Dědictví pána zámku
by AllassaDedictví pána zámku
„Lorde Sesshomaru! Lorde Sesshoamru, počkejte přece chvíli!“ malý zelený mužík utíkal za vysokým stříbrovlasým démonem, který se ani neotočil, když na něj volal. „Lorde Sessho- ááá…pane, to bolí! Mohl byste prosím slézt z mého krku?“ zachraptěl, když se na něm objevila noha jeho lorda a nemilosrdně ho tlačila do země. „Jakene, neřekl jsem ti, abys ty a Rin zůstali v táboře? Já mám nějaké vyřizování a nepotřebuji, aby jste mi vy dva dělali zátěž,“ řekl mu arogantním hlasem Sesshomaru. V jeho očích se objevil záblesk a Jaken věděl, že ještě chvilku a bude schopen ho do země přímo zadupat. „V tom je ta potíž, můj lorde,“ zachraptěl ještě víc, když se k jedné noze přidala druhá. „Jaká potíž?“ Jaken cítil, jak se dusí a proto jedním dechem řekl: „Rinutekladonějakéhozámkunasvatbu.“ Sesshomaru přimhouřil své krásné oči se zlatými zorničkami a poodstoupil. Zelený démonek okamžitě vstal a lapal po dechu. „Cos to řekl?“ „Že Rin utekla do nedalekého zámku na svatbu, můj lorde. Hned jak jste nás opustil, tak kolem šli nějací vesničané, kteří tam mířili,“ Jaken si mnul hrudník a děkoval všem bohům, že si nedolámal žebra. „Hrozí ji tam nějaké nebezpečí?“ zeptal se psí démon a Jaken zavrtěl hlavou: „Nyní myslím ne. Samotná svatba bude trvat jeden den, ale oslavy jsou delší. Tipuju, že týden by to mohlo být. A bude tam hodně lidí, myslím, že si nikdo jedné malé holčičky nevšimne,“ rozumoval nahlas. Lord Sesshomaru vykročil znovu směrem, kterým šel předtím než byl vyrušen. „Jakene, půjdeš za ní a budeš ji hlídat. Když si mezi tolika lidmi nevšimnou malé holčičky, tebe už vůbec ne,“ řekl a Jaken se za ním znovu rozběhl: „Ale lorde Sesshomaru, to přece nemůž…au…au au..“ křičel Jaken, když na něho dopadali šlehy z biče jeho pána: „Nebo ano, myslím, že bude lepší, když se po ní podívám, můj lorde…au..“ A sprintem vyrazil směrem na zámek, kde mířili všichni vesničané a lidé z okolí.
Rin si to vykračovala po nádvoří plném lidí. ´Tohle není zámek, tohle je přímo bludiště. Chci vidět nevěstu a ženicha. Hm, kdybych se protáhla tou uličkou, dostala bych se víc dopředu? Uvidíme…´ myslela a hned zabočila přes sloupořadí směrem ke vstupu do zámku. Kolem ní bylo plno sloužících a hostů. Na ty, kteří si jí všimli se usmála a oni se usmáli také. Měla z toho dobrý pocit. Propletla se až skoro do prvních řad. Vyvolávači právě svolávali svatební hosty do veliké zahrady za zámkem, kde si měli snoubenci vyměnit své sliby. Rin se proto připojila ke koloně svatebčanů a zařadila se vedle staré ženy. „Ty jsi ale hezké děvčátko. Budeš asi z Kyriminy rodiny, že? Kdybys byla od nás, určitě bych si tě pamatovala,“ přimluvila se k ní a Rin bezděky přikývla. Chvíli šli mlčky, když si Rin všimla ozbrojených stráží jak mířili nazpátek do zámku. „Kam utíkají?“ zatahal starou ženu za rukáv. „Vidno, že nejsi naše, jinak bys věděla, že po svatbě se náš pán stane vládcem. Za svůj život jsem zažila dvě korunovace a při každé se obnovují sliby poddaných,“ začala vykládat žena, ale Rin sebou ošila: „Ale kam šli ty stráže?“ „Šli pro démona, který chrání královský rod.“ „Démona?“ zeptala se Rin zvědavě. Nikdy neslyšela, že by démon ochraňoval lidi, nepočítajíc InuYashu. „Ano. Když jsem byla ve tvém věku, myslela jsem si, že je to legenda vyprávěná dětem. Poté jsem byla na korunovaci otce zesnulého krále, nechť mu bohové odpustí hříchy, a tam ji viděla. Byla skutečná a neuvěřitelně smutná,“ zavzpomínala žena. „Smutná?