Cože jsem to v noci dělal?

Černovláska vzbudilo sucho pulzující jeho ústy. Líně vstal z postele s myšlenkami, že se půjde napít. Pohled mu však spočinul na ležícím blonďáčku. Přešel k němu, opatrně vzal do náruče a položil na postel. Chvíli se musel sklánět nad tou krásou. Sehnul se o něco blíž, jen lehce přejel svými rty po těch druhých. Jen se jich letmo dotknout… Ale Narutovo tělo mělo evidentně jiné plány… Ruce mu obmotal kolem krku, přitáhl si jej blíž, a tak uvrhl rty černovlasého v dlouhý polibek.

Toho to zřejmě překvapilo, protože absolutně nevěděl, která bije. Než si to však stačil uvědomit, vystřídal Naruto polohu. Převalil se na Sasukeho a ten jen bezvládně ležel pod ním.

„Naruto! Co to sakra dě-“ nedopověděl, neboť byl umlčen polibkem. Jenže Uchiha to nehodlal jen tak vzdát (tedy zatím), proto se od něj odtáhl.

„Co blbneš, usuratonkachi?!“  Zvýšil hlas na Uzumakiho, když ho odstrkoval.  Až teď se na něj vlastně pořádně podíval. Naruto měl zavřené oči a vůbec celkově nevykazoval známky vnímajícího člověka.

„On spí?“ Proběhlo Sasukemu hlavou.

„Idiot, určitě je zase náměsíčný. Nevím, co může být horší. Mít rozbombardovanej byt nebo se nechat líbat tímhle hypearaktivistou?“ Z rozmýšlení ho vytáhla až čísi teplá ruka bloudící pod jeho tričkem. Černooček se neubránil hlasitému vzdechu, když ruka míjela jeho bradavky. Blonďáčkovy rty se přilepily na krk černovlasého, kde po chvilce zanechaly červené znaménko. Poté dál postupovaly přes líc, po krku až k šíji… Zatímco jeho nezbedné ruce bloudily po Uchihově těle a vyhrnovaly mu tenké tričko. Sasuke se už ani nesnažil nic namítat. Rozum říkal ne, ale koho to zajímá? Jeho tělo si tu příjemnou pozornost vyžadovalo. Dostával se do extáze, když ucítil ústa druhého chlapce na svém oblíbeném místě na hrudi. Naruto mu jemně skousl jednu bradavku, přičemž druhou mnul prstem.  Uchiha byl už na nejvyšší možný stupeň vzrušený a ve spodním prádle se mu dělal (ne)pěkný problém. Uzumaki to evidentně nějak podvědomě vycítil, protože ruku ihned směřoval do spodní části. Nejdřív přejel přes bříško k podbřišku, odkud pokračoval k onomu citlivému místečku.

Sasuke se na (ne)štěstí jako by probral z transu a blonďáčka ze sebe nekompromisně shodil. Ztěžka oddechoval, když mu pomalu docházelo, co by se mohlo odehrát, pokud by to včas nezarazil. Naruto na zemi se jen chytal bolestně za hlavu.

„Jááááááu! To bolelo…“ zakňoural rozespale, nechápal, proč najednou sedí na zemi s příšernými bolestmi hlavy.

„Co? To má být všechno co potom všem řekneš?!“

„He? Po čem jako?“ nechápavě upíral svůj pohled na Uchihu.

„Počkej. Chceš říct, že si nic nepamatuješ?“  sjel ho podezíravě.

„Ne. Proč? Měl bych?“

„To bys teda měl!“ zaúpěl v duchu.

„Hn, neřeš to.“ Zaskřípal zubama Sasuke a zapadl zpátky do postele, kde dělal, že spí.

