Čokoládová chaloupka

Čokoládová chaloupka

            Všichni jistě znají slavnou Perníkovou chaloupku bratří Grimmů. Ale co když se to stalo trochu jinak? Tohle je pravdivý příběh o Perníkové chaloupce:

            Žilo bylo jedno děvčátko. Navzdory svému osudu si žilo velmi šťastně a spokojeně ve vybydlené myslivně v lesích. Strava nebyla nijak pestrá, protože se živilo pouze dary lesa (jinými slovy, pytlačila).

            Jednoho dne šla opět do lesa sehnat nějakou obživu, ale v okolí myslivny se nic nenacházelo. Musela proto jít hlouběji. Šla a šla, až došla na mýtinku, kde bylo všeho hojně. Počala tedy sbírat lesní plody. Po chvíli zahlédla pasoucí se srnku. Tiše se tedy přiblížila. Vál příznivý vítr, a tak by mohla i něco ulovit. Srnka brzy zbystřila, a když uviděla lovkyni, utíkala pryč, co jí nohy stačily.

„Stejně neutečeš! Stejně tě chytím a udělám si tě se sladkokyselou omáčkou!“ řvala na prchající srnku. Honila ji celý den po celém lese, když tu najednou zjistila, že srnka zdrhla a ona se octla na neznámém místě hluboko mezi stromy a navíc už se stmívalo. Co bych teď měl udělat? ptala se sama sebe. Nakonec vylezla na nejbližší strom, aby se rozhlédla po okolí. Kvůli tmě nic neviděla, proto se vydala hledat cestu.

            Brzy narazila na prapodivnou budovu. Celá chaloupka byla z čokolády, obehnána plotem z lízátek, jako komín sloužil dort, linecká kolečka místo oken a ke vchodovým dveřím vedla cestička vydlážděná polomáčenými sušenkami. V zahrádce byla ještě pergola z cukrářských piškotů a pod ní se v houpací síti z pendreků válel nějaký člověk.

V Yako se mísily pocity strachu a nedůvěry s hladem a pudem sebezáchovy. Chvíli váhala, ale nakonec v ní převládl hlad. Vydala se vstříc neznámému (jídlu). Pomalu ale jistě se přibližovala k jedlé chalupě. Když se ocitla na začátku cestičky ke vchodu, uslyšela čísi medový hlas.

„No jen se nestyď a pojď dál,“ vyzýval. Katsuragi měla opravdu hlad a tak šla po cestičce až k pergole. Tam našla v houpací síti odpočívat pohledného mladíka. Lehce si odkašlala, aby na sebe upozornila. Mladý muž pootevřel oči a pokynul jí, aby se posadila na marcipánovou židli vedle sítě. Yako se posadila, a protože měla mnoho otázek, začala se ptát: „Prosím Vás, kde to vlastně jsem? A mohl byste mne tu nechat přes noc, dneska už to domů asi nezvládnu. A co to je za podivnou chatrč? Vy tu bydlíte?“

„Příliš mnoho otázek. Popořadě: nacházíš se na mýtině hluboko v lese; nechat tě tu přes noc bych také mohl; toto není chatrč, nýbrž chaloupka ze všeho sladkého, na které si jen vzpomeneš; a ano, já zde bydlím,“ zakončil svůj monolog mladý muž. Nejprve se na ni zadíval pohledem nahánějícím strach, ale pak se usmál: „Buď vítána.“

„Velice Vám děkuji. A mohla bych Vás o něco poprosit?“

„Ale jistě, jen mluv.“

„Nechci Vás dlouho zdržovat a překážet tady, takže bych se co nejdříve vrátila domů, ale jaksi se tady nevyznám. A proto Vás chci poprosit, jestli byste mi nepomohl najít cestu domů.“

„No, nevím…pokusit bych se mohl, ale nevím nevím…“ zatvářil se pochybovačně.

„Prósím!“ škemrala dívka.

„Jak říkám, pokusím se, ale nemyslím si, že by se mi to mohlo podařit. Ale do té doby zde můžeš pobývat, jak dlouho budeš muset a chtít,“ opět se sladce usmál.

„Velice Vám děkuji. Jako můj vděk prosím přijměte mou pomoc v domácnosti.“

„Já také děkuji. Buď zde jako doma,“ démon se stále usmíval.

„A jak se vlastně jmenujete?“ zarazila se Yako.

„Mé jméno zní Neuro Nougami,“ odpověděl prostě, „a ty jsi určitě Yako Katsuragi, že?“

„Huh? Jak to víte?“ podivila se hnědovláska.

„To už je jedno. Pro dnešek toho povídání stačilo. Pojďme se najíst a spát,“ vybídl ji s pohledem upřeným k západu slunce.

„Dobře,“ přisvědčila, už se těšila na jídlo, zbožňovala ho (to jídlo, ne Neura). Oba se zvedli a odešli do čokoládové budovy.