“ Stařenka přikývla: „Smutná, protože vidí vládce jak se rodí, vyrůstají, jak sednou na trůn i jak umírají. Jelikož na ní věk nepůsobí, nestárne a žije dál. Tehdy to byl pradědeček našeho budoucího krále, pro kterého smutnila. Korunovace byla totiž hned po jeho pohřbu.“ Rin přikývla na znamení pochopení a sedla si vedle ženy na kraj uličky ve druhé řadě v kapličce. Nikdo ji nevyhodil, všichni si mysleli, že patří ke stařence. A té si nikdo nedovolil odporovat protože věděli, že odporovat staré kněžce nemá smysl. Zazněli trubky a obřad začal. „To je ženich?“ ukázala Rin na mladého muže stojícího před oltářem. „Ano. To je Kahar, Jakotův syn. A když se otočíš, uvidíš Kyrimi, jeho nevěstu,“ vysvětlila jí žena. Rin se otočila, jelikož seděla na kraji lavičky, tak dívku viděla zcela jasně. Měla bílé obřadní šaty, které skrývali silnější postavu. „A mají se ti dva rádi?“ zeptala se Rin, protože se jí nechtělo věřit, že by si někdo tak hezký jako budoucí princ měl vzít tuhle dívku. „Kahar si ji sám vybral. Nejde o to jak vypadá, dítě, ale co je v ní. A Kymiri je skutečně velice hodná a rozumná dívka. Bude z ní dobrá manželka a královna, věř mi… ale to bys měla vědět sama, že ano?“ Rin rychle přikývla a znovu si normálně sedla. Obřad proběhl rychle, pak nastala korunovace. Ta trvala tři hodiny a děvče se nudilo, zatímco král přijímal obnovy slibů. Řada šlechticů došla svému konci a Rin měla další otázku: „Na co se teď čeká?“ „Na poslední slib. Neboj, nebude to dlouho trvat a začnou oslavy, které budou velkolepé…a, už to začíná,“ otočila se kněžka ke dveřím. Venku zapadalo slunce a na uličku padl stín. Rin se zvědavě otočila taky a uviděla zástup stráží a mezi nimi šla dívka. Když procházela kolem Rin, děvče si ji prohlédlo a všimlo si, že má na krku obojek, od kterého vedlo několik řetězů ke strážným. „Proč má ty řet..“ „Teď buď chvíli ticho, potom ti to vysvětlím,“ přerušila ji žena a Rin se zadívala na scenérií před sebou. Strážný zastavili a dívka přešla před ně o několik kroků a pak zůstala stát. Kaplí se rozezněl hlas králova pobočníka: „Démone! Tvůj slib skončil smrtí krále Jakota, toho jména třetího. Před mnoha a mnoha lety, když tě našel sám král Horo první a zachránil ti život, jsi slíbila poprvé, že nechť se děje cokoliv, budeš stát na straně našeho pána navěky nebo do doby, kdy tě ze svých služeb propustí. Nyní je náš pán mrtev a my máme nového vládce, který je pán nad tvým životem. Poklekni a přísahej věrnost novému králi, králi Kaharovi!“ Chvíli bylo ticho a pak se kaplí začal nést dívčin tichý hlas, který ale všichni slyšeli: „Já, Alisia, dcera Lorda Východu Touja a Lady Yo, přísahám králi Kaharovi věrnost tak, jak jsem přísahala všem jeho předkům. Budu chránit jeho, jeho choť i děti, které přijdou a přijdu, když budu povolána do zbraně. Můj život i duše patří králi do té doby, pokud neukončí můj život on nebo někdo jiný, stejně tak dokud mě nepropustí ze svých služeb.