Naruto na něj jen unaveně mžoural očima. Vlastně vůbec nechápal, co se stalo, ale řešit to nepotřeboval. Nebo aspoň ne teď. Schoulil se vedle postele do klubíčka a než byste řekli Hokage, plul v říši snů. Uchihovi to však trvalo o něco déle. Vlastně na spánek neměl ani pomyšlení. Pořád na sobě cítil jeho příjemné doteky, kterého ho nenechávaly klidným… Jeho měkké rty, které bloudily po jeho krku… Tu něhu, se kterou mu to vše způsoboval… Chtě nechtě, musel si přiznat, že se mu to líbilo. Myšlenkami, že šlo jen o fyzické uspokojení a nic víc, se uklidnil a zanedlouho také zaspal.

„Hej, ubožáku, vstáváš?“ Byla první slova, jež z rána slyšel. S hlasitým zívnutím otevřel nejistě oči a div nezaječel. Sasuke se nad ním skláněl až příliš blízko.

„Tak už jsi vzhůru?“ ozval se znovu chladný hlas.

„Huh? Proč? Vždyť dneska trénink není, chci ještě spát…“ zaprotestoval Uzumaki, znovu líně zívnul a pomalinku zavíral oči. Uchiha mu však spánek nedopřál.

„Vstávej a oblíkej se. Jdem za Tsunade.“

„Co? Proč?“

„Potřebuju, aby se na tebe podívala.“

„A kvůli čemu jako?!“ naštval se už blonďáček. Ten rejpal Sasuke musí furt něco mít.

„Kvůli tomu, cos vyváděl včera v noci.“

„Řekls, že to nemám řešit!“

„Ty možná ne, ale já jo!“

„Ó a můžeš mi říct, co jsem tak strašnýho udělal?!“

Teď Sasuke ztuhl. Přece mu nebude vyprávět o tom, že po něm v noci vystartoval a že navíc nebyl vůbec špatnej…

„To je jedno.“

„To teda není! Nikam s tebou nepůjdu, dokud mi to neřekneš.“

Uchiha si povzdychnul. Ale najednou se mu v hlavě začal rodit nápad.

„Vážně to chceš vědět?“ ušklíbl se.

„Ja-jasně! Dattebayo!“ polkl nasucho Naruto.

„Včera jsi…“

 Naruto napjatě očekával, co z něj vyleze. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. Uzumakiho především znervózňoval jeho pohled. Ten pohled, který pro něj nevěstil nic dobrého.

 „…pobíhal po bytě v trenkách a křičel přes celou Konohu, že Tsunadeje stará ožralá rašple, co měla jít už dávno do důchodu. Vsadím se, že to slyšela, při nejmenším nějací ANBU okolo…“

„Coooo?!“

„To není všechno. Říkals, že prý Konohu svýma gamblerskejma sklonama jednou zrujnuje.“

„Jako by to nebyla pravda.“ Odrkl si Naruto

„No jo. Jenže potom sis sundal i trenky a-“

„Dost, dost, dost! Stačí! Zbytek nepotřebuju vědět!“ křičel celý rudý mladý Uzumaki a rukama naznačoval time out.

„Fajn, jak myslíš.“ Pokrčil rameny Sasuke, měl co dělat, aby se nedal do hlasitého smíchu.

„Počkej! Proto chceš jít za bábi Tsunade?!“

„Jasně, že ne idiote, tvoje výlevy mě nezajímají. Chci, aby zjistila, proč tyhle blbosti děláš. Tak se oblíkej, zdržuješ.“

„No jo, no jo.“ Utrousil Naruto a celkem nedobrovolně vstal. Sasuke mezitím odešel, takže měl soukromí. Hodil na sebe oranžové kalhoty, černé triko a svou typickou mikinu. S čelenkou se ani neobtěžoval, proto mu drobné pramínky jeho zlatavých vlasů spadaly do tváře. Vyšel z ložnice do malé chodby, kde na něj již čekal Sasuke.

Stanuli před dveřmi vedoucí do pracovny Páté Hokage. Zdvořilý Uchiha už zvedal ruku, ke slušenému zaklepání, ale Naruto se s tím nepotřeboval obtěžovat, proto jen rozrazil dveře a napochodoval dovnitř. Ránou, kterou způsobil, se ze stolu sesypaly haldy papírů.

