pak si pro tebe přijdu a odejdeme. Zkus zapracovat ale na své fyzičce. Cesta může být náročná. Ale ještě něco jsem chtěl…“ dodal ještě, „zkus neovlivňovat sled událostí, které se mají stát. Víš, jak to dopadlo minule…“

„Pokusím se vás nezklamat,“ a naznačila jsem něco jako úsměv.

„Fajn! Takže zatím, nashle…“ a už byl pryč.

„Fuj! My máme ale štěstí!“ odplivla si ulehčením Ta druhá.

„To mi povídej!“ odfoukla jsem já.

Když se štěstí unaví, sedne i na vola!