“ Kahar vstal a od pobočníka si vzal klíč, přešel ke klečící dívce a odemkl obojek, který ji poutal. „Tvá přísaha byla přijata, Alisio, můžeš vstát a radovat se z oslav spolu s námi,“ usmál se na démonku král. „Jak můj pán káže,“ uklonila se a odešla z kapličky za manžely. Rin si všimla, že na krku měla pod obojkem s řetězy ještě další, který vypadal jako ozdobné upnuté náhrdelníky. Poté začali odcházet z kapličky ostatní. Rin opustila starou ženu a utíkala ke sloupu, za kterým vykukovala dřevěná palice s obličejem. „Pane Jakene! Škoda, že jste nebyl uvnitř! Obřad byl tak krásnej, ale to slibování bylo dlouhý… „ Rin! Ty jedna neposlušná holko! Víš co jsem si kvůli tobě vytrpěl? Lord Sesshomaru mě musí za něco velice nenávidět, když mě poslal za tebou.. co to žvatláš? Žádný mocný démon by lidem nesloužil, kdes slyšela takové povídačky? Jó, tys toho démona i viděla jak klečí před člověkem? A jsi si jistá, že jsi nesnědla ty červené houby co jsem ti říkal abys nejedla?“ Rin vzala Jakena za ruku a rozběhla se na hlavní nádvoří, kde byli stoly s jídlem a kde probíhala hlavní část oslav. „Pane Jakene, podívejte se. To je král a to jeho paní. Tam sedí jeho pobočník a když se podíváte na druhou stranu za jeho rameno, tak tam stojí. V tom stínu,“ ukazovala mu prstem. „A jsi si jistá, že ta dívka je démon?“ „Nazývají ji tak a prý lidem slouží už několik století. Kvůli tomu, že ji zachránili život. Kdybyste byl vevnitř, tak bych vám to nemusela vysvětlovat,“ povzdychla si dívka a od kolemjdoucího služebného si vzala kus koláče. Když vzhlédla na místo, kde stála démonka, zjistila, že je prázdné. „Pane Jakene, myslím, že další dny budeme oslavovat,“ zatočila se Rin dokola a Jaken proklínal osud, který ho dal do kopy s Rin.
„Rin! Kam zas jdeš? Počkej! Rin!“ zelený mužíček utíkal za dívkou, která si pochodovala za starou kněžkou směrem do zahrady, ukrytá za živým plotem. „Myslím, že se bude něco dít. Něco, co vidělo jenom málo lidí, pane Jakene a já chci být u toho,“ odvětila mu dívenka a společně se schovali v dostatečné vzdálenosti od oltáře. „Jestli nás tady chytí, tak nás…“ „Pšššt,“ přiložila si na rty prst dívka a ukázala před sebe. Jaken se zvedl a vykoukl zpoza zeleně. Před ním uviděl nového krále, starou kněžku, nějakého extra starého stařečka a mladou dívku, kterou Rin označila za démonku.
„Jsme připraveni?“ zeptal se starý muž a kněžka i král přikývli. Poté se podíval na démonku a ona lehce kývla hlavou na znamení souhlasu. „V tom případě můžeme začít. Můj pane Kahare, kdybyste byl tak laskav a řízl se do krve tímhle nožem?“ podal mu stařec nástroj. Ten přikývl a řízl se do dlaně. „Alisio, pojď blíž,“ přikázala démonce kněžka a ta přišla těsně před mladého muže, který jí přiložil krvácející dlaň na obojek na krku. „Nová krev nechť přebije tu starou a tvá moc je k dispozici novému vládci a na starého zapomene,“ pronesla spolu s nějakými jinými řečmi kněžka a obojek na dívčině krku se rozzářil. „Můj pane, vyzkoušejte ji,“ uklonil se starý muž a král se podíval na dívku. „Alisio, pojď za mnou,“ Kahar se začal vzdalovat a dívka neochotně udělala krok a pak další a další, bylo vidno, že se tomu brání. „Kouzlo bylo úspěšné, jako vždy. Alisio, už se nemusíš vzpírat,“ oznámil dívce starý muž. „Já vím. Můj pane Kahare, má moc je nyní i tvá,“ uklonila se dívka a odešla.
Rin a Jaken se vrátili na oslavu. Nikdo si nevšímal nesourodé dvojice dívky a démona, protože Jaken měl na sobě falešné vousy a na hlavě kutnu, takže v něm démona nebylo vidno. Rin si ho taky kvůli tomu několik minut dobírala. Nyní seděli u stolu a jedli co jim hrdlo ráčilo. Noc strávili ve stanu pro hosty a ráno se vybrali na pokračování oslav. Rin však zahlédla u stájí Alisii a rozběhla se směrem, kterým démonka mířila. Jakenovi nezůstávalo nic jiné, jenom neposednou dívenku následovat.