„Neslyšeli jste sakra o klepání?!“ zřvala Tsunade hledíc na svou práci rozházenou po místnosti. Zatímco sesbírávala důležité dokumenty ohledně misí, neměla čas zpražit viníky pohledem.

„Vy? Co chcete? Mám tady dost práce.“

„Potřebujeme, abyste prohlédla Naruta.“

„Proč? Stalo se něco?“

„Z nějakýho důvodu má noční můry, je náměsíčný a chová se divně.“

„Jak divně?“

„To-to je jedno!“ přidal se do toho Naruto, tušil, co by ho čekalo, kdyby Pátá zjistila, co údajně v noci vyváděl.

„Dobře, jděte za Sakurou, ať se na něho podívá.“

„Už se stalo.“

„Tak proč sakra otravujete mě?!“

„Protože to nepomohlo.“ Měl co dělat Uchiha, aby taky nezvýšil hlas. Ta konverzace ho už pěkně otravovala.

„Dobře, dobře. Stejně, běžte za ní do nemocnice. Kdyby se něco stalo, přijdu za vámi, ano?“

Na to oba jen rázně přikývli, věděli, že jim stejně nic jiného nezbývá. Už se měli k odchodu, když je Hokage zarazila.

„Ještě počkat.“ Promluvila nesmlouvavě a oba ninjové se k ní opět otočili čelem.

„Naruto, začalo se s opravou tvého bytu. Předpokládáme, že do týdne by ses mohl stěhovat zpátky. A co se týče té žádosti…“ udělala dlouhou pomlku, což jí přibralo na autoritě.

„Dám ti vědět taky za týden!“ zatlemila se na osloveného, který málem vybuchl vzteky.

Dorazili do nemocnice, kde byla spousta sestřiček, pacientů, jen Sakura nikde.

„He? Jak ji tu najdeme?“ zeptal se Naruto, když se sebevíc snažil ji najít.

„Neboj, to nebude trvat dlouho.“ Odvětil svým tónem známým daleko za hranice Ohnivé země a už předem nasadil vítězoslavný úškleb. Popošel ke dvěma horlivě zapovídaným sestřičkám, které si jej za tu dobu nestačily všimnout.

„Promiňte, nevíte, kde bych mohl najít Haruno Sakuru?“  promluvil na ně a v tu ránu umíraly obě dívky blahem. Jejich největší idol, tedy idol celé Konohy  před nimi stál v celé své kráse a navíc na ně mluvil! Teď už můžou šťastně zemřít…

„A-ano, jistě, hned pro ni zajdu.“ Vykoktala ze sebe stěží jedna, zatímco druhá na Sasukeho zamilovaně hleděla. Naruto ji probodával pohledem, jak si může vůbec dovolit na něj takhle zírat? Sasukemu neunikla oční bitva mezi dívkou a jeho přítelem. Ale nijak zvlášť ho to nezajímalo, hlavně aby to tu vyřešili co nejdřív. No, nemusel čekat dlouho…

„Sakuro! Rychle, pohni si! Je tady Uchiha a chce tě vidět!“ ozval se vzdáleně nadšený výkřik. Během pěti vteřin se před nimi objevila jejich růžovovlasá kamarádka. Trochu se musela rozdýchat, nejen z běhu ale především z toho šoku. Co asi tak Sasuke může chtít? Pozvat ji do parku, na rande, možná na večeři?

Mezitím blonďáček ukončil svůj oční souboj s dívkou a černovlasý mu věnoval vítězoslavný pohled.

„Tak, o čem jsi se mnou chtěl mluvit, Sasuke-kun?“ usmála se na něj vesele dívka.

„Potřebuju, abys znovu prohlédla Naruta. Něco s ním není v pořádku.“

Až teď si ho Sakura všimla, úsměv jí ihned opadl a namísto něj probodávala onoho vražedným pohledem.