***

            „Tady se posaď a chvilku počkej, dojdu pro něco k jídlu,“ znovu se usmál a odběhl někam hlouběji do domu. Yako se zatím posadila na marcipánovou lavici, jak jí Nougami nakázal a čekala. Neuro zatím došel do spíže a pátral v policích po něčem hodně sladkém, kalorickém, popřípadě afrodisiakálním. A už tě mám. Jen počkej, až něco najdu, to se pak budeš divit. A hledat ti cestu zpátky? Pche…ani náhodou. Konečně mám společnost, tak se jí přece nebudu dobrovolně vzdávat, ne? Odsud už neutečeš, Yako Katsuragi!

Maniakálně se ušklíbl, když našel suroviny na uvaření něčeho tak dobrého, že se toho nebude návštěvnice chtít nikdy vzdát. Pomalu se, s náručí plnou nějakých prapodivných věcí, vracel do kuchyně k novému příživníkovi.

„Jsem zpátky. Když ještě chvíli počkáš, tak bude teplá večeře.“

„Jasně. Chcete s něčím pomoct?“ optala se rychle, když si vzpomněla na svůj slib.

„Ne, děkuji. Prozatím si vystačím sám. Pomoci mi budeš moct zítra. Co přesně to bude, se dozvíš také zítra,“ odpověděl otočen čelem k peci z oplatek. Pro sebe se ušklíbl. Ano. Zítra mi pomůžeš. A svou práci tu jen tak neskončíš. Neuro byl (jak už jsem naznačila) démon, a stejně démonsky se i šklebil. Ovšem na Yako se snažil upřímně usmívat, aby mu nepláchla dřív než by se jemu hodilo a líbilo.

***

            Po hodině čekání, se Katsuragi konečně dočkala. Jídlo bylo na stole, sice vypadalo divně, ale bylo to jídlo, a to bylo nejdůležitější.

„Pojďme jíst,“ vybídl ji démon, ona pouze přikývla. Už měla takový hlad.

„Dobrou chuť,“ popřála a vrhla se na bezpochyby sladký pokrm. Zatímco Neuro jedl se vší elegancí a kultivovaností, Yako ho do sebe házela jak buran bez jakékoli slušnosti. Po jídle podle toho vypadal i stůl. Hnědovláska to s omluvou rychle uklidila.

„Dobře, a teď, když je vše uklizeno, mohu tě zavést do tvého pokoje.“ A jak řekl, tak i udělal. Vedl ji spletitými chodbičkami Čokoládové chaloupky. Po chvíli se zastavil před dveřmi z bílé čokolády.

„Tak tady je tvůj pokoj,“ otevřel dveře a tím odhalil pohled na útulnou místnost – jak jinak, než ze sladkostí. Pod oknem stála postel z tureckého medu, vedle byl noční stolek z Fidorky, skříně z těsta a doplňky ze žvýkaček. Yako byla ohromena, nikdy neviděla něco takového, a to si už málem myslela, že ji v tomto domě nemůže nic překvapi. Neuro si jejího úžasu všiml.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se trochu zbytečně.

„Moc,“ vešla dovnitř stále ještě plna úžasu.

„To jsem rád,“ usmál se démon.

„Přeji ti dobrou noc.“

„Děkuju, Vám taky!“ zavolala na vzdalujícího se hostitele.

Jakmile se zavřely dveře, skočila do postele do čehosi růžového. Pak se podívala pozorněji a zjistila, že to, v čem leží, je vlastně cukrová vata. Byla ospalá, tak se do ní zahrabala a usnula jako špalek.

***

            Byla přesně půlnoc. Yako se vzbudila, měla zlý sen. Přesně v tu chvíli se v pokoji zjevil i Neuro.

„Slyšel jsem křik. Co se ti stalo?“

„Nic, nic, jen asi zlý sen,“ ačkoliv se snažila mluvit klidně, ale hlas se jí třásl a v obličeji bylo jasně patrné zděšení. Démon se pomalu blížil k její posteli, sedl si a obejmul ji.

„Klid, už jsem tady. Už to bude v pořádku,“ konejšil ji. Lehce ji políbil do vlasů a natočil její tvář k sobě. Pomalu se přiblížil k jejím rtům a…

„N-ne, to nejde,“ odvrátila svou tvář.

„Tohle by nedopadlo dobře. Je tu jedna věc, kterou ti musím říct…“ začala „…nebylo by to ode mě fér ti to neříct. Já…“ začalo se jí stahovat hrdlo „…já jsem…ve skutečnosti…muž,“ sklopil Yako zrak.

„Však já vím…“ pozvedl mu Nougami bradu.

„Víš? Ale jak?“ divil se transvestita.

„Já bych ti měl taky něco říct, já jsem zase démon z Pekla, takže o tobě vím všechno.“

„Opravdu?“

„Ano,“ přisvědčil černovlasý blonďák. Potom vzal Yakovu tvář do svých dlaní a dlouze ho políbil.

„Navždy spolu…“ zašeptal spíše pro sebe Neuro.

„Miluju tě, Neuro…“ zašeptal druhý.

„Taky tě miluju, Katsuragi…“ oplatil mu démon polibek. A že byl opravdu démonický.