„Um, dobře. Tak pojďte se mnou.“ Obrátila překvapivě a už kráčela dlouhou chodbou nemocnice. Chlapci ji mlčky následovali, dokud nestanuli i se svou přítelkyní před dveřmi na konci chodby. Růžovovláska vytáhla z kapsy bílých sestřičkovských šatů klíč a s tichým cvaknutím otevřela dveře.

„Tak jsme tady. Pojďte.“ Vstoupila dovnitř následována svými přáteli.

„Naruto, sedni si prosím sem a svlékni si tričko.“ Ukázala na bílé nemocniční lůžko.

„Sakuro-chan…?“

„Myslím kvůli vyšetření, pitomče!“

„Hehe, no jasně.“ Zazubil se přitrouble náš známý hyperaktivní ninja a učinil, jak mu Sakura řekla. Ta na něj nalepila nějaké polštářky, ze kterých vedli malé hadičky do záhadného přístroje na stole. Sasuke je jen tiše pozoroval. Stejně jako předtím.

„Tak, jak se cítíš?“

„Mmmmmmm… Já ani nevím. Asi normálně.“

„Hm, to je divné.“

„Stalo se něco?“ přidal se Uchiha.

„Ale ne, nic, jen… většinou z toho lidi při nejmenším bolí hlava. Je trochu zvláštní, že s Narutem to nic nedělá.“

„To protože jsem v pořádku. Nemusíte se o mě bát. Dattebayo!“ mrkl rázně na oba svým Naruťáckým způsobem, ale to na postoji jeho týmových kolegů nic nezměnilo.

„Dobře, stejně ty testy pro jistotu doděláme.“

„Uh, no jo…“

Hlasité Píp přerušilo zdlouhavé ticho panující již několik minut.

„Tak, hotovo.“ Prohlásila nadšeně Sakura, už ji to nebavilo, což ostatně ani jednoho z nich. Sundala ze svého přítele polštářky s hadičkami, které vrátila zpět na své místo.

„Naruto, jdi si prosím lehnout vedle na pokoj, měl bys teď chvíli odpočívat.“

Jak řekla, tak udělal. Vlastně měla pravdu. Byl z toho všeho unavený… ale nešlo jen o vyšetření. On to moc dobře věděl. Věděl, proč se mu to všechno děje, proč má ty noční můry a taky proč se jich tolik bojí. Znaveně zapadl do postele, kde semkl víčka, ale nespal. Nemohl a vlastně ani nechtěl. Věděl, co by ho čekalo.

„Zjistila jsi něco?“

„Hm, podle toho všeho je Naruto fyzicky úplně v pořádku.“ Hleděla zaujatě na papír s výsledky.

„Ale spíš si myslím, že to bude mít co dělat s jeho psychikou.“

„Že je mentálně labilní, jsem zjistil už dávno.“

„Tohle tím nemyslím.“ Neubránila se úsměvu mladá kunoichi. „Podle tohoto, trpí Naruto poruchou spánku, může být náměsíčný, nebo mít zlé sny. Vlastně, není to ono, o čem jsi předtím mluvil?“

Uchiha jen mlčky přikývnul.

„To nevypadá dobře. Takovýhle lidi jsou většinou ve stresu. Mají z něčeho strach, něco, co ty sny vyvolává a potom je podvědomě nutí bojovat proti tomu ve spánku.“

„Naruto má leda tak strach z toho, že zavřou Ichiraku.“ Procedil mezi zuby shinobi.

„Stejně, jak se z toho může dostat?“

„Musíš přijít na to, čeho se bojí. Co vyvolává ty noční můry. Když na to přijdeš a zbavíš ho strachu, bude zase jako dřív.“

Opět jen přikývnul, ani nepoděkoval a vrazil do vedlejší místnosti, kde odpočíval Naruto.

„Hej, ubožáku, je ti líp?“

„Ale jo.“ Přitakal celkem nepřesvědčivě

„Fajn, tak vstávej.“

„To mě nemůžeš dát aspoň pět minut oddech?“

„Hm, a já myslel, že na ramen bys zašel.“ Pronesl jen tak, jako by to byla naprosto běžná věc.

 Naruto totiž nevěřil, že slyšel dobře. Ono je fakt, že nikdy nebyl moc čistotný a vlastně od doby jeho příchodu do koupelny ani nepáchl… ale že by měl v uších až takový nános?

„Hej, vnímáš?!“

„Co…cože? Asi jsem ti špatně rozuměl. Řekni to ještě jednou.“

„Pojď se mnou na ramen.“ Procedil mezi zuby. Nebyla to nabídka, nýbrž rozkaz. No dobře, nepřeslechl se, Sasukeho tón hlasu ho v tom utvrzoval.

„Fajn, ale nestěžuj si, až budeš brečet nad prázdnou peněženkou. Když účet, tak pořádnej!“ zazubil se dobře známý hyperaktivní ninja na svého kamaráda a vstával z postele.

„Dobře, dobře. Cokoliv.“ Zaskřípal znovu a vytrácel se z pokoje následován svým přítelem. Na jeho kamenné tváři se nic nezměnilo, avšak v duchu se modlil, aby jim dal Teuchi aspoň věrnostní slevu.

Za několik málo okamžiků už seděli za pultem v jejich- tedy pardon, Narutově nejoblíbenějším podniku na světě. Ten se už dávno ládoval pro něj božským jídlem a zrovna do sebe házel již pátou misku.

„Můžeš to laskavě na chvíli přestat srkat?“

„Huh? Co e ae zee?“

„Mluv sakra s prázdnou pusou! Není ti rozumnět.“

„Co tě zase žere? Nenadrogovala tě Sakura něčím? Staráš se o mě, zveš mě na ramen a přitom seš protivnej. Teda promiň, to poslední je vlastně jedinej důkaz, že seš svým Uchihovským způsobem zdravej.“

„Sklapni! Potřebuju si s tebou promluvit.“

„A o čem jako?“

„Podle těch testů si ve stresu a to ti způsobuje noční můry. Když mi řekneš, co tě trápí, můžeme to vyřešit a ty se třeba konečně zklidníš.“

„Mě nic není. Jsem v pohodě.“

„Aspoň nelži.“

„Ale já ti říkám pravdu!“

„Pravda je, že kecáš. Naruto, myslím, že po tom všem nemáš důvod mi něco tajit.“

„Nepochopil bys to.“

„Naruto!“

„Fajn, když tě to tak zajímá, zkus na to přijít!“ ukončil rozhovor hlasitým spadnutím židle, ze které právě vstal.

„Ksakru!“ zaklel Uchiha, zaplatil za svého příživníka a vydal se za ním.

„Naruto, sakra stůj!“ křikl, když se od něj vzdaloval a téměř ztrácel ve velkém davu lidí.

 Blonďáček ho však ignoroval. Měl toho plné zuby. Vše ho už pomalu zžíralo. Ty hnusné noční můry, stupidní záchvaty vzteku, tohle všechno mělo jen jeden důvod – Sasukeho. Kvůli němu vždycky chytl vztek, když se okolo něj motala nějaká dívka. Kvůli němu si každou noc procházel peklem. Jen kvůli němu… Ale co ho štvalo nejvíc, byl jeho způsob chování. Nikdy neukázal špetku citu, jen vztek. Ani teď, když se s ním něco děje se nechová jinak. Ano, sice se mu snaží pomoci, ale to jen z přátelství.

„Dělá to jen z přátelství, kvůli ničemu jinému…“ posmutněl v duchu.

Než si to stačil uvědomit, byl skoro u Sasukeho dveří k bytu a mladý Uchiha mu v patách. Tak proč si trošku nepohrát?

Černovlasý už doháněl na patře svého kamaráda, s nepěkným naštvaným pohledem. Odpovědí mu byl vyplázlý jazyk a silné bouchnutí dveří, když blonďáček vešel. Ten se na druhé straně pevně namáčknul na dveře, aby to neměl Uchiha tak lehké.

„Hej, Naruto. Nedělej blbosti a otevři!“

„To určitě.“

„Vyrazím je, jestli do pěti vteřin neotevřeš!“

„Zkus si to.“

„Dobře, jak chceš.“ Poodstoupil kousek od dveří, následně se rozběhl a opravdu – vyrazil dveře, jen… zřejmě za nimi čekal Naruta, takže tvrdý pád na zem neměl evidentně v plánu.

Uzumaki se popadal za břicho, div taky neskončil na zemi.

„Grrrrr… Ubožáku! Za tohle zaplatíš!“ pronesl melodramaticky Sasuke, když se vrhl po stále se řehtajícím Narutovi.

„Haha! Sasuke, ode dneška máš novou přezdívku! Hoďdržka!“ smál se a vesele pokřikoval na celé kolo, když už byl zavalen Sasukeho tělem.

„Drž hubu, usuratonkachi!“

„Ale no tak, klídek, Hoďdržko!“ Ano, dalo by se předpokládat, že řádně nakrknutému Uchihovi, už došla trpělivost. A taky že ano.

 Vstal z té hromady řehotu, směr kuchyně. Ze spížky vydělal několik kelímků se záhadným obsahem, otevřel okno a začal je jeden po druhém vyhazovat ven.

„Počkej Sasuke! Co to děláš?! Ne, ne! Ramen NEEEEEEEEE!!“ doběhl právě včas, aby viděl letět poslední kelímek.  Uchihovy koutky úst se roztáhly do nevídaného úsměvu, pro jednou byl opět spokojen se sebou samým.

„Sasuke! Ty bastarde! Cos to ksakru udělal?! Vidíš to? Vidíš?! Ra-ra-ramen! Jak si jen mohl! Ty krutý nadutý egoisto!“ pofňukával Naruto nad svou ztrátou, když jej chytal za límec.

„Uklidni se a pusť mě.“ Promluvil opět se svou chladnou tváří a Naruto ho nedobrovolně pustil.

„Seš ten nejhnusnější idiot, kterýho znám.“ „Tak proč jsem se musel zamilovat zrovna do tebe?“

„Hn. Aspoň víš, že to příště nemáš dělat.“

„Jasně, neboj, už ti nikdy neřeknu Hoďdržko, ano, Hoďdržko?“ něžně se na něj usmál, avšak svou ironii v hlase nezastřel. Dohopsal do ložnice s blaženým úsměvem na rtech, otevřel skříň svého spolubydlícího a vytáhl několik kusů spodního prádla. Poté přešel taktéž k oknu a spustil:

„Dámy a slečny, nemáte zájem o kompletní soupravu boxerek pana Uchihy? Je to jedinečná limitována edice!“

Pod oknem se ihned seběhl houf dívek, jisto jistě byste zde našli i naši drahou růžovovlásku.

„Tady, tady! Já chci!“

„Ne, já!“

„Uhni, já je chci taky!“

Řvali jedna přes druhou, strkali se, pošťuchovali. No kdo by taky nestál o spodní prádlo největšího idola Konohy, že?

Tomu netrvalo dlouho, když zjistil co se děje. Okamžitě vlítl za tlemícím se Narutem.

„Co to do prdele děláš?!“ snažíc se natáhnout po svém majetku.

„Vlastně nic moc. Jen dávám tvým fanynkám, co chtějí.“ Ne a ne mu je dat, se Uzumaki vyklonil z okna, ve snaze nenechat Sasukeho ukořistit svou kořist, ne však s úmysly upustit ji…

„Cos to udělal?!“ švihl sebou i Narutem na postel.

„Ty seš fakt magor, co?! To ti totálně přeskočilo? Brát mí věci a ještě je rozhazovat těm úchylným ženským dole! Ty jsi opravdu-“ zasekl se uprostřed věty, když si všimnul Uzumakiho rudých tváří.

Zkontroloval situaci a zrovinka mu to došlo. Ležel na něm těsně namáčknutý celým tělem a jejich rty dělilo od sebe jen několik milimetrů.  Černé oči se střetly s těmi modrými. Oba hleděly do těch druhých, jakoby právě viděli tu nejhezčí věc na světě. Dva modré drahokamy se pomalu schovávaly za béžová víčka, když protější rty lehce přejížděly přes ty jeho.

Dívky dole se prali hlava nehlava, jen aby získaly těch několik kousků hader. Možná proto taky nikdo nevěnoval pozornost tomu, že je okno prázdné a ve vnitř panuje podezřelé ticho. Což by se nedalo říci o onom dějišti.

Ani hluk, ani výkřiky, pokud náhodou škubala jedna vlasy druhé, nebo jí podkopla nohy, nevnímali. Nevnímali vůbec nic kromě toho druhého. Černovlásek se odvážil a udělal první krok. Napřed jen zkusmo políbil. Když nezaregistroval žádné protesty, položil se plně do toho a blonďáčka dravě líbal. Tomu to jako by něco připomínalo… Jenže co? Pravda, se Sasukem se už jednou políbil. Ale… tenhle pocit, tyhle rty… připadalo mu, že už to někdy zažil. Jenže kdy?

Odtrhl se od něj a ztěžkle oddechoval. Pokračovat v tom ještě pár vteřin, nejspíš by se udusil. Zatímco Sasukemu docházelo, co se stalo, naopak mu nedocházelo, proč to vlastně udělal. Ale takovými otázkami se Uzumaki vůbec netrápil. Vlastně měl hlavu plnou docela jiných myšlenek. Znovu si v hlavě přehrával včerejší večer. Vzbudil se na zemi, kde ostatně také usnul, jen ho strašně bolela hlava a Sasuke mu ráno řekl, že v noci pobíhal po bytě v trenkách a potom i bez nich- moment!

„Když jsem se vzbudil, byl jsem oblečenej.“ Prolítlo mu hlavou. „No jasně! Ten idiot mi kecal, protože se něco stalo!“

„Ty Sasuke?“oslovený na něj jen trochu provinile kouknul.

„Hn?“ čekal pořádnou salvu nadávek. Dát prostor své touze se někdy holt nevyplácí.

„Tys ráno lhal, že jo? Je blbost, abych dělal bordel v trenkách a pak se vzbudil v oblečení, ne?“

…

„Sasuke?“

„Zapomeň na to.“ Oznámil mu, když z něj slézal.

„Tak to teda ne! Buď mi to řekneš, nebo-“

„Nebo co?“

„Hehe, Sasuke. Vím, že máš ještě rezervní spodky!“ uškrnul se svým lišáckým způsobem Uzumaki.

„Fajn, uděláme obchod. Ty mi řekneš, čeho se bojíš, a já ti na oplátku řeknu, co se včera přihodilo.“

„…Zapomeň!“

„Hn.“ „Stejně bych ti to neřekl.“„Však já to z tebe ňák dostanu!“ proběhlo oběmachlapcům současně.

Po zbytek dne se už nic nedělo. Naruto a Sasuke se sobě navzájem vyhýbali, jak jen to šlo. I dívky pod okny za nějakou dobu zmizely. Některé umíraly blahem, protože získaly svou vytouženou věc, jiné používaly slovník, za který by se ani Hidan nemusel stydět.

Ráno šimralo černovlasého mladíka cosi na nose. Líně pootevřel oči, aby zjistil, co to je. Kouknul se na špičku nosu, kde zaregistroval blonďatý pramen vlasů. Sledoval ho až k jeho majiteli, který byl velmi blízko jeho rtům.

„Naruto!“ zavrčel nevrle.

„Ha! Sasuke! Konečně si vzhůru. Řekni mi to!“

„Cože?“

„No, to, co se stalo předevčírem. No ták. Řekni, řekni, řekni, řekni!“

„Zapomeň!“ zaskříbal zubama, když se otáčel, tahal deku přes hlavu a pokoušel se ignorovat jeho věčné ‚Řekni, řekni.‘, které neustalo ani u snídaně.

„Řekni, řekni, řekni!“ ani při tréninku „Řekni, řekni, řekni!“ stejně jako při obědě, večeři, a dokonce i v noci. „Řekni, řekni…“ mumlal ze spaní… Zkrátka opakoval to jedno slovo celý den. Když už konečně zavřel pusu a usnul, mohl si Sasuke oddechnout. Netušil však, že ne na dlouho.

 Druhý den pokračovalo to samé, co předchozí. Stejně jako třetí, čtvrtý, pátý až nastal šestý. Jeho poslední den u Sasukeho,protože se zítra měl stěhovat zpátky domů. Popravdě řečeno, ani blonďáčka už nebavilo mlít pořád to stejné dokola, ale nedával to najevo. Při nejmenším ne tolik jako Uchiha, který nebyl daleko od cvoknutí. Celých šest dní poslouchal jen to jedno dementní slovo ‚řekni‘. Byl si jist, že jestli to ještě, byť jen párkrát uslyší, asi mu to prostě řekne. Ať klidně jančí, vyvádí… Hlavně, že bude mít pokoj!!!

 „Sakra, dneska je poslední den. Musím to z něho dostat, ať to stojí, co to stojí! -ttebayo!“

„Sasuke, no ták. Už mi to řekni. Víš, že já ti nedám pokoj, dokud mi to nepovíš.“

„Ne.“

„Řekni, řekni, řekni, řekni, řekni, řekni, řekni!“ vybalil už zoufale blonďáček.

„Fajn, chtěls to sám!“ křikl po něm nevraživě, než ho namáčkl na stěnu v pokoji.

„Začal jsi mě líbat,“ políbil ho letmo na ústa „hladit,“ vjel rukou pod černé tričko „svádět.“ Pošeptal skoro neslyšitelně do ouška. „Prostě jsi po mě vyjel, chápeš?“ pohlédl mu do očí, ve kterých se zračilo zmatení. Ale žádný odpor, zhnusení, nic takového. Jako by mu to vůbec nevadilo. Odhodlal se tedy a pokračoval dál v polibcích, zatímco jeho ruce bloudily po jeho nedotčeném těle. Naruto se do polibků aktivně zapojil a svou ruku zabořil do černých vlasů. Skoro nemohl uvěřit tomu, že je to pravda. Že se mu to nezdá. Jeho tajná touha se právě teď vyplňovala. Mezitím, co Uzumaki v duchu přejížděl celou situaci, začal jej Sasuke pomalu zbavovat svršků. Nejdřívě z něj strhl černé tričko, když jeho majitel lapal po dechu. Tím se mu naskytl pohled na jeho obnaženou hruď a mírně vypracované svalstvo. Ústy se přisál na krk, kde vtiskával jeden polibek za druhým, lehce jej kousal a následně postižené místečko ošetřoval jazykem. Naruto tichounce vzdychnul a zaklonil hlavu, aby měl Uchiha lepší přístup. Ten toho ihned využil a začal laskat jeho krk. Blon´dáček se neubránil návalu slasti, kdy mu z úst vyšly spokojené vzdechy, přičemž naprostým nedopatřením zabořil své koleno do protějšího rozkroku. Druhý mladík sladce zasténal protějšímu do ouška. „Ty si chceš hrát, jo?“ řekl poněkud záludně, přičemž ho povalil na postel a sám na něm seděl.

„Tak si budem teda hrát…“ pošeptal, když se znovu skláněl ústy k jeho